Další napínavý souboj o vítězství ve třídě A5 tentokrát skončil pro posádku Václav Kopáček – Klára Šillerová pořádnou piruetou, kterou se svou fabií předvedli divákům na šotolinovém úseku račické rychlostní zkoušky letošní Admiral Rally Vyškov. Zatímco pilot vyvázl nezraněn, spolujezdkyně byla odvezena do nemocnice. Podezření na poranění obratlů se naštěstí nepotvrdilo a tak Klára posílá ze své chorvatské dovolené vedle pozdravů čtenářům ewrc i pár vyškovských dojmů.

„Levá dva – TO JE MOC! Váže pravou tři!“ A teď už je křik marný, snažím se jen udržet ruce u těla, abych se potloukla co nejmíň, a počítám nekonečné vteřiny, které nás dělí od úplného klidu. Ten ale trvá jen okamžik. Auto zůstává ležet na mém boku, z interkomu slyším: „Žiješ, Klárko?“ Odpovídám tomu jankovi, že ano.

Hlavou mi problesknou poučky zkušených harcovníků, že nejdřív se musí odpoutat ten spodní a tak zařvu: „Neodvazuj se, první lezu já!“ Po sedačkách jako po žebříku se soukám ven. Chvíli visím z okýnka hlavou dolů a připadá mi k smíchu, že bych si měla zlomit obě ruce až teď, ale pak se mi nějak podaří dostat se ven, kde padám na kolena. Nějací lidé mě zvedají a vedou pryč. Vidím Vendu, jak pobíhá kolem, ukazuje Romanovi Štefanovi, že může jet dál, a jde se podívat k místu, kde jsme vylétli ven… „Prosím vás, chyťte ho a odveďte, určitě je v šoku, ať ho ještě někdo neporazí“. Pak se pro mě čas zastaví ve chvíli, kdy si uvědomím, že jediné, co mě pořádně bolí, jsou záda. Panebože, tak se to stalo i mě. Jak já ten s..č, co si musím dávat za krk nenávidím! No jo, nebyla jsem na vojně, to je jasné, nemám nárok si stěžovat… Venda mi volá sanitku a já ani moc neprotestuju, jen mě štve, že ostatní se kvůli nám už na Račické nesvezou.

Foto: Robert Balcar

Sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo, říkávala moje babička, a tak se snažím zachytit střípky komičnosti situace – nakládání do sanitky, kdy se nedaří podrazit nohy lehátku a to se mnou pořád hází zepředu dozadu, až se zkusím zasmát (to ale dost bolí, takže hned přestanu)… Rozhovor posádky sanitky, kterou poslali špatným směrem, a chystá se vjet do protisměru erzety s tím, že už je zrušená. Prosím je, ať to nedělají, vůbec netuší, že někteří borci jedou volný průjezd jen o pár procent pomaleji, než naostro, nakonec tam vjedem a já si v duchu promítám černou komedii, kdy do sanitky někdo nabourá a pak je teprve koho ošetřovat… Ve Vyškově v nemocnici si saniťák pochvaluje, jak je rád, že mu konečně přivezli spolujezdkyni z rallye, protože tu ještě na rentgen nevezl. Trochu ho zklamu, když mu řeknu, že potěšení bohužel není na obou stranách. Na rentgenu se pokusím o vtip, ať mi nesnímkují hlavu, že se definitivně ukáže, že tam nic není a co já potom. Odpověď: „No to je přeci dobře,“ mě přesvědčila o tom, ať raděj držím pusu, jsem asi trochu mimo. Tak zavřu oči a snažím se přijít na to, proč jsme takhle úplně hloupě skončili…

Vyškov jsem nikdy neměla mezi oblíbenými soutěžemi. Jako jediná erzeta se mi líbívala právě Račická, když se jezdila kolem zámku, od něj na srdce sjezd dolů a přes horizonty do závěrečného lesa. Letos přibyla šotolina. No – místy spíš parodie na šotolinu. Koleje se vyjely už během tréninku a na Račické za JZD jsme obrušovali vanu „Můry“ už při druhém průjezdu seznamovaček. Byla jsem kvůli tomu dost rozčílená a chtěla si stěžovat na ředitelství, ale udělali to za mě jiní.

Foto: Marek Sekáč

Neměla jsem zatím moc příležitostí svézt se na šotolině, ale tohle s ní mělo jen pramálo společného, podle mě to byl úplně zbytečný úsek. Ale, že moje nechuť k tomuto úseku bude mít tak trpký konec, jsem nečekala ani v nejhorším snu.

První rychlostka pro nás nezačala právě slibně, probrzdili jsme první zatáčku, která stála za řeč, takže nás Lumír s Otou nás hned obložili. Na druhé a třetí nás spráskali taky. V kopcích náš „Mazel“ nechtěl jet, Venda mu pomáhal spojkou, ale málo platné, vteřiny získané v rychlých zatáčkách a na rovinách roztávaly jak jarní sníh a kluci měli po první rundě třináct vteřin k dobru. Druhá sekce se nesla v duchu snahy udržet tempo ze začátku s tím, že pokud kluci neudělají chybu, my prostě vyhrát nemůžeme. Jejich náskok se navýšil, i když o pouhé dvě vteřiny. Tak jo, dojedem do cíle, druhý místo taky dobrý, ujišťovali jsme se na druhém servisu. Prostě pojedem svoje a nebudeme dělat chyby, aby nás nepřeskočil Robert s fabií. Bůhvíjaký náskok jsme na něj neměli. Ve světle toho, co následovalo, to vypadá jako vtip a jak to dopadlo, víte všichni…

Nicméně jsme si hned v neděli cestou z nemocnice s Vendou pár věcí vyjasnili, a jakmile se podaří dát „Mazla“ do pořádku, uvidíte nás zase spolu v bratrovražedném boji proti rozzuřenému kitu z Moravy!“

Přikládáme ještě video zachycující osudnou nehodu: