Obrovskou soutěžáckou zkušenost získala během AZ pneu Rally Jeseníky spolujezdkyně Klára Šillerová, když na horkém sedadle vedle Honzy Dohnala nahradila pracovně zaneprázdněnou Martinu Škardovou. Netradičně sestavená posádka bojovala od samého úvodu soutěže o umístění v elitní desítce absolutního pořadí a o nejvyšší příčky ve skupině A. Na sedmé rychlostní vložce jí však vystavila stop banální závada. Klára vedle odstoupení není spokojena ani se svým vlastním výkonem a tak ve svém povídání pro server eWRC.cz nešetří sebekritikou.

„Telefonát Honzy Dohnala, zdali vedle něj zaskočím za Martinu Škardovou na AZ pneu Rally Jeseníky, mě zastihl v neděli odpoledne na kole na Jizerce. Čas na rozmyšlenou, zda s ním za týden pojedu, jsem si dala do večera, ale volala jsem nazpět už ve čtyři, že ho nechci napínat déle a že tedy ano. Bylo mi jasné, že příprava tentokrát bude poněkud výraznější než obvykle, kdy mi stačí nalinkovat blok a dokoupit lak na nehty v barvě soutěžního vozu. V úterý jsme tedy vyrazili do Boleslavi za Honzovým učitelem a rádcem panem Ginslem, se kterým jsme objeli asi desetikilometrový úsek bývalé rychlostní zkoušky Rally Bohemia Březovice – Bezdědice a vyzkoušeli psaní rozpisu. „Hm, to tedy nebude úplně jednoduché,“ říkám si „logiku to sice má, ale z pusy mi to vůbec neleze …“ Před setměním projedeme rychlostku ještě jednou a začínám trochu chápat, co se po mě vlastně chce. Po krátkém posezení v Bolce odjíždím domů. Procházím si ještě jednou rozpis, abych si ujasnila, co mám číst dohromady a jaké informace oddělit. Pak už zbývají jen dva dny do odjezdu, ve kterých nestíhám vůbec nic (přece jenom jsem s tímhle startem moc nepočítala, Vendův Mazel není hotový a já všude rozhlašovala, že buď s Vendou anebo s nikým. Jenže jsou nabídky, které se neodmítají…).

Ve čtvrtek odjíždíme poněkud se zpožděním, itík nám naštěstí vyzvedává Robert Čonka a já mám tedy čas při večeři alespoň zjistit, kudy se letos jede. Nestartovala jsem tu tři roky.

Ráno při seznamovačkách nás vítá mlhou. Doufáme, že v sobotu se stihne zvednout dříve, než odstartujeme. Rychlostky se mi moc líbí – střídání rychlých úseků, serpentin a sjezdů na srdce, to mám ráda. Netuším sice, jak se bude na takových tratích chovat clio, ale Honza mě uklidňuje, že je na takové tratě stavěné. No, nakonec se v něm svezu až v sobotu cestou ze servisu.

Panebože, kdybych já dokázala na soutěži fungovat už před startovní rampou. Ještě než dostanu do ruky výkaz – nedokážu nás vymotat ze servisu a dostáváme strašně vynadáno od pořadatele – fakt se omlouvám… Cestou na první erzetu teprve poznávám, co je tenhle závoďák zač. Říkám Honzovi, že spíš než auto to připomíná vesmírnou loď. V té jsem sice neseděla, ale sci-fíčka byla mé hobby.

První rundu pojímáme jako „zahřívací“ – neznáme se v autě, nevíme, co má jeden od druhého čekat a při výsledku, který se od nás očekává, to není jednoduché. Druhá rychlostka je zapeklitá od začátku do konce. Dopisuju si pár poznámek, které mi, doufám, v dalších průjezdech pomohou. V cíli nejsme spokojeni ani jeden. Třetí erzetu proletíme celkem v pohodě. Na servisu doplním jen zásoby pití do auta, na jídlo nemám ani pomyšlení. Čtyřku jedeme ve vteřině s prvním průjezdem a na páté se opět nedokážeme zbavit chybiček, ale zlepšujeme se o několik sekund. Šestku konečně zajedeme podle našich představ. Auto jezdí na šestku smykem, brzdíme naprosto přesně a včas, nádhera… Těším se, jak si třetí kolo užijeme. Už to bude „vychytané“, já se taky cítím trochu líp a jistěji.

Na servisu jsme obuli nové gumy a začínáme zahřívat už na výjezdu ze Šternberka. Jenže po půl kilometru Honza něco říká. Nerozumím mu, nemá ještě nasazena přejezdová sluchátka, jen vidím na displeji svítit dvojku a řadicí páka se přitom hýbe naprosto volně zepředu dozadu. Zastavujeme! Ukazuje se, že vypadl čep z táhla řazení a Honza začne hrabat v tašce s nářadím, aby našel něco, čím to spravit. Já běžím nazpět po silnici a snažím se ten kousek kovu někde najít. Ale už od počátku je mi jasné, že to dělám jen proto, „abych něco dělala“ a nestála jak sudička nad autem, kterému nemůžu pomoct. Poklusem se vracím, Honza to mezitím provizorně spravil. Neptám se raději čím a pekelným tempem pokračujeme na start sedmičky. Celou cestu umírám strachy při představě, že clio přestane řadit na erzetě při dobržďování z vytočené šestky. Takových míst je tu hned několik… Výkaz odevzdám v osmapadesáté vteřině „naší“ minuty. Jsme bez penalizace! V hrozném stresu nandáváme helmy. Na displeji startovních hodin vidím svítit tři vteřiny do startu a já teprve otvírám rozpis. Cítím, jak jsme odstartovali. Ještě dopínám pásy, Honza si pamatuje strašně moc věcí z rychlostky, a tak ani nemám černé svědomí, že prvních tři sta metrů pojede na oči. Jenže už při řazení z jedničky na dvojku provizorní spoj povolil, zůstala tam dvojka. Já jen obdivuju rychlost Honzova rozhodnutí vyjet hned po startu ven z erzety, abychom tam nezůstali zavření, dokud neprojedou všichni.

Když auto zchladne, je možné ho zase spravit tak, aby dojelo aspoň do servisu. Je to ale hodně smutná cesta. Ve Šternberku na nás čeká Billy Latif, který nás rozveseluje svými vtípky a povídá, že jsme dopadli dobře, auto je celé a my dva zdraví… Tuhle pravdu si samozřejmě uvědomuju, ale je strašně těžké si to v hlavě porovnat. Tak moc jsem se těšila a tahle sezona je na mě prostě už trochu moc nešťastná. Ostatně pro Honzu s Martinou taky. Tímhle závodem přišli o titul ve třídě A6.

Cestou domů probíráme můj výkon, se kterým nejsem ani trochu spokojená. Sice jsem zvyklá jet s „kdekým a kdečím“, ale S1600 je přece jenom trochu jiná liga. Zkušenosti na tomto poli mi bohužel prostě chybí. Nicméně jsem za tuto zkušenost nesmírně ráda. Bylo to krásné a poučné závodění, které mi ukázalo, jak moc se ještě můžu zlepšovat. A to je vždycky pozitivní zpráva :-)“

Foto: Robert Balcar