V posledních dnech měsíce srpna je každý týden nějaká rallyeová akce na poli amatérských soutěží. Střídají se podniky RC s podniky VP, do toho se ještě rozběhl seriálek pořádaný WMR Rokycany. Bylo nutno provést i v tomto ohledu určitou korekci startů na kolbišti amatérského závodění. Pro letošní sezónu již nebude vídána naše Felicie KIT CAR na tratích RC. Její provoz je poměrně náročný a její rychlostní předpoklady vyžadují zkušeného navigátora a moje manželka již usedat na horké sedadlo mitfáry nechce. Pro její definitivní rozhodnutí se sešlo trochu více důvodů najednou. Mimo jiné jí hodně zklamalo jednání nejstaršího syna Martina. Řekla mi: „Už na to nemám nervy, nechci se dočkat toho, že si přijdu sednout do soutěžního auta a nebudu mít na co.“ S Přemkem Budínem proto zůstaneme pouze u akcí ve VP, který máme v plánu s Favoritem úspěšně dokončit. Proto jsme se zúčastnili i hořovického sprintu.

Samotnému stanutí na startu předcházelo mnoho úsilí složit rozmontovaného Favorita a vše naladit tak, aby s ním bylo možno odstartovat a hlavně spatřit cíl. Práce započaly týden před startem, hned v pondělí po podniku v Jamném. Po chvílích mi pomohl nejmladší syn Petr. Rozhodující měrou se podíleli na přípravě soutěžního stroje Jendové Bošek a Šustr, kteří sami startovali se svoji Škodou 100 v roli předjezdců. Motor obstarožního Favorita prošel i s transmisemi menší revizí. Protože jsem sám neschopen osadit takto smontovanou skupinu do vozu, přišli chlapci na výpomoc.

Byl jsem rád, že mi kamarádi pomůžou, že se trochu v jejich přítomnosti odreaguji od starostí, které v poslední době mám. Práce šla Jeníkům dobře od ruky, občas jsem je brzdil dobře míněnou radou. Z mého horního pohledu jsem určil montáž šroubu do držáku převodovky z druhé strany. Ještě, že se Honza nedal zmást a šroub osadil tak, jak tam patří se slovy: „Já ho tam dám, jak chceš, ale nebude to fungovat. Dám ho tam tak, aby to fungovalo.“ Rezignoval jsem a nechal kluky dělat to, co umí.

Původně jsme se domluvili, že kluci zavěsí jen motor se skříní na šrouby, to ostatní dodělám za domácí úkol. Jenda mi ještě požádal o podložení agregátu, aby bylo možno zašroubovat šroub do reakce motoru. Vplul jsem pod vůz, který byl na zvedáku a spuštěn v nejnižší poloze, protože ležel na dřevěném štokrleti. A co teď, nějak jsem se tam zapříčil a nemohl se otočit, mám páteř trochu více tuhou a méně hybnou než dřív. Nějak se prostě do té dnešní bezpáteřní doby moc nehodím. Honza mi povytáhl ven, z pod auta a říkal: „To tady nemáš nějakou kočku?“ Na to mu mírně roztrpčen mou neohrabaností povídám: „Mám tady dva kocoury, jednoho lesního a druhého taky chlupatého z Ameriky, kočku žádnou, babi již nechce koťata.“

Chvíli trvalo, než jsme si vyjasnili, že kočka má být takový ten hup cuk na stropě garáže pro zavěšení motoru. Bylo by to značné riziko něco do již tak chatrného stropu garáže umisťovat. Na závodech takového také nic nepoužíváme, a jak se říká: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Holt musíme cvičit v ostrých bojových podmínkách. Nějak jsme za tu dobu zpohodlněli. Před pomalu dvaceti léty jsme vyměnili za týden s Honzou Boškem a partou nadšenců kastli mezi soutěžemi. K tomu jsme měli jenom doma vyrobené kozičky pod auto, hevírek na kolečkách a jednu gola sadu a pár klíčů. Hoši viděli, jak mi to jde jako když se.. a maluje, tak ještě několik hodin činorodě tvořili.

Jeník Bošek se mi ptal: „Co ještě můžeme udělat?“ Na to mu pravím: „Jendo, ty můžeš na autě udělat klidně všechno.“ On na to: „Co budeš potom dělat ty?“ Já mám tolik starostí, že nevím, kde mi hlava stojí, resolutně mu odpovídám: „Honzo, vždyť jsi vedoucí autoservisu, tak dobře víš, že nejdůležitější je umět rozdělit práci tak, aby na tebe žádná nezbyla.“ Celý život jsem byl zvyklý mít tucet "petintrů" za zadkem a komandovat je. To je takový úděl, doma zase musím poslouchat tu paní, co u ní bydlím. Než duo Jeníků hluboko v noci odcházelo, bylo auto z poloviny pojízdné. Pro mě v šibeničním termínu – na druhý den – mi Jenda domluvil kontrolu geometrie v Renaultu v jeho firmě Auto UNI Stod.

Škoda, že je to Škoda ten Favorit a ne Renault Clio R3, to by ve Stodě měl i stání v prosklené výloze, tam by se mu líbilo. Na druhou stranu Ragnotti nebo Bugalski ze mě již nikdy nebude, nové auto mi asi také nikdo nepořídí. Geometrie byla nad očekávání v solidním stavu, auto se sice chová na erzetách jako kánoj, ale naměřené parametry řadí Favorita mezi zánovní, soutěžní vozidla. Trochu nastala potíž při dotažení poloos, ani trhák z té největší goly nebyl tím pravým ořechovým. Jenda si odskočil a vzápětí se vrátil s momenťákem v ruce, který měl asi tak dvoumetrovou rukojeť. Renault se prý dotahuje na nastavený moment, klíč cvakne, matice se ani nehne. Mám nově vyrobené náboje kol, solidně povrchově upravené zinkem, který byl i na drážkách pro poloosy. Teď už to ani nerozeberu, houpu se celou vahou na tyči od momentového klíče. Řemeslo pláče a Jenda dodává: „Povrchová úprava lépe prodává nabízené díly, to, že je potom potíž s montáží součástky, výrobce tolik netrápí, hlavně, že to hezky vypadá.“

S něčím podobným se setkala i posádka Trojan – Benda, kde se jim v Hořovicích na Felicii KIT CAR ustřihly nově vyrobené a osazené štefty kol. Na pohled byly překrásně zpracované, dokonce na zakázku vyrobené. Někteří výrobci si neuvědomují, že nekvalita jimi vyrobených komponentů může v krajním případě mít za následek i smrt. Nemusí to být nutně posádka, ta je na poruchu připravená, ale letící kolo může při nejmenším zranit nic netušícího přihlížejícího diváka. Může to být i v bezpečné divácké zóně, nebo na rovině při prudkém brzdění. Jednou jsem u toho byl, když kolo trefilo diváka, shodou okolností to byl mimo jiné licencovaný člen soutěžní posádky.

Do soutěže jsme s Přemkem vstupovali s pomalejším stálým převodem, dlouhý převod byl vypelešený na cementaci zubů, tak byl vyměněn. Do skříně přišlo, co jsem měl k dispozici. Pro místní tratě to byla tragédie – mít maximálku něco okolo 150 km/hod. Scénář byl tři testy třikrát. První vložka nám umožnila jízdu asi tak kilometr na uzavřený plyn konstantní rychlostí a netrpělivě jsme vyhlíželi první pravý vinkl u Oseka. V lese kde by to šlo, trochu držet v rytmu byl v pomalém esíčku zpomalovací prvek. Škoda, že pořadatel neosadil retardéry na tu ukrutnou rovinu, tam jich mohlo být hned několik. V podobném duchu byla celá tato erzeta, na konci se ještě vyřádili místní jezeďáci a nanosili na kolech od traktorů nečistoty z pole na silnici.

Druhý test byl o něco lepší, ale rychlý byl také poměrně dost. Třetí těškovská RZ se vrátila ke konceptu té první, nebýt na ní tři přírodní retardéry a dva umělé, tak je to pro naše auto pořád naplno od startu až do cíle a s dotočeným motorem. Do soutěže jsme vstupovali s vědomím neskutečně rychlých a rovinatých tratí, Hořovice jsou jimi proslulé. Měli jsme pouze jeden cíl a to umístění ve třídě, v absolutním pořadí jsme nepočítali ani s bodovým přídělem za umístění v první dvacítce. Třídu jsme vyhráli a mile jsme byli překvapeni, že jsme jeli vyrovnaný závod s vítěznou posádkou třídy A1.

Pořadatel před nás neplánovaně zařadil za nenastoupivšího Jardu Kubatu seniora posádku se startovním číslem dva. Byla to posádka Michal Novák s vietnamskou spolujezdkyní Vandou Svobodovou, která se narodila v Česku. Toto pohledné a plaché děvče mě zaujalo svým rozpisem, který byl zpracován na počítači v Excelu. Ptal jsem se jí, protože se mi to moc líbilo, kolik času nad tím strávila. Říkala, že několik hodin. Na můj dotaz, jestli přednáší rozpis vietnamsky, tak mě ubezpečila, že česky. Tak jsem jí poradil, aby Michalovi četla v mateřském jazyce, že zrychlí. Kousek poznámek mi přerecitovala vietnamsky, zapamatoval jsem si z toho, že 100 metrů, je něco jako "močál". Bacha na to, aby neskončili v něm. Nevím, v jakém jazyce četla, ale postupně zrychlovali. Ptal jsem se jí: „Také jako ostatní tvoji druzi prodáváš trpaslíky?“ Ona na to: „Trpaslíky neprodávám, pouze nekolkované cigarety a lihoviny…“ :-) Špatně jsem ji odhadnul, ona ve skutečnosti studuje čtvrtým rokem práva v Praze. Škoda, že v Hořovicích nevyhlašují nejúspěšnější smíšenou posádku, této holce bych to ze srdce přál.

Velice mě zaujal předjezdec s načervenalým až do cihlova zbarveným BMW. Nejen svoji dravou jízdou, několika hodinami na trati, lehkým zdržením celého startovního pole. Možná to byl on, koho se lekl statný býk v Těškově u památného stromu, do kterého loni naboural se stovkou Milan Kratochvíl. Zafuněl, zadupal a odvedl všechny krávy z pastviny přímo na trať rallye. Co také člověk od krávy může čekat, to že půjde za volem. Čekáme na start poslední vložky a najednou zírám, jak se spolujezdec Honzíka Vostrého ze zmíněného Bavoráka proměnil v půvabnou, blonďatou, modrookou ani ne dvacetiletou dívčinu. V hecu mu říkám: „Ten Němec je nějaký hubenější a útlejší, menší, to se tak scvrknul tvoji jízdou?“ Jeník se směje: „Ne, ne.“ Vidím, že je zrudlý a v rozpacích, a tak se táži: „Kde jsi tu slečnu naložil?“ On bez přípravy odvětil: „Tady stála u toho transformátoru, tak jsem se nabídnul, že ji kousek svezu.“ Zajímavé bylo, že měla na tu procházku u toho trafa úplně stejně červenou kombinézu jako Honza…

Byli jsme na akci bez mechaniků, i když ne tak docela. Tomáš „Shacki“ Wanka se podílel aktivně na činnostech v ranním předstartovním servisu. Na první servis jsem požádal o výpomoc mechanika Kopsu od posádky Pelcnerů jedoucích na konkurenčním Favoritu v naší třídě. Ve druhém servisu nám pomáhal ještě druhý mechanik Marič od Gešvindrů felicie. Nejhorší je vždy v jednom, nebo ve dvou rozkládat a balit stan, na tento úkon zbláznil Přemek hned několik asistentů. Vše jsme pečlivě naložili, včetně auta na vlek, dvakrát jsem zkontroloval přikurtování Favorita na vleku. Již se mi také stalo, že jsem to nějak málo dotáhl, či co a skoro jsem auto ztratil. Vysíleni celodenním ježděním a nakládáním jsme se odebrali s Maevadem a našim jediným mechanikem Shackim, který měl hlavní roli fotografa, do stánku s občerstvením na klobásu.

V polní restauraci bylo plno, buřty došly, tak jsme si dali steak. Jediné volné místo bylo u stolu, kde seděl team Duda design s kameramanem Vláďou, filmařkou Dášou a s fotografem Alešem Kovářem. Celý den se Vláďa moc nebavil a těsně před naším příchodem odešel od stolu. Nevím, jestli plánovaně jít projít servis, jak nám sdělila jeho žena Dáša, nebo tam byl jiný důvod. Ptali jsme se, kde všude filmovali, vyměnili jsme si dojmy, jejich reakce byly neobvykle strohé. Vše se vyjasnilo, když došlo na téma našeho výletu na MS do Německa. Byl jsem tam já, Tomáš, Aleš, Vláďa a další čtyři výletníci. Člověk by si řekl, že si budeme mít co vyprávět, třeba i o deníčcích, které jsem z toho napsal, zasmějeme se, zavzpomínáme na vydařenou akci po německých vinicích.

Vše bylo jinak. Zavinil jsem to dle Dáši já, tím, co jsem napsal o Vláďovi. Komentovala to slovy: „Za celé manželství jsem ho tak nevytočila, jako jsi to dokázal ty tím článkem.“ Důvodem bylo, to, že jsem s nadsázkou a v legraci uvedl, že Vláďa nepozval do dvoulůžkového stanu přenocovat Tomáše. On tam ani spát nechtěl, sám si vybral místo v předsíňce rozměrnějšího stanu svých tří osadníků z auta se kterými cestoval. Nejvíce se Vládi dotklo, že jsem psal, že v noci chrápe, ale kdo z nás ne? Skoro všichni! Kamarád mi říkal na toto téma: „U nás doma vyhraje ten, kdo dřív usne, protože oba s manželkou strašně chrápeme, jako dobytkové.“ Přitom se smál, až se za břicho popadal. Dáša říkala, že Vláďa má nějaké trauma již z dětství a strašně se ho to dotklo.

Jak stačí málo, aby došlo k narušení jinak dobrých vztahů v partě. Měl jsem za to, že Vláďa více rozumí legraci a nenapadlo by mě, že se ho to vůbec nějak dotkne. Já jsem měl jako dítě ploché nohy, kdo je nemá. Děti se mi smáli, že šmajdám. Sjížděl jsem boty nejdříve zevnitř jako přeložená Tatra 138. Potom zvenku jako prázdná stojedenáctka. Na vojně se mi to nějak v kanadách upravilo, snad také trochu tuhostí podrážek těch výjimečných bot. Nedávno na sezení eWRC jsem šel pro frézu k ostření mistrem nástrojářem Vláďou, naostřil jí tak fajnově, že jsem bez problémů opravil všechna sedla kol k autu. Cestou zpět do zasedací místnosti k rozpitému asi druhému pivu jsem si zakopl o vlastní nohu a lehnul jsem na rovné cestě na zem. Žena se mi po příchodu ptala, kde jsem se popral…

Kdyby o mě někdo řekl nebo napsal – že neumím ani chodit, upadnu jako blbec na rovině, jsem nalitý po dvou pivech – zasmál bych se tomu s ostatními spolustolovníky, nakonec co, je to pravda. Já osobně nejsem taková netykavka ani nejsem zarputilý ješita, lékařsky je dokázáno, že smích léčí. Zbytečná, neopodstatněná, v sobě dušená zloba ničemu a nikomu neprospěje. Aleš byl také dotčen. Jemu se nelíbilo, že z textu snad vyplynulo, že nejedl nikdy polévku. Dáša mě uvedla do obrazu, že je pytlíkovou polívkou odkojen z chaty. To je sice možné, ale nemění to nic na věci, že jsme s Petrem na viničním pahorku byli jako u vytržení, protože její přípravu dle jeho reakcí viděl poprvé.

Aleš to tak tragicky nebere, postupně pookřál a smál se s námi kdejaké pitomině. Horší to bude s Vláďou, ten řekl Přemkovi, když mu nesl kameru se záběry z auta, že nemá místo na uložení do počítače, že má plný disk. Ejhle v pondělí obdržel Přemek sestřih našeho vystoupení s Hořovic s věnováním: „Pro spolujezdce Přemka Budína.“ Jak je vidět je zde nová dudovská vize, že je jezdec v soutěžním autě nadbytečný a vše zvládne sám mitfára. On to určitě tak nemyslel, pouze mi chce ukázat, jak je na mě naštvaný. Jsem zvědav, do kdy to bude Vláďu držet. Hned ho to asi nepustí, protože ani na setkání na motokárách nebyl. Tam jsme si to mohli vyříkat.

Zveřejněno se souhlasem Přemka Budína, vyrobeno od Duda design:

Než jsem odjel najíždět do Hořovic, tak jsem potkal u výtahu sousedku, co bydlí s námi na patře. Pozoruji, jak si mě měří pátravým pohledem, je to řadu let penzionovaná bývalá prokurátorka. Nedávno jsem jí netuše, že se pohybuje s pejskem dole u zdviže, odvolal z přízemí výtah. Nebylo jí to vůbec po chuti, to mírné posečkání, než jsem jí dole výtah předal. Pomalu mě ani nenechala vystoupit z výtahu a obořila se na mě se slovy: „Chlapče, ohol se, vypadáš jako banderovec, když vyleze z houští.“ Nakonec měla pravdu, tak jsem si tu zarostlou hubu oškrábl a byl jí vděčen za dobře míněnou radu. V neděli po soutěži v Hořovicích jsme se potkali opět a s úsměvem pravila: „Vidíš, tvář máš jako dětskou prdelku, hned jsi omládl a ani na těch šedesát nevypadáš.“ Utrousil jsem na svoji obhajobu: „Mně ještě není šedesát, paní sousedko.“ Na to ona: „To nevadí, ale bude.“ Promluvila z ní rutinní, rezolutní praxe z dob její státní služby – jako kdyby řekla vinen.