Před chvilkou mne probral ze snění telefon, který mi udělal skoro všechno. Vrásky, radost i nejasné očekávání. Z Korsiky mi volal první dojmy spolujezdec Petra Bryndy Zdeněk Pekárek. Pochopil jsem z lehce rozechvělého hlasu, že i světoběžník a cestovatel jeho zrna je lehce dojat.

„Honzíku, je to mazec.“ To byla první Zdeňkova slova. Pak pokračoval: „Je to tu strašně těžký, náročný a je to něco, co jsme ještě nezažili. Hrozná palba a přitom obrovská krása.“ Samozřejmě, že mé první dotazy byly na dojmy z jízdy a umístění. „Zatím máme odjeté dvě erzety asi 55 km se střídavými dojmy a úspěchy,“ odpovídá Zdeněk a pokračuje, „v první to byly samé brzdy, až nám nakonec úplně odešly a snad začala vařit brzdová kapalina. Takže do druhé RZ Petr změnil styl brzdění a trochu jsme se rozjeli. Snad jsme po dvou RZ dvaatřicátý celkově.“

Pak už jsme nechtěli zatěžovat linky opakovanými dotazy a projevy nadšení. Po popřání zdaru a štěstí posádce a přání dojet (samozřejmě co nejlépe) ještě Zdeněk vyřídil poděkování všem, kdo jim drží palce. „Tady to, kamaráde, budeme moc potřebovat, je to síla. A když budeš něco psát, tak pozdravuj všechny fandy a čtenáře eWRCu. A požádej je, aby byli v diskusích milosrdní. Opravdu prožíváme krásný, ale strašně těžký sen!“

Takže kluci, ať Vám to jede, dojede, a těm šampiónům ukažte, co se rodí v Hluboši. Že Češi jsou machři nejen na hokej.