Část čtvrtá v německých luzích a hájích

Již předchozího večera jsme dostali zprávu od Tomáše, že se k nám připojí Milan Hauer a jeho kamrádi. To je mimo jiné komentátor z Rally Bohemia, prováděl i představením posádek v Pačejově. Nějaký stříbrný Ford již stojí na nedaleké silnici, záhy přijíždí k rybníku a chlapci se vymlouvají na noční mlhu, přes kterou nebylo do našeho nočního ležení vidět. Já o žádné mlze nevím, Petr také ne, ostatní mají jiné starosti a co bylo včera, neřeší. S podivem zjišťuji, jak je skoro každý Ford orezlý a má rozbitý nárazník. Není se co divit, on je Ford již zrezlý na rýsovacím prkně. Je to ještě horší než Fiat, ten byl shnilý až na reklamním plakátu. Milan přiváží i kumpána z Ostravy, hlavně lahev slivovice, ranní lok je příjemným povzbuzením do nadcházejícího perného dne.

Frantíci loví o sto šest, kolik nám ukázali svých úlovků ani nepočítáme. Jen vnímáme ten stejně silný hluk při výlovu. Předem vytipované místo se dvěma horizonty bude podle Tomáše zaručeně zajímavá záležitost. Sice se mi to moc nezdá zralé na nějaké pořádné vyskakování, ale jdu poslušně v průvodu až na určené místo. Míjíme ohradu s koni, louku a statná Gertruda nás žene do bezpečí na louku. Tak to asi uvidíme kulový. Projdeme celou loukou až k ohradě s koníky. Všude natažen elektrický drát, aby zvířata nevběhla na silnici. Že je to opravdu pod proudem, postupně zjišťuje Tomáš a další. Jen Vláďa to ví předem, protože viděl sluneční kolektorový zdroj cestou a na dráty nesahá.

Náš úsek, vlevo koně, vpravo posed

Bloumáme přímo proti posedu, který jsme cestou míjeli. Vylezl jsem po žebříku nahoru, ale byl zabezpečený proti vniknutí několika samořeznými šrouby. Křížový šroubovák jsem neměl, tak jsem to vzdal. Nechce se mi stát na louce a skoro nic nevidět, již se soukám pod dráty a stoupám na dřevěnou stavbu pro myslivce. Kameru si hodím nazad jako samopal vzor 58, vzdáleným otvorem pro pozorování zvěře se soukám dovnitř. Jde to pomalu, je to poměrně náročné a již jsem na posedu. Vzpomínám na dobu asi tak před třiceti léty a třiceti kily, tehdy by to šlo jako na drátkách. Parádní rozhled umožňuje vidět příjezd přes oba horizonty, i odjezd za levou prudkou zatáčku.

Podplazit dráty

Vyšplhat na posed

VIP pozice

Poslední foto před vyhazovem

Tomáš, který také podlezl ohradník pro dobytek, mi podává židličku, usedám a připravuji se na filmování. Francouští diváci obsadili část mysliveckého zařízení, lomcují s ním a lezou až k silnici na jeho vysunuté nohy. To se nelíbí Gertrudě, něco na ně haleká, ty na ní kálí. Po chvíli přichází s dalšími pomocníky, to již projel Loeb. Zaznamenávám ho, trochu jsem si škrtnul o kůl v okně srubu a nějak jsem ho rozmázl a pochopitelně pořádně nezaznamenal. On jede tak rychle, že to snad ani nešlo se za ním s tou kamerou otočit.

Tady jsem to nestihl, auto bylo rychlejší

Frantíci se stahují do povzdálí. Jsem prozrazen, již na mě halekají tři pořadatelé, ty jsou schopni zalarmovat policajty v širokém okolí i s antonem. Než přijel Sordo, tak jsem byl dole i se stoličkou. Zaujímám místo v lese, něco málo natáčím, vadí mi stromy ve výhledu. Tomáš již také nefotí, tak ho zastupuji u foťáku a občas tam je i celé auto. Zajímavé je, že mezi stromy bylo tak tři metry a auto se na fotku někdy vešlo i celé a okolo něj bylo celkem dost místa. Dokonce i rozměrná EVO X. Ty žluté, ty mě šli fotit nejlépe, jsou pěkně vidět a nejedou zase tak rychle. Zaznamenáváme několik krizovek v levém těžkém odbočení za námi a také za lesem ve kterém vše sledujeme. Přímo před námi málem vjel do lesa svoz výsledků s vW Tourangem, měl to jen tak, tak. Vzpomínám s Petrem na letošní Šumavu, kde se přímo před námi převrátil svozař výsledků na vložce u Volenic.

Žluté desítky mně fotit šly

Ještě projíždějí legendy a mám pocit, že čím silnější a vzácnější auto, tím pomalejší průjezd. Na plno jede Wartburg, připomíná mi to Karla Trojana nebo Rajchmana. Vláďa křičí: „Jede Kopáček s Waranem.“ Je čas oběda a u rybníka je opět veselo, další a další ryba končí na prutu náruživých rybářů z Francie. Oni tam nejeli jen na ryby, počkali na Loeba, než projede, zaskandovali nějaká hesla ve francoužštině a jeli hned po jeho excelentním průjezdu zpátky k vodní nádrži. Snad ten nejžhavější rybář z nich měl ten prut i u trati a na něm vlajku. Po obědě odpočíváme a probíráme mimo jiné i fotbal. Máme možnost vyslechnout i komentář znalce z Ostravy na derby Plzeň versus Sparta. Sparta prohrála, ani nevím kolik, to ví přesně Vláďa. Ještě, že jsme nehráli s Ostravou, to by bylo zase rozmlácených vagonů a možná i půlka tribuny a zorané hřiště od dělbuchů.

Kde se stala chyba? Kdo tam dal tu větev?

Rozdělujeme se na dvě skupiny. První jde zase k posedu za Gertrůdou, asi měla pro kluky jistý půvab. Já ji nemusím, nic bych za to nedal, že si pozvala svoji sestru Helgu se psem, aby na nás pouštěla hrůzu. Odjíždím s Petrem a Radkem autem do vzdálené zatáčky proti kopci, asi tak půl kilometru od tábořiště. Vláďa s Alešem jdou hrdinně pěšky, jdou prostředkem a nechtějí nás nechat projet. Jako malí kluci na nás ještě gestikulují, že jim můžeme cosi políbit. Petr se diví co jim je, a tak mu to překládám, trochu jsem něco již z místní řeči pochytil. Petře, Vláďa říká: „Lízung prdunk nahmiták.“

Protože se mi zdá stát vedle Vládi s druhou kamerou jako přebytečné, odcházím po vložce dál. Procestuji několik louk, polí, zahrad a stanu ve vesničce s pěkným pravým vinklem. To je ono, u pásky nikdo nestojí, hrnu se hned k ní. Diváci a divačky posedávají na zídce u hradby, některé si umí opravdu sednout pěkně, umožňují zajímavý výhled. Po chvíli postávání slyším tu zleva, tu zprava, i zezadu češtinu a zjišťuji, že mimo jednoho německého fotografa jsou tam samí Češi. Jsem ve stínu košatého ořešáku v přilehlé zahradě. Nafilmuji asi tak dvacet aut a pomalu podél trati se vracím do výchozího místa a cestou točím a točím. Nad zatáčkou potkávám Radka, který šel za mnou, já jsem nabral jiný azimut a on skončil na opačné straně v pěkném vracáku na široký asfalt. Snad každý tam jel dveřmi dopředu, i Milan Liška, tak mu Radek mával a Milan zdravici opětoval.

Poměrně dost jsme se bavili o tom, co Milan vše pro rallye a mladé podhoubí klíčící pro soutěže udělal. Baví ho to, užívá si to, co by jiní za to dali, včetně mě projet se v soutěžáku po německých vinicích. To, že na to musí být finanční zázemí, ví určitě každý. Dovedu si představit, jak je složité sestavit rozpis na Panzerplatte. Ještě obtížnější musí být poznámky přednést spolujezdcem a jezdcem podle nich zajet. Ono jezdit mezi vínem místy rychlostí okolo sto osmdesáti musí být také solidní adrenalin. Ono je třeba v tomto ohledu hodně rozvahy. Takových střelců co to někam poslali, se zúčastnilo ADACu víc než dost. Zaplatit vysoké startovné a odstoupit po pár vložkách pro technickou závadu nebude také zrovna příjemné. Někteří jezdci jdou závadě naproti svým zacházením se strojem, někdy prostě je to souhra náhod a okolností a něco nevydrží.

Dnešní představení posádek pomalu končí, ještě projíždí divoký Fiat a ten zbytek dvoukolek jede asi tak rychle jako místní osadníci na nákup do Aldi. Od té chvíle jsme jim začali říkat Aldisti. Vláďa s Alešem již sedí v autě, mezi sebou půlku batožin z kufru. Radek je sportovec, tak ho vyzývám k projížďce na základnu na tažném zařízení Octavie, na střeše má hagusy, má se tudíž čeho držet. Při rychlosti okolo 40 si stěžuje, že to fouká, to ještě asi nejel na motorce. Na ní to musí obzvlášť fičet při rychlosti hodně přes dvě stě v městě, někteří jedou i tři sta z místa a mnozí už nejezdí vůbec, protože už jsou mrtví. Chlapci projevili zájem o částečnou očistu v místní tůni. Mezitím Audi připravená u odjezdové cesty mizí v dáli a Radka nechává svému osudu. Je sice omyt, ale bez auta, tak zase kousek popojede na kouli pro přívěs. Po nástupu potápek dostávám zprávu, že se Vláďa po sklouznutí málem utopil, když si myl obličej. To byl určitě rozrušen tím, jak celé poledne sledoval ty dvě sličné Němky v opalovačkách:)

Vracíme se zpět do vinic, ještě cestou zastávka v Aldi, Tomáš chystá na večer oblíbený nápoj pro další registraci. Po chvíli je Audi se znalostí trasy pryč, tak rychle za ní. Startuji jak do erzety, aby nám někde nezmizeli, v tom se ozve Aleš a mimochodem nám sděluje, že v autě není Vláďa. Ten nepozorovaně zmizel zpět v krámu, tak na něj číháme přímo u vchodu. Audi mezi tím krouží na nedalekém kruhovém objezdu asi tak osmkrát a čeká, kdy se konečně na něm objevíme. Náhle se vyřítí Vláďa z východových dveří s fofr mošnou v jedné ruce a lahví šampusu ve druhé. Rychle usedá a v tom proti nám přijíždí Filip a jeho spolujezdec lomí rukama ve smyslu: „Kde jste, my na vás takovou dobu čekáme.“ Vláďa na to reaguje slovy: „Vidíš je blbce, oni zabloudili a jedou proti nám.“

Přijíždíme do vinic na vložku Mosselwein, jsme asi tak pět kilometrů jinde než v pátek. Celou erzetu projíždíme a Tomáš pečlivě vybírá místo pro poslední nocleh a pro výchozí pozici na ráno. Vláďa celou cestu hartusí, že tady by to šlo, tady taky, Aleš mu přizvukuje a má mimo jiné starost o stavbu stanu po minulých neblahých zkušenostech. Petr je jiného názoru a nechává to plně na zkušenějších matadorech. Nevím, o co závozníkům na naší zadní sedačce jde, tak jim házím lano větou: „Jezdíme tady jak volové, to projedeme nafty.“ Berou jako ti kapři frantíkům a souhlasně přitakávají. Tak víme, na čem jsme, volant držím já, tak ještě několik kilometrů vinicí najíždíme, než zaujmeme super místo na skoro rovině, ukryté mezi vinicemi. Najednou spěch po stavení stanů hoši nemají a jdou s ostatními zkoumat terén a najít nejlepší divácké místo v okolí. Což se jim za hodnou chvíli daří. Zatím s Petrem máme postaven stan, ono je to tak lepší, abychom nezdržovali večerní zaměstnání v rámci další registrace.

Vinice jsou nádherné

Po chvíli neplánovaně přijíždí Ford Transit s dalšími soutěžáky z Plzně. V osazenstvu je Pepík Fiala, jeho syn Michal s Monikou Maříkovou, to je dcera Jardy Maříka, bývalého spolujezdce Petra Šedivce. Bohužel Jarda je již několik let po smrti. Čest jeho památce. Dalším soutěžákem je Libor Václavík se svým blonďatým synkem, který vypadá sice jako holčička, ale je to kluk jako buk a jezdí motokáry.

Jdu se podívat na vybrané místo naší průzkumnou jednotkou a ejhle osazenstvo Tranzitu si pochvaluje, jak to dobře vybrali i oni. Tak to ráno bude na zídce nad zatáčkou mezi vinnou révou pěkný nával. Přijíždí i Milan se svými dvěma společníky, sděluji mu, že parta pod námi je od nás a má sud piva i s pípou a holky sebou. S lahví slivovice je jde pozdravit a ani nevím, kdy přišel, to už jsem spal.

Nadešel poslední večer a tak je nutné vyprázdnit všechny nádoby s tekutinami. Registrujeme se o sto šest. Petr dává k dobru bílé víno, velmi chutné. Je to taková smršť, nedopité pivo v plechovce, do toho registr, víno, no to bude ráno jako květ. Jdu si na chvilku stoupnout opodál, cestou zakopnu o provázek od kolíku na stan a v pádu chytám hrnek s vínem. Petr ho měl položený ve tmě na zemi vedle sebe a mě osud zavál od šňůry od stanu až tam. Při pádu jsem ještě stihnul polít Aleše krůpějí vína. To bylo řečí, že bude smrdět vínem. Petr ho utěšuje, že se zas tak nic hrozného nestalo. Aleš se tam točí jak holub na báni a šlápne Petrovi na hrnek sám a obsah nádoby je nenávratně zmařen.

Vláďa jako starý fotbalista řeší vítězné tažení plzeňské Viktorky. Petr smečuje a říká mu: „Proto jsi koupil ten rychlý špunt, na oslavu vítězství.“ Vláďa furiantsky otvírá lahev, vypouští z ní rychlý špunt a dává ji kolovat. Tomáš má mlsný zobák a tento mok mu nevoní, kategoricky to odmítá pít. Lahev koluje a zjišťujeme, že je to ten skvost z výprodeje neprodejných zásob, co byl v akci v Aldi. Flaška je bezedná, mám ji v ruce asi tak posedmé a říkám Radkovi: „Ty to moc nepiješ, musíš z hluboka, jinak se k tobě zase vrátí.“ Radek již zmožen několikátou registrací procedí mezi zuby: „To budu vypadat.“ Naštěstí Filip se ujímá se Zahym dotyčného pokladu a chválí obsah. Tomáš jásá: „Tak to dopijte, to je dobře že vám chutná.“ Jsme vysvobozeni, Petr pociťuje úlevu a svěřuje se: „ To je ještě větší kalibr než chcanky naší Anky.“ To on říká o teplém pivu, které se nedá pít. Lahev je prázdná a Tomáš vytahuje flašku v podobě té samé, kterou chtěl původně přivézt domů. Je dobře naložen, registra otvírá snad i proto, aby přebyl chuť šampusu, nějakým jiným dobrým mokem. Zíráme na dno další prázdné lahve, Tomáš vidí měsíc dvakrát, tak to je nejvyšší čas seanci ukončit a ulehnout.

Na pokračování…

Foto: Shacki, Petr Šedivec, Aleš Kovář, Láďa Kopelent