--> -->
Bořivoj Chaloupka - eWRC.cz
16. 5. 2011 16:32 − 8126× − 22 0

Fotoarchiv Bořka Chaloupky – Rallye Tatry

Popradská soutěž, která před mnoha lety patřila do trojlístku „velkých“ československých rallye, mě ihned chytla za srdíčko.
Na Slovensku se o nadcházejícím víkendu uskuteční znovuobjevená Rally Tríbeč, která má hodně dlouhou a hlavně silnou tradici v československých rally. V minulosti se dokonce pyšnila názvem Barum Rally Tríbeč. Jiná slovenská soutěž, která byla také v minulosti hodně slavná, se vám představí v dnešním pokračování seriálu fotoarchivu Bořka Chaloupky. Tento novinář a fotograf se na tratích českých rally pohybuje už od sedmdesátých let a ve svém archivu má takové skvosty, které jistě stojí za shlédnutí. Ponořte se tedy dnes zpět, do dob, kdy se na Slovensku jezdila krásná Rally Tatry, kde nechyběly ani náročné šotolinové úseky.


Přetěžký ročník 1978. V. Havel s tovární stotřicítkou ještě jede, ale cíl nakonec nespatřil

Popradská soutěž, která před mnoha lety patřila do trojlístku „velkých“ československých rallye, mě chytla za srdíčko ihned po přečtení novinového článku. Tuším, že to bylo ve Světě motorů v roce 1977. Z reportáže na mě tenkrát dýchla úžasná atmosféra soutěže zarámovaná scenérií tatranských velikánů a umocněná úžasnými souboji mezi posádkami i týmy bojujícími o body do Poháru míru a přátelství socialistických zemí na těžkých rychlostních zkouškách. I přes fakt, že je to do Popradu pěkně daleko, jsem se rozhodl prožít tento podnik na vlastní kůži! Někdo se dnes možná při vyslovení seriálu s názvem Pohár míru a přátelství pousměje, ale já jsem si na místě potvrdil, že tyhle souboje na přetěžkých rychlostních zkouškách vždycky stály za to! Naši na stotřicítkách, Rusové na ladách, jezdci NDR s wartburgy nebo Poláci s fiaty či velkými polonézy. To byl prostě nářez! A kdo to viděl, dá mi za pravdu!


Na městském okruhu právě bojuje litvínovská posádka P. Müller – K. Schestauberová – 1978

Psal se rok 1978 a já to vidím, jako by se to událo právě včera. Sedím v nočním rychlíku do Košic narvaném k prasknutí. Svítá a většina cestujících pomalu otevírá oči. Po noční cestě na Slovensko jsem byl stejně jako všichni ostatní poněkud zmačkán a ani nevím, jestli jsem vůbec cestou oko zamhouřil. Najednou se v uličce vagonu vztyčí snědá postava, bere do ruky housle a zahraje tklivou melodii. To je pro mě doslova symbolické uvítání na Slovensku! Na Slovensku jsem poprvé v životě a tak trochu se obávám, jak to všechno dopadne. Vlak konečně zastavil v železniční stanici Poprad-Tatry! Po hodinách cesty jsem tady a už nedaleko od nádraží, u Hotelu Gerlach, vidím první známky toho, že se tady pojede rallye. Po prostudování programu zjišťuji, že určitě uvidím městský okruh, který posádky čeká odpoledne a taky večerní start do soutěže na Gottwaldově nábřeží.


Třetí místo absolutně získal v roce 1978 Švéd H. Britth s fordem, který se pak do Popradu ještě několikrát vrátil

S klasickou tatranskou rychlostkou to ale bude vzhledem k vzdálenostem a neznalosti terénu horší. Ještě vůbec nevím, jak se tam dostanu. A tak se už na okruhu v ulicích Popradu snažím pořídit co nejvíc záběrů. Se Zenitem a „záklaďákem“ to proti příslušníkům VB a pořadatelům nemám jednoduché, ale celkem se daří. Je před devatenáctou hodinou a na Gottwaldově nábřeží zní z červené tribuny nezbytné projevy papalášů. Chystám se na focení a mým dalším „úlovkem“ dne je autogram špičkového sovětského jezdce té doby S. Brundzy. Pak už startují první jezdci a já snad nejvíc v duchu fandím továrnímu jezdci na Škodě 130 RS ing. J. Šedivému. Ten už vyhrál Rallye Škoda i Barumku a tady by mohl získat skvělý československý hattrick roku 1978. Odstartovala poslední posádka startovní litiny Smrek-Pavlík se Š 100 a mě nezbývá nic jiného než se uchýlit do budovy ředitelství soutěže, kde můžu sledovat výsledky. Ale už před půlnocí jsem zklamaný, když J. Šedivý končí. Ale není v tom sám! Těžká trať i noc si vybírají svoji daň. Odpadá jedna posádka za druhou, taktika týmů se hroutí. Žádný z nich už není kompletní. Je náročná i chladná noc a tak se přesouvám do recepce hotelu Gerlach, kde předstírám čekání na něco či někoho. Tady si mohu v teple na chvíli aspoň i sednout a zároveň pozoruji cvrkot.


K. Žahour na trati první RZ roku 1979. V těchto místech u Sp. Teplice jsem byl za ty roku mnohokrát. Úsek byl pěšky dostupný z Popradu a bylo tady hned několik zajímavých míst. Především na kopci

Občas vrznou vchodové dveře a přichází další posádka, která už odstoupila. Velká část startovní listiny totiž bydlí právě tady. Pozdě v noci přicházejí unavení a zklamaní Pech s Gottfriedem z Agro Teamu JZD Slušovice. Bohužel pak musím vyklidit své pozice v hotelu. Na čas se uchyluji na nádraží a courám ulicemi nočního Popradu. Pomalu svítá, v prostoru startu je nepořádek, klid a u stadionu odstavuje tovární stotřicítku odstoupivší V. Blahna. Jezdci jeli celou noc a ještě je čeká dalších deset rychlostních zkoušek a cíl až po jedenácté dopoledne. Nakonec jsem se rozhodl pěšky vyrazit na 25. rychlostní zkoušku Stratená – Hrabušice. Bez toho, že bych někoho stopoval, zastavuje u mě dacie. Mám štěstí, dva vysokoškoláci jedou stejným směrem a mě vezmou sebou. Tak se včas a hlavně bez námahy dostávám na šotolinovou rychlostku. Tady spolu s dalšími diváky zjišťuji, proč už odpadlo tolik posádek. Tak náročnou trať automobilové soutěže jsem ještě neviděl. Soutěž je dost opožděná. Těžká šotolina plná kamení a nerovností dokonale prověřuje zbytek startovního pole. Kolem nás už projíždí jen patnáct z osmdesáti posádek na startu. Tovární jezdec V. Havel, soukromník K. Žahour (oba Š130 RS), Švéd H. Britth s bílo-zeleným escortem, S. Brundza, několik žigulíků, trabant, dva wartburgy a nějaká dácie. Do popradského cíle nakonec v tom roce 1978 dorazilo jen devět posádek, ale pouze sedm jich bylo klasifikováno!


Tovární posádka ing. J. Šedivý – J. Janeček použila na městské zkoušce speciální okruhová kola – 1979

Vyhrál Rus Rejmanis s žigulem před Žahourem a Švédem Britthem. Takovou úmrtnost jsem při rallye za dalších více než třicet let už nikdy nikde nezažil. Absolvování dalších ročníků zdejší soutěže mi jen potvrdilo, jak jsou Tatry náročné, ale přitom krásné. Rallye totiž měla ve svém programu až neskutečné úseky rychlostek. Kdo byl mezi Važcem a Helpou, u Hrabušic či na úseku Pusté Pole-Vernár určitě ví, o čem je řeč. Do Tater jsem vyrazil i v době vojenské služby. To bylo o dva roky později a moje třetí návštěva v Popradu. Viděl jsem tenkrát dvě rychlostní zkoušky a noční pauzu. Do nedalekého Svitu, kde startovala první zkouška, jsem si dojel vlakem a do Spišské Teplice v pohodě došel z Popradu pěšky. A tenkrát jsem se tady poprvé v životě setkal s tím, co k rallye bohužel také patří. Na jednom z úseků havarovala bulharská posádka Poptošev – Georgiev s ladou a jezdec v havarovaném voze uhořel. Dlouho jsem u výsledkové tabule na ředitelství soutěže stál, nevěřil svým očím a srovnával se s tím hrozným faktem, že při soutěži zemřel člověk. I taková je rallye.


Poprad roku 1979. Manželé Trajboldovi a dobře připravená stotřicítka – spolehlivá součást českého týmu v PMP. Naše nejpopulárnější manželská posádka té doby si vychutnala i celkové vítězství v PMP. A ne jen jednou!

Další ze vzpomínek na Poprad byla naštěstí daleko příjemnější. Dnes už nevím, ve kterém roce to bylo. Bloumal jsem (jako obyčejně)během noci po budově ředitelství, byl jsem už pěkně utahaný a nevěděl, jak se dočkám rána. Najednou mě oslovil jeden z místních novinářů a pozval mě do tiskového střediska. Zřejmě si mě tenkrát asi s někým spletl, ale já se ani moc nebránil. To pro mě bylo něco nového a neskutečného. A tak jsem pronikl někam, kde jsem nikdy nebyl. Do tiskového střediska. Kromě jiného tady redaktoři tehdejší populární rozhlasové relace Pozor, zákruta s několika dalšími kolegy poctivě připíjeli na zdar posádek, rozebírali průběh závodu, zákulisí tohoto sportu a já se k nim přidal. Až nad ránem „činnost“ v tiskovém středisku pomalu ustala. Oni šli spát do hotelu a já vyrazil ven fotit. Proto jsem si v dalších letech snažil zpříjemnit pobyt na této pěkné soutěži a objednával si raději spaní v hotelu. Navíc jsem po radě kamaráda začal spolupracovat s pardubickým tiskem a mohl posílat na soutěže a tedy i do Popradu žádosti o akreditaci. To už bylo jiný kafe! Zázemí v tiskovém středisku mělo během soutěže své výhody.


Ulicemi města uhánějí bratři Končekové – 1979

Měl jsem perfektní informace o průběhu soutěže a nemusel trávit čas po ulicích a jinde. Druhá polovina osmdesátých let byla v Tatrách přímo skvělá. Jezdil se tady nejen PMP, ale také mistrovství Evropy či AARC. Startovali tady výborní jezdci, kteří byli ten rok třeba v Mladé Boleslavi nebo Gottwaldově. Italové, Němci, Švédové, Finové, Nor J. Haugland, posádky PMP a domácí špička. Prostě skvělé závody té doby. Už jednou jsem se při svém vzpomínání na eWRC zmínil, že pořadatelé připravovali pro akreditované novináře zajímavý program i autobus, který je odvezl na předem vytipované rychlostní zkoušky. A tak jsem se i v Tatrách dostal na místa, které bych asi jinak neviděl. Dodnes si pamatuju na cikánskou osadu z různě poslepovaných chatrčí přilepených pod kopcem (už přesně nevím, kde to bylo) a ten zvláštní pocit při pohledu na ni. Jako by byl člověk v jiném světě. V roce 1986 se mi asi podařilo dost pobavit své kolegy novináře a fotografy (skutečné profíky používající daleko lepší techniku než jsem měl tenkrát já), když jsem si vylezl na sráz nad tratí šotolinové zkoušky. Chystal jsem si místo, odkud budu fotit a najednou mi z výšky asi dvou metrů spadl na trať můj milovaný Zenit-E. „A je po něm!“ Poznamenal suše jeden kolega z autobusu. Pěkně mi zatrnulo, ale přesto jsem sebejistě prohlásil, že určitě není, že je to ruská technika a ta přece něco vydrží! Doufal jsem, že to aparát přežil. A taky jo! Když přijel Němec Petersen s mantou Zenit cvakl a sloužil mi spolehlivě ještě pár dalších let. Jedinou památkou na ten pád je zásek na jeho kovovém plášti. Prostě „charóšaja těchnika“, jak vždycky říkal můj táta. Z tohoto ročníku mi utkvěla v paměti i úžasná jízda Švéda R. Wennerstranda s vozem Volvo 242, když zadek jeho severské „lodi“ létal po kamenech i asfaltu tatranských rychlostních zkoušek, zapálení místních činovníků, chuť místní borovičky a halušek.


Uzavřené parkoviště u zimního stadionu – 1980

Vždycky jsem se snažil na fotkách zachytit neopakovatelnou kulisu soutěže v pozadí se štíty vysokých hor. Někdy to vycházelo, někdy ne. Ale nejhezčí byly slovenské hory při východu nebo západu slunce. A když byl v popředí soutěžní vůz… To byl záběr jako stvořený do fotosoutěže, kterou pořadatel pravidelně vyhlašoval. Párkrát jsem tam fotky poslal a nebyl jsem úplně neúspěšný. Tatry, stejně jako jiné naše soutěže, se potýkaly se spoustou různých problémů. Tenkrát to ještě nebylo velké množství diváků jako o dvacet let později. Největším trápením pořadatelů byly tenkrát noční zkoušky, při nichž se místní diváci mocně posilňovali alkoholem, a občas docházelo k tomu, že prázdné lahve ale i kameny létaly na soutěžní auta. Nejedna posádka tak přišla o čelní sklo.


Sověti sázeli vedle kvalit žigulíků na i robustnost moskvičů. Jejich jezdci jeli často na hraně, ale neskutečně rychle – 1980

V roce 1989 se tady jel naposledy PMP a musím konstatovat, že s jeho odchodem jsem se z Tater vytrácel i já. Naposledy jsem tady byl v roce 1991. Tahle soutěž moje očekávání dokonale splnila a snad i překonala. Jenže další ročníky pro mě už tak nějak postrádaly svůj půvab. Alespoň tak nějak jsem to cítil. Na Rallye Tatry vzpomínám moc rád. Podařilo se mi na Slovensku udělat řadu pěkných záběrů, zažil jsem tady krásný sport a poznal mnoho dobrých lidí.


Je chladno a těsně po rozednění, na stráních kolem trati plápolají malé ohníčky. Na kopci nad Sp. Teplicí absolvuje L. Pavlík poslední kilometr další RZ soutěže roku 1982.


Ve stopce zastavuje s tovární škodovkou S. Kvaizar – 1982


P. Mattig se mi usmívá do objektivu. Je noční servisní pauza a on ještě netuší, že letos pod Tatrami zvítězí – 1982


Do podvečerního cíle rychlostní zkoušky přijela stotřicítka slušovické posádky V. Blahna – P. Schovánek – 1982


V roce 1982 startoval Švéd H. Joki v Popradu s opelem a neuspěl. O dva roky později si ale s toyotou dojel pro vítězství


V roce 1983 tady vyhráli Italové F. Ceccato a R. Falcon s legendárním vozem Fiat 131 Abarth


1983 – S. Brundza patřil k hvězdám sovětského týmu. V Tatrách ale nikdy nevyhrál


K pravidelným a hvězdným účastníkům tatranské soutěže patřil také Nor J. Haugland, který právě projíždí moji nejnavštěvovanější zatáčku na kopci nad Sp. Teplicí – 1983


Stotřicítka litvínovského Z. Pipoty bojuje o body do hodnocení družstev PMP -1983


Rallye Tatry pod dohledem orgánů i tatranských hřebenů – 1983


Na startu asfaltové RZ ve Svitu. Řadu aut jsem si tady v klidu vyfotil na barevný diapozitiv -1983


Po važecké šotolině uhání slovenská naděje v rallye M. Határ. Škoda, že mu osud zabránil v další kariéře – 1984


P. Sibera patřil v historii Tater k nejúspěšnějším jezdcům. Ovšem v roce 1985 s tovární stotřicítkou havaroval a soutěž nedokončil


1985 – Noční pauza v Popradu. Do časové kontroly přijel R. Richter s asconou


L. Pavlík oslavuje vítězství – 1985. Po svých amatérských začátcích jsem se na cílovou rampu snažil dostat pokaždé


Několikrát jsem byl fotit na šotolině za Važcem. S těžkou šotolinou právě bojuje Polák Sadowski – 1985


Téměř domácí jezdec J. Rakottyai mi udělal svým průjezdem radost a nebyl v roce 1985 sám, kdo si tady pěkně skočil


Úsměv na tváři posádky J. Sedlář – J. Častulík je oprávněný. Jsou v cíli a navíc druzí za R. Petersenem na silné mantě – 1986


Co víc si může fanoušek rallye a fotograf přát! Na trati silný vůz, za volantem skvělý jezdec – R. Petersen a za autem se práší – 1986


V textu jsem zmínil pro mě skvělý rok 1986. Na snímku z tohoto roku novinář L. Bárta ml. právě organizuje „živý hever“ pro výměnu kola vozu posádky P. Janeba – J. Krečman


Pěkná scenérie. Sluníčko pomalu zapadá, ale na rychlostních zkouškách se bojuje. Polonez FSO 2000 C Poláka J. Szerly -1986


Při prohlížení tohoto záběru si pokaždé vzpomenu na pád svého aparátu na trať rychlostní zkoušky. Měl jsem tenkrát štěstí. Dokladem o jeho nepoškození jsou fotky z roku 1986


Švéd R. Wennerstrand to s velkým volvem uměl. A nejen v Tatrách – 1986


Škoda, že vozy Š 130 LR měly tak krátký život. Průjezd v podání J. Urbana s továrním autem – 1986


Jezdci tehdejší NDR v PMP nejčastěji používali rychlé a spolehlivé vozy Wartburg 353 -1986


Klasika v okolí rychlostní zkoušky té doby. Zaparkovaná auta diváků a doprovody v plné práci – 1988


Když v Tatrách pršelo, bylo to pokaždé hodně nepříjemné – 1988


1989 – Přetěžký úsek rychlostky právě zdolává Němec G. Hochwimmer s mantou. To byly panečku zkoušky!


Na startu posledního ročníku započítávaného do Poháru Míru a Přátelství – 1989


Posádka P. Zedník – M. Pražák s Lancií na trati Rallye Tatry 1990


V roce 1991 jsem byl na Rallye Tatry naposled. V. Blahna v nočním servisu

Komentářů celkem: 22
17. 5. 2011 23:56
00
krásné fotky, nemůžu se jich nabažit... šrší z nich ta tehdejší atmosféra, kterou znám pouze z VHS kazet a vyprávění vrstevníků mých rodičů...
18. 5. 2011 21:03
00
náádhera smajlík Bořku moc díky,že se o tento parádní archív rally s námi dělíš smajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama reklama
-->