Tato akce pořádaná autoklubem RKHA v AČR, pod taktovkou Dana Kroba, má již několikaletou tradici. Byla situována na nádvoří bývalých kasáren, kterému se v minulosti říkalo buzerák. Jízda zručnosti na slalomové zkoušce byla vypsána pro auta s předním pohonem kol, pro zadní náhon, pro záběr 4x4 a pro něžné pohlaví byl určen dámský pohár. Vytrvalé sněžení vytvořilo solidní podmínky pro jízdu na zasněžené, místy zledovatělé trati. Akce se zúčastnilo na padesát vozidel. Je škoda, že někteří zájemci o svezení se přihlásí a potom nepřijedou. Stačí zvednout telefon a oznámit pořadateli změnu v jejich rozhodnutí a tím umožnit účast někomu jinému. Trať má určitou propustnost, omluva je slušností.

Do soutěže byla připuštěna vozidla s platnou STK mající registrační značku. Jednalo se o auta běžně používané v silničním provozu. Akce měla za cíl umožnit jízdu za ryze zimních podmínek na bezpečné, uzavřené trati. Každý z účastníků si mohl ověřit jízdou za volantem své dovednosti v ovládání vozu na různých zimních površích. Takové akce jsou i přínosem pro bezpečnost v silničním provozu. Jedním aspektem je to, že tyto jízdy vyplaví adrenalin mnohým řidičům na závodišti. Druhým je načerpání užitečných zkušeností a jejich zúročení v běžném silničním provozu. Důležitý faktor je ten, že si potom vybouřeni řidiči, nabiti novými poznatky nepletou vozovku se závodní dráhou. Čím více bude podobných akcí, tím se bude jezdit bezpečněji. V dnešní době je fenomén předvídání toho a reakce na to, co může udělat jiný účastník v provozu na pozemní komunikaci.

Zimní podnik se skládal ze čtyř jízd, z toho se v konečném součtu škrtal nejhorší výsledek. Ranní teplota pod bodem mrazu udržela trať zledovatělou a sourodou. K polednímu se oteplilo a bylo okolo nuly, trať začala tát a sjízdnost začala být jako na čerstvě rozsolené trati. V ceně vložného, nebo li startovného v částce 250 Kč, byl obsažen i oběd v nedaleké restauraci. Z toho je patrné, že akce nebyla uspořádána z důvodu zisku, ale pro pobavení se, zasoutěžení si, odreagovat se, užít si příjemného sobotního dne na sněhu. Neslyšel jsem nikoho stěžovat si, na nepoměr ceny a dodaných služeb pořadatelem. Kritické připomínky k trati nezazněli, snad jenom postesknutí, že trať mohla být delší. Není snadné vyjednat podmínky s majitelem pozemku, bylo nutno zohlednit fakt, že i o sobotě byl provoz v několika podnicích v areálu. Proto musela být zajištěna obslužnost těchto firem.

Již první dopolední jízda naznačila, kdo je favoritem skupiny s pohonem zadní nápravy. Na bílého Rapida v rukou rodiny Zmeškalů, kde se za volantem střídal táta se synem, bylo nádherné pokoukání. Vzhled vozu působil dojmem, že nesjel z výrobního pásu před více jak 20 lety, ale někdy nedávno. Velmi záživný jízdní styl, kdy vozidlo bylo velmi citlivě ovládáno a vedeno zatáčkami plynem v kontrolovaných, táhlých smycích, dávalo tušit, že se o vítězi rozhodne v kokpitu Rapida. Nebylo překvapením, že zvítězil Zmeškal junior a záda mu kryl táta. Bylo to v duchu přísloví: „Mládí vpřed a staří na svá místa.“

Aut s pohonem přední nápravy se sešlo nejvíce a proto se v různorodých značkách a typech rozhořel neúprosný boj o stupně vítězů. Konečné pořadí v cíli bylo Opatrný, Čermák, Lehký. Mezi druhým a třetím rozhodl při stejném konečném čase, průjezd prvním měřeným úsekem. Ve svém článku, kde popisuji pár slovy Favorita, jsem se dočetl komentář, že Favorit byl nejhorší soutěžní auto té doby. I zde Pepa Čermák s obstarožním Favoritem po dědečkovi jasně ukázal, že toto auto nebylo a není zase tak úplně špatné. S motorem o objemu 1300 pozávodil auta s vyšším objemem, v mnoha případech i modernější, s dokonalejší technikou motorizace.

V kategorii 4x4 se očekával lítý souboj mezi různými typy vozidel Subaru. Proti převaze japonských vozů stanuly dva vozy Česko – Německého výrobce Škoda. Byl to nový Yeti s dieselovým motorem o výkonu 103 kW a Octavia Combi první řady. Obě tato auta mají ve výbavě pohon zadní osy systémem Haldex a to první a čtvrté evoluce. Není to tak účinné zařízení jako plné quattro Subaru. Haldex vypomáhá hnané přední nápravě až při prokluzu přiřazením zadku a auto plné elektroniky se nechová jako klasická čtyřkolka. Někteří Subaráci po odplížení první rundy pochopili, že jejich rozměrné a výkonné auto není vhodné na poměrně úzkou trať a odjeli do teplého domova.

Vytrval pouze Pavel Novák z Holoubkova a hájil se starším modelem Subaru po boku Jirky Vrby barvy automobilky ze země vycházejícího slunce. Na trati se ještě pohybovala jedna japonská střela v provedení Lancer, kterou pilotoval Honza Vostrý. Jeho rasantní styl jízdy tuto posádku, kterou ještě tvořila sličná spolujezdkyně Petra a její dvě psiska, pasoval na jednoho z adeptů na vítězství. Protože Honzu znám, tak jsem ho spíš čekal v první závěji. Skoro celé první kolo pouze hojně navštěvoval menší sněhové bariéry, chvíli předkem, potom zadní částí vozu. Nakonec to přišlo a ustlal si v té nejhlubší závěji, ani plný pohon 4x4 mu nepomohl, až přihlížející diváci ho museli vynést zpět na trať. Svým jízdním stylem se stal šoumenem dne, na tvářích přihlížejících vykouzlil ne jeden úsměv. Za svůj výkon byl oceněn po zásluze, vybojovaným, vyklouzaným, zaslouženým posledním místem ve třídě.

Hláškou dne bych označil perličku Luďka Dolejše jedoucího se Škodou Yeti, kdy pravil: „Láďo, ty jedeš nějak pomalu, ty jsi zajel stejný čas jako já se sériovým autem.“ Jasně, můj combík je soutěžák každým coulem. Závodní špičkovou Octavii Combi pro skupinu A, provozoval tragicky zesnulý Ital Fabio Danti. Dvojnásobný mistr Evropy a Itálie s ní jezdil vítězně závody do vrchu. Pravdou je, že na rozdíl od ostatních jsem měl slušně obuto. Jel jsem pneu Barum OR 32, mám je již delší dobu, skladním je v temnu a ony fungují v rámci možností dobře. V roce 2006, to ještě byly zánovní, tak deset let staré, jsem je použil na Šumavě a na vložce jsem na nich dojel auto. Byla to RZ 8 Krejnice – Chvalšovice a Fabia angličana Mitchella, jel Micheliny C5 s hřebíky. Já jsem jel úzkou Felicii na OR 32 bez hřebů. Dojel jsem ho a coural jsem se za ním skoro dva kilometry na úzké silničce, mohl uhnout na autobusovou zastávku, ale nestalo se to tak. Zintenzivnil jsem atak, v oblacích zvířeného sněhu od jeho auta, jsem do něj párkrát strčil, někdy záměrně, někdy ne. Vidět mě musel, zrcátka měl na autě obě, ale uhnout nechtěl, trochu jsem mu na brzdách musel pomoci. Dosažené časy na OR 32 jsou zdokumentovány na eWRC – results.com.

V kategorii 4x4 na nejvyšší stupeň vystoupil místní Jirka Vrba s malým Subaru Justy, který plně využil předností svého vozu. Výhodou mu bylo malé, lehké, obratné autíčko s plnou trakcí na všechna kola. Velmi svižnou a účelnou jízdou bez chyb po zásluze vyhrál. Na druhém místě se umístila Octavia Combi 4x4, která startovala až na poklep rukou v okolí spínací skříňky. Bylo mi ctí a potěšením pomoci tomuto vozu, který má bez mála najeto dvě stě tisíc kilometrů, svoji trochou do mlýna a dovézt ho na druhém místě do cíle. K tomu solidnímu výsledku dopomohl i spolujezdec Petr Šedivec, který stihl mimo činnosti mitfáry, nafotit i několik snímků.

Cestou na akci jsme s Petrem zvažovali, za koho budeme startovat, kdo bude soutěžící. Akci sponzorovala moje manželka a to tím způsobem, že jsem jí nepředal celý plat a nechal jsem si peníze pro tento účel. S povolením vycházky mi dělala zase potíže, tak to za ni nepojedu. Bylo mi trapné oslovovat někoho ze sponzorů a žádat peníze na vklad, ostatně reklamu na autě neměl nikdo. Startovat za eWRC.cz, když je to soukromá akce, to bylo také nevhodné, nakonec by si někdo mohl myslet, co za to nedostávám. Startovali jsme tedy za AMK Plzeň – střed, kdysi jsme za něj s Petrem soutěžili. Tehdy nebylo možné, aby si každý jel, za koho by chtěl a už vůbec ne sám za sebe. Protože autoklub již skoro dvacet let neexistuje, tak v případě neúspěchu nebude nutné se komukoliv zpovídat a úspěch stejně skoro nikoho nezajímá. Na třetím místě stanul Pavel Novák ze Subaru, které má pro rodinné účely, v minulosti vodil solidně Škodu 110 R Coupe po soutěžních tratích. Při čekání v teple u kávy na vyhlášení se svěřil, že učinil poznání, že někdy méně plynu znamená více a dosažený čas mohl mít výrazně lepší.

Pořadatel nevyhlašoval absolutní pořadí a je to logická úvaha. Porovnávat neporovnatelné není objektivní, kategorie byly jasně určené. V samotných skupinách kolikrát proti sobě nastoupila různorodá vozidla. Třeba oprýskaná Škoda 120 proti naleštěnému tuningovému BMW na širokých nízko profilových pneu se sníženým podvozkem. Pilot Bavoráku si počínal velmi zručně a vůz vodil slušně po trati s ohledem na krásný exteriér auta, tak aby neutrpělo újmy. Jen jsem čekal, kdy povolá z pražské Ruzyně fukary s teplým vzduchem na vysušení tratě, aby mohl řádně využít výkon motoru. Tato moje úvaha byla vyvolaná některými názory z doznívajícího pražského sprintu. Záhy vyšuměla a krajinou se rozléhal překrásný zvuk výkonného atmosférického motoru, kterým BMW disponuje.

To nejlepší nakonec, tím bylo klání mezi děvčaty, slečnami a ženami v dámském poháru. V porovnání s některými jezdci jejich jízdní styl byl vyrovnaný, pečlivý, přesný, přesvědčivý, nejezdili závějemi, neatakovali hromady vyhrnutého sněhu. Neprojevovala se u nich taková agrese jako u některých mužů, nepředváděly se, vědomy si nástrah na trati a případného poškození vozu, směřovali plynuleji do cíle. Dosažené časy prvních třech účastnic byly dobré a porovnatelné s větší částí pánských jízd. Při závěrečném vyhodnocení v místní restauraci stanula na nejvyšším stupni Opatrná V. po její pravici Opatrná M. a třetí se umístila paní Gottwaldová. Poháry byly rozdány, někteří účastníci ještě setrvali několik dalších chvil v družném hovoru. Našli se i tací, kteří neunesli prohru, chvatně sál místního kulturního zařízení s protaženým obličejem opustili.

Poděkování si zaslouží celý tým pořadatelů. Nejen Dan Krob, který měl vše pod palcem, zapisoval i startovní časy. Startér byl již poněkolikáté Jirka Vrba starší, na cíli měřila jako obvykle paní Kaminiecká. Její manžel Luboš, bývalý technik praporu ve strašických kasárnách měl na starosti trať a regulaci vozů v případě zapadnutí do závěje, nebo pomalejší jízdy. S praporkem v ruce a ušance na hlavě naprosto důvěryhodně zapadl do prostředí zasněženého a promrzlého buzeráku. Jenom tam chyběli roty přijíždějících tanků, aby je mohl zregulovat, navigovat, usměrnit, pomocí pohybů různě barevnými praporky. Musel se spokojit s auty klouzajícími po nástupišti, určitě byl rád, že dostal vycházku od manželky. Jeho paní, jak se nechala slyšet s úsměvem na rtech, má doma již hodnost generál poručík. Jeho počínání monitorovala z vytemperovaného vozidla na cíli s formulářem na klíně, do kterého zaznamenávala pečlivě každý průjezd cílovou čarou. Byla očividně spokojená, stejně jako ostatní účastníci. Kdysi na vojně jsem se dozvěděl, že hodnost poručík není od slova poroučet, nýbrž být po ruce. Celkové výsledky na stránkách pořadatele zde.