O tom, jaká byla Rally Český Krumlov pohledem Tomáše Wanky alias Shackiho, se můžete dočíst v následující reportáži.

Asi se všichni shodneme, že Krumlov patří mezi naše nejkrásnější soutěže, a tak rozhodování o tom jet či nejet bylo velmi jednoduché. Ostatně výprava po českých soutěžích, byť dvoudenní, nevyžaduje prakticky žádnou přípravu. Jedinou, o to důležitější součástí, je podrobné studium map, harmonogramu, diváckých míst a sledování internetových diskusí o té které součásti. Není nad to, když už před cestou máte vybráno, kam se pojedete podívat, a ještě k tomu máte rezervní místa, kdyby něco nevyšlo.

Naše minivýprava v počtu 3 (slovy tří) lidí v sestavě já a bratranci Jirka (znáte ho z reportáže ze Sardinie) a Filip vyrazila z Plzně v pátek po druhé hodině odpolední. Teplotu, tlak a rosný bod jsme si nezaznamenali, ale víme jistě, že už tehdy bylo pěkný vedro. Navíc předpověď na víkend slibovala jasno a teploty kolem 30 stupňů, což bylo víc, než bychom si přáli. Na cestu jsme si vedle foťáku, kamery a spacáků nevzali prakticky nic, tedy ani jídlo. Nebyl na to čas a stejně jsme předpokládali, že nás zachrání „stánky čoudící“ produkující přepálené klobásy a teplé pivo stáčené do kelímků.

Cesta probíhala celkem v pohodě až do Českých Budějovic, kde jsme se na té největší křižovatce dostali do zácpy a strávili tam asi 15 minut. Vzápětí jsme minuli servis a pokračovali směrem na jih. Naším cílem byla vesnice Ločenice, kudy vedle trasa RZ3/6 Soběnov. Možná bych mohl zmínit, proč jsme jeli až na trojku. Jedničku (Tisovku) bychom nestihli a nejzajímavější místo, známá kosa přes hranu, je stejně vždycky přeplněná. Na dvojce zase přicházel v úvahu především velmi známý Trojanův-Kundrátův skok. Jenže ten také není zrovna dostupný, musí se k němu pěšky a asi bychom to také nestihli. Především jsem ale předpokládal, že letos už se ten skok bude hodně prodávat. To se v soutěži víceméně potvrdilo. Vyhrála tak trojka, především proto, že na ní byl nově zařazen šotolinový úsek, který končil právě v Ločenicích.

V Ločenicích jsme zaparkovali asi v půl páté, tedy hodinku před startem erzety. Vzápětí jsme chtěli přeparkovat, protože vedle se usadili „Kanaďani“ (rozuměj příslušníci etnické menšiny, kteří rádi s celými rodinami jezdí na západ), ale nakonec jsme jen otevřeli zásuvku u spolujezdce, jako že tam nic není. Jako odměnu jsme si dopřáli jedno rychlé pivo v místní restauraci, což byl takový typický vesnický pajzl s místní klientelou na příslušné úrovni. Mimo jiné jsme se z diplomu na stěně dozvěděli, že letošním mistrem Ločenic v mariáši je jakási Marta Štachová. Tipovali jsme, která z těch několika hrozných štamgastek to může být.

V pět jsme již byli u tratě, přímo u kosy, která byla vedená i jako divácké místo. Tomu odpovídalo i množství lidí okolo, takže najít místo s dobrým výhledem prakticky nešlo. Pokračovali jsme tedy po poli proti směru erzety na šotolinový úsek. Šlo o místo s velmi dobrým rozhledem – na horizontu menší skok, pak dlouhý nálet, u křížku pravá 4 do levé 3-4 a opět dlouhý nálet až do vesnice. Šotolina byla suchá (se nebylo v tom parnu co divit), a tak jsme předpokládali, že se bude hodně prášit. Nakonec jsme došli až k tomu horizontu, zjistili, že se moc skákat nebude, a zase se vrátili k tomu esíčku. Byl nejvyšší čas, auta už byla na trati. V poslední chvíli jsme ještě roztáhli vlajku „Prokop GO“ a už tu byla první auta (pozn. k fotografii nahoře – ten pán k nám nepatřil, jen se přišel na něco zeptat).

Nevýhodou tohoto místa bylo, že mlíko bylo nesmyslně snad 50 metrů od trati. Jak jsme ale po chvilce zjistili, nebyl v dohledu žádný pořadatel, a tak se za chvilku chodilo, kam se chtělo. Již Kopecký jedoucí jako první zdvihl oblaka prachu, a tak jsme další závodníky v minutových rozestupech viděli trochu hůře. V porovnání se Sardinií se ale o nějakém prachu nedá ani hovořit.

Těžko hodnotit, kdo ze špičky tenhle úsek projel s největším nasazením. Snad Ášín, který v esíčku Focuse pořádně rozevlál, naopak Brouk jel spíše čistou stopu, stejně jako Kopecký. Dokonce i Emil nám nepřišel ve své kůži, což se brzy potvrdilo – jeho i Honzu Kopeckého jsme viděli poprvé a naposled, oba odstoupili pro technické problémy. Velké nasazení potvrdil Martin Prokop, který s Ignisem již tradičně předvádí skvělou podívanou. Za zmínku stojí i Jahn, který nám poprvé a ne naposledy předvedl omlácené auto.

Po necelé padesátce jezdců, když to již začala být nuda, jsem vypnul kameru s tím, že se teď (jak už to bývá) určitě něco stane a já to nezachytím. Bohužel se tak opět stalo. Posádka č. 50 Šimeček-Hejsa vylétla na horizontu z tratě a na trávě se roztočila do několika hodin. Po chvilce pokračovala v cestě, ale jejich Almera GTi byla viditelně poškozena (pravé zadní kolo). Vzápětí si na to místo, kam Šimeček vylétl, stoupl nějaký praštěný pořadatel a zůstal tam stát. Bez komentáře.

U osmdesátky jsme se už pomalu začali vracet ke kose, respektive k čoudícímu stánku. Tím jsme propásli i další pořádnou krizovku v podobě havárie domácí posádky č. 95 Jinderle-Votava, kteří přímo u křížku přetočili auto přes střechu. Když jsem si později prohlížel fotky z této havárie, trochu mně přelétl mráz po zádech – ze stejného místa jsem točil průjezd asi 5 aut…

RZ3 byla za námi, před námi kouřící stánek. Klobáska byla obstojná, pivo nic moc. I tak jsme tam kopli dvě a šli si zabrat místo na kosu, která se o přestávce zcela vylidnila. Nakonec jsme zabrali místo na vnitřku u výjezdu a vyslali Jirku pro další piva. Přinesl jich rovnou šest, „sichr je sichr“. Za chvilku se objevila i velká skupina lidí z ewrc.cz, kosu minuli víceméně bez povšimnutí a pokračovali na šotolinu. Zůstal jen Mravenecz a Petr Sagner. Za chvilku se objevil i starý známý Mlok, který na poslední chvíli stihnul alespoň tuhle zkoušku a díky mé navigaci jsme se sešli na tomhle místě. Alespoň si poprvé vyzkoušel focení v noci.

Tentokrát jsme měli problém s umístěním vlajky, protože jsme (údajně) pokaždé překrývali důležitou reklamu. Pořadatelé byli neoblomní, i když jsme nechápali, k čemu je reklama na Zemědělské družstvo Ločenice. To jako kdyby někdo chtěl prase nebo krávu? Kdybyste někdo měl zájem, mám někde telefon i fax, internetové stránky (kupodivu) bohužel nemají…

Po deváté, když začala přijíždět první auta, už bylo docela slušně šero. Peták byl jen takový předkrm, vrcholem byly průjezdy posledních dvou wrců v soutěži. Zatímco Ášín nás šokoval jízdou bez světel, u Brouka jsme si všimli mimořádné akcelerace auta ze zatáčky. Ten Peugeot je určitě lépe vyladěný než býval. Arazim projel tradičně čistě a na oko klidně, naopak Trojan, Mortl, Prokop i Tlusťák opět předvedli velké nasazení. Ludvík Otto za zatáčkou asi na 20 vteřin zastavil, nechal se někým předjet, a po chvilce zase pokračoval (předchozí havárie). Největší aplaus ale sklidil s Golfem jedoucí Fišer, který již za naprosté tmy jel zkoušku bez světel (závada), ale ne s menším nasazením. No a nechyběl ani znovu omlácený Jahn. Kameru tentokrát vypínám o něco déle, ale vzápětí na to tradičně doplácím, protože hodiny v zatáčce předvádí (tuším, v té tmě to jde těžko poznat) Tureček.

Je po desáté hodině a tím pádem i po páteční etapě. Auto zůstalo na svém místě a dokonce nechyběly ani pneumatiky. Mohli jsme tak vyrazit na Malonty, kde jsme přepokládali přespat přímo na trati. Za Kaplicí jsme se stavěli u benzínky pro bagety a pro pití, protože jsme tušili, že čoudící stánek nebo jiné občerstvení bude druhý den dopoledne nedostupný.

V Malontech jsme se dali proti směru erzety na Bělou. Asi v polovině cesty nás překvapil zajímavý přírodní retardér, který tam dříve nebýval. Trať tam byla svedena na z asfaltu na šotolinu v úseku asi 80 metrů. Místo se nám zalíbilo, ale stejně jsme pokračovali až za Bělou, kdybychom snad náhodou narazili ještě na něco zajímavého. To se nestalo, a tak jsme se vrátili zpět. Vpravo na paloučku už bivakovali a popíjeli nějací fanoušci, a tak jsme se dali vpravo po jiné cestě. Asi 150 metrů od trati byl také u cesty jiný palouček, a tak jsme neváhali, zaparkovali, a hodlali jít spát. O 100 metrů dál stojící karavan s nějakými lidmi nás (zatím) příliš nevzrušoval. Blížila se půlnoc a přicházela únava. Rozložili jsme karimatky, vyndali spacáky, šli spát. Na nebi svítily hvězdy. Kam se hrabe pětihvězdičkový hotel, my jsme spali nejméně v šedesátihvězdičkovém…

Někdy kolem třetí hodiny jsem se probudil. Na vině byla skupinka již notně společensky unavených „fanoušků“ u karavanu. Jak jsem ze vzrušené diskuse pochopil, jediná holka v jejich skupince byla peskována za to, že si to snad se všemi nechce rozdat. Než jsem znovu usnul, tak jsem usoudil, že vzhledem k výrazům jako „Ne*er, nebuď labuť“ nebyla snaha pánské části zájezdu úspěšná.

Někdy po šesté jsem se probudil definitivně. Spacák byl vlhký od rosy, ale jinak pohoda. Mimochodem, všimli jste si někdy ranní rosy na trávě? Úchvatná podívaná. Do sedmi se probudili i ostatní, a protože už se od retardéru ozývali známky nějaké činnosti, vstali jsme. Ke snídani jsme si dali bagety z benzínky, sbalili věci a autem popojeli až ke trati. Není nad to mít auto na dohled.

V retardéru byli zatím jen pořadatelé, ostatní fanoušci po okolních loukách ještě pospávali. Do startu erzety ještě zbývala hodina, a tak jsme si sedli na jednu z pneumatik a užívali si ranního, zatím ještě příjemného sluníčka. Za chvilku vidíme přijíždět červenou Fabii RS a já si říkám, odkud že já to auto znám. No jo, vždyť je to Valda ve svém tréninkovém autě. Zastavujeme ho a dáváme chvíli řeč. Valda si spíše ze zvědavosti projíždí erzety, někdy se mu to může hodit. Necháváme pozdravovat Martina Prokopa a Valda zase mizí v dáli.

Protože už se přeci jen objevují někteří fanouškové (už se probudili nebo přišli pěšky z Malont), jdeme si zabrat nejlepší místo. Nakonec si vybíráme přílet do retardéru s ostrou levou ztíženou ještě vystrčenou pneumatikou. Z tohoto místa je ale vidět i zbytek úseku, takže jsme spokojeni. Srandu máme z pořadatelů, kteří nejsou schopni upevnit reklamu tak, aby nepadala. Vzápětí nám ale upoutá něco jiného. Kde se vzali, tu se vzali, zamilovaná dvojice. On, obtěžkán drahým digitálem a objektivy, ona, řekněme diplomaticky plnoštíhlá a totálně otrávená, mu neustále visí kolem krku. Jakmile se on pokusí naštelovat foťák, ona okamžitě začne trucovat a nemluví s ním. On okamžitě přestává a jde si jí omlouvat. Tak to zůstane po celé dopoledne – ona mu neustále visí kolem krku a pusinkuje ho, on, ač dokonale vybaven, nevyfotí ani fotku. Tenhle „liebe“ pár nás jen utvrzuje v tom, že na rallye se ženské (samozřejmě až výjimky) brát nemají.

Konečně jsou tu první auta. Brouk to projíždí velice čistě, Ášín naopak velice rozevlátě a agresivně. Z dalších bych zmínil Šína, který projíždí těsně po Petákovi bez předního skla a přední kapoty. Vzápětí dostáváme zprávu, že končí pěkně jedoucí Štajf. Odložilík s půjčeným Ignisem nabírá pneumatiku a zatáčku projíždí po dvou. Je vidět, že startovní pole už řídne, ale stále je ještě na co koukat.

Postupně měníme místa kolem retardéru, abychom točili a fotili ze všech možných míst. Omlácené auto má znovu Jahn, to už nás ani nepřekvapí. Velké vzrušení vzbudí Petr Brynda, jehož Felície je čtyřstopá – někde bočně trefili strom, u spolujezdce je pěkně obtisknutý. Auto jede šejdrem, nemá přední sklo, ale posádka absolutně neslevuje! Má náš obdiv, bohužel jsme je viděli naposled, protože díky havárii se na přejezdu ukroutí poloosa. Dalších krizovek už jsme se nedočkali, což je divné, protože kameru jsem znovu před koncem vypnul.

Kolem půl jedenácté je po prvním průjezdu a my přemýšlíme, co teď. Od pořadatelů se dozvídáme, že trať nebude otevřena, jenže zůstávat zde i podruhé se nám nechce, máme chuť na nějaký rychlý „protahováček“. Naštěstí nám několik místních popisuje cestu, kudy se můžeme dostat do Malont přes les (díky jim). Cesta vede po svážnici nevalné úrovně, ale nakonec jsme se do Malont dostali naprosto v pohodě. Do startu jsme měli asi hodinku a půl, a tak jsme zamířili na náměstí, kde je obvykle nejen hodně lidí, ale i kouřících stánků. Bylo tomu tak i tentokrát, po chvilce vybírání jsme si u jednoho stánku dali grilovaný krůtí steak. Byl vynikající, pivečko tentokrát také. Dali jsme ještě jedno do druhé nohy a vyrazili hledat místo na druhý průjezd.

Tentokrát jsme vyrazili po trati směrem na Podhorskou Ves, kde jsme tušili rychlé úseky v lese, což vzhledem k pražícímu sluníčku byl docela podstatný faktor. Na konci vsi jsme si na hřišti koupili ještě jedno pivečko na cestu a vyrazili. Asi po kilometru jsme si našli ten svůj pěkný úsek – rychlé zatáčky do kopce. Po pravé straně se pouze v plavkách opalovala nějaká slečna, tak si jí Jirka hned vyfotil a drze zeptal, kam jí má poslat fotku. Co odpověděla nevím, ale jakmile jsme vlezli za mlíko, odkud byl nejlepší rozhled, slečna se přestala opalovat, vstala a oblékla si přes plavky oranžovou vestu. Tyhle vesty byly pořadatelské, a tak jsme tušili, že nás čeká zajímavá společnost. Taky že jo. Opalující se slečna měla na starost úsek, který jsme si vybrali my, a kde jsme shodou okolností byli sami.

Slečna pořadatelka (z Mnichu od Pelhřimova) se ukázala jako velmi sympatická, leč přísná. Nestrpěla výlety za mlíko a skupinku mladíků jdoucích po cestě neváhala pěkně od podlahy spucovat. Pokud tento článek čte tato nám jinak blíže neznámá slečna pořádající, tak ji pozdravujeme a případně se i omlouváme za dvojsmyslné narážky. Jen více takových pořadatelů.

Námi vybraný rychlý úsek nebyl zrovna stvořený pro krizovky, ale to nám nevadilo, chtěli jsme prostě zase nějakou změnu. Za zmínku tak stojí omlácený levý předek Pechova auta od defektu na předchozí erzetě, což vlastně rozhodlo o celkovém vítězi. Marián Šín jel i nadále bez kapoty (později jsem slyšel jeho skvělý komentář – „Kapotu jsme potkali po cestě, ale nebyl čas zastavit a sebrat ji“), připomenout bych měl i skvěle jedoucího Tlusťáka s krásným Saxem, k naší radosti stále jel i Zdeněk Vlček s Jirkou „Maníčkem“ Pechem a dokonce atakovali desáté místo v celkovém pořadí.

Ke konci startovního pole už jsme se vydali zpět do Malont, abychom se mohli rychle přesunout na další erzetu, na Kohout. Tam jsme měli vybrané místo před Děkanskými Skalinami, konkrétně vracečku na levou ruku v lese. Přejezd proběhl bez problémů a dokonce rychleji, než jsme čekali. Těch nějakých 800 metrů pěšky jsme také urazili bez problémů, ale po příchodu na místo nás čekalo mírné zklamání. Ani ne tak ze zvoleného místa, jako spíš z toho, že mlíko bylo snad všude a najít místo, ze kterého se dalo něco vidět, byl docela oříšek. Filip nakonec zůstal přímo na vnitřku zatáčky, zatímco já s Jirkou jsme si našli místo na výjezdu. Kupodivu bylo i zde v lese dost lidí, a tak jsme si celou hodinu do příjezdu závodníků museli místo hlídat, aby nám ho nikdo nevyfoukl. Jirku to celé nějak schvátilo, a tak se jal místo hlídat v pozici ležící spící.

Z téhle erzety jsme toho bohužel moc neviděli. Po průjezdu asi 15 aut byla erzeta přerušena kvůli havárii Romana Odložilíka, která vyústila ve zranění diváka. Z těch několika průjezdu se nám líbil nejvíce Ášín, který jako jediný auto v zatáčce „utrhl“ a poslal aspoň částečně smykem. Opět jsme nechápali, jak může Arazim s tak klidnou jízdou být celkově třetí, ale holt kdo umí, ten umí. Naopak se nám díky dravé jízdě opět líbili Prokop s Tlusťákem. Překvapil Šín, který už měl na autě kapotu, evidentně tam ale neseděla, a to nejen barevně. Pak v nás ale hrklo, když jsme se dozvěděli o té nehodě. V té chvíli jsme vůbec netušili, o jak vážné zranění jde, navíc za chvilku nám námi přelétával záchranný vrtulník, což značilo vážnější situaci. Snad každý si v tom okamžiku vzpomněl na nehodu, kdy Komárek vletěl u Zátoně do diváků. Po rozhovoru s komisařem jsem poznali, že závodit se dál v této erzetě nebude, a tak jsme se rozhodli vrátit do Skalin a vyčkat dalšího vývoje.

Ve Skalinách jsme si lehli pod mohutné lípy přímo u trati a čekali na sms o vývoji situace. Nečekali jsme dlouho. Pozná se to lehce – najednou začne mnoha lidem okolo pípat mobil oznamující sms. Zprávy byly pozitivní – ostatní vozy erzetu jen projedou, další program bude posunut o 20 minut. Vzápětí projel okolo nás samotný Odložilík, a protože jsme na jeho autě nenašli jediný šrám způsobený nějakým nárazem, začali jsme věřit, že zranění diváka nebude vážné. To se nakonec potvrdilo, bohudík.

Pod lípou jsme začali mít pořádnou žízeň. Jirka se vydal pro poslední vodu do auta, ale tahle voda se dala použít leda tak pro uvaření kafe, pro osvěžení to bylo nepoužitelné. Po cestě se zeptal nějaké domorodé babičky, zda by mu neprodala nějaké lahváče. Babička mu odpověděla, že dědek tam něco má, ale že to dá na chvilku ještě do lednice, aby nám lépe chutnalo. Prý pak pošle vnuka, aby nám to pod lípy přinesl. Když už jsme přestali doufat, že to klapne, skutečně se objevili dva mrňousové s třemi budvary. Dali jsme jim 2x tolik, než si řekli, od cesty. Problém byl, že jsme je neměli jak otevřít. Jirka zkusil nějaké dva místní, postarší domorodce. Na otázku – „Nemáte náhodou otvírák?“ dostal odpověď: „Otvírák ne, žízeň jo, vole…“.

Dalším zpestřením byl příchod skupinky hochů a slečen. Zatímco kluci tu byli kvůli rallye, slečny se pustily do diskuse, jak je ten Ručínský hrozný, protože zahejbal Faltýnové na záchodě s nějakou babou. Co by tam taky dělal 30 minut, že? To už Jirka nevydržel a z poklidného podřímání pod lípou to nahlas okomentoval slovy, že neví jak ony, ale že on chodí na záchod „srát“. To slečny psychicky neunesly, sbalily si svůj Spy a další podobně přiblblé časopisy a šly se na louku opalovat.

Nakonec to čekání docela rychle uteklo a nás čekalo poslední představení. Průjezd vesnicí byl velmi rychlý s několika protahováčky, ale nějaké extra místo to na koukání nebylo. Na mnoha závodnících už stejně bylo vidět, že toho mají plné zuby a chtějí už především dojet. Startovní pole už bylo velmi prořídlé (nakonec dojela asi jen polovina startujících), auta se objevovala nepravidelně, my sami už jsme toho měli dost, a tak jsme to po té elitní dvacítce zabalili a vyrazili k autu.

Řekli jsme si, že ještě zkusíme zajet do servisu v Budějovicích, stejně to bylo při cestě. Spojili jsme se s Maníčkem, který nám řekl, do kdy tam budou, a tak jsme nasadili ostré tempo a dojeli do servisu asi 5 minut před tím, než posádka Vlček-Pech odjížděla na vyhlášení. Vedle toho jsme stihli odjezd všech aut od Petáka dále, ale jinak už se v servisu jen balilo a nic víc tam k vidění nebylo. Asi po 20 minutách jsme opustili i servis a vyrazili směr Plzeň. Cesta domů už proběhla bez komplikací.

Co říci závěrem? Letošní Krumlov se opět povedl, počasí dokonce až moc. Trochu nás zklamala jen startovní listina, navíc odpadlíků bylo neuvěřitelné hodně, takže vidět něco přes 40 aut na poslední erzetě nebylo zrovna divácky atraktivní. V této souvislosti bych chtěl apelovat na příslušné činovníky, aby zvážili, jakým způsobem navrátit odpadlíky z prvního dne do další etapy. Třeba Kopecký chtěl startovat i mimo soutěž, ale nemohl. Takových by bylo určitě více. Nedivme se pak, že jednodenní sprinty mají lepší startovku než velké mistráky.

Kopnou vynecháváme, je to z Plzně bohužel daleko, takže až na Bohemce nashle!