Byly necelé dva týdny před Barumkou, když mi z ničeho nic zazvonil telefon. Ozval se mi můj dávný kolega a přítel Michal Sum se super nabídkou – Jestli prý nechci s ním jet Barumku jako přejezdec! Michal, běžně zvaný “Sumec,“ je šoumen od přírody a jeho “předjezdcování“ v loňském roce myslím zanechalo slušný divácký zážitek u spousty diváků kolem trati. No a tak pro velký úspěch byl opět požádán vedením firmy AV Engineering, která je majitelem tří nádherných stotřicítek, aby zajistil prezentaci těchto skvostů při Barumce. Zlomek vteřiny mi bylo líto, že neuvidím souboj špiček IRC na trati, ale okamžitě převážila radost nad možností zúčastnit se soutěže aktivně, i když “jen“ jako předjezdec. Barumka je prostě Barumka a možnost absolvovat trať soutěže v takovém legendárním voze a se Sumcem za volantem se nedá odmítnout! To bych musel být blázen!

Podle domluvy jsem ve středu ráno dorazil k Michalovi do Kroměříže a společně jsme se vydali podívat na erzety. Michal mi hned zkraje vysvětlil, že žádné velké trénování nebude, že za prvé si p. Regner nepřeje, abychom si napsali rozpis, za druhé trénuje velmi nerad, protože je líný a tratě Barumky stejně zná nazpaměť, no a za třetí je dobře rozjetý, neb se před pár týdny zúčastnil Rally Estonia v kategorii historiků, kde potrénoval až až! Mimochodem účast to byla velmi úspěšná, protože se svým BMW 2002 obsadil 2. místo absolutně a svoji kategorii vyhrál! Takže Michal Sum byl na Rally Estonia nejúspěšnějším českým jezdcem, protože Martin Prokop byl v N4 až čtvrtý a mohl mu jen tiše závidět (smích)! Ale Michal je přející, tak to okomentoval, že jestli bude chtít M. Prokop příští rok vyhrát nějaký ten pohárek, tak že by mu toho svého bavoráka třeba půjčil (smích)!

Dohodli jsme se tedy, že si projedeme trať pouze jednou a poznačíme si jenom ty největší “špeky“. Zeptal jsem se, co tedy budu při soutěži dělat já? Zátěž? Prý mým hlavním úkolem bude mávat na diváky, těm neukázněným a špatně postaveným mám dát najevo ať z těch míst zmizí a pak ještě mám moc držet palce, ať nám něco neupadne! Tak jo! To bych mohl zvládnout! Projeli jsme si tedy trať a opravdu jsme si udělali jen pár poznámek do itíku o záludných místech. Měli jsme hotovo už v poledne a tak jsme šli poobědvat. U jídla jsme probírali, co a jak. V pátek na městské RZ budu mít volno a můžu se jít tedy dívat, protože je domluveno, že Michal poveze šéfa vývoje podvozků a motorů Škodovky ing. Hrdličku. Firma AV Engineering totiž úzce spolupracuje se Škodovkou na vývoji podvozků vozů S2000 a tak v rámci spolupráce je domluveno toto svezení. V prologu se svezou i Michalovi synové Michal jun. a Marek se zbylými stotřicítkami. V sobotu a neděli ale budeme mít k dispozici všechny tři auta, abychom v případě nějaké poruchy vynechali max. jednu vložku. Já bych už měl jet celou trať, je ale možnost, že ještě nějakou erzetu Michal poveze nějakého význačného hosta. Chvilku jsme ještě debatovali, zda nám budou na absolvování Barumky stačit 3 auta, loni totiž Michal všechny tři “spotřeboval“! U jednoho ukroutil poloosu, u druhého vypadnul píst s ojnicí z motoru ( viděl jsem na vlastní oči na videu) a třetímu trošku vadil nějaký stromek (smích)! Končili jsme optimisticky, že to se už přece nemůže opakovat!

Přišel tedy pátek a s ním konečně start Barumky. Byl jsem pozván, společně s ostatními, na odpolední párty v objektu AV Engineering, které se zúčastnili nejen šéfové týmu Škoda, ale i týmoví mechanici a jezdci. Pěkné zátiší vytvořily vedle sebe seřazená auta S2000 továrního týmu a naproti nim tři Š 130RS AV Engineeringu! Bylo to docela zajímavé porovnání historie a současnosti! Rozhlédl jsem se kolem sebe a konečně jsem si připadal, jako velký závodník! Nějaký metr ode mě stál Loix a Häninnen, o další kus dál Honza Kopecký s Valouškem, za mnou tři Sumové a uprostřed já (smích)!

Po chvíli jsme si všimli Loixe, jak poněkud zaraženě sleduje promítací plátno ve velkém stanu, kde běžely záběry stotřicítky v akci. Chvíli kroutil hlavou a pak vyšel ze stanu, klekl si u jedné ze stotřicítek na kolena a jal se detailně studovat podvozek! Vypadalo to, jako by chtěl něco okopírovat!

Najednou tu byla hodina startu a já se vydal na trať prologu, ať aspoň tady zkouknu, jak se má jezdit! Místo jsem si vybral docela dobře, už jezdci Star Rally rozehřívali diváky pěknými kousky. Vrcholem ale byla pořadatelka, zřejmě lehce šílená, která nadělala takový zmatek, že to hlava nebrala. Jeden z jezdců s Renaultem 5 nezatočil na mokrých kostkách a atakoval zábradlí, kde zůstal stát. Všude místa habaděj, ale tato slečna se vrhla do cesty dalšímu přijíždějícímu autu, aby ho vlastním tělem zastavila. Myslím, že chudák jezdec brzdil i očima, aby ji nesundal a vzápětí za ním další a další. Vznikl tam docela slušný chaos, pořadatelka nekompromisně mávala rukama, že Barumka skončila, až naštěstí to nějaký ogar nevydržel, drapl ji za ruku a za jásotu fanoušků ji odvlekl pryč. Vzápětí se auta v klidu rozjela a soutěž mohla pokračovat. Radši nechci ani uvažovat, kdyby tak to první přijíždějící auto byl Jožo Béreš s Audinou nebo nějaké jiný “nakoňovaný“ závoďák. To by byl asi průšvih! Velký úspěch sklidil i Sumec, když tu i s celebritou vykroužil ukázkové hodiny a podívaná postupně vygradovala přes divoké dvoukolky až po tolik očekávané S 2000. Byla to prostě paráda! Jak průjezdy, tak hlavně atmosféra! Kolikrát jsem si říkal, že mě už tolik nebaví se chodit dívat, ale toto byl zážitek!

Po prologu jsem se vrátil do našeho hlavního stanu v areálu AV Engineering a našel jsem Sumovic kluky lehce rozčarované. Už na trati jsem zaregistroval, že Michal jun. neodjel ani jedno celé kolo a byl jsem zvědavý, co se stalo! No a resumé bylo: auto Michala jun – prasklá poloosa (nová, nejetá!), auto Michala sen. – převodovka kaput, auto Marka – pojízdné, ale vyskakuje jednička a celkově ne úplně dobře řadí! Že by na moje svezení ani nedošlo???

Při rychlé poradě bylo rozhodnuto, že jelikož jediné pojízdné auto je Markovo, tak zítra pojedeme s ním. Ráno potom kluci vymění na druhém autě převodovku a na třetí auto dají staré poloosy, protože ty nové jsou zřejmě překalené! Celkem brnkačka! Jelikož už bylo po půlnoci, byl jsem moc rád, že už konečně půjdeme spát.

Ráno vše vypadalo veselejší, vždyť jedno auto jede, tak co! Michal prohlásil, že musíme jet při zdi do té doby, než nám kluci pošlou zprávu, že už je k dispozici další pojízdný stroj pro případ náhlé potřeby (smích)! A tak jsme vyrazili, jak on říká, vstříc novým zážitkům. Čekaly nás Biskupce a já byl lehce napjatý z toho nezvyklého pocitu nemít v rukách rozpis a jenom čekat, co bude! Michal mě uklidňoval, že jsme posádka alegorického vozu a jedeme si užít svezení, tak starosti ať hodím za hlavu. Odstartovali jsme a i když jsem už tak nějak věděl z předešlých startů, co mě čeká, byl to nášup. Byla nás plná cesta a jak jsme po dveřích vykroužili nájezd na letiště, to prostě byla bomba. Někdo možná namítne, že předjezdec by měl jet klidně a spořádaně, ale já si myslím, že výchovný účinek bokem letící stotřicítky je mnohem větší než minutový monolog bezpečáka s megafonem! Fanoušek aspoň může lépe vyhodnotit, jestli stojí, kde má (smích)! Navíc, trochu mi nejde do hlavy, jak má předjezdec skloubit požadavky na něj kladené. Má sledovat diváky z hlediska dodržování bezpečnosti, má jet rychle bez rozpisu po trati, s kterou by se prý ani neměl předem seznamovat a to vše při vědomí toho, že pár minut za ním letí první jezdec. Zvláště na dlouhých vložkách jako Troják, Halenkovice nebo Pindula to je trochu špatně řešitelné!

Absolvovali jsme bez problémů první rundu a opravdu si užívali jízdu bez stresů z dosažených časů nebo případných chyb. Kde bylo více lidí než pět, tak šlo auto po dveřích a diváci nás za to odměňovali takovým fanděním, že to snad ani posádky ve startovním poli neměly (smích)! Byla to paráda! Akorát nás trochu trápila nefunkční ruční brzda a vyskakující jednička, což jak jistě uznáte, je velmi nevýhodná kombinace pro průjezd vracáků! Takže vracáky nám bohužel nešly, ale jinak myslím byla naše jízda jak se patří! Ještě jsme měli jeden malinký zádrhel – uvolnil se kloub, na kterém držela kamera a ta neustále padala dolů.Technik přes filmování rozhodl, že vše napraví výměnou kamery a pustil se do práce.

Foto: Radek Vojtěchovský

Vydali jsme se do druhé rundy v poklidu, jen jsme trochu s obavami sledovali tmavé mraky, které se honily po obloze. Před RZ jsme si nasadili přilby, když tu… co to? Marně hledám centrálu interkomu, kam bych se připojil! Hledám, jestli není někde přemístěná kvůli nové kamery, ale ne! Není nikde! Ten dobrák kameraman nám ji musel vystříhat, asi se mu zdála zbytečná! Nechápavě na sebe zíráme! To snad není pravda! Konstatuju, že poprvé po 30 letech závodění mi někdo ukradl z auta interkom! Jediné štěstí je, že stejně Michal jede vlastně na oči a já mu jenom radím, kde to znám a tak to není až takový problém. Ještě mimoděk podotýkám, že být to na mistráku, tak ten člověk by už byl mrtvý! Michal souhlasně pokyvoval hlavou a mě náhle napadlo, jestli to náhodou nenaplánoval! Jestli mu třeba nevadí, že mu do toho řízení občas moc kecám!?!

Při průjezdu vložkami jsme s údivem sledovali slušné množství různě pohozených závoďáků kolem trati, když nepřekonatelný byl zvláště Troják, kde byly auta rozesety místy docela hustě. Byli jsme fakt rádi, že nemusíme jet na čas a prožívat tak všechno v tom závodním transu! Vybrat správné obutí se snad ani nedalo! Bohaté a často naprosto nečekané přeháňky byly k zbláznění! Jeli jsme na napůl ojetých gumách, o kterých bych určitě netvrdil, že jsou na vodu, ale Sumec se rozšafně vyjádřil, že je to to pravé ořechové! Že to aspoň pěkně klouže a to že má rád! Nevím, jestli nezměnil názor, když jsme v těch potocích vody letěli po vložce a on musel volantovat i po rovině z rejdu do rejdu (smích)! Radši jsem se ani neptal ! Nicméně jsme zdárně doklouzali až do sobotního cíle, udělali jsme plán na zítřek a přemístili se do Kroměříže. Kluci v dílně ještě dlouho do noci dělali údržbu na autě, ale to já už vím jenom z doslechu, neb mě zmohla únava. Buď jsem starý, nebo mám únavový syndrom (smích)!

V neděli jsem ale vyskočil jak mladík a těšil jsem se na pokračování Sumcovy snahy, jak mě vystrašit! Halenkovická vložka je kousek od Kroměříže a Michal tvrdil, že ji zná jak vlastní boty. Hned od startu vyrazil jako správný nízkolebečník až nám byla cesta nějak moc úzká a ve mně začal hlodat červíček pochybností, co vlastně ten Sumec se mnou zamýšlí! My jsme totiž v dobách dávno minulých, v letech 1983-84, už spolu jezdili v jednom autě! Tehdy jsem ale řídil já a Michal navigoval. Spolu jsme se zúčastnili i legendární Valašské zimy, ale tak trochu kuriózním způsobem. Domluvili jsme se totiž, že se budeme za volantem střídat vždy po pár vložkách, no a byla to docela sranda! Vše ale skončilo tím, že jsem Žigula s velkou pompou hodil přes střechu a i když se nám nic nestalo, tak zážitek to byl grandiózní!

A teď mi připadalo, že mi to snad chce oplatit! Plápolali jsme po cestě v dlouhých, na sebe navazujících smycích, auto rovně jelo jen málokdy a já v duchu sám sebe přesvědčoval, že snad ten člověk vedle mě ví, co dělá (smích)! Všude byla spousta lidí a všichni vypadali, že se jim to snad líbí! Letěli jsme rychlými protahováky a strašně rychle se blížila pravá zatáčka za svodidlo! Bylo to místo, kde poprvé vyletěl ven, jak jsem později zjistil, i Honza Kopecký!

Křičel jsem – Pravá 5 !!! Michal začal brzdit, ale mi jen proběhlo hlavou, že jestli to tam pošle, tak nás už nenajdou! S vytřeštěnýma očima jsem sledoval svodidlo, za které jsme měli zahnout a… Sumec si v pohodě projel rovně nějakou cestičkou, které jsem si v tom kalupu ani nestačil všimnout, v pohodě se otočil a pokračoval správným směrem! Obrátil se ke mně a řekl – To by asi už bylo moc! Trochu jsem se vydýchal a konstatoval jsem, že jsem si možná trochu ucrknul! Michal se spokojeně šklebil a letěli jsme dál.

Před RZ Velký Ořechov nás čekala generalita AV s velmi významnou celebritou, která toužila zažít, co to obnáší svézt se se Škodou 130 RS po trati Barumky! Byl to starší, sympatický pán s jiskrou v oku, který sice vzbuzoval respekt a působil důstojně, ale nechoval se nijak nafoukaně. Michal začal “ takym malym interviju“ – Ich bin Majkl! Pán mu podal ruku a – Ich bin Horst! Potřepali si rukama a Michal mu německo-anglickou směsicí s příměsí ruštiny vesele vysvětloval, co a jak. Připoutal jsem pána do sedačky a s Michalem jsme řešili, jak spustit majáky a sirénu. Michal se jal vysvětlovat – Du, Horst, hier sirena ! Du Sirenspecialist! Horst s přehledem zapnul a vypnul sirénu a vyjádřil se, že takovou funkci ještě v životě neměl! Michal mu ještě nechal přeložit, že kdyby se mu to zdálo moc rychlé, tak ať ho poklepe po ruce a vyrazili. My jsme spěchali před následující RZ, kterou byla Pindula. Chvilku po našem příjezdu se objevila i stotřicítka s váženým hostem. Čekal jsem, jak to vstřebal, ale veškeré obavy byly zbytečné. Pán byl spokojený a rozzářený, plný dojmů a že by se ještě jednu vložku svezl! Trošku mě mrzelo, že mě připraví zrovna o průjezd Pinduly, ale co se dá dělat! Spěchali jsme tedy do cíle Pinduly. Byl jsem zvědavý, s jakou přijedou! Přece jen Pindula není Ořechov! Ale “Horst“ se ukázal jako velmi odolný a oči mu zářily nadšením. O překot nám vysvětloval, jak udělali “ Big Jump“ přes cestu, jak kde letěli bokem atd. Pořád velebil Michala, jaký je borec a složil mu poklonu – řekl, že už ho vozili v DTM, že Hans-Joachim Stuck ho vozil po Nürburgringu, lítal helikoptérou, ale nic nebylo lepší, jak jízda se Sumem a Š 130RS!!!

Foto: Ondřej Zeman

Po polední přestávce jsme se vydali na závěrečné 4 RZ. Jelikož Michal byl znepokojen stále se horšící převodovkou, tak poslal náhradní auto na přejezd mezi 15 a 16 RZ, což se později ukázalo jako výborný tah! Na Halenkovické vložce totiž skutečně došlo ke kolapsu naší převodovky! Od startu erzety jsme si krásně užívali klasicky rozevláté jízdy, když najednou, z ničeho nic, zrovna když jsme přiletěli po dveřích k restauraci na Bunči, tak v půlce křižovatky se převodovka kousla a jen tak, tak jsme stačili uhnout do únikové zóny. Co teď? Vylezli jsme z auta, Michal zaostřil zrak a hned našel známý obličej! Jenom se zeptal – Máš auto blízko? A už ten jeho kolega pelášil pro svoje auto, aby nás zachránil a odvezl k náhradnímu vozu. My jsme zatím demontovali rampu s majáky a sirénou, zavolali klukům a domluvili sraz na Velehradě. Sjeli jsme z Bunče snad nějakou cyklistickou stezkou a na parkovišti před bazilikou už stáli kluci s náhradním autem! Kolem trochu nevěřícně a znepokojeně přešlapoval nějaký hlídač nebo správce a co že tam děláme, že to ještě na Velehradě neviděl. Rychle jsme přehodili svoje věci a co nejrychleji vyrazili k Ořechovu. Stihli jsme vše v pohodě, když tu náhle telefon! Volali z dispečinku, ať se co nejrychleji vrátíme na start RZ 15 Kudlovice 2. Že z důvodu havárií je mezera ve startovním poli a potřebují, abychom jeli před tou druhou půlkou s majákama! Vyrazili jsme a jeli co to šlo, ale provoz byl docela velký, předjíždět se moc nedalo a tak nám to trvalo asi 25 minut. Přiletěli jsme na start a zírali jsme??? Auta normálně startovala do vložky! Zrada! Volali jsme dispečink a dozvěděli jsme se, že to tak nějak časově ještě vyšlo, aby nemuseli poslat na trať předjezdce! No a jsme v pytli! Pindulu už nestíháme, ta zrovna startuje, takže naše účinkování na Barumce skončilo! V tom dostává Michal spásný nápad! Voláme na dispečink a ptáme se, jestli můžeme jet za posledním autem v poli! Dostáváme svolení a zároveň přísné napomenutí! Nesmíme jet s majákama a v žádném případě nesmíme žádné závodní auto předjet!!! Příkazu se smějeme, ale slibujeme, že nikoho předjíždět nebudeme!

Konečně jsme se dočkali posledního závoďáku a minutu po něm vyrážíme i my! Snažíme se potěšit skalní fandy, kteří vydrželi u trati až do konce, co nejatraktivnější jízdou a tak jsme Fabii N1, startující před námi, dojeli až ve stopce. Dobírám si Michala, že stárne, že nedojede ani slabé enko, ale on mele, že hlavní je udělat radost divákům. Takže i na Ořechově jsme dělali radost divákům a ti zase dělali radost nám, když dávali najevo spokojenost s naším průjezdem.

Pak už zbývala jenom Pindula! Já ji jel už strašně dávno a těšil jsem se na ni moc. Odstartovali jsme a šlo to docela dobře. I když bylo v zatáčkách hodně vytahaného bordelu, Sumec si ho nijak zvlášť nevšímal a tahal docela dost a dost! Blížil se vyhlášený skok přes cestu! Letěli jsme k němu z kopce jak urvaní z řetězu! Pořád jsem čekal, že aspoň trochu ubere, ale Michal nic. Jen jsem se trochu zapřel, auto se vzneslo a dopadlo lehce napřed na levá kola kus za cestou! Prudké dobrzdění do L5 mezi ploty a pryč! Sumec jenom houkl – Na tohle jsem se těšil!

Koukám dopředu a před námi Fábia! Pověsili jsme se za ní, ale najednou zastavujeme! Michal mi říká, že slíbil, že nebude předjíždět, a že by ho to moc svádělo! Řehtali jsme se jak koně, prohodili jsme pár slov s nějakým divákem, co se tam vyskytoval a zase hurá dopředu! Při průjezdu diváckého místa v Želechovicích už jsme zase na dohled Fabie! Zase zastavujeme, diváci nám ukazují jeden přes druhého ať jedem, že je auto před námi, tak hýkáme, že nemůžeme, že nesmíme předjíždět! Na pasekách jsme Fabii dojeli ještě do třetice a doprovodili jsme ji v závěsu až do cíle. Doufám, že kolega o nás nevěděl a jestli jó a jestli jsme ho znervóznili, tak se dodatečně omlouváme!

Barumka skončila a já si ji moc užil! Chci moc poděkovat mému příteli Michalu Sumovi a vedení AV Engineering, že mi poskytli tuto příležitost a také Michalovým synům, skvělým mechanikům, Michalu jun. a Markovi, že se postarali, aby auta pořád jela!