Po uležení, utřídění dojmů z před týdnem odjeté rallye Střela, hodnotí své učinkování na prvním letošním podniku posádka eWRC.cz Rallye týmu Láďa Kopelent a Přemek Budín.

Úvodem je nutno si nalít čistého vína a přiznat si, že tým odjížděl na Střelu s jasným cílem, kterým bylo umístění na stupních vítězů ve třídě, přivezení bodů do celkového hodnocení RC. Tento, ne nesplnitelný cíl, který byl všeobecně očekáván, nebyl splněn, dosažený výsledek byl na míle od předsevzetí vzdálen. Nepomohla ani nová technika, kterou byla dočasně nahrazena ještě neopravená Felicie KIT CAR 1400 po loňském kontaktu s pařezem na Pačejově. Nápomocen nebyl ani soubor opatření vydaný vedením týmu před akcí. Splnit se podařilo snad jediné z vydaných pokynů, a tím bylo spatření cíle. Patnácté místo ve třídě je výsledek, který není zrovna lichotivý. To jsme se loni vešli skoro na každém podniku s obstarožním Favoritem do patnáctého místa absolutně. Pyšnit se můžeme pouze tím, že jsme pozávodili děvčata na Fiestě, bylo to však jen o prsa. Někde něco není v pořádku, někde je chyba, ale kde. Důležité je negativní věci pojmenovat a poučit se z nezdaru.

V ranním jasu a kontrastu pro labužníky.

Samozřejmě, že s hledáním chyb je nutno začít u toho kdo drží volant v ruce. Jaký byl důvod, proč dosažené časy byly dramaticky horší než hodnocení soupeřů ve třídě, kteří sedlali Favority, starší Suzuki. Dokonce i časy některých veteránů byly výrazně lepší, třeba Škody 130 LR, ale i pětatřicet let stará Škoda 120 S byla rychlejší. Ještě, že první rychlostní zkouška nebyla o kousek delší, to by nás předjela i dieselová Fabie startující za námi. Logicky to působí dojmem, že pilot na to již nemá, nakonec není nejmladší, nesedla mu trať, nejede s nasazením jako soupeři, stává se s extovárním autem snadnou kořistí pro soupeře. Hned po startu první vložky jsem si připadal, že jedu s jedenáctset padesátkou, se kterou jezdíval Petr Šedivec, nikoliv se čtrnáctistovkou. Po odjeté erzetě jsem nechápal, jak v roce 2007 mě mohlo toto auto na Barumce prohánět, kde jsme se střídali ve vyhraných vložkách. Nešlo mi ani do hlavy, že loni na Pačejově jsem byl ze začátku podniku před ním. Dostupných 6800 otáček, které bylo možno točit do kontrolky na řazení, neudělilo autu žádný razantní švunk. Nemožnost poměrně dost často zařadit zejména trojku mně žádnou radost nedělalo. Chvílemi mi připadalo, že pajcrem bych ty jednotlivé rychlosti tam natlačil možná snáze. Připadal jsem si jako v autoškole, kde se frekventanti učí řadit. Bylo to spíš losování kvaltů a jen jsem vzpomínal na klouzání rychlostí a řazení dvěma prsty u mé převodovky.

Fotograf fotí fotografa.

Trochu jsem si spravil chuť na druhém testu, který byl více klikatý, kde se sjíždělo dolů ke Střele. Po přetrpění úvodní pěkné rychlejší pasáže se sundanou nohou z plynu, s rozsvícenými snad všemi kontrolkami sdělující dosažené otáčky motoru, s mírně oroseným čelem konečně za můstkem nastala úleva jak pro motor, tak i pro mě. Mírně jsme srovnali krok s konkurencí, ale pořád to nebylo to, co se od nás očekávalo. V naději lepších zítřků na třetím testu, kde jsem se chtěl alespoň částečně zrehabilitovat a propastnou půl minutu na soupeře stáhnout, nám osud nepřál a jako první jsme zastavili u havarovaného vozu. RZ byla zrušena a nám zůstal pouze třetí závěrečný průjezd tímto úsekem. Je pravda, že podvozkově se auto na rozbitém podkladě chovalo slušně i přes tekoucí přední tlumiče. Před odjezdem na akci jsem oslovil Rosťu Šaška, který v minulosti pracoval ve Škodě Motorsport, aby mi nastavil a zkontroloval tlumiče. Neklidnou jízdu auta, kterému odskakovala zadní náprava, velice zklidnil, bylo tak možno se slušně přenést přes občasné díry v silnici. Jenom jsem nepochopil jak je možné, že tlumiče, které jsou po repasi, můžou téct ještě před prvním jejich ostrým nasazením a musí to zjistit člověk, který je hodlá seřídit. Těžko něco nastavovat a ladit na součástce, která vykazuje známky úniku média. Mám pro to pouze dvě laická vysvětlení, buď je nikdo nerevidoval a slovně splnil svůj úkol, nebo je někdo zrevidoval tím, že je položil pod ponk a zpět předal a ani je neotevřel. Možná je tu i třetí varianta, zhotovitel to neumí.

Ať se práší za kočárem.

Byli jsme s Přemkem nažhaveni před startem třetí etapy tvořící dva poslední testy. Nastal den D, hodina H a čekali jsme, že razantnějším průjezdem lesního úseku se posuneme na třetí místo. Místo toho nastal problém P v podobě proražení pravé přední pneumatiky. Zrovna se to stalo v místě, kde nebylo možno auto odstavit mimo trať. Otrávený jako malajský šíp jsem loudavým tempem zamířil na nedalekou mýtinu asi tak půl kilometru vzdálenou. Tam se odehrál asi tak pětiminutový koncert při výměně kola. Když už konečně auto bylo zvednuté na heveru, tak okolo projíždělo modré Subaru a větrný poryv s autem zamával tak, že málem spadlo z heveru. Připadal jsem si, jako když mě na dálnici jedoucího s karavanem předjíždí kamión, takový to byl průvan. Konečně se podařilo vyprostit reservu a dokutálet ji na místo její montáže, to obstaral Přemek, nejprve jsem chvíli s kolem v kurtu zápasil sám. Po chvíli neúspěšných pokusů jsem se shrbený od náklonu do kufru auta odpložil k smontování děravého kola. Klíč na matice kol mi několikrát vyklouzl, potom jsem nemohl nasadit kolo na středící průměr náboje kola. Když již kolo po nerovném a vyčerpávajícím boji bylo vsazeno na své místo, tak jsem nemohl najít matice kol, které jsem ležérně odložil do trávy. Porost před předním kolem byl sešlapán a zorán jako by se tam rochnilo stádo divokých sviní. Byl jsem na sebe patřičně hrdý, co sám svedu, některé matky byly dost hluboko zatlačené do země. Po chvíli hledání jsem našel i tu čtvrtou matku a následoval asi tak minutový koncert v podobě dotažení kola. Hever byl již v tu chvíli zabořen hodně hluboko v mechu. Ještě následná kontrola dotažení kola, to již nás míjel červený Golf s osmičkou na dveřích. Neohrabaně jsem se soukal do kokpitu vozu, funíce při tom jako divoký kanec, zapocené brýle jsem raději nečistil, protože bychom do cíle vložky dorazili asi až na druhý den. Koukal jsem být z inkriminovaného místa pryč, aby na mě nepřišel správce parku, přeci jenom, stál jsem na trávě a to by se nemělo.

Díra, nedíra, furt se natírá.

Obdivuji Vencu Arazima s Juldou Gálem, kteří jsou schopni kolo vyměnit v čase něco přes minutu. Budu muset tuto disciplínu natrénovat. Již dlouho jsem kolo na vložce neměnil a vůbec tuto činnost nezvládám. Pravda je i to, že jsem na rozbité cestě hodně dlouho nemusel za to tak tahat, abych ostatním stačil, vždy jsem auto pošetřil. Tak ještě provést nezbytné úkony, zapojit intercom, zase nemohu najít ten štekr od helmy, pleská se mi místo vpravo vlevo u hlavy, ke všemu ho mám pod pásem. Tak to je potíž, všechno je špatně a všechno znova. To již Přemek má v ruce noty a je řádně upásaný. Teď ještě najít ten pravý kšír od pásu, hledám, šmátrám a kde nic, tu nic. Přemek mi sděluje: „Jestli hledáš pravý konec pásu, tak si na něm sedíš.“ Má pravdu, dřepím na něm, ještě, že mám spolujezdce, který pás vyprošťuje, vše zastrkat do té otočné přezky, která pochopitelně je pootočena tak, aby to do ní nešlo. To již mitfára netrpělivě tříme v rukou rozpis, ve kterém se opakovaně našel, než jsem mu byl k dispozici k diktátu. Vyrážíme, ještě mám dotaz: „Z prava dobrý?“ Na to Přemek: „Dobrý, těch pět aut už projelo, šesté v nedohlednu.“ Řekl mi otráveně a znělo to jako: „Z prava tanky, z leva taky.“ Na studené a ještě k tomu měkké gumě není jízda žádná slast. Již před vsí vidíme před sebou červeného Golfíka. U prvního retardéru za vsí jej dotahuji na brzdy, ty nám brzdí velmi solidně. Chystám se na předjíždějící manévr, co to, on nám ujíždí. V levé zatáčce na horizontu se znova přibližuji a již vím, že předjet sériovou osmnáctistovku nebude tak jednoduché. Kdysi jsem s tímto typem Golfa jezdil, měl 129 koní. Tento je jen osmi ventil a bude mít tak do 120 a to kdoví jestli. Našich 159 koní mačkám, co jen to jde, ždímu je na maximum až do 7000 otáček, kdy motor chrchlá, kucká, kvílí, skomírá, funí, plive krev a nechce se koním v něm očividně do cvalu.

Plnou parou lesním parkem.

Golf nám srdnatě ujíždí, asi ty jeho koně jsou chovné a plemenné. Možná nám jich půlka chcípla, nebo tam máme nějaké pivovarské líné valachy. Možná jim 100 oktanový benzín nevoní. Problém není v tom, že bych nejel na plný plyn, to jsem hned po první vložce kontroloval, klapky otvíraly na plno. Blíží se retardér před vsí, přepadá mě myšlenka zkusit to na brzdy, ale říkám si on o nás možná ani neví a vyrobím zbytečný problém oběma posádkám. Ve vsi před esíčkem levá do pravé si dávám dištanc a prosmýknu se z venku dovnitř zase na vnějšek zatáčky a již mám čumák auta vedle Golfa. Řadím čtyřku, je to jako když narazím do zdi, auto spíš zpomaluje, než, že by chtělo vyrazit jako střela před Golfa. Golfista nás konečně zmerčil a uctivě uhýbá ke kraji a ubírá plyn a mě se daří ho předjet. Tak sláva, konečně jsem s plnokrevným, plnohodnotným továrním autem se 159 koňmi pod kapotou předjel tu sériovku. Ještě v táhlém stoupání krátce před cílem vložky kouknu do zpětného zrcátka, pro jistotu, abych mu uhnul, aby mě mohl předjet zpátky. Naštěstí není v dohledu, kupodivu náš čas v cíli RZ není poslední, záda nám kryje Trabant. Možná jel na jeden válec, nebo měl také nějakou příhodu na trati. Z auta jsem nadšený, je perfektní, škoda jenom, že tolik točí a jede, na to nejsem zvyklý a strašně se s tím peru a autu nestíhám. Řazení je na mě moc přesné a ohromuje mě, že se i někdy podaří požadovanou rychlost zařadit. Velkou výzvou pro mě je občasná možnost zařazení rychlosti, kterou momentálně nechci použít. Jenom jsem čekal v průběhu soutěže ještě o něco víc, třeba možnost zařazení dvou kvaltů najednou, to se nakonec nestalo.

Foto: Radek Vojtěchovský, Velryba nad hladinou na obzoru.

Jak vidno ještě se musím hodně učit, jak postavit motor aby dobře šel, jak používat olej Shell, jak v převodovce vyměnit jenom něco. Jak odstranit následek potíží a nechat tam vadnou věc, která byla původní příčinou problému. Budu se muset naučit daný stav věci řádně zdůvodnit, proniknout do sféry umění slibů a následného jejich neplnění. Každé poznání je důležité a také něco stojí. Soutěž to byla pěkná, počasí nám přálo, to, že jsme dojeli takto mdle, z toho se také nezhroutím. Ponechám na každém, aby si udělal svůj závěr, kde je chyba. RC je na svém začátku a jak se říká: „První vyhrání z kapsy vyhání.“ Určitě ještě bude šance na případný reparát. Tým fungoval, spolujezdec se těšil na pohár, partneři akci podpořili a já jsem je zklamal, to mě mrzí. Byl to můj výběr tohoto auta a mé ukolébání v tom, že to bývalo top auto v prvotřídním stavu. Jak známo, doba i lidé se mění a možná se toho změnilo víc a třeba na to časem také přijdu. Pořád mám v hlavě brouka, proč na voze byla povolená matka na kostře u motoru a šroub v držáku převodovky. Byla to náhoda, záměr, nevím, ještě chvíli budu přemýšlet a potom se nechám podat.

A přeci se kola točí a má to jiskru, jenom ten největší nápis na předním víku budeme muset udělat ještě větší, aby byl čitelný.

Příští týden odjíždí expedice přátel eWRC.cz na Sardinii kde hodlá shlédnout podnik MS s velmi solidně naplněnou startovní listinou. Původně jsem se z expedice vyčlenil, ale nakonec mi manželka podepsala propustkovou knížku a dostal jsem pět dní VOP (volno k opuštění pracoviště). Ještě ji musím předat koš na odpadky, hadr na podlahu, chlupatého kocoura a vlčáka Rexe. Tělesná schránka mě bolí méně a po poslední rehabilitaci s baňkami se cítím lépe. Sice mám záda jako Dalmatin, po úkonu jsem následně usnul totálně vyčerpán v autě. Chrápal jsem ve dvoře u garáže a probudil mě Rex, který mi olíznul tvář otevřeným okénkem, chtěl žrát, filuta jeden. Teď je mi hej, ale po procitnutí mi bylo, jako bych skládal vagon uhlí. Pojedeme na ostrov lodí, snad se nepotopí, doufám, že nebudu mít mořskou nemoc. Kolega lékárník, magistr Raška mi slíbil účinnou mast na hrb a nějaké bobule, kdyby se mi na parníku zvedal kufr. Cíl mám jednoznačný, učit se, učit se, učit se od těch soutěžních jezdců co to umí. Budu to mít jako studijní stáž pro začátečníky, alespoň v seznamu účastníků figuruji na předposledním místě, za mnou je již jenom Petr Šedivec. Kdo ví, možná je to seznam od nejmladšího, po nejstaršího účastníka. Vedoucí expedice Tomáš Wanka má vše důkladně promyšleno a připraveno, třikrát upřesněno a závěrečné změny budou jenom nepodstatné, účelné, malé, dílčí, upřesňující, dolaďující a vrcholící. Zdar expedici! Hurá do Itálie! Možná i někdo z přítomných redaktorů se podělí o své dojmy z výpravy. Já mám VOP pouze za účelem odpočinku, relaxace, rehabilitace, odreagování, načerpání nových sil, jinak si mám v té Itálii zůstat…