Měsíc volna po Pačejovu uběhl jak voda a byl tady Vyškov. Naše pozice v tabulce třídy A5 byla velmi nadějná a matematika říkala jasně, že pokud se nám na zbývajících

3 soutěžích podaří 2x dojet a při tom 2x porazit Vendu Kopáčka, tak už nám nic a nikdo nezabrání zisku titulu. Byli jsme tedy docela nabuzeni a na soutěž jsme se těšili. Nadšení trochu brzdil problém s převodovkou, když se při kontrole zjistilo, že ono vypadávání rychlostí při minulých soutěžích bylo zřejmě způsobeno vymačkáním obalu převodovky v místě uložení hřídelí. Vše se mělo vyřešit výrobou vložek, ale nějak to začalo být časově napnuté. Když jsem se stavil k Lumírovi ve čtvrtek v poledne před soutěží a Kitu tak nějak chyběl motor a převodovka, lehce jsem znejistěl. Byl jsem však ujištěn, že v 15,00 se jede do Zlína pro hotovou převodovku a že den má 24 hodin, takže není důvod k panice. Domluvili jsme se tedy, že v 5,00 zítra ráno pojedeme na trénink a kluci vyrazí s autem do Vyškova před polednem. Ještě že je to tak blízko!

Tratě ve Vyškově zůstaly klasicky rychlé, ale nám se tu většinou docela dařilo. Změny v podobě zařazených rozbahněných polních cest nás nijak nerozhodily, jen jsme si přáli, ať raději nezaprší. Absolvovali jsme povolené 3 průjezdy a navzájem jsme se ujišťovali, že to snad bude dobré. Po přejímce kluci ještě makali na doladění nějakých drobností, když tu se objevil problém! Při odvzdušňování brzd najednou začal téct zadní brzdový třmen. Když ani po hodině se nepodařilo závadu vyřešit, nezbývalo nic jiného, než poslat rychlého posla do Nového Jičína k Martinu Halfarovi pro třmen z jeho závodního Favorita. Lumír měl tím pádem výmluvu, proč ještě nemůžeme odjet na ubytovnu!

Mezitím se u nás zastavil Venda Kopáček s Klárou na kus řeči, čehož asi vzápětí litovali! Hned se na ně totiž vrhla celá naše ekipa s několika lahvemi slivovice a že si musí s každým z nich připít. Jejich plán byl průhledný – zlikvidovat soupeře ještě před startem! Venda statečně odolával s tím, že nepije, ale Klára se posléze přece jen nechala přesvědčit k přípitku, zvláště poté, co všichni začali halekat, že nepřipít si by byla smrtelná urážka! Na Vendu neplatily ani argumenty, že přece každý pořádný jezdec pije, ani že bude po slivovici rychlejší a trval na svém. V tom dostali kluci nápad, že když nepije, tak by ho mohli aspoň vykrmit, ať je co nejtěžší! Nabízeli mu veškeré dobroty z dílny našeho sponzora – Jatka Machač , ale Venda nechtěl ani nic jíst! Tak jej hned začali vyslýchat, jestli je vegetarián nebo přímo vegan s tím, že to prase žralo jenom soju a tak že mu ten bůček přece nemůže vadit. Když ani to na Vendu neúčinkovalo, začal mu Jára Mohyla vážně vysvětlovat, že přece nemůže zůstat tak hubený, že nebude mít sílu točit volantem. Že úplně nejlepší bude, když se stane polovičním bulimikem, takovým jako je on, což znamená, že všechno sežere, ale nic nevyblije! Venda měl lehce oči navrch hlavy a snažil se zachránit útěkem. Nechtěl tam ale zanechat Kláru napospas , zvláště když viděl, že si zatím připila jen s necelou polovinou osazenstva! Nakonec se jim oběma podařilo vymanit z obklíčení a zachránit se! Aspoň viděli, jak to mám těžké ! Nakonec třmen dorazil, brzdy se podařilo dát do pořádku a konečně už Lumír neměl žádné argumenty, proč ještě nemůžeme jít spát! Bylo už po půlnoci a já byl moc rád, že je start až v 9,00.

Ráno nic nenasvědčovalo včerejším dohadům, že se objeví déšť a vložky tak budou nesjízdné. S napětím jsme se chystali na start a náš plán byl jasný – Nesmíme tentokrát zachrápat na první vložce a nechat Vendu s Klárou odskočit, ale musíme jet hned od počátku naplno! Lehce se řekne, ale hůř udělá! Odstartovali jsme jak z praku, ale hned na prvních brzdách do levé zatáčky se auto spakovalo a do následujícího pravého odbočení na křižovatce jme přiletěli po dveřích, bohužel směřujíce na druhou stranu! Do pr.ele! Co to je?! Rázem jsme byli řádně rozhození a ve stresu. Celou erzetu jsme lítali jak hadr na holi a nechápali, co se děje. Že by gumy? Ale vždyť tlak byl dobrý a směs podle teploty taky! Že by brzdy? Ale dyť desky jsou stejné, jako minule a rozdělení tlaku předek – zadek taky. Tak sakra, co se to děje? Na tabuli v cíli sledujeme, že přes to všechno náš čas není tak úplně špatný. Před námi jely samé A6 a celkem s nimi držíme krok Teď ještě, co Venda? A je to dobré! Máme k dobru 4,3 s! Slušné, na 5,5 km to jde.

Jako dvojka se jede Račická a snad se nám taky povede! Do prvních zatáček po startu se mi zdá, že letíme už přes zub! Cesta nám začíná být nějak moc úzká a tak řvu – Uber! To je moc! Lumír se trochu zklidnil a už se mi to zdá dobré. Ani auto se nechová tak neklidně jako na jedničce a lépe drží stopu. Ale při brzdění do retardéru na křižovatce před Pístovicemi se na uklouzaném asfaltu zase trochu stáčí bokem, ale Lumír stihne zahnout za balík slámy bez větších problémů. Někdo v diskusi psal, že jsme málem vletěli do diváků, ale to se mi moc nezdá. Aspoň nám v autě to kdovíjak dramatické nepřipadalo. Dobržďovali jsme sice s autem “nakřivo“, ale všude bylo dost místa a pořád byla možnost to srovnat a pustit rovně, akorát bychom ztratili moc času. Určitě to bylo pod kontrolou.

Zbytek vložky jsme proletěli bez chyb, časy v porovnání s A6 před námi jakž takž a zase čekání, co Venda. Jsme lepší o 2,6 s a to není na 9 km moc. Ten kluk snad nemá rozum! Debatujeme, jestli to tempo může vydržet dlouho, vždyť jedeme časy s A6-kama. Shodujeme se, že my si nějakou malou rezervu držet musíme a dokud nás někde hodně neobloží, pojedeme si svoje. Nemusíme vyhrát o minuty, pro nás je důležitá jakákoli výhra!

Na Podivické nám to vždycky šlo dobře a tak jsme si říkali, že by bylo fajn náš náskok ještě trochu navýšit. Hned po startu ale máme problém zatočit do první levé na kostkách a v následující pravé to už vypadalo úplně dramaticky. Auto ne a ne zatočit, až těsně před obrubníkem si dalo říct a já si do interkomu tak oddychl, že Lumírovi málem praskl bubínek. Byli jsme tak zase celou vložku ve střehu, ale vše už probíhalo, jak mělo. Potěšilo nás dalších 5,9 s získaných na Vendu s Klárou a zejména 12,9 s celkového náskoku po první rundě bylo moc fajn. Hned bylo všechno veselejší!

Po přeskupení a servisu jsme vyrazili na druhý průjezd Račickou. Zrychlili jsme se o 5 s, ale Venda Kopáček zabral ještě víc a je za námi jen o 1,4 s. To nám ale nevadí, vždyť celkově vedeme o 14,2 s.

Čeká nás další vložka – 5.RZ Pruská. Ta se nám v nové podobě moc nelíbila. Dlouhé roviny v maximálce v pozměněné části nás moc nenadchly a o úzkém retardéru na křižovatce už vůbec nemluvím. První půlka je ale hezká a taky jsme ji proletěli v pohodě. Před zmíněným retardérem řvu – Dobrzdi a žádné kraviny! Bohužel, podle zákona schválnosti máme problém se vtěsnat do druhé půlky retardéru. Je to hodně úzké, vůbec nechápu, jak se tu vlezou kluci s Micákem. Vykroužit to na rejd by nám tu nevyšlo a na ručku jsme měli malou rychlost a auto dostatečně nezatočilo. Lumír musel zabrzdit, auto se skoro zastavilo, těsně jsme minuli balík slámy a teprve potom jsme se znovu rozjeli. Nic hrozného, ale nějaká vteřina byla fuč. Následně přišly ze vzrůstající nervozity další 2 nebo 3 chybičky a dobrý pocit z jízdy je ten tam. To se nám moc nepovedlo! S napětím čekáme na SMS-ku a je to jasné. Poprvé prohráváme, ale naštěstí nám Venda lupl jen 0,6 s. To celkem jde.

Cestou do Podivic se domlouváme, že když nám to tady vždycky šlo, tak teď zkusíme opravdu pořádně zabrat. Bohužel plán nám nevychází, protože po dlouhém čekání údajně kvůli autobusu je nakonec vložka zrušená kvůli havárii. To je škoda. Hned si ale říkáme, že na druhé straně je to třeba dobře, že aspoň pošetříme auto, aby vydrželo až do cíle.

V servise zjišťujeme, že motor je celý zprasený od oleje a není úplně jasné, kde se ten olej bere. Většina je ze serva, ale zdá se, že nějaký olej teče z pod hlavy. No to by nám chybělo! Jestli nám lehne motor z prvního fleku v poslední vložce, tak mě asi trefí!

Do poslední rundy jdeme tedy lehce zachmuření, ale odhodlaní. Na Račické opět zrychlujeme, tentokrát o 4 s a čekáme na zprávu. Když se objevilo – Kopáček prý stojí na vložce, víc nevím! – podívali jsme se na sebe a mlčeli jak zařezaní. Nikdo z nás to nechtěl říct nahlas, ale v hlavě nám to oběma šrotovalo – Že by nám ten titul skutečně vyšel? Zbývají nám ještě dvě vložky a jestli to dotáhneme do cíle, tak jsme mistři!

Mlčky jsme dojeli až kousek před vložku, kde jsme stáli i v minulém kole a odkud musíme zahřát gumy. Lumír se na mě koukl, pokrčil rameny a – Tak co! Jsem si vědom, že to jsou kecy, ale přesto jsem začal – No co! Nesmíme na to myslet! Musíme se maximálně soustředit a nějak to dotáhnout do cíle! V áčkách nemáme šanci na bednu, tak už nemá smysl nějak fest závodit! Já se budu modlit, ať něco neupadne a ty nesmíš udělat žádnou krpu! Je nám oběma jasné, že nás čekají dvě nejdelší vložky v životě. Dojeli jsme ke startu, auto, brzdy i gumy zahřáté a vidíme, že vložka stojí! To je teda radost! Svorně brbleme, že ať už to radši celé zruší, nebo to na nás nechá následky. Najednou otvírá moje dveře Roman Štefan a Jirka Grimmer, kteří jezdili minutu za Vendou a říkají nám – Víte, že to Venda rozbil? Nadskakujeme na sedačce – Cože?? Naši nám psali, že Venda stojí na vložce! Mysleli jsme, že má poruchu! Co se stalo!

Kluci nás informují, že zastavovali u havárie, že jsou Venda i Klára v pořádku, ale auto že je na šrot. Oči nám lezou z důlků! To nás předtím jaksi vůbec nenapadlo, že by Venda dal ránu. Zpráva byla napsaná tak, že nám z toho nějak automaticky vyplynula porucha. Tak to je teda průser! To si Venda a Klára nezasloužili! Sice jsme se párkrát bavili o tom, že při té jízdě pořád na hraně musí být nějaká rána moc blízko, ale to jsou takové ty abstraktní řeči, které člověk zase nemyslí tak úplně vážně. No aspoň, že jsou v pořádku!

Stáli jsme před vložkou ještě hodně dlouho a nakonec zjišťujeme, že auta startují po dvou minutách. To je nějaké divné! Konečně přece jen přicházíme na řadu a startujeme. Projeli jsme pár zatáček a cesta začala klesat z kopce. Při prvním větším zabrzdění se najednou zablokovaly kola, auto se spakovalo a mířilo pryč z cesty! Hlavou mi jen blesklo – To jsou ty studené gumy! Zdálo se, že nezadržitelně vyletíme na pole. Viděl jsem, že naštěstí je to tu všechno rovné, bez příkop a tak snad nebude problém se vrátit zpět! Nějakým zázrakem jsme ale zůstali na cestě a letěli dál. Jízda to byla poněkud kostrbatá a tak nás ani příliš nepřekvapilo, že jsme se zhoršili o cca 10 s proti prvnímu průjezdu. Hlavně že je to za námi! Tak a teď ještě jedna!

Na startu poslední vložky jsme se třepali jak ratlíci. Těch 5 km to auto už přece musí vydržet! Ještě naposled jsem Lumíra upozorňoval na ožehavá místa a pak už tu byl start. Ani moc nevím, jak jsme to vlastně projeli, ale byl tu cíl a konečně úleva. Oba jsme sice funěli jako bychom to auto tlačili, zpocení jsme byli až na …však víte, ale hlavní bylo, že do cíle už to bylo, co by kamenem dohodil. Příjezd do servisního stanu byl jak ve snu! Všichni řvali, tleskali, objímali nás, polévali nás šampaňským, no mazec! Přiznám se, že jsem byl naměkko, i nějakou slzu jsem zamáčkl, pocity prostě nádherné! Tak se nám to konečně povedlo! Musel jsem ale všechny mírnit, ještě nás čekala rampa a tady to chvílemi vypadalo, že nás tam snad ani nepustí. Nakonec jsme se ale na rampu přece jen dostali, obdrželi jsme poháry, odbyli jsme si tu chvilku slávy a byl konec. Dodatečně se ještě omlouvám Jirkovi Dokulilovi a panu Olejníčkovi za sprchu šampaňským, které se jim dostalo od našich rozjařených příznivců, kteří již nebyli schopni plně koordinovat své pohyby. Chudák Jirka to schytal myslím nejvíc…

Jsme tedy mistry ve třídě A5! No, dle pohlaváru z FASu jsme pouze vítězové třídy A5. Není mi jasné, co těm pánům tak strašně vadí na tom označení MISTR! Je zajímavé, že na okruzích jim udělení titulu mistr v jednotlivých objemových třídách nedělá žádný problém, ale na soutěžích ano. Možná by neškodilo se trochu zamyslet.

Snad jsme si ten titul zasloužili, ať už se jmenuje jakkoli. Za to, že jsme ale měli vůbec možnost o něj bojovat, musíme hlavně poděkovat našim sponzorům. Jsou to fy. Tomspedit, Traso, Nimonic, Malokapacitní jatka Machač, Intercars a Propagprint. Stejně tak ale musíme poděkovat i našim mechanikům – Pavlovi Váňovi, Tomáši Váňovi, Martinu Halfarovi, Jaromíru Michálkovi, skorozeťovi Tomášovi, ale i mnoha ostatním kamarádům, kteří nikdy neváhali přiložit ruku když bylo třeba. Všichni mají na našem úspěchu svůj podíl.