Rallysprint Kopná, to je asi pro všechny jezdce z Valašska a blízkého okolí, možná že i z toho vzdálenějšího, to nej nej z malého mistráku, co může být. Nádherné, ale těžké rychlostní zkoušky každý rok oddělí zrno od plev. Kdo neletěl se sevřeným zadkem a zatajeným dechem padákem ke Všemině, neví co je rychlost! A tak i my jsme se moc těšili na další ročník naší nejoblíbenější soutěže a dohadovali jsme se, jak to tentokrát bude. Loni se nám podařilo konečně vyhrát a letos…?

Bohužel i přes velkou snahu se nám stále nedařilo vyřešit problémy s řízením. Celou Valašku jsme protrpěli bez serva a tak hned po závodech se Lumír snažil o nápravu. Kit skončil opět na dílně u našeho kamaráda Jary Mohyly a ten pokračoval v martyriu odstraňování závady. Člověk neobeznámený s tím, co taková oprava obnáší, nemůže pochopit tu beznaděj, když servo teče a teče. Postupně jsme zjišťovali, že nejsme sami, kdo s opravou serva bojoval. Kolega Tomáš Grega mi do telefonu líčil, jak se také snažili řízení opravit, až to vzdali a zanesli vše přímo do podniku TRW, kde řízení a serva dělají. Tam se oprava cca po týdnu sice povedla po té, co jim několikrát stříkající olej zaneřádil celou dílnu, stejně jako Jarovi Mohylovi, ale dotyčný mechanik Tomášovi napřímo řekl, že už ho nechce nikdy vidět a kdyby se přece jenom ukázal, tak budou mít zavřeno.

A tak kluci bojovali den za dnem, Podkopka se blížila a řízení teklo. Několikrát jsme obvolali všechny známé i neznámé po celé republice, zda by někdo o nějakém volném řízení do Kita nevěděl, ale stále více méně nic. Tedy jedno, možná dvě by se našly, ale cena 25-30 tis. za starší řízení s neznámou historií se nám moc nelíbila. Řízení z Kita je údajně z Renaultu Williams, jenže je dál ještě upravené. Lumírovo má z rejdu do rejdu 1,5 otáčky a origo má 2,5 otáčky. Také uchycení samotného řízení je úplně jinak a navíc, když chcete řízení namontovat, tak je ideální vymontovat motor. Kluci makali dál a dál,postupem času vykoupili na všech pumpách v okolí veškerou kapalinu do serva a statečně ji stříkali po dílně. Na stole se zvětšovala hromada různých gufer, které různě sháněli nebo nechávali vyrobit, hřeben nechali zkontrolovat, jestli není křivý a pro jistotu obrousit s přesností na nějakou tisícinu a …nic. Stále teklo! Den začínal nadějí: "Teď máme konečně ty správné gufera!" A končil: "To snad není možné! To zase teče!!!"

Foto: Matěj Skalník

Ve čtvrtek večer Jára rezignoval. Utrápený, unavený a otrávený konstatoval, že to nemá cenu. Udělal pro to všechno, co se dalo a výsledek 0. Resumé bylo, že zítra seženeme “nějaké“ , aspoň trochu podobné řízení a to tam dáme, děj se vůle boží. Ráno jsme v neveselé náladě odjeli na trénink. Naštěstí už to tu dobře známe a tak jsme ani nevyužili všech povolených průjezdů. Ředitel soutěže nám vyšel vstříct a umožnil nám přejímku hned zpočátku a po přejímce kluci vyrazili zpátky domů, k Jarovi do dílny. Tam už je čekalo řízení z nějakého Megana, nebo něčeho podobného a předpoklad bezesné noci. Já zůstal zbaběle ve Slušovicích, jelikož jsem už starší člověk a nesmím se zbytečně stresovat. Stejně jsem ale trpěl a až zpráva před půlnocí, že je vše na dobré cestě, mě trochu uklidnila a já šel spát. Jak jsem se později dozvěděl, v dílně se končilo až v půl čtvrté…

Zpátky do Slušovic kluci dorazili až kolem deváté ráno a ani na nich nebylo poznat, že spali jenom nějaké dvě hodiny. Nálada byla proti včerejšku o poznání pozitivnější a vůbec vše vypadalo na pěkný den. S odhodláním nezachrápat na první vložce jako obvykle, jsme vyrazili na start. Trochu jsme se hecovali, abychom se dostali do správné závodnické nálady a šli jsme na to. První RZ Kameňák začíná bývalou zkouškou Podhoran a tady je Lumír jako doma. Odstartovali jsme a pár prvních zatáček jsme proletěli úplně super. Ale najednou, co to je? Cesta je tam strašně uskákaná a v těžších zatáčkách z ničeho nic vždycky vyskočil kvalt. No to je v pr..li! Za úvodní 3 km se to mohlo stát asi 15x! To snad není pravda! Ale mělo být ještě hůř! Na klesání do Vlčkové čumím, cože to má Lumír zase nějaký bohovský prstoklad na volantě a je to tady! Nejde servo! Naštěstí jak se jede bez serva od Valašky ještě nezapomněl a tak si s tím snad poradí. Na delších rovinkách se to všechno zchladilo nebo tak něco a servo aspoň trochu fungovalo. Sice nám ještě x-krát vyskočila rychlost, ale konečně jsme byli v cíli. Tak to jsem zvědav! Pocity z jízdy byly dobré, ale kolik jsme asi mohli ztratit těma vyskočenýma kvaltama? Čas Vrkoslava, který jel hned před námi, nám zkazil náladu – dal nám přes 20s. Ale co! Těch 30-35 PS jeho šestnáctistovky přece musí být poznat. Hlavně, že tam byly časy i pomalejší než náš!

Cestou na 2.RZ jsme probírali, jak je možné, že se pos.re sériové řízení za 3 km erzety a co může být příčinou toho vyskakování rychlostí. Lumír vydedukoval, že by to mohlo být tím, že museli posunout motor o nějaký cm dopředu, kvůli trubkám od serva, které byly jinak naohýbané a holt řízení z vrakáče není nové! Přišla nám SMS, že Paulovi jsme ujeli o necelé 4s a Kopáček že tam nemá čas. Hmm, tak zase úplně špatné to snad nebude. Ptal jsem se Lumíra, jak hodlá zatočit v kose u Minaříků jednou rukou? Nabízel jsem se, že když řekne: Včíííl! , tak zatáhnu za ručku, ať má na to zatočení aspoň obě ruce, ale odbyl mě, že to nějak udělá sám.

Jenomže jsme zapomněli oba, že napřed je ještě retardér u Minaříkovic pensionu na kopci. Než to tam všecko Lumír vyručkoval, tak jsme už jeli nějakých 5-6 m mimo cestu. Taková ostuda! Aspoň, že jsme se vlezli včas zpátky na trať vyznačenou pneumatikami a nemuseli jsme tam kličkovat mezi nimi. Obávané odbočení u garáže zvládnul Lumír bez ztráty kytičky. Přiletěli jsme tam totiž v takovém “švungu“, že to tak nějak jenom překývnul a ani moc volantem hýbat nemusel. Ve slušném tempu jsme proletěli Podkopnou Lhotou až do Trnavy a ani jsem moc nevnímal, že to servo nejde.

Pak přišel superrychlý úsek od křižovatky v Trnavě, kde se ve velké rychlosti tak katují vnitřky zatáček, že mi každý rok zůstává rozum stát. A tady jsme měli slušnou krizovku! V rychlosti okolo 130-140 nás nějaká mulda v pravé zatáčce tak nakopla, že jsme v podstatě celou šířku cesty přeletěli luftem a levým bokem narazili do meze na levé straně. Rána to byla fakt pořádná! Já jen schoulil ramena a hlavu v očekávání zakopnutí auta a následných kotrmelců, ale naštěstí nás ten břeh jen odrazil zpátky na cestu ve správném směru a my pokračovali bez ubrání dál. Hlavou mi šrotovalo, jestli ta rána nezanechala nějaké škody na kole nebo zavěšení, ale hubou jsem mlel dál a dál.

Pak přišlo odbočení do úzkého a série těžších zatáček před vjezdem do lesa. Měl jsem pocit, že mě Lumír úplně nevnímá, opakoval jsem mu každou zatáčku a najednou jsem viděl, že je zle! Přišla kombinace HL5 – P5. Ten HL5 jsme proletěli jak chlapi a následoval malinký horizontík a P5. Před tím horizontkem bylo třeba si přibrzdit, aby jsme se pod plynem vlezli do té P5. Lumír ale pořád držel plný, horizont byl tu a tak jsem jenom ještě stačil potřetí zařvat P5 a bylo jasné, že se tam nemůžeme vlézt. Začal sice brzdit, stačil ještě i zatáhnou za ručku, ale naše rychlost byla taková, že vše bylo marné a my po čumáku mířili do křoví. Jak auto letělo, tak jsem ještě zařval: „Kur.a, tos neudělal dobře!“ a auto se svezlo předkem dolů do nějaké hluboké díry. Vyletěli jsme z auta ven a já, jak jsem ještě byl v závodnickém rozpoložení, jsem začal řvát na diváky na protější stráni, ať nás jdou vytáhnout. Odpovědí mi bylo, že to nemá cenu, že jsme moc hluboko. Byla to sice pravda, ale jak jsem byl v tom závodnickém transu, tak jsem to nechtěl uznat a tak jsem jim barvitě nadával. Tímto se jím tedy omlouvám! Pochopili jsme, že jsme tedy letos potupně skončili a já se jal brzdit posádky, ať nám někdo neskočí do kufru. A že se někteří snažili! Ve volné chvilce jsem se ptal Lumíra, co blbnul? Přiznal se, že přemýšlel, jestli ta pumelice do toho břehu nezpůsobila nějaké škody na podvozku a v ten zlomek vteřiny mě prostě nevnímal. Slyšel, až jak jsem zařval naposledy. No prostě pitomá shoda okolností.

Foto: Ota Hloušek

Ve volných chvilkách mezi průjezdy jsme zjistili, že Kitu skutečně nic není, akorát je lehce promáčklý blatník. Volali jsme tedy klukům, ať se připraví s džípem na křižovatce v Trnavě, že by nás mezi rundami vytáhli. Lumír zavolal řediteli J.Minaříkovi, popsal mu situaci a požádal jej o umožnění vjezdu našich lidí. Pan Minařík slíbil, že to projedná a zanedlouho volali kluci z Trnavy, že po svozu výsledků přijedou. Pak ale najednou bylo všechno jinak. Já tam nebyl, ale údajně přijelo auto s nějakýma pohlavárama a ti jim to zakázali. Paráda! Zastavilo u nás několik aut, ale údajně nikdo neměl lano, nevím, jestli opravdu neměli, nebo se jim jenom nechtělo mordovat vlastní auto a čas letěl. A pak přišel zlatý hřeb programu!

Přijel džíp s našimi milými sportovními komisaři. S nadějí jsem se k nim vydal poprosit, ať nás vytáhnou. Dostatečně velké auto měli, ale chuť ne. Hlavní slovo měl pan sportovní komisař Jiří Venuš. Nepamatuji si už všechno úplně přesně, ale v podstatě to probíhalo takhle.

Zeptal jsem se, proč nemůžou kluci přijet nás vytáhnout. Neexistuje! Musíme počkat, až závody skončí!

Poprosil jsem, zda by nebyli tak hodní a nevytáhli nás. Pánové konstatovali, že jsme moc hluboko, že by to trvalo moc dlouho, že ne. Namítal jsem, že je to otázka max. 2-3 minut. Že se s nimi vsadím, že to nebude trvat déle. Pan Venuš váhal. Zeptal jsem se, jestli nemají lano. Pan Venuš mě seřval, jak je možné, že nemáme lano v autě, když máme mít povinnou výbavu. Zeptal jsem se, odkdy je v povinné výbavě lano. Dozvěděl jsem se, že lano musíme mít a basta. Na opětné prosby a naléhání na vytažení mi bylo řečeno, ať se domluvím s řidičem. Řidič řekl, že nemá lano.

Argumentoval jsem znovu, že jsme hodně na ráně, že je velké nebezpečí, že nás někdo trefí. Znovu jsem prosil, ať pustí kluky, že čekají na křižovatce. Nelze! Pak se pan Venuš zamyslel a řekl: „Dejte trojúhelník před tu předcházející zatáčku, my nahlásíme na start, že tu je auto ve škarpě a oni tu prostě budou muset jet holt pomalu. Vy se postavíte tady, budete je brzdit a ukazovat OK.“

Znovu mu ukazuji na stopy po některých nepodařených průjezdech, zvyšuju hlas a nadávám. Říkám asi toto: „To přece není normální, aby tu panoval takový bordel, že aby místo umožnění vytažení auta nutili celé startovní pole jet někde pomalu! Navíc že si myslím, že nějaký trojúhelník správného závodníka, který zrovna bojuje se soupeřem o desetiny vteřiny vůbec nezajímá a těžko ubere, navíc když mu řeknou, že auto je mimo cestu. Co nám kdo dá, až bude půl auta na sr.čku!“

Mistr Venuš zbrunátněl, uchopil kartičku sportovního komisaře, kterou měl na krku a začal mi s ní mávat před obličejem: „Víte, kdo já jsem?! Já jsem Jiří Venuš! Já závodím! Já sedím v tom autě! Co mi to chcete vykládat, že já nevím, co se v autě děje!" Odpovídám, že ho znám a že právě proto mě to všechno tak udivuje! Neberu mu jeho zásluhy a zkušenosti, ale vcelku nemile mě překvapil :-( !

Diskuse končí a pánové nasedají do auta a odjíždějí. Strávili u nás minimálně 10 minut, spíše si myslím víc.

Není všem srandám konec! Obligátně řečeno – nebyl jsem klidný! Další auto, které přijelo byl už bezpečák. Opět velké auto a tak se mu s nadějí vrhám do cesty a blekotám naši prosbu o vytažení. Dozvídám se, že už není čas, což se dá pochopit a že jsem si to prý měl zařídit spíš. V beznaději nadávám, co to je za bordel, že nakonec nám tady to auto fakt někdo rozbije a v tom dostal pan bezpečák spásný nápad. Už sice nemají žádnou pásku na vypáskování zakázaných prostor, ale tam, ukazoval mi kousek dál na odbočku na slepou cestu, tam ta páska nemusí být, tak ji mám odtamtud odvázat a přinést a natáhnout před naše auto v té škarpě, aby ti jezdci věděli, že tam nemají jet. Zalapal jsem po dechu. Když jsem byl opět aspoň částečně při smyslech, tak jsem zařval: “To si fakt myslíte, že je ta páska pancéřová a přes ni do nás nevrazí??! To si fakt myslíte, že jsme nevěděli, že tam nemáme jet, protože tam nebyla páska???“

Auto odjelo a nechalo mě v mém záchvatu šílenství. Nainstaloval jsem pásku podle návodu a skutečně nás nikdo netrefil. Asi všichni věděli, že tam nemají jet. Sice někteří si to uvědomili až na poslední chvíli, když už mě viděli jak zoufale šplhám na mez abych se zachránil, ale zvládli to a vlastně se nic nestalo.

Foto: Ota Hloušek

Opět se potvrdila stará pravda – Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Zajímalo by mě, jestli by naše vrchnost postupovala stejně blahosklonně, kdyby se jednalo o jejich auto.

Snad je jasné, že nikdo z jezdců nechce přerušit nebo zrušit vložku kvůli zapadlého auta, které více méně nepřekáží. Do konce průjezdu start. pole na této erzetě je třeba vyčkat a doufat, že se nic nestane. Je ale skutečně nutné nechat tam ty auta i na další průjezd? Je pořád málo nešťastníků, kterým auto zbytečně poničil další jezdec? Přestávka mezi průjezdy stejnou vložkou je většinou minimálně cca hodina. Je opravdu takové riziko, nechat tam pustit nachystané lidí z jednotlivých doprovodů, kteří většinou ví, co a jak udělat, protože to nedělají poprvé? Nebo nebylo by dobré, kdyby pořadatel zajistil jeden až dva džípy, které by jely za sběrem výsledků a postaraly by se o odstranění havarovaných nebo nepojízdných aut na nějaké nejbližší bezpečné místo? Vždyť dneska přece není problém se operativně telefonicky domluvit a snad jsme my jezdci natolik inteligentní, že když nám z dispečinku zavolají, že je třeba bezpodmínečně uvolnit trať, že už jede vůz bezpečáka, tak trať uvolníme i kdyby se auto nepodařilo vytáhnout! Nebo je opravdu lepší slepě trvat na tom, že cesta je prostě uzavřená a přesto nejede vlak?

Předloni na Jeseníkách se nám rozsypala převodovka a potřebovali jsme tlačit auto cca 100 m v protisměru vložky. Bylo tam minimálně 30 lidí ochotných nás potlačit, ale napřed pořadatel a poté nějaký činovník, který přijel v autě se nám v tom snažili zabránit! O přestávce mezi jednotlivými průjezdy! Místo toho, aby se postavil autem na křižovatku a zastavoval případné přijíždějící auta a nechal nás auto odtlačit, tak se raději s námi 10 minut dohadoval a vyhrožoval postihy! Je to normální??? Vždyť šlo maximálně o 2-3 minuty a start vložky byl až za půl hodiny! Podle jejich názoru bylo naprosto v pořádku, abychom tam seděli další minimálně dvě hodiny, protože tlačit auto 100 m v protisměru prostě nelze! Jsem přesvědčený, že by bylo fakt třeba, aby pořadatelé i činovníci používali hlavu a snažili se nám trochu vyhovět. Někdy mi jejich rozhodnutí připadají skutečně nepochopitelná!

Moc děkujeme všem našim sponzorům a přátelům za možnost zúčastnit se letošní Kopné a zároveň se jim omlouváme za letošní krátké účinkování v soutěži a tím ne zrovna ideální propagaci. I to se ale někdy stává a není vždycky posvícení. Speciální poděkování ale patří našemu kamarádovi Jarovi Mohylovi a lidem kolem něho, našim mechanikům a vůbec všem, kteří se podíleli na boji s tím zpropadeným servem, že to nevzdávali a že stále měli snahu dotáhnout vše do zdárného konce. Opravdu moc díky!

P.S. Vytažení auta z té grapy nám trvalo cca 2 min. Vytažení, s naložením na vozík, na který najelo samo vlastní silou a následným upoutáním auta necelých 7 min celkem. V případě, že by bylo třeba skutečně spěchat, bylo by to ještě mnohem méně.