Vlastimil Resl - eWRC.cz
3. 2. 2011 21:21 − 3846× − 20

Příště s tebou zase nepojedu…

… aneb jak jsem jel s Jirkou Petráškem Jänner Rallye. Josef Král je nejen velice zkušeným spolujezdcem, ale též vynikajícím vyprávěčem.

Josef Král je nejen velice zkušeným spolujezdcem, ale též vynikajícím vyprávěčem. A když na nedávné Jänner Rallye usedl na horké sedadlo historické ascony vedle podobného showmana Jiřího Petráška, zrodila se pořádná snůška zážitků. O ně se Pepa podělil se čtenáři serveru eWRC.cz.

„Jänner Rallye je českými jezdci všeobecně pokládána za velkou výzvu. Jediná skutečně zimní soutěž, krásná, těžká a dlouhá. Když byla součástí českého mistráku, ještě se silvestrovskou kocovinou jsme vyráželi absolvovat v jejím rámci tři sta kilometrů rychlostních zkoušek. A hlavně je drahá. Pneumatiky s hřeby jsou, teda pokud vás nevzali na Monte Carlo…, v podstatě použitelné jen na této soutěži, a kdo se chce v Rakousku opravdu svézt a ještě k tomu držet krok s domácími, musí si pořídit hned několik sad, které mu pak v garáži zbytek sezóny překáží…

O tom, kde se pohybovaly posádky „soudobých“ vozidel v evropském poháru, už proběhlo informací dost. Česko však mělo ještě jednoho zástupce v druhé polovině startovního pole – Jiřího Petráška s historickým vozem Opel Ascona. A protože tato kombinace je vulkánem, který na závodech svou činností obvykle „zasype sám sebe“, a protože většinou ani dvacetiminutová pauza v servisu nestačí, aby Jirka všem odpověděl na otázky, co všechno zase provedl (natož aby si udělal nějaký servis), chtěl bych se touto cestou s vámi podělit o své zážitky ze závodění s ním…

Protože mě opustil můj tiskový mluvčí (odešel prý za klidnější prací do továrny na výbušniny…), a protože jeden závod s Jirkou mi obvykle přinese víc „zážitků“ než celá sezóna v „obyčejném myšáku“, předem se omlouvám, bude to fakt dlouhý…

„Tak úvodem bych chtěl říct, že všechny vytčené cíle jsme splnili… No, teda, vlastně, skoro všechny… No, teda, vlastně, jen jeden… No, teda, vlastně… to ani nebylo tak těžké. Cíl jsme totiž neměli žádný… Snad jenom hezky se svézt dokud to pojede, a pokud se má vozík zastavit, aby to nebylo moc brzo…,“ mohlo by znít naše oficiální tiskové prohlášení…

Celé to začalo ale daleko dřív a poměrně nenápadně. Kdo viděl „souboj“ Jirky Petráška a Nikiho Glisice o přízeň diváků na Pražském Rallysprintu, tomu je naprosto jasné, že tihle dva jsou „z jednoho vejce“, a že si rychle porozumějí i bez jazykových znalostí… „Rozdáme si to zase v lednu na Jänner Rallye! A v sobotu večer to tam pak taky pořádně rozjedeme!“, přísahali jsme si všichni v pokročilou noční hodinu ve „strahovském stanu“…(Nikimu a Alfredovi se u nás zjevně zalíbilo). Pravda, alkohol je sice metla lidstva, ale nevídaným způsobem zvyšuje naše schopnosti pohovořit cizími jazyky… A protože jsem v tu chvíli stál vedle Jirky Petráška já, tušil jsem, že se z toho jen tak nevykroutím… Jen tak mimochodem, německy „zapaříme“ se řekne „wir geben Vollgas!“, a když to doprovodíte patřičným posuňkem ruky směrem k ústům, porozumí vám závodníci na celém světě…

Spolujezdce měl Jirka zajištěného, a tak měl dost času na pořádnou „technickou přípravu“. Ta spočívala zejména ve vykopnutí zadního blatníku (promáčknutého na Strahově) do původního tvaru a v přelepení nových šrámů bílou lepicí páskou… Ve Freistadtu jsme spolu s Jirkou i s asconou byli už v roce 2006 (třetí den jsme odstoupili na převodovku), a tak jsem si byl jistý, že Jirka ví přesně, co má nachystat… Ale klidné Vánoce to pro mě ani tak nebyly…

„Snad nebude mít tu drzost, chtít jet Jänner Rallye s těmi pneumatikami, co měl v Praze, natož tenkrát na Jänneru,“ budil jsem se zpocený ze spánku (přestože na rok 2006 už bych měl přece dávno zapomenout)… „Měl!!!“ „No a ten technický pas historika, kvůli kterému nás v roce 2006 z historiků přeřadili do skupiny H (pozn. red.: veškerá auta s prošlou homologací, která by jinak už nemohla startovat), a který údajně už tenkrát byl v podstatě hotový, tak ten snad už taky má…“ „Neměl!!!“ „No, tak snad alespoň nebude mít tu drzost jet do Freistadtu bez mechaniků jako tenkrát…“ „Měl!!!“ „No, tak ještě že má alespoň octavii čtyřkolku, abychom všude při seznamovačkách vyjeli…“ „Neměl!!“ (No, půjdu se asi taky zeptat na práci v té dynamitce…)

„Jedenáct!“ zněla Jirkova suverénní odpověď na moji otázku, kolik tedy doopravdy budeme mít na Jänner gum (moc dobře věděl, že to myslím vážně, že po minulé zkušenosti s ním ve Freistadtu bez pořádné zásoby pneumatik nepojedu…). „Tak to jsi mě příjemně překvapil, to jsem nečekal…“ přestal jsem po tomto ujištění být ostražitý, zvlášť, když mě Jirka požádal, abych s Nikim domluvil, jestli by nám před závody někde u nich nezajistil nastřílení hřebíků do gum… Jedenáct gum je na první půlku závodu celkem dost, a déle ascona stejně nevydrží…

Ochotný Niki zjevně neznal naše přísloví „podáš prst…“ Dokonce snad zařídil i to, že jsme měli startovní čísla za sebou, aby byla sranda i na přejezdech… Ale když ho pak Jirka vzápětí požádal, jestli by nám jeho mechanici v tankovací zóně nemohli občas nalít benzín, a jestli bychom nemohli mít servis vedle nich, a jestli bychom si nemohli občas zajet pod jejich stan, a jestli bychom si kdyžtak nemohli půjčovat jejich nářadí, a jestli a jestli… začal jsem tušit, že tentokrát jako host asi „zasmrádneme“ už po prvním dni… Ta krásná věta z knihy „Knoflíková válka“ (pozn.red.: „Kdybysem to věděl, tak bysem sem nechodil…“), mě pak napadla ten týden ještě mockrát…

Náš odjezd do Freistadtu byl impozantní a pro Jirkův „perfekcionismus“ typický… (Jirka Káňa, který s námi jel do Rakouska takzvaně na zkušenou, tady skutečně získal poměrně rychle povědomí, co ho letos s Jirkou čeká…). Felicia 1,9 D, obtěžkaná třemi lidmi, jejich zavazadly, světelnou rampou na asconu a dvěma rezervními koly, vyrazila svižně k Freistadtu. Jen mně bylo podezřelé, že Jirka tak vzdoruje, když Jirka Káňa nabízel, že vezme svoji oktávku… Ale k tomu se ještě dostaneme…

Dvě hodiny po začátku úterních seznamovacích jízd jsme vyrazili z Freistadtu na okružní jízdu po Horním Rakousku… Ne snad psát erzety (na to je na tak dlouhé soutěži vždycky času dost, že…), ale dohnat někde Nikiho a nechat nastřílet ty hřeby. Protože nastřelování hřebů do starších pneumatik není ani v Rakousku úplně běžná věc (prostě si tam zřejmě koupíte pneu s hřeby a pak je vyhodíte…), jeli jsme s Nikim skoro k Alpám a vymetli mnoho dílen jeho známých „tuningářů“… Vedle Nikiho zánovního BMW M5 naše „tréninková“ Felicia u všech budila zaslouženou pozornost, zejména poté, co nás Niki představil jako své „úhlavní soupeře“. Aby Niki neměl tak velkou ostudu (každý z těch „tunérů“ měl za výlohou několik nadupaných sporťáků, které měly asi tak desetkrát víc koní než naše felda), začali jsme tvrdit, že to máme škodovácký akční model „Felicia KIT CAR 1,9 D“

Nakonec to nebylo tak hrozné. Feliška se při seznamovačkách hbitě pohybovala po freistadtských kotárech, a bez hrotů se rozvážně vydrápala i do těch nejuklouzanějších stoupání. Vzhledem k tomu, že Niki trénoval na pneu s hroty, a my mu občas skoro stačili, málem jsem se Jirkovi omluvil…

Ápropos, TCP (technický pas historika). Každý historik musí mít originál TCP s čárkovým kódem. Mě Jirka před odjezdem „vybavil“ deskami, kde byla kopie listů, které už pro TCP byly hotovy, pár listů z jiného TCP a pár obrázků z homologačního listu, a se slovy: „Řekni jim, že originál TCP ještě nemáme vydaný, ale že bude vypadat přesně takhle. Ty umíš německy, ty jim to nějak vysvětlíš, uvidíš, oni to pochopí…“ mě poslal samotného na technickou přejímku. „Tohle není originál!“ zněla striktně první slova technického komisaře. „Originál máme doma, báli jsme se, aby se nám v Rakousku neztratil, tak jsme raději vzali jen kopii…“ zněla moje naučená odpověď. No a pak už jsem se raději tvářil jako Vietnamec, když ho navštíví naši celníci. „Ich štéhe nicht fr…“ opakoval jsem neustále jako kolovrátek… (já, takový pravdomluvný a akurátní úředník, Bože, a ty ses na to klidně díval…). No, pán měl zřejmě slabost pro cizince nebo před čtyřiceti lety asconu… Když viděl, kolik aut se do haly tlačí za námi, mávl rukou a propustil nás…

Jedinou věc, kterou jsme si po mnoha telefonátech s Nikim měli přivézt svoji, a sice plachtu pod závodní auto do servisu, tak tu Jirka v Praze zapomněl… A když nám pak Nikiho mechanici chtěli natankovat, zjistilo se, že vlastně nemáme ani kanystry… Takže se ze mne stal i plánovač-logistik, neboť čerpání benzinu bylo povolené na přejezdech jen asi u tří čerpaček (jako bych neměl dost svých starostí s počítáním okruhů, že…). A pak, dovedete si jistě představit těch nedorozumění, když jsem načerpaný benzin šel zaplatit k pokladně s už nataženou nehořlavou kuklou na hlavě…

Před závodem jsme si stanovili vítěznou strategii. Abychom mohli historiky vyhrát, v každé erzetě můžeme být venku maximálně jednou…(a pak už jen stačí, aby všichni nedojeli…).

Tuto taktiku jsme začali naplňovat už na přejezdu na první rychlostku. Akorát že jsme málem byli první odpadlou posádkou… Před časovkou nás totiž z cesty stáhnul policejní passat a místní policisté nás (samozřejmě nespravedlivě) obvinili z toho, že jsme je předjeli tam, kde se to nesmí, a když se nás pak marně snažili dohnat, že jsme ještě několikrát překročili povolenou rychlost v obci… To by mně tak nevadilo, policista má vždycky pravdu, ale když se nám jeden z nich snažil radit, ať s tímhle autem nepředjíždíme, a pokud možno nejezdíme vůbec (dokonce tvrdil že to má určitě obsah tak 1,2 litru, nedouk jeden!!!), urazil jsem se a asertivně mu vysvětlil, že motor má dva litry, a že jestli chce, rozdáme si to s tím jejich nadupaným passatem v kotárech třeba hned… Poté, co nám ulehčili o sedmdesát Eur, odjeli si chytit někoho, kdo umí lépe německy…

První erzetu jsme projeli skoro bez zaváhání. Jen ve výjezdech z vracáků jsme se oba stíhali v pohodě zdravit s diváky a pantomimicky jim naznačovat, že by do nás do toho kopce mohli trochu „šťouchnout“, aby se to konečně místo hrabání rozjelo… Malý výlet do hlubokého sněhu ve dvou třetinách vožky jsme přešli mávnutím rukou, bylo tam ještě místa dost… Teď už taky vím, proč to byl jen menší výlet. Walter, šéf Rallye Clubu Perg (pro ty co tam byli – je to ten, co vypadal jako starý Košťál z filmu Kurvahošigutntag…), se v cíli dost srozumitelně vyjádřil k našemu prvnímu průjezdu „Monte Carlem“. Prý jsme to projeli tak nějak „uprděně“…

Druhá erzeta byla krátká, a zkušenému soutěžákovi (ke kterým se jaksi samozřejmě počítáme) musí být jasné, že na pár kilometrech toho může víc pokazit než získat, a že tam nemá moc cenu „tlačit na pilu“… Poprvé jsme byli „venku“ už po prvním kilometru… Jirka „přetáhl nápřah“ o pár metrů a poněkud jsme se zastavili o sněhovou bariéru. Tam jsme se ještě vyhrabali sami. Když jsme se ale kilometr před cílem octli mimo trať podruhé, bylo to už o několik desítek metrů pod silnicí… Jirka vybral místo správně, českých vlajek dost, a ochotných rukou dvakrát tolik… Jen jim chvíli trvalo, než se k nám v hlubokém sněhu seběhli… (Lidi, díky!). V tu chvíli mi ještě nepřišlo divné, že to bylo už potřetí ven, a pokaždé mojí stranou… Slabou chvilku si tam prožil i Marcel Tuček, který sice vůbec nezávodil, ale zato coby divák na vlastní oči viděl, jak Jirka jeho spolujezdce „umístil“ tam, kam podle věku patří, a sice ke kolonii místních zahrádkářů…

Hurá, přežili jsme první sekci (a tak trochu „přeplnili“ naši vítěznou strategii). Při prvním průjezdu halou ve Freistadtu jsem pak poprvé začal vnímat, že tam má Jirka dost fanoušků. Že je Jirkova Ascona v německy mluvících zemích vždycky populární, to jsem věděl, ale tohle bylo něco jiného. Tihle mávali rukama nad hlavou a vykřikovali: „Prager Rallysprint!!!“ Jirka to musel vědět taky, protože kvůli nim při čekání na vjezd do haly opravil na mé straně promáčknuté dveře. Podíval se nalevo, podíval se napravo, přitočil se zády ke dveřím a mírně udeřil pěstí do předního blatníku. „Lup!“ ozval se dutý plechový zvuk a dveře se ochotně vrátily do původního tvaru… Dal jsem mu palec nahoru, je vidět, že to auto fakt zná… (takto jsme příští dva dny moji stranu rovnali ještě několikrát).

Do vrat haly zásadně najížděl elegantním smykem. „Přece tam v tom úzkém nebudu nadvakrát couvat jako všichni ostatní. A kromě toho mi tam nejde dát zpátečka…“ reagoval na řvaní nějakého místního pořadatele, který měl strach, že jim ta tři metry vysoká úzká vrata zbouráme. Pravda, míjel je předkem vždycky jen tak o deset centimetrů…

Na třetí vložce jsme se zlepšili skoro o minutu a půl. A mohlo to být ještě lepší, kdyby nám na „rakouském Monte“ nevyvěsili žlutou vlajku. Ale mohlo to být spíš i ještě horší, kdybych Jirku několikrát neokřikl („Vy…er se na ty diváky!!!“, já, takový slušňák… Bože, a ty ses na to klidně díval…). Kdekoli totiž stálo víc diváků, tak když měl brzdit, šlapal na plyn, a když měl nejvíc „motat volantem“, jednou rukou jim mával… Když mi to udělal potřetí v docela rychlém úseku, kde by toho normální jezdec měl plné ruce, začal jsem to pro jistotu řvát i tam, kde lidi vůbec nebyli…

Ápropos, žluté vlajky… Ve čtvrtek večer jsme měli rozpravu jezdců s pořadateli, kde nám vysvětlili, že až uvidíme žlutou vlajku, že musíme okamžitě snížit rychlost a přestat závodit. V itineráři jsme pak dokonce měli formulář „hlášení žluté vlajky“, kde jsme to měli písemně nahlásit pořadateli, uvést kde to bylo a kdy, s tím, že nám výsledný čas bude později sportovními komisaři zkorigován… Jo, tak leda kulový… My ji měli dvakrát, já to vždycky poctivě „písemně nabonzoval“, ale nikdo se s nějakou úpravou časů neobtěžoval… Takže, milí pořadatelé, až zase příště vyvěsíte žlutou vlajku, v zájmu vlastního zdraví před námi raději uskočte…

RZ 4 jsme vyhráli… Ne že bychom byli tak dobří, ale počasí se zřejmě konečně přizpůsobilo našemu „výběru gum“. Od první rychlostky se nám totiž začaly poměrně rychle „ztrácet hřebíky“, ale souběžně s tím Rakušákům postupně začal taky „docházet sníh“… Mokrý asfalt byl pro naše široké (tehdy ještě zimní) gumy bez hřebů skoro ideální, zlepšení proti předchozím průjezdům o minutu a víc nebylo nic mimořádného… A to jsme si ještě dovolili před cílem ubrat a poděkovat divákům, kteří nám v předchozím průjezdu pomáhali zpátky na trať…

RZ 5 proběhla v podobném duchu. Protože ji Jirka znal (shakedown se jel v opačném směru), kromě asi sta metrů projetých příkopem se nic mimořádného nestalo… Jirka sice občas vykřikl: „Vůbec tě neslyším!“, a asi mě i fakt neslyšel… (jeho chyba, nemá tak šlapat na plyn, v autě je pak hrozný hluk…). A kromě toho by mě tam, kde byli diváci, stejně neposlouchal…

Chudák Niki Glisic na této erzetě trefil dřevěnou tyčku tak nešťastně, že mu rozbila přední okno a on byl rád, že přes tu pavoučí síť viděl alespoň na cestu do Freistadtu. Protože se s tím dále závodit fakt nedalo, v servisu jsme pak společně rozjeli velkou pátrací akci, kde sehnat sklo na em trojku, aby kluci mohli jet dál aspoň druhý den. Vypadalo to, že v pátek večer ho neseženou v celém Rakousku nikde… Vzpomněl jsem si na Vyškov 1998, kdy naši šikovní mechanici dokázali na Ford Escort Cosworth během dvaceti minut servisní pauzy napasovat pomocí lepící pásky přední sklo z Felicie tak, že to techničtí komisaři vůbec nezaregistrovali, a my s ním v pohodě dojeli až do cíle. Tak jsem nutil Nikimu přední sklo z naší tréninkové feldy… Ani jeho mechanici zpočátku nechápali, když jsem se jim snažil vysvětlit, že když na to přijde, na velikosti zas tak nezáleží… A že náš nudící se doprovod (Slávek Šrejma a Slunečník) jim to sklo i nasadí… Ale Jirka pro jistotu dohodl i se Zdeňkem Tichým, že když ho doma neseženou, dopraví nám nějak přes noc svoje sklo z Prahy (Zdeňku, díky!).

Ápropos, mechanici… Opel Ascona je v zásadě bezúdržbový vůz, a tak jsme s ním vždycky přijeli do servisu (no, spíš do našeho potemnělého kouta…), chcípli motor, zkontrolovali škody na Nikiho autě, opřeli se o asconu a z bagetou v ruce začali rozebírat různé nepodstatné záležitosti (například proč vždycky „jdeme ven“ mojí stranou apod…) a těšit se kdy už zase budeme moct vyrazit. Slávek se Slunečníkem, kteří za námi asconu do Freistadtu přivezli, měli pocit zodpovědnosti i za její servis, a ačkoliv je Jirka neustále odháněl, ať se raději jedou dívat, tak si vždycky vzali montérky a chtěli pořád na autě něco dělat… Nebylo co, a ani nebylo čím… Šroubovák a kombinačky na přidělání světelné rampy se vešly do igelitky se svačinou (to i já toho ve své spolujezdecké brašně mám víc…), a tak nevytížení kluci aspoň neustále „lezli“ do stanu za Nikiho mechaniky a nabízeli jim svou pomoc… (a přitom je teda taky trochu napájeli rumem, no, v pátek večer bylo fakt sychravo…).

Na RZ 6 nás naštěstí před prvním nájezdem z asfaltu na sníh zpomalili diváci, protože před námi jedoucí žlutý myšák se tam čelně „zastavil o strom“. To bylo asi naše štěstí, protože jak se Jirka vyjádřil, „Kdyby nemávali, tak jsme ten strom dostali my…“ (Chlapi, díky!).

Na RZ 7 jsme byli biti ode všech… První „zářez“ do hlubokého sněhu jsme absolvovali hned pět set metrů za startem. Nabrali jsme si při tom lyžinou do motoru tak metrák sněhu, a pravé přední kolo se nějakou dobu odmítalo vůbec roztočit (všimněte si že to byla zase moje strana…). A protože to bylo do kopce, trvalo nám tak půl minuty, než jsme se opět dostali na nějakou standardní cestovní rychlost. Strmé výjezdy na sněhu asconě na už téměř olysalých pneumatikách (které naši soupeři neměli) fakt moc nešly, a navíc to s přibývajícím večerem začalo na mokrém asfaltu namrzat. Divákům se „zběsile šustící“ zadní kola asi líbila, ale my bychom určitě „uřídili“ i větší adhezi… Počasí se začalo od našeho „výběru gum“ už zase značně odchylovat, a úzké pneu s hroty (které jsme my neměli), se našim soupeřům velmi hodily…. Závěrečné poněkud předčasné odbočení do přírodního retardéru před cílem s následným couváním zpět už jen korunovalo naši nemohoucnost…

„Kolik toho dneska ještě máme?“ „Tři kusy.“ No nazdar. Takových kilometrů ještě před námi, noc ještě mladá, hroty už žádné, vzorek poloviční, a ani ten Niki už nejede… (nakonec si přední sklo sehnali a nastoupili na start zase v sobotu ráno). Ještě že Jirka aspoň v noci vidí… Ale co, tak hlavně že jsme si na druhý den ušetřili ty nové gumy, v „aréně“ hřebíky jako když najdeme…

Ápropos, diváci. Rakouští soutěžáci jsou (na rozdíl od rakouských pořadatelů) nadšení z českých fanoušků… Vždycky při seskupení nebo při čekání před halou mi nadšeně líčili zážitky z trati. Všichni už vědí, že typický český fanoušek klečí dva metry od tratě, v jedné ruce českou vlajku, v druhé ruce flašku, klaní se posádkám i z hloubi jezdeckého pole, a s otevřenými ústy nadšeně chytá spršku rozbředlého sněhu (podobnost s obvyklou závěrečnou scénou z pornofilmů čistě náhodná…). A taky moc dobře vědí, že Češi jsou jejich jedinou nadějí, když jde o to dostat vozidlo zpátky na trať… Náš (rakouský soutěžácký) (ú)stav vám mými ústy co nejsrdečněji děkuje (Czech rally people, díky!). Měli bychom se vídat na společných soutěžích fakt častěji…

Druhým průjezdem rychlostní zkoušky Schonau – St. Leonhard jsme svou šanci na bednu v historicích posunuli dále z „reálné“ na „celkem beznadějnou“. A když nás ve stoupání ke konci erzety zezadu začalo dotahovat Subaru startující za námi, pochopil snad už konečně i Jirka, že na „bezzubých šlupkách roztodivných rozměrů a neurčitého původu“ se dá sice užít dost legrace, ale dost těžko se dá reálně konkurovat místním střelcům… Nicméně v danou chvíli to pochopil hlavně tak, že by měl přidat, a tak když jsme se vyškrábali na kopec, po pár stech metrech jízdy po vrstevnici subarácká světla ve zpětném zrcátku zase zmizela… Nájezd na cílovou náves v St. Leonhard jsme měli už opět impozantní. Přetočení v levém odbočení Jirka hladce zakamufloval jako „koblihu pro zmrzlé diváky“, a když se vůz natočil (jistě jen náhodou) mými dveřmi vstříc k přijíždějícímu „Subaristovi“, zjistil jsem i já, že tam ještě zdaleka není, a že tedy asi přece jen pojedeme i v sobotu…

„Minuta ztráty na třetí místo, to stáhneme za první dvě erzety…“ byla Jirkova první slova po probuzení v sobotu ráno. „No a ty nový gumy s hřeby nám taky výrazně pomůžou.“ dodal jsem k tomu já. „Jaký gumy s hřeby?“, dělal Jirka blbýho… „No říkal jsi přece, že máme jedenáct kol, ne? Včera jsme jeli jen čtyři z nich… Musíme je ale nazout za deset minut, ráno je kratší servis…“ nenechal jsem se dostat do žádný „schýzy“… „Jo, ty jsou ve felicii…“ chtěl rychle ukončit rozhovor Jirka. „Počkej, ve felicii jsou jen dvě rezervy bez hřebíků, nebo kluci přivezli ty další se závodkou? A kde byly přes noc uložený, když nemáme v servisu stan?“, začal jsem být dotěrnější… „No, ono je to tak… Kdyby bylo nejhůř, tak ty kola z felicie pasujou i na asconu, a tak jsem je do seznamu použitelných kol započítal taky. Ale zničil bych je tu fakt nerad, mají docela pěkný vzorek a ségra by byla naštvaná…“ odvětil Jirka, v klidu se odebral na snídani a mě tam nechal sedět s otevřenou hubou (Bože, a ty ses na to klidně díval…). Celý druhý den na pneu připomínajících ústa jihoamerických Indiánek, a my chceme útočit na bednu, to je fakt na bednu…

Jak řekli, tak udělali… Na první vložce jsme Franzovi (Panhoferovi) nadělili čtyřiatřicet vteřin. Okruh byl mokrý a blátivý, tam je ascona ve svém živlu. „Jestli na těch gumách vůbec vyjedeme tou uklouzanou lesní příjezdovkou do „arény“, tak ten sněhový okruh nějak prodáme a na tom odjezdu na mokrém asfaltu za to zase pořádně vezmem…“ trochu jsem ožil po hezkém svezení. Arénu jsme projeli opravdu pomalu, do kopce auto bezmocně hrabalo a řvalo, a já těch dvě stě metrů roviny za startem mohl přečíst klidně desetkrát za sebou… Tam kde to bylo z kopce, jsme si taky mysleli, že jsme zoufale pomalí… Jen Vlasta Lobiš, který startoval auta do vložky, když nás viděl sjíždět ke startu po prvním kole, kroutil hlavou ze strany na stranu… Ale ten rychlej asfalt potom, tam bylo naše tempo fakt pěkný… Franz od nás dostal dalších dvaatřicet vteřin a my se ocitli kousek před ním na třetím místě.

Servis v Konigswiesenu proběhl ve znamení klidu a dobré zábavy. Pět minut jsme svačili a zbývajících patnáct minut žertovali s doprovodem… Aby se někdo díval na závodní auto, to už nikoho ani nenapadlo (nesnesitelná lehkost bytí mechanikem v Petrášek racing teamu nakonec přemohla i jindy starostlivého Slávka…). Slávek sebou vzal na Jänner fotografa Aleše Lišku, který do té doby fotil hlavně přírodní krásy na Mallorce. Prý aby si od té přírody vyčistil hlavu a nasál atmosféru něčeho akčnějšího… Chudák Aleš znal do té doby rally jen z televize a záběry jen od větších týmů, a tak se naivně těšil, jak bude fotit stohy různě „ohřebíkovaných“ kol a neustále chvátající mechaniky… My jsme mu tu představu o rally vychýlili na úplně jinou stranu… Místo mechaniků, z nichž zpod auta čouhají jen nohy a náhradní převodovka, se na jeho záběrech obvykle o bezpečně zavřenou asconu opírá pět lidí se založenýma rukama, cpou se hořkou čokoládou a dohadují se, jestli jsou lepší „malý nebo velký kozy“… „Kam se hrabe „S Italem v posteli“, tohle je reality show, to by hospodyňky čuměly…“, nechal se slyšet Aleš po dalším výbuchu smíchu (to když se v servisu sháněl po našem osvětleném stanu, že nás před ním vyfotí…) „Jsem na rally poprvé, a viděl jsem tu za ty dva dny už ledacos… Ale aby se otvíralo závodní auto jen proto, aby se na nádrž mohla rozložit svačina, protože jinde na ni prší, to je i na nepoučeného laika trochu moc…“ slyšel jsem ho říkat do telefonu.

Když jsme pak o pár minut později dojeli do seskupení v Unterweissenbachu, přišel k nám mitfára z myšáka startujícího za námi, a ptal se, jestli na těchto pneumatikách fakt pojedeme. „No, já jen že tam vzadu už nemáte žádný vzorek…“, donutil nás přestat rozdávat kartičky a podepisovat se místní omladině… „Podívej se na ty hajzly, už ani pod to auto se v servisu nesehnou…“ bručel si Jirka do přilby, když jsme před startem RZ 13 narychlo měnili kolo za poněkud méně ojetou rezervu… „Pak nemáme bejt pořád venku mojí stranou…“ procedil jsem skrz zuby, když jsem při pohledu zblízka zjistil, že ta definitivně ojetá pneumatika měla rok výroby 1986…

Jízda na novější pneumatice na mé straně to byla nádherná, škoda že se na okruhu odbočovalo pořád doprava… Jen po prvním kole ve „startovní kose“ Jirku asi překvapilo, jak to najednou krásně brzdí, zadní kola se nám „z plné čtyři“ zablokovala a do odbočení jsme si to „přisypali“ sice krásným driftem, ale s chcíplým motorem… Nechtěl bych slyšet ty řeči časoměřičů, jak jsme jim zablokovali výjezd dalších aut od startu… Nastartovat rozžhavenou asconu byl větší horor než wéercéčko… Nechali jsme tam tak patnáct vteřin a ještě se odjíždělo do kopce… Třetí místo jsme sice ještě udrželi, ale jen už jen o necelé dvě vteřiny…

Do „Arény Haid“ se posledních pět kilometrů stoupá úzkou uklouzanou lesní cestou. Protože jsme jako obvykle tankovali a „kafovali“ u OMV, dostalo se před nás asi deset aut, která jsme před časovkou v úzkém nemohli předjet. Zcela sobecky jsem s výkazem běžel k časoměřičskému stolku, ať si Jirka s tou metrovou mezerou, která mu tam zbývala, poradí jak umí… Projel… Tím spíš nechápu, proč mu po této zkušenosti byla daleko širší cesta na rychlostce najednou tak úzká…

Start jako obvykle. Jedna, dva, tři, čtyři (víc rychlostí to nemá), a my jsme pořád dva metry za fotobuňkou… Ani ten Vlasta nám nezatlačí, asi aby si nezašpinil bílou rukavici… No, však my se mu pomstíme. Až k němu přijedeme shora, schválně ho nahodíme těma bílejma sra..kama… No konečně na kopci. Chachá, a za chvíli jsme u něj… Pravá tři čtyři utahuje do pravé pět… A už se to veze… Levý bok, pravý bok, prorazit mantinel, pořádně se zapíchnout předkem do hlubokýho, zadek nechat vystrčený do cesty ostatním autům… To je najednou ticho („Ale je tady krásně, že pane doktore…“, slyším M. Labudu ve známém filmu…). A nikde ani divák, pro koho se tady k…..a tak snažil?… „Rychle vylez ven, musíme to vykopat!“ huláká Jirka. „A jak asi vole vylezu, když je na mé straně sníh nahrnutý až ke sklu, první musíš ty!“ nenechám se šikanovat od mladšího a lezu za ním jeho stranou… No, ještě že jsme nezanedbali přípravu a měli v kufru kromě totálně ojetého kola a svačiny ty dvě lopaty… Zdálky se k nám brodí loukou několik mravenců… Než dorazí, máme to skoro odhrabaný… „Tak to je dobrý, pravotočivá zatáčka a stejně zase do závějí zahučíme mojí stranou… (Bože, a ty ses na to klidně díval…),“ je druhá myšlenka, co mě napadne…

Výměnu kola občas špičkové posádky nacvičují, my bychom asi měli nacvičovat vysvobozování ze závějí… Jirka řval: „Tlačte dopředu dolů!“, já na druhé straně koordinovaně řval: „Táhněte dozadu nahoru!“ No, to snad musí pochopit každý dobrovolný pomocník, zvlášť když to Jirka řve česky a já německy, nicht Wahr? Jen ty sprostý slova mě tam vždycky skočí v češtině… Zadní kola se marně protáčí a chudáci pomocníci musí uhýbat nejen stříkajícímu sněhu, ale i projíždějícím vozům (a pak že v pátek všechno odpadlo…). Minuty letí jako vteřiny, vidina „bedny“ se rychle ztrácí, věčnost se dá v pohodě měřit (Bože, a ty ses na to klidně díval…). „Dělej, nastupuj!“, chce Jirka ještě na erzetě stáhnout těch pět minut, co jsme tam nechali (Lidi, díky!), a nehodlá mi ani přibrzdit. „A jak asi, když jsou zkřivený dveře a nejdou otevřít!!!“ (plus mnoho sprostých slov, které si jistě laskavý čtenář doplní sám…), na poslední chvíli naskakuji za jízdy oknem jak do amerického Stock Caru… Až později nám Slávek oznámil, že při pohledu z dálky si tam takhle rychle z kopce nedovolil jet nikdo ani na hřebíkách. Když na to Jirka odzbrojujícím způsobem řekl, že mu to přišlo, že jsme tam poprvé jeli hroznou „plíseň“, došlo mi, proč ten Vlasta tak kroutil hlavou… Asi jako že jsme idioti nebo co…

Abychom něco předvedli i na druhé straně arény, udělali jsme ještě jedny minihodiny v odbočení za startem. „Počkej, jede na mě nějaká mazda, pusť ji před nás, třeba on má ještě o co závodit…“ už jsem byl zase zpátky slušným člověkem… A čehož jsem vzápětí litoval… Hned po padesáti metrech jsme zjistili, že padesátka je jeho maximální rychlost (asi jsme se tím hrabáním propadli fakt hodně dozadu…), a že odbočuje z okruhu jako my, tak jsme si mírným ťuknutím vynutili výměnu pořadí zase zpět. Tak a už konečně můžem… „Levá pět šest přes horizont do pravé sedm…“ drmolím si a jsem rád, že jsem se neztratil, když tu náhle cesta uhnula rychleji a ascona se mojí stranou sune bokem nad menší propastí… „Tak letos to teda bude tady, hm, no to jsem zvědav, jak to odtud vytáhnou…“, projelo mi hlavou… „Ššššššššš…“, s důvěrně známým zvukem zadrhává můj práh příčně o mantinel, který se snaží definitivně obrátit asconu kolama vzhůru a skoulet ji pod svah…

Kolegové v mazdě to měli „z první řady“ jak v multikině, a podle mě jsme jezdce vyděsili tak, že se na těch zbývajících deseti kilometrech plynového pedálu už nedotkl… Když už se zdálo, že asconě došly všechny opory, na teplém vzduchu z výfuku (jinak si to fakt nedovedu vysvětlit…) zadek přeplachtil díru a mantinel nás kopl zpátky na cestu… Tak, teď ještě otisk do sněhu v té pravé sedm (to je zajímavý, na Jirkově straně je vždycky protisvah…) a jede se… Teď přijde ta rychlá pasáž, kde jsme chtěli zaútočit… Hm, tak to už asi bude zbytečné…

„Kolik byl za námi ten pátý?“ huláká Jirka do plného plynu ve 180 km/h. „Nevím, najdu ti to za cílem, teď musím držet ty zk….ný dveře, aby nám neupadly…“ nadávám mezi čtením a občas se s obavou podívám na ubíhající les dvoucentimetrovou mezerou, která původně nad mojí hlavou nebyla… „Zhoršili jsme se proti prvnímu průjezdu o pět minut a šest vteřin.“ pokouším se o vtip, protřepávám omrzlou ruku a divně se směji (asi tak jako kdybych právě slezl z osmitisícovky bez kyslíku)… „Přepiš tu levou na sedmičku, co kdybych tu příští rok jel s Rosenheimem…“ na to Jirka. „A víš, že tentokrát už jsem ani já moc nevěřil, že to ustojíme?“ snažil se odvést pozornost od toho, že to bylo zase v levé zatáčce…

Za stopkou jsme si zastavili, já se (pokolikáté už) elegantně vyhoupl oknem ven a do sytosti jsme se tomu s Jirkou a ještě se třemi dalšími posádkami vysmáli. Každému z nás na autě něco chybělo, takže zážitků plno a sranda veliká… Závodění je možná nejlepší, když už ztratíte všechny šance… Když všichni odjeli, Jirka se zatvářil důležitě a řekl: „Když dovolíte, pane inženýre, opravil bych vám dveře…“, a vytáhl zajišťovací kolíček ve dveřích zase nahoru (asi jsem si ho „zasedl“ při „tankistické vložce“ na erzetě), uklonil se, dveře mi normálně otevřel a za mnou zase normálně zavřel… Bože, je snad tohle auto fakt nezničitelný? A ty ses na to klidně díval…

Ten mizera! Tak on nejen, že mě nějakou dobu nechá skákat tam a zpět oknem, nejen že mi na vložce neřekne, že dveře v pohodě drží, že jsou jen zabouchnutý na první zoubek, nejen že mě nechá riskovat omrzliny (na těch posledních deseti kilometrech jsem si napůl spustil okýnko a „jistil“ jsem za něj vší silou dveře až do cíle…), ale ještě si dovolí mě neoslovit plným titulem (občas mi totiž musí říkat Výsosti)… „Ale vždyť to na tebe řvu celou erzetu!“, brání se, „copak mě neslyšíš?“ No jak bych ho taky mohl slyšet, když mu od Rally Bohemia 2006 visí mikrofon „připevněný“ lepicí páskou bezmocně na rameni, že? (A to se tou elektrikou živí…) „Oprav rychle blatník a moje dveře a jedem, musíme ještě tankovat…“ uražený jsem nasadil oficiální tón. „Teď se pojede přes rampu, že jo? Tak to si tam na pumpě necháme umýt auto v myčce…“ „rozsekal“ mě Jirka pro tento den už definitivně… Jen tak na okraj, aby to nebylo jako na mě, tu desetivteřinovou penalizaci za pozdní příjezd do časovky jsme dostali proto, že jim tam na myčce nešel mincovník, a my museli čekat, až to čerpadlář opraví…

Poté, co jsme se připravili definitivně o medailové naděje, začalo mi to spíš než závodění připomínat televizní pořad „To nevymyslíš“. V seskupení před rampou jsem vyhledal posádku mazdy, abych se jim omluvil, jestli jsme je tím naším leteckým extempore moc „nerozhodili“… Řidič se s námi moc bavit nechtěl (asi se urazil za to ťuknutí), ale zato jeho mitfára už to tam „dával k lepšímu“ v celé grupě… Prý by to měli mít na oboardové kameře a prý nám to pošle… No, budeme se těšit… Někteří z těch, co si to vyslechli, se pak ještě šli podívali na jakých gumách jedeme, kroutili hlavou a šli rovnou na panáka… Jirkových fandů v hale opět o trochu přibylo…

„Tak ještě dvě krásný a dlouhý erzety před námi…“ těšil se Jirka na další povyražení. „Hm, tak to je teď před námi ještě jeden český rallysprint, na tom u nás „velcí kluci“ spotřebujou tři sady gum…“ pokoušel jsem se vyjednat výměnu holých gum alespoň za ty pěkný z felicie… „Kola tam musíme nechat, Nikiho mechanikům chcípla doprovodná audina a tak si jeho kluci feldu berou…“ definitivně pohřbil mé naděje na obutí se vzorkem Jihočech. „Hořkou čokoládu!“ volal směrem k Jirkovi Káňovi na dotaz, co mají v servisu připravit (no, tak hlavně že jsme tam měli catering managera… Jirko, díky!).

A Bůh se na to už asi přece jen nemohl dívat, a seslal mlhu… Předposlední rychlostka měla pětadvacet kilometrů a mlha byla tak hustá, že jsme k časovce sotva trefili… Že tam půjde fakt „do tuhýho“, se poznalo podle toho, že nás oba na startu ten den poprvé přešly všechny srandičky… Rozpis dělaný (u Jirky standart) jen na dva průjezdy, tak když už jsme se dostali tak daleko, hlavně to teď nepokazit… Je to dobrý, byli jsme venku jen jednou a jen o pár metrů… Bylo to tradičně v levé zatáčce, ale Jirka v tom byl nevinně, pozdě jsem to přečetl… Ale ten pětikilometrový sjezd sněhem na slickách mu fakt nezapomenu (hádejte na čí straně byl sráz…). A hele, dokonce jsme dali i Nikimu…

A Bohovi přišla mlha málo a na poslední zkoušce udělal ještě tmu… „Ten Mario (Klopf) je fakt šílenec, večer mu to musím říct do očí, dal nám minutu a půl…“ Sice startoval o dost dřív před námi (mlha se s přibývajícím časem pořád zhoršovala), ale i tak klobouk dolů… Asi kilometr před cílem jsme dojeli myšáka, co startoval před námi. Kluci nám celkem ochotně uhnuli, ale poměrně velké překvapení nás od nich čekalo po dojezdu do Freistadtu… Mitfára si totiž přišel k Jirkovi pro podpis!?!? Tak to už bylo moc i na mě… Neměl bych snad v Rakousku říkat Výsosti spíš já jemu? „Až mým kamarádům doma řeknu, že mám Tvůj podpis, budou mi všichni závidět…“ tetelil se Harald štěstím… „Kolik máš těch kamarádů?“ ptal jsem se ho. „Asi tak padesát,“ zněla blesková odpověď.“ „Tady máš padesát fotek a podepisuj,“ chtěl jsem se Jirkovi pomstít za holé pneumatiky, „má těch kamarádů celý autobus…“ ještě mi v tu chvíli nedošlo, že je to můj (a Jirkův taky) první dokončený Jänner… „Ne ne, sedm autobusů, sedm nás bylo!!!“, zněla jeho reakce (a pak že nám Rakušáci česky nerozumí…).

A tak jsme se konečně dozvěděli, proč tam Jirkovi tolik lidí fandí… Když se jel Pražský Rallysprint, Freistadtští dali dohromady sedm (!) autobusů fanoušků a vyrazili do Prahy (a možná bychom se divili, kolik mezi nimi bylo jezdců…). Po slovech „Venca (Pech) ani Valda tu už nejsou, a tak jediný hrdina z Prahy, který zůstal ve hře, jsi ty!!!“ stala se pro nás večerní „rychlostní zkouška“ povinnou… (a kdo by taky jezdil autem, když je tam taková mlha, že…)

Systém SupeRally v Rakousku znamená, že na večírek po vyhlášení přijdou skoro všichni, i ti, co do cíle nedojeli, a tak není divu, že naše závody s Nikim pokračovaly i v sobotu po půlnoci. Niki, který se celé dva dny tvářil, že z auta může vystoupit jen v servisu, protože se mu s protézou špatně chodí, najednou po hale běhal jako čečetka, trumfoval se s námi v počtu donesených panáků a pronesených přípitků… On se v té hale znal snad s každým… A hlavně, dával poměrně často k lepšímu, jakým způsobem letošní Jänner na pěti pneumatikách bez servisu „pojednali“ jeho přátelé z Čech… Všichni, když slyšeli „Opel Ascona!“, reagovali ten večer stejně… Nejdřív vytřeštěné oči („Tak to jsi ty?“), pak široký úsměv, zakroucení hlavou, rozevřená náruč, další panák… Všichni si chtěli připít (a později se i obejmout) s tím šílencem… Ukázalo se, že Rakušáci umí vzít pořádně nejen za plyn, ale i „za skleničku“, a že spolu máme společného možná víc, než si myslíme… Ve dvě ráno už jsme měli sepsané propozice „rakousko-uherského mistrovství v rally“, a ve tři ráno zrušenou Evropskou unii i Mistrovství Evropy…

A hlavně, pořád dokola mluvili o Pražském Rallysprintu a že nám takovou akci na konec sezóny upřímně závidí… Nemohl jsem to jen tak přeslechnout a začal jsem kolem nich trochu „zatahovat sítě“… Pokud nekecali, a dodrží slovo jako my, mohli bychom letos v Praze přivítat docela slušnou „flotilu“ rakouských rallyových showmanů… Audi Quattro na pražském Monte, závěrečném podniku Mistrovství Rakousko-Uherska, to by byla přece bomba, no ni?

A co by to bylo za reportáž, kdyby neměla na konci poučení pro všechny, kdo by někdy na Jänneru (nebo s Jirkou) chtěli startovat:

  1. Jänner se dá v pohodě odjet na jedné sadě gum, a nemusí být ani nové. Hřebíky střílet je plýtvání penězi, v té zpuchřelé vrstvě sazí stejně dlouho nezůstanou…
  2. Na Jänner Rallye je daleko víc pravotočivých zatáček, proto se horší kola dávají zásadně na spolujezdcovu stranu…
  3. Hoď kočku, jak chceš, vždycky spadne na hlavičku… Hoď asconu jak chceš, vždycky vyletí ven pravou stranou…
  4. Panáky se v Rakousku ke stolu nosí v přepravkách po dvaceti…
  5. Bacardi ve Freistadtu dochází už po dvou hodinách…
  6. Na zdraví se německy řekne „Opel Ascona!“…
  7. Karel Loprais se v Africe jmenuje Monsieur Dakar, Jirka se ve Freistadtu jmenuje „Herr Prager Rallysprint“…
  8. Až budou ve Škodovce po Monte Carlu hledat někoho, kdo se v gumách fakt vyzná, můžou angažovat Jirku. Jedině on dokáže bez vystoupení z auta odstartovat na hřebíkách, střední pasáž projet na zimním vzorku, a do cíle dojet na slickách…
  9. Beru také zpět své silvestrovské prohlášení o rozmanitosti Jirkových pneumatik.

Je to ve skutečnosti ještě horší… Každá z těch dvou jediných trochu slušných gum má totiž jiný rozměr!!!

Na závěr by se slušelo dát alespoň krátkou možnost obhajoby Jirkovi: „Copak jsem mohl vědět, že to Rakušákům po měsíci vytrvalého sněžení a nízkých teplot roztaje? Kdyby to zůstalo, jako to bylo do středy, měli bychom tam dost hřebíků ještě na příští Pražský rallysprint…“ loučil se se mnou v Praze. (Jirko, díky!) Pepa Král.“ Foto: Aleš Liška

Komentářů celkem: 20
3. 2. 2011 22:46
0 0
docela by mě zajímalo kolik z toho je pravda a kolik básnická licence smajlík
4. 2. 2011 06:10
0 0
Jak znám oba, tak je to ze 110% pravda! smajlíksmajlík
4. 2. 2011 06:22
0 0
Náramně jsem se pobavil!!!smajlíksmajlíksmajlíksmajlík
4. 2. 2011 07:48
0 0
Supr článek,supr závod,supr Vaše jízda.Na té 2rz jsme se fakt nažili k Vám dostat co nejspíš.
4. 2. 2011 08:55
0 0
smajlíksmajlíksmajlík
4. 2. 2011 10:48
0 0
Boha!
4. 2. 2011 11:32
0 0
To je moc !smajlíksmajlíkTohle nevymyslíš. Já bych jen dodal, že není tak úplně pravdivá ta pasáž, kde "jeho výsost" popisuje přípravu Ascony. Možná úmyslně bylo zamlčeno, že z ní Jirka po několika týdenním stání před garáží jednou ometl sníh...
4. 2. 2011 12:48
0 0
Pepo skvělé!!! A já jsem si myslel, že to mám s Lumírem těžké smajlík!
4. 2. 2011 14:18
0 0
Paradni poctenicko, dik moc! :-D A Mravenczuv komentar tomu jeste pridal:-D
4. 2. 2011 18:47
0 0
Výborný smajlík Jen houšť podobných... Hlavně sem pak dejte ten onboard z Mazdy smajlík
4. 2. 2011 19:06
0 0
četl a smíchy nemohl přečíst ani slova KRASNY'smajlíksmajlíksmajlík
4. 2. 2011 19:09
0 0
smajlíkpěkný
5. 2. 2011 12:52
0 0
Moc, moc pěkný článek! Hodně jsem se pobavil!
Kluci jen tak dál... Pro mě osobněm je Jirka spolu s Janotou jedinými čechy, kteří umí pořádně vzít za zadokolku! Občas tedy až moc, ale rally je o hledání hranic smajlík
Těšim se ža vás zase někdy uvidím na živo! smajlík
5. 2. 2011 16:24
0 0
Tak toje pecka!!!
5. 2. 2011 16:52
0 0
Já si to teprve musím přečíst, snad se mi tím spraví ta chřipka a přestane bolet hlava smajlík Mám tuto posádku vyfocenou jak vyletěli do závěje na RZ14 Arena Haid, rád bych jim ty fotky poslal, mohl bych někoho poprosit o kontakt? Běžel jsem je ve své nedůvěře ve vyprošťovací schopnosti rakouských diváků pomoci vytlačit z druhé strany údolí než vyletěli (od startu), ale akorát jsme si zbytečně uhnal kašel, protože Rakušáci se pochlapili a vytlačili dříve, než jsem doběhl. smajlíksmajlík
5. 2. 2011 16:53
0 0
Já si to teprve musím přečíst, snad se mi tím spraví ta chřipka a přestane bolet hlava smajlík Mám tuto posádku vyfocenou jak vyletěli do závěje na RZ14 Arena Haid, rád bych jim ty fotky poslal, mohl bych někoho poprosit o kontakt? Běžel jsem je ve své nedůvěře ve vyprošťovací schopnosti rakouských diváků pomoci vytlačit z druhé strany údolí než vyletěli (od startu), ale akorát jsme si zbytečně uhnal kašel, protože Rakušáci se pochlapili a vytlačili dříve, než jsem doběhl. smajlíksmajlík
5. 2. 2011 21:44
0 0
Pepo, ty jsi fakt KING! A Jirka jakbysmet! Smála jsem se v kuse asi hodinu a půl, doma už mě považují za blázna. Ještě bych ráda dodala, že po té RZ Arena Haid pány čekala v cíli sladká odměna - medaile ze sušenek. Dnes, když jsem to v Radotíně říkala Jirkovi, tak řikal: Jaké medaile? - Vysvětlení: Pepa mu je nejspíš z radosti z přežití sežral smajlík Fakt jsem se takhle strašně moc nepobavila už ani nepamatuju. Pepo, v Radotíně jsi nám dnes hodně chyběl! Všichni na tebe s úsměvem zavzpomínali! smajlík Tenhle článek je fakt super!!! smajlík
5. 2. 2011 21:47
0 0
Osobně bych psaní podobných článků zakázal!!! Ufozt se už hodinu a půl směje a není s ní k vydržení. No snad už to dočetla... smajlík
5. 2. 2011 21:59
0 0
Fakt to byla sranda!!! Ikdyz si o mě Markyz jistě nemyslí nic hezkého... smajlík
6. 2. 2011 10:28
0 0
Dotaz neznalce: přední okno na M3 je jiné, než na obyč E30?
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!