K rozhovoru se nám uvolil jeden ze služebně nejstarších spolujezdců v českém rallysportu, kterého asi není třeba příliš představovat. Není jím nikdo jiný, než Ing. Petr Řihák. Petr se v poslední době na závodech moc neobjevuje a tak zjistíme proč.

Petře, delší čas se Tvoje jméno neobjevuje ve startovních listinách rallyových podniků u nás, co se děje?

Děje se to, že jsem doma do zdi obrazně řečeno zatloukl hřebík a na něho pověsil kombinézu a helmu s představou, že to již nikdy nebudu potřebovat. Já vím, že platí ono známe "nikdy neříkej nikdy", ale zatím si to tak rozhodně myslím.

Je asi pochopitelné, že prvotním impulsem vůbec k takovému přemýšlení o ukončení mé "kariéry" spolujezdce byla havárie s Kájou Trojanem v září 2008 na Slovensku v Popradu. Týden jsem si tehdy poležel v nemocnici v Levoči (možná je dobře, že si z toho týdne skoro vůbec nic nepamatuji, nemocnice nepatřila k nejluxusnějším), přes týden v nemocnici u mne doma, tj. v Brně. Ale naštěstí se mě hojí všechny rány dostatečně rychle, na vánoce jsem už stál na lyžích (byť opravdu velice opatrně a bojácně), po půl roce jsem se považoval za zdravého a po roce jsem si opět šel sednout do závodního auta.

Nejdříve na Rally Cupu s Matějem Ehlem v Rokycanech, soutěž naprosto v pohodě a bez problémů, následně opět s Kájou v Příbrami – tam jsme bohužel skončili s uraženým kolem již na druhé RZ a pak jsem dostal nabídku na Šternberk od Slávy Ducháčka. Seznamovací jízdy naprosto v pohodě, ale po sundání přilby ve stopce první RZ se mi udělalo dost špatně. Ale opravdu dost. Zkusili jsme odstartovat ještě do druhé RZ, ale v půlce RZ jsem kapituloval a požádal Slávu o zastavení na RZ a o odstoupení ze závodu. Toto jsem nikdy na vlastní kůži nezažil, aby závod nebyl dokončen pro zdravotní problémy spolujezdce a rozhodně už to nechci v životě zažít. Mé veliké poděkování patří Slávovi, za jeho pochopení a vstřícnost. Doma jsme opět běhal po doktorech, ale ti na nic nepřišli, v civilním životě jsem zcela ok.

Dalším z ne nepodstatných důvodů bylo to, že začala jezdit jako spolujezdkyně má dcera Petra a představa, že by se má manželka měla bát na jedné soutěži o dva současně byla pro mne také těžko představitelná. V neposlední řadě hrála své také asi má ctižádost či ješitnost, po skvělých letech strávených v autě s Kájou Trojanem, kdy jsme dosahovali i velice solidních výsledků, já bych se stále chtěl pohybovat v popředí startovních listin – a v době mého rozhodování začínalo být jasné, že Kája má bohužel vážný problém s financováním další sezóny a je otázkou s kým bych vlastně jezdil. K tomu pochopitelně i něco pracovních důvodů, ale ty má každý, za ty se schovávat nebudu :)

Petr Řihák je OK

Zdá se, že Tvoje role je nyní spíš „pedagogická“, když předáváš svoje zkušenosti dceři Petře, je to tak?

Ano, přesně tak. Pokouším se jí předat opravdu vše, co jsem se za svou kariéru sám naučil a co považuji v tomto oboru za důležité. Mnohdy ji obdivuji, že vše ode mne vydrží, protože neustále poslouchat, nedělej to takhle, ale takhle, tam zavolej, tady čti rozpis jinak a já nevím co vše ještě, musí být pro 20ti letou dceru strašné, ale vždy se společně shodneme na tom, že tímto se snažím jí pomoci a v podstatě "přeskočit" několik jejích spolujezdeckých sezón v učení se.

Mnoho lidí se mě ptá, zda se o ni nebojím, když usedá s někým jako spolujezdec. Pochopitelně bojím, ale copak jí mohu zakázat něco, co jsem sám provozoval o kus déle, než ona je na světě ? To podle mne nejde, tak se jí snažím výrazně pomáhat. Nyní má po svých skoro třech odjetých sezónách podle mne dostatek praktických i teoretických zkušeností ve slabších třídách a tak společně se začínáme poohlížet, nehledá-li někdo spolujezdkyni i do silnějšího auta – uvidíme.

Jak dlouho si se vlastně aktivně pohyboval v rally?

Jestli si to dobře pamatuji, pak mojí první soutěží (pochopitelně vždy jen jako spolujezdec a nikdy jinak) byl Vsetín v roce 1984, tehdy to byla soutěž Sdruženého oblastního přeboru B ( jinými slovy "oblast" ) a já seděl vedle brňáka Zbyňka Hory ve voze Zastava ( brácha Pavel tehdy pomáhal bránit socialistické zájmy svojí dvouletou účastí ve vojenských útvarech ), tedy jestli dobře počítám, tak jsem se v rally jako spolujezdec pohyboval rovné čtvrtstoletí ( to zní strašně ), tedy 25 let.

Byla v tom léta ( spíše zpočátku ), kdy se jezdilo třeba jen 4 až 6 závodů za rok, ale byly v tom také sezóny, kdy jsem jel třeba 18 soutěží za rok. Celkově mám napočítáno 177 soutěží celkem, z toho 47 v zahraničí a myslím 18 jezdců (nemám rád statistiku ). Už i před havárií v Popradu jsem si někdy říkával, že počkám na pokoření 200 soutěží a pak toho ( budu-li to umět ) nechám dobrovolně, ale takhle se mé rozhodování uspíšilo.

Foto: Martin Stanislav

To už je slušná porce, za tu dobu si sklidil i mnoho vavřínů. Je zde nějaký výsledek, který Tě mimořádně těší nebo si ho z nějakého důvodu vážíš?

Těch je pochopitelně více, ale jednoznačně na prvním místě stojí celá sezóna s Kájou Trojanem, kdy jsme v roce 2007 skončili celkově na 2. místě absolutně v MMČR a 2. absolutně v European Rally Cup Central, v roce 2006 jsme byli 3. absolutně v MMČR a 3. absolutně v European Rally Cup Central.

Z dalších úspěšných sezón na které rád vzpomínám, bych jmenoval rok 2002, kdy jsme s bráchou Pavlem byli celkově 2. ve třídě N4 ve sprintovém Mistrovství a hlavně také sezónu 1999, kdy jsme jezdili s Pavlem Mitropa Cup a byli 2. absolutně ( to byl pro mne úžasný rok – zahraniční soutěže, především třeba v italském Udine jsou nezapomenutelné).

A z jednotlivých soutěží ? opravdu těžko vybírat, s Kájou Trojanem jich bylo na "bedně" hodně, ale určitě si pamatuji Šumavu 2008 – 2.absolutně, Rally Postojnska jama ve Slovinsku 2007 – 1. absolutně, ale také Šumavu 2004 – 4. v N4, 6.absolutně ( to hlavně proto, že to byla mnohonásobná premiéra – s Kájou jsme poprvé jeli spolu a Kája poprvé v půjčeném Mitsubishi a na to vše to byl myslím výborný výsledek ). Ale také nezapomenu třeba na Katovice 1992, kdy jsme s Zdeňkem Vrátníčkem a Favoritem byli 4. absolutně a 1. ve třídě A5 nebo třeba na moje první stání na "bedně", byť na 3. místě ve třídě v roce 1986 v Železnici se Škoda 120LS ( ale to ve třídě jezdívalo přes 30 aut ).

Momentálně to vypadá, že do rallyového „důchodu“ odešel i Karel Trojan, jste stále v kontaktu?

V občasném kontaktu jsme, velice mne ale mrzí, že Kája teď nejezdí, přeji mu velice, aby měl štěstí a znova se do kolotoče rally vrátil. Ale musím říct, že na pět let strávených s ním v autě rozhodně nezapomenu. Myslím, že náš „vztah“ byl výborný, oba dva jsme se respektovali a věděli, že se jeden na druhého můžeme zcela spolehnout, a oba dva jsme se snažili dělat svoji „práci“ co nejvíce profesionálně. Úlohy jsme měli jasně rozdělené : na něm bylo starat se o auto a hlavně jet od startu do cíle co nejrychleji, o naprosto vše ostatní jsem se staral já.

Našel sis adekvátní náhradu za rally v jiném koníčku? Je to vůbec možné?

To jednoznačně možné není, získaný čas se rozdělil malým dílem na práci a velkým dílem na rodinu ( protože ta mne některé roky opravdu moc neviděla, ale to všichni soutěžáci moc dobře znají ). Moje koníčky přetrvávají, ale pokusím se je trošku časově více rozvíjet, tím myslím více jezdit rekreačně na kole a na lyže.

Čemu se věnuješ profesně?

Máme s bráchou v Brně malý, v podstatě takřka „rodinný“ autoservis, práce v něm mne baví, uspokojuje, ale také pochopitelně i časově dostatečně vyčerpává.

Sleduješ dění ve světové rally? Jak se Ti líbí MS nebo třeba IRC?

Samozřejmě, že sleduji. I když v podstatě jen „pasivní“ formou na netu u výsledků. Ale hodně fandím a držím palce českým klukům, kteří nás tam reprezentují. Také moc držím palce Honzovi Černému, který na příští rok dostává velikou šanci a věřím, že poté co dosud předváděl, že ji využije.

A porovnání MS versus IRC ? je nyní otázkou kam se a jak vlastně bude MS vyvíjet. WRC jsou jednoznačně velikým lákadlem, ale musím říct, že v poslední době jsem asi více sledoval boje v šampionátu IRC.

Aktivně se podílíš na chodu asociace jezdců, mohl bys k tomu říct pár slov?

Vznik Asociace jezdců je velice důležitým momentem ve vývoji našeho sportu. Podle mne by v dlouhodobém pohledu měla být při rozhodování o rally rovnováha mezi jezdci, pořadateli a FAS. Trochu mne mrzí, že Asociaci je předkládáno, že nedosahuje radikálnějších výsledků, ale podle mne se udělal veliký pokrok a spousta práce ( je pravdou, že některé z činností nejsou možná až tak viditelné či okaté, ale některé jsou možná o to důležitější ). Proto mne mrzí, že někdy cítím možná malinko menší podporu od všech jezdců – vždyť Asociace je jejich a snaží se bojovat za jejich přání a práva.

Osobně ale díky ukončení své soutěžní činnosti zvažuji i o ukončení své činnosti v Asociaci. Tam musí být opravdu aktivní jezdci či spolujezdci, kteří jsou zcela „in“, kteří vědí co na které soutěži bylo dobrého či naopak, aby to mohli hned operativně řešit.

Děkuji za příjemné popovídání a přeji mnoho úspěchů v pedagogickém působení na dceru a do dalšího „civilního“ života jen všechno dobré.