Máme naloženo a odjíždíme spokojeni z letošní Stopy Valašské zimy 2011. Auto v cíli bez jediného nového škrábance a uvnitř nás hřeje pocit, že jsme se hezky svezli – já i mitfára a nový majitel naší Máni. V tom zazvoní telefon a na druhém konci mi Kalda (Jirka Kalista) sděluje, že v rádiu Zlín hlásili, že jsme neoficiálně dojeli třetí. Otáčíme a vracíme se do Vizovic na vyhlášení výsledků….

Jelikož jsem z minulých let zvyklý, že na Stopu Valašky nás prostě pro velký zájem posádek nevezmou, poslal jsem na podzim celkem automaticky přihlášku také na letošní ročník. Žádné potvrzení jsem nedostal a teprve na upozornění mechaniků jsem zjistil, že jsme na startovní listině a do uzávěrky a poslání startovného zbývá poslední den. To ale ještě bylo ve hvězdách, jestli se naší „babičce Máně“ podaří vdechnout život. Přes odpor hlavní ekonomky našeho závodního týmu jsem v termínu odeslal startovné. Co následovalo? Docela hodně změn.

Již v průběhu podzimu jsem se domluvil se svým dvorním evidenčákem našeho autoparku, Davidem Hašlerem, že Máňu ode mne koupí a pojede s ní příští sezónu (2011) Volný pohár veteránů. My jsme předloni již rezignovali na její udržování, protože fabrika TOYOTA přestala dodávat do Evropy náhradní díly na tento model.

S Davidem jsme udělali dohodu, že mu nejlépe tohle autíčko předám tím, že mu ukážu, jak s ním má jezdit. A Valaška byla tou pravou výzvou. Sněhové podmínky miluju já i ona a Davidovi jsem slíbil, že pojedeme jistotu, aby toho pochytil co nejvíce. A tak se stalo, že jsme se s Máňou po 4 letech objevili opět na startu kultovní Stopy. Sice bez Pavla Adámka, který na přípravu toyoty již dříve rezignoval, ale s novými kluky Martinem a Kubou, které motosport zřejmě už ovládl a společně s Pavlem Alenkou vzorně připravili auto na ostrý start.

Účast na vizovické soutěži nám zřejmě někdo nepřál, protože ve Zlíně praskla pneumatika u podvalníku a zákon schválnosti tomu chtěl, že rezervu jsme zapomněli doma. Máňa tedy musela dolů a do Vizovic dorazila po „svých“. Stejně mi klucí od Martina Milowského hlásili, že seznámení s tratí sériovým autem není možné, protože „Barák „ nic sériového nevyjede, takže seznamování se provádí se závoďáky. Srdíčko mi poskočilo, protože v minulých ročnících se tu jelo na suchu, tak nám naše neúčast vůbec nevadila, ale sníh, to je to pravé ořechové!

Vyzkoušeli jsme na Baráku dvě sady zimních gum a rozhodli se, na čem zítra pojedeme. Při našem posledním vystoupení tady jsme obutí hrubě prokaučovali a skončili v poli poražených. Letos jsme naložili všechno, co vůbec připadalo v úvahu a to se nakonec vyplatilo.

Ale popořádku. Na večerní technické přejímce nám komisař při pohledu na Máňu řekl: „Kde jste vyhrabali tenhle starý křáp???“ To mne zdravě naštvalo a odpověděl jsem mu: „Jen abyste se nedivil!!!“ Pravda, nakonec jsme se divili i my.

1. Vložka – stadion
Došli jsme si okouknout, jak to jedou mistři – Tlusťák a Jarin Orsák. Ale nebylo tu co vymýšlet. Zkouška nezajímavá pro jezdce, ani pro diváky, jízda po úzkém asfaltovém oválu lemovaném obrubníky, voda, místy rozbředlý sníh – prostě potřeba jí přetrpět a tak jsme jí také pojali. Ale nakonec je z toho nejlepší čas, na desetinu shodný se Sovjákovými.

2. Vložka – Jasná
Ještě před startem nám pořadatel sděluje, že to tam dost klouže a spousta aut je mimo trať. Startujeme obezřetně a zkouším, co si můžeme dovolit. Trať je ve vyjetých kolejích mokrá, ale stačí malá chybička a jste na sněhu, při troše smůly mimo silnici. Již v první rychlejší zatáčce nás čeká překvapení – vpravo Subaru , co startovalo před námi, ale stojí čelem vzad. O pár metrů dál vlevo nějaké bílé auto na střeše. Nenechávám se vyvést z rytmu a snažím se maximálně soustředit na udržení auta v mokré vyjeté stopě. Daří se a výsledkem je nejlepší čas ze všech. V cíli nám silně smrdí brzdy. Říkám si pro sebe, že moc brzdit raději nebudu.

3. Vložka – Barák
Těšíme se na sněhový povrch této vložky a na hafo diváků, kteří zde každoročně vytváří neopakovatelnou kulisu. Před 3 lety na sněhu nám tu uskakovali přímo před autem a kordon diváků se rozevíral jak na Monte Carlu. Letos byli ukázněnější, ale také se už nejelo na sněhu. Ten roztál a celá vložka od lesa až na kopec měla vyjetou mokrou stopu. Co 100 metrů, to nějaké auto v lese. Dost demotivující pohled, ale není čas koukat, jak to kdo rozvěsil, musíme se sami snažit udržet auto na silnici ve slušném tempu. O sněhovém povrchu si můžeme nechat jenom zdát a tak jsme v cíli dost zklamaní. Nicméně dosažený čas je dobrý. Asi víc než dobrý – celkově druhý, na desetinu shodný s pozdějším vítězem Podešvou. Po třech vložkách na letošní Stopě VEDEME!!! (To jsme ale zjistili až v cíli).

4. Vložka – Raková
Jedeme na jistotu a výsledkem je třetí čas celkově. V cíli vložky říkám Davidovi, že na ten rychlý horizont za lesem (plná pětka) v druhém kole neuberu. Odpovědí mi je to, že neodpoví a vůbec od té chvíle málo mluví.

5. Vložka – Hvozdná
Z důvodu těžké havárie na této zkoušce nás pořadatel obrací a vložka se nepojede. Jsme docela rádi, protože trať osychá, místy už není vůbec sníh a naše gumy do hlubokého sněhu začínají být značně nevhodné.

Jedeme do servisu a mně šrotuje v hlavě, co obout na druhé kolo. Nakonec vsázím na malý risk, obouváme mokré letní 17-ctky. Dáváme gulášek a krátce poté nás pořadatel nahání k předčasnému startu do druhé etapy.

6. Vložka – stadion
Opět svezení o ničem. Dáváme osmý čas, ale je to všechno v rozmezí 3 sekund.

7. Vložka – Jasná
S volbou pneumatik jsem spokojený, auto funguje o dost lépe, než na zimních. Ale ouha, přichází esíčko k řece. Tam zůstaly zbytky rozbředlého sněhu. Zvolil jsem moc agresivní nájezd a auto se mi v překlopení z pravé do levé zatáčky přetáčí. Zůstáváme stát čelem vzad. Motor zhasl, pumpy jsou zticha. Startuji, ale nic. V tom zjišťuji, že při točení volantem s rukama „do vánočky“ jsem si vypnul spínač benzínové pumpy. Startuji a motor naskakuje. Musíme ale kousek zpátky, abychom se otočili do směru vložky. Zkouším to přes ručku, ale studené destičky nebrzdí, tak musím couvat. Necháváme tu dobrých 25 sekund a v mysli se mi rozplývá naděje na dobrý výsledek.

8. Vložka – Barák
Jedeme jí volným průjezdem, což nás ve výsledku poškozuje, protože bychom jeli asi rychleji, než je přidělený čas z prvního kola.

9. Vložka – Raková
Jedem jí jak nejlépe umíme. Auto funguje excelentně, je slabší jen na brzdách. Horizont jedeme bez ubrání a pořadatelé od následujícího retardéru utíkají pryč do pole. Asi nevěří, že to ubrzdíme. Povedlo se, ale bylo to o chlup. Možná tu chytáme první, ale jediné 3 trestné sekundy penalizace za dotyk retardéru. Zlepšujeme se oproti prvnímu průjezdu o 5 sekund a dáváme tu druhý čas absolutně! Spolujezdec David Hašlerka (tak jsem si ho přejmenoval) se už směje a ukazuje mi, kde všude se na horizontu v autě zapíral. Mám trochu výčitky, že se asi trochu bojí, ale já ho obdivuji, je to jeho první svezení v závodním autě a já bych na jeho místě vystoupil už po druhé vložce….

10. Vložka – Hvozdná
Dáváme si záležet a v cíli máme radost, jak se nám povedla a že to máme celé ve zdraví za sebou. Pohled do výkazu však přináší zklamání. Místo vepsaného času je text: ČAS NEZMĚŘEN. To je škoda, nebyla by to žádná ostuda.

V cíli děkuji mechanikům a balíme, protože po extempore na 7. vložce nečekáme výsledek. Stačím poděkovat Pavle z Prahy, která nám přivezla náhradní kolo k přívěsu, a také Martinovi Milowskému, který to zařídil. Odjíždíme do Vizovic na večeři a těšíme se domů. Pak ale přichází šokující telefonát od Kaldy …

Závěr: Lépe předat Máňu novému majiteli asi nešlo. Skvělý výsledek a jen krůček od ještě lepšího. Jediné negativum je psychická zátěž, kterou bude mít při prvním vlastním startu s Celicou její nový majitel David – z outsidera je Goliáš a všichni budou čekat výsledek. Tak Davide a Máňo – hodně štěstí – a vy diváci a kritici – nechte Hašlerku v klidu absolvovat první ostré kilometry. A ty Davide pamatuj na slova mého mitfáry Pavla Adámka – kroť to, výsledek dělá jenom ten, kdo projede cílem.

Sepsal Jirka Svoboda, Toyota Celica GT turbo, st. č. 122