Další ze soutěžních deníčků Oty Hlouška, který popisuje okamžiky před Valašskou rally a následný triumf ve třídě, kde společně s Lumírem Galiou bojovali s nefungujícím servem jejich Škody Felicia Kit Car.

Zima uběhla jako voda a je tu nová sezóna. Tu loňskou, veleúspěšnou, jsme završili účastí na vyhlášení mistrů v České Lípě, které se netradičně odehrálo až v novém roce. Téměř tři měsíce po poslední soutěži sezóny mi to přijde trochu pozdě, neb při mé skleróze jsem už téměř zapomněl, že se nám podařil historický zápis, ale což, svých pět minut slávy jsme si užili a o to de facto šlo.

Naparovali jsme se statečně, taky jsme se statečně nalévali a vůbec tam bylo fajn! Vedli jsme chytré řeči s ostatními velkými závodníky a připadali jsme si veledůležití. Lumír ale byl přece jen trochu nesvůj, protože se snažil již nějakou dobu najít svou novou oběť, se kterou by se vsadil, že zhubne. Od přejetí cílové čáry ve Vyškově totiž v podstatě pořád slavil a slavil a tak nebylo divu, že se jeho postava zakulacovala a zakulacovala.

Před startem Mikulášské ve Slušovicích najednou zjistil, že se mu kombinéza poněkud scvrkla a že s velkými obtížemi ji sice obleče a dokonce i zapne, ale pak v ní nemůže dýchat. Uznal, že je třeba pořádně zhubnout a on nejlépe hubne, když se o něco vsadí. No a jelikož u nás se s ním už nikdo sázet nechce, říkal si, že tady by někoho mohl ulovit. A taky že jo! Okolo půlnoci, při plodném hovoru s Liborem Paulem a jeho mitfárou, kteří jezdí s Felicií Kit v Poháru, se mu nakonec podařilo je oba vyprovokovat k tomu, že se s ním vsadili.

Dodnes nevím, jestli byl s obsluhou za improvizovaným barem domluvený nebo ne, ale když se toho člověka zeptal, jestli náhodou nemá nějakou váhu, na které by se mohl zvážit, ten v klidu odvětil, že to není problém a podal mu přes pult osobní váhu. V kulturním domě o půlnoci!!! Když na váhu stoupnul a objevilo se 112 kg, tak jsem jenom polknul. Pravda, nebyl jsem překvapený sám. Dokonce i Lumír nevěřil vlastním očím! Nicméně písemně uzavřeli sázku o pět selat á 30 kg, že do startu Valašky Lumír zhubne na 97 kg, tj o celých 15 kilo za cca 2,5 měsíce…

Nebudu napínat, před startem Valašky proběhlo kontrolní vážení za účasti svědků, jelikož se Libor Paul nedostavil a váha ukázala chlup přes 96 kg a Lumír tedy opět vyhrál. Jestli to tedy Libore čteš, tak chystej prasata! Nebo jestli Libora někdo znáte, dejte mu vědět!

Ale k samotné soutěži. Původně jsem si myslel, že loňskem má spolujezdecká kariéra skončila a já budu jezdit zase sám, ale jelikož se u mně po zimě dostavil závodnický “absťák“ a pořád mi doma nic nevrčí (teda kromě mé Beruš), nechal jsem se docela rád přesvědčit k účasti na domácí Valašce. Vše vypadalo nadějně, Kit byl čerstvě otestovaný, trénovat nebylo skoro co, protože téměř vše jsme už v nějaké podobě několikrát jeli, prostě téměř idyla. Ale jak se říká – nechval dne před večerem! Středu jsme ještě odtrénovali v poklidném tempu, ale čtvrteční ráno začalo pro mě šokem. Jelikož jsem měl zrána ještě nějaké povinnosti, byli jsme domluveni s Lumírem, že se sejdeme až během dopoledne. Lumír však volal hned zrána, že klukům večer spadlo auto z velkého sloupového zvedáku a že je ohnutá zadní náprava, která se musí vyměnit a promáčklý práh. No tak to je paráda. Novou zadní nápravu jsme si moc pochvalovali, zdálo se nám, že auto s ní fungovalo mnohem lépe a teď tam zase bude ten starý, těžký a bůhvíjak poohýbaný ingot. Navíc kluci museli ráno do práce, tak kdoví, kdy na tom budou dělat. V poněkud chmurné náladě jsme posléze odtrénovali a jeli domů. Musím ještě poznamenat, že při rychlém obědě jsem poněkud valil bulvy – Lumír si totiž k jídlu objednal špenát se sázeným vejcem! Na mou otázku, co blbne, mi opáčil, že přece vím, že začal nový život a stravuje se zdravě. Matně jsem si vzpomněl, že něco vykládal o nějakých nesmyslných hodnotách krevního tlaku na zdravotní prohlídce…

Na autě se už makalo. Po přesném proměření vyndané nápravy se ale zjistilo, že je hlavně ohnutý čep kola a jinak poškození není nijak zásadní a tak Lumír rozhodl, že bude lepší, když se nápravy opět prohodí. No zkrátka s vyrovnáním prahu, nástřikem a opětovnou výměnou nápravy vše trvalo do půl druhé ráno!

To ale nebylo vše! Při chystání všech potřebných papírů, dokladů a ostatních propriet Lumír zjistil, že mu tak nějak chybí jeho licence. To bylo celkem překvapení, protože i když je v otázce papírování poněkud bohém, tak závodnické věci má vždy všechny strčené v jedné tašce a dosud se nestalo, že by něco postrádal. Byl hodně vyvedený z míry a začal postupně prohledávat garáž a poté i barák. Licence ale nenašel! Našel sice spoustu jiných věcí, které postrádal už delší dobu, to mu ale moc velkou radost neudělalo. Když ukončil třetí kolo průzkumu bylo jasné, že licence prostě v garáži ani v domě není. Chvilku se ještě zabýval myšlenkou, že zkusí překopat zahradu, ale pak ho napadlo, jestli se náhodou licence nedostaly do pytlů s bordelem, které odvezli do Kopřivnice do kontejnerů. Naděje sice malá, ale přece naděje. Jelikož už ale bylo hodně pozdě, bude lepší to řešit až za světla…

Ráno moudřejší večera, ale pro nás to moc neplatilo. Při nakládání Kita jsme zjistili, že nefunguje repasované řízení, tedy že servo nějak neposiluje. Nebyl už však čas a tak jsme zjišťování závady odložili na později a já s klukama a Kitem jsme vyrazili na přejímku a Lumír se jel věnovat prohlídce kopřivnických popelnic. Bez licencí mi samozřejmě administrativku nechtěli udělat, ale po vysvětlení celé situace jsme se domluvili, že licence předložíme dodatečně. Jelikož se všichni tvářili docela chápavě, rozhodl jsem se zkusit usmlouvat výšku startovného, ale nic nezabíralo. Neuspěl jsem ani s těžkým kalibrem, že důchodci na FASu odhlasovali, jako podporu seniorům, že posádka, která dosáhne dohromady více jak 100 let, tak platí jen polovic. Škoda, myšlenka to je přece dobrá.

Volal jsem Lumírovi celý napnutý, jak pokračuje a ten znechuceně nadával, že licence zatím nic, ale za to že poutá velkou pozornost známých i neznámých lidí, protože se přece jen v čistém oblečení poněkud vymykal představám o hladových bezdomovcích. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli aspoň našel něco dobrého k snědku, případně nějaké jiné užitečné věci, ale radši jsem si to nakonec odpustil. Shodli jsme se, že bude muset začít řešit vystavení duplikátu licencí a v nejhorším případě, že bude muset někdo letět do Prahy na FAS. Dotlačili jsme auto na technickou přejímku a technici hned na mě, proč Lumíra tak rozmazluju a nechávám ho doma chrápat. Vysvětloval jsem jim, že tentokrát ho podezřívají neprávem, že Lumír nespí, ale že zoufale hledá licence. Nachomýtl se k tomu hlavní TK ing. Stránský a udiveně se mě ptal: „Vy jste ode mě nedostali dopis s těmi licencemi? Vždyť jsem ho posílal po testování!“ Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách! Lumír prý na testování všechny papíry vytahal na stůl a když je házel zpátky do brašny, tak tam licence nechal ležet. Technici to zjistili až když byl pryč, telefon na něj neměli a tak mu ing.Stránský vše poslal dopisem. No a jelikož Lumír říká, že na nějaké chození na poštu nemá čas, tak licence snad ještě leží na poště. Hned jsem mu volal, ať peláší do Kopru na poštu a modlí se, ať tam dopis ještě mají. Měli! Ten chlap má prostě neuvěřitelné štěstí! Vrcholem bylo, že když je s vyplazeným jazykem přivezl, tak mi pak s klidem řekl: „Proč se furt stresuješ?“ Slabší povaha by ho asi zabila!

Odjeli jsme do servisu a tady nás čekalo překvapení. Měli jsme v ruce plánek, kde byly rozkreslené čtverečky s jednotlivými startovními čísly, kde má kdo stát, tak jak se psalo v ZU. Bohužel, nic takového neplatilo a mě by moc zajímalo, proč se to nedodržuje? Proč se někdo mořil s nějakým rozkreslováním a plánováním, když je pak všechno jinak? Bylo nám dáno na výběr, zda chceme zbývající volné místo tam nebo tam, jedno lepší, jak druhé. Na tom přece jen o chlup lepším, které jsme si vybrali, stálo odstavené auto nějakého Poláka, spousta kamení a betonových úlomků a vrstva štěrku. Strávili jsme “příjemnou“ půlhodinu sbíráním kusů betonu, házením lopatou a zametáním, než se nám podařilo potřebných cca 50 m2 uklidit tak, abychom mohli roztáhnout plachtu bez nebezpečí poškození. V kontextu s tím se mi zdála kauce 500 Kč, kterou chtěli na přejímce za to, že opustíme své místo v servisu uklizené, jako čirá provokace. Spíš by nám měli pětistovku dát za provedený úklid!!!

Takže už zbýval “jen“ problém se servem, ale to vůbec nevypadalo jednoduše. Řízení totiž už delší dobu pokapkávalo a po vložce byl vždycky hodně zpěněný olej a tak nakonec Lumír nechal vše zrepasovat. Na první pokus se to nepodařilo, respektive se po namontování zjistilo, že ještě olej prosakuje guferem kolem tyčky k volantu a tak musel následovat druhý pokus. Ve finále ale všechno těsnilo jak má a na zvedáku se prostě nepoznalo, že to neposiluje. Co teď s tím? Druhé řízení nemáme a tak po konzultacích jsme zkoušeli vše proplachovat, jestli někde není nějaký maras, který by mohl něco ucpávat. Bohužel na nic jsme nepřišli a tak Lumír konstatoval, že holt budeme muset jet bez serva a třeba se to rozpohybuje.

Vzhledem k tomu, že jsme byli v naší třídě jen 3 přihlášení, chtěli jsme si domácí soutěž původně hlavně pěkně užít a zkusit potrápit nějaké Citroëny na nám známých tratích. To ale teď bylo nereálné a bez serva to asi žádný trhák nebude. To se potvrdilo hned na první RZ, Lumírově “domovské“ vložce Puntík. Proti loňsku jsme se zhoršili o 26 sekund a i když jsme nějaké soupeře pojeli, bylo jasné, že budeme bojovat spíše sami se sebou, vlastně Lumír se sebou, protože já se jen v pohodě vezl. V druhé rundě nám navíc už klasicky odešel repasovaný alternátor a stejně jako loni jsme dojeli se světly o nevelké intenzitě. Už předtím se mi ale zdálo, že světla svítí docela blízko před auto, ale Lumír mi vysvětlil, že mají tak málo proudu, že paprsek se neudrží vodorovně a ohýbá se k zemi a mi se tak jenom zdá, že jsou světla špatně seřízená. Nevím, jak mě mohlo napadnout, že by bylo něco špatně!

Šli jsme spát na 34. místě absolutně a 11. ve skupině A, což nebylo moc povzbuzující, ale byli jsme aspoň první ze dvou v naší třídě, protože Valla měl také nějaké potíže, údajně snad se spojkou. S denním světlem ale vše vypadalo trochu veseleji a tak jsme vyrazili s odhodláním ještě zabojovat. Za čtyři vložky prvního dne si Lumír vypracoval zvláštní prstoklad rukou na volantu – když se blížila těžší zatáčka například doleva, přehmátnul si levou rukou na vrch věnce volantu nadhmatem a pravou rukou chytil volant nahoře zevnitř podhmatem. Pak volantem škubl oběma rukama a když bylo třeba, tak levou rukou ještě volant případně dotočil. Vypadalo to místy strašidelně, ruce měl tak nějak divně promotané, ale fungovalo to skvěle! Během dne tento styl vypracoval k dokonalosti a snad jen v retardérech a vracácích jsme byli viditelně pomalejší než obvykle. Jezdili jsme malinko horší časy než Trojan s Cliem startujícím před námi a byli jsme v podstatě spokojeni. Jenže pak přišel druhý Helfštýn! Je to tam moc rychlé, ale na druhé straně takové zajímavé a my se moc chtěli zlepšit. Odstartovali jsme tedy s maximálním nasazením a vše se nám dařilo. Na horizont před odbočením doleva na křižovatce v Rakově jsme přiletěli nádherně po dveřích a mě se vybavilo staré pořekadlo – Víš jak poznáš, že jedeš rychle? Když lidé utíkají od tratě! A oni opravdu utíkali, ale Lumír měl vše pod kontrolou. Já sice měl malinkou obavu, jak se mu podaří zatočit do té L8 z hlavní, ale vše proběhlo bez jakéhokoli zaváhání. Paráda! Letěli jsme dál a erzeta se mi začínala líbit víc a víc. Pak přišel průjezd Valšovicemi, kde nás čekal další neoblíbený přírodní retardér. Projeli jsme ho ale až nečekaně v pohodě a když…. co to? Motor začal chcípat, jako když dochází benzín! Ujeli jsme snad 50 metrů a Lumír musel auto odstavit na kraj. No to snad ne!!! Zkoušel několikrát startovat, už už se zdálo, že motor chytne, ale hned zase chcípnul. Nadával jsem jak za dob mého působení na šachtě a drápal jsem se ven. Otevřel jsem kapotu a čuměl dovnitř. Nejsem žádný geniální opravář a tak jsem aspoň hýbal kde čím, ale nic nevypadalo na to, že by bylo špatně. Kolem proletělo auto startující za námi a my pořád nic. Zrovna když jsem chtěl v zoufalství začít mlátit do něčeho co nejvíc velkého, případně vytrhnout nějaký strom nebo tak něco, zkusil Lumír zastartovat a ono to chytlo! Nevěřícně jsem zlomek vteřiny zíral, pak jsem zabouchnul kapotu a skočil do auta. Snažil jsem se nějak přivázat a zároveň číst a vztekle jsem proklínal ty dobráky, co nám předepsali Hans! Rád bych je viděl, jak se ve stresu a za jízdy snaží s tím heblem za krkem najít ramenní pásy, když nemůžou ani pohnout hlavou, aby se podívali, kde vlastně ty pásy jsou. O nějakém pečlivém připoutání s kontrolou, jestli pásy správně sedí na Hansu prostě v takovém případě nemůže být ani řeč. Chtěl bych vidět někoho z jezdců, jak po případném defektu či poruše, skočí do auta, v klidu si natáhne pásy, zkontroluje si, zda jsou správně natažené přes Hans, jestli snad náhodou nesklouzávají a teprve až potom vyjede! To by snad ani nebyl normální. A můžou mi někteří z místních dokonalých mravokárců kázat, jak je zdraví nejpřednější atd. V tom okamžiku tak asi 99% Závodníků – závodníků s velkým Z, ti kteří skutečně bojují o vteřiny – myslí úplně jinak.

Takže jsme ztratili skoro dvě minuty a vše bylo vyřešené. V podstatě to už chtělo jen se nějak dokodrcat do cíle. Nejhorší bylo, že jsme vůbec netušili, proč se auto zastavilo a vše se mohlo kdykoli zopakovat. Na následující RZ Špičky, jsme přijeli asi jako třetí nebo čtvrté auto k nehodě Švidrnocha. Vůbec to nevypadalo dobře, auto bylo napasované do pořádného stromu, kluci byli bledí jak stěna a v šoku, ale naštěstí byli při vědomí a mluvili. Překvapilo mě, že i po tak velké ráně zůstal rám v podstatě nepolámaný, prostor pro posádku byl bez jakýchkoli deformací a dokonce šly otevřít dveře. Bylo ale obrovské štěstí, že se jim auto nestočilo do hodin a netrefili ten strom bokem. Přijíždělo se tam fakt hodně rychle…

Na náladě nám toto extempore moc nepřidalo a při představě dvou průjezdů 25-ti kilometrovou valašskou bombou Lumírovi úsměv zamrzal úplně. Už teď se mu párkrát stalo, že neudržel volant jak potřeboval a ten mu v rukách trochu proklouzl. Zatím to vždy skončilo jen projetím zatáčky větším obloukem, než bylo třeba, ale jaké to bude na konci této dlouhé zkoušky, to ví jen bůh. Bude schopný vůbec ještě držet volant? Nabízel jsem se mu, že se v půlce vystřídáme, např. retardér na Dušné mi připadal k tomu velmi vhodný, ale Lumír že ne, že s tím radši flákne sám. Holt moc důvěry u něj asi nemám. Všechno proběhlo ale relativně v klidu, akorát v retardéru ve Valašské Bystřici nás to trochu posmýkalo, když mu vyklouzl volant, ale jinak v pohodě. I druhý průjezd se odehrál obdobně i přesto, že začalo pršet a na slikách to začínalo klouzat. Nic jsme nevyvedli i když Lumírovi už umdlévaly ruce a dostával do nich křeče. Jezdil čím dál víc vnitřky zatáček a já po něm řval, ať neblbne, že to skončí nějakým průšvihem. On na to ale brblal, že už nemá sílu to všechno objíždět a na to se nedalo nic říct. Naštěstí všechno dobře dopadlo a byli jsme skoro v cíli. Na závěr jsem se totiž “vyznamenal“ já! Jelikož předčasný příjezd do cíle kupodivu nebyl povolen, stáli jsme před cílovými hodinami ve slušném chaosu pobíhajících lidí a popojíždějících aut, navíc v dešti, protože se nebylo kde schovat. Vlezl jsem si tedy zpátky do auta, protože jsme měli ještě čas a sám fakt nevím, jak se mi to povedlo, ale spletl jsem si jízdní dobu ze servisu 9´ s dobou na servis, která byla 10´. Píchnul jsem tedy o minutu později!!! Vůbec nevím, co mě k tomu vedlo. Je fakt, že jsem byl zmoklý a přes kapky na brýlích jsem houby viděl, že doba na servis byla trochu nesmyslně na kartě označena jako jízdní doba, to ale vše nic nemění na tom, že jsem totální kretén a hanbou bych se nejradši propadnul do západního Německa! Lumírovi jsem se omluvil a přesto, že vlastně o nic nešlo – přeskočil nás díky přiděleným 10 trestným vteřinám jen Roman Stromšík – tak mi to naše “vítězství“ pěkně zhořklo.