Náročné rychlostní zkoušky českokrumlovské soutěže letos vedle mnoha tradičních horizontů a páteční noční sekce ještě výrazně ztížil vydatný a nepřetržitý liják. Pro pořadatele, diváky a především posádky se tak třetí podnik MMČR proměnil doslova v boj. Mezi ty, kterým se podařilo „doplavat“ až na cílovou rampu v malebné Jelení zahradě, byla také posádka červené alfy Martin Rada – Klára Šillerová. Spolujezdkyně se s odstupem několika dní svěřila se svými zážitky a pocity pro server eWRC.

„Cha, pěkná blbost, prý dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,“ říkám si v černočerné tmě, zatímco vylézám z auta k defektu pravého předního kola, který nás bezpečně sesazuje z průběžného prvního místa ve třídě. Přesně jako na Valašce, jen číslo rychlostní zkoušky je o jednu vyšší.

Ach jo, tak nejenže se trápíme s počasím, horama bláta na silnici (kde se ho tam proboha mohlo tolik vzít?), ale ještě se zas budu mořit s kolem. A to to všechno tak pěkně začalo…

Počasí při seznamovačkách ukázkově letní, pořadatelé milí, obzvlášť na Slavkově, kde nám jako již téměř tradičně chystají něco dobrého na zub, tratě krumlovsky rychlé a těžké. I nové Lipno se nám až na závěrečný sjezd zalíbilo. Pak v pátek začalo to peklo. Budějovickou superspeciálku jsme brali jako nutné zlo, ale aspoň byla bez deště, to na Slavkově začala pravá mela. Kousek za startem na nás před zatáčkou kdosi v helmě mává cedulí OK – a kdyby nemával, asi jsem skončili podobně jako vyválení Poláci v jednom „červeném knedlíku“ (cé dvojky startující před námi jsme měli rozdělené na bílé a červené „knedlíky“) a Přibyl v druhém, ale jen ve škarpě. V pravé kose, která po chvilce následovala, jsme předvedli aquaplaning v praxi a málem dojeli až do Větřní. Kdybych věděla, co nás čeká dál v lese, asi bych neměla takovou dětinskou radost, že pokračujeme bez škrábance dál. Že to bude dost rozbité, to jsme věděli. Ale že alfa dostane takovou bahenní lázeň jsme fakt nečekali. Já navíc ještě bojovala po prodělané chřipce s hlasem, chvílema jsem sípala, chvílema musela pít (a že se to fakt moc nehodilo…), cílovou ceduli jsem vítala se slzami vděku v očích a slovy „to nejsou závody, to je očistec“. Představa, že v takovýchto podmínkách pojedeme ještě tři rychlostky a tma spadne co nevidět, mě přiváděla na pokraj nervového zhroucení. Když jsme na druhém Slavkově přezouvali, začala jsem se modlit, aby byl pro dnešek konec. Asi jsem si to přála fakt hodně, za což se omlouvám Adolfovi, který chvíli před námi zatarasil trať, a my jeli díky tomu rovnou „domů“.

Noc byla dost krátká, my jsme ráno, s očima jako králíci, zhodnotili šance a rozhodli se nezávodit s Pelechama a prostě si udržet druhé místo. Já si sice vymýšlela bojové pokřiky typu „Pelechu, Pelechu, nedělej nám neplechu“ nebo „Pelechu, Pelechu, usteleš si na mechu“, ale Martinovi se nelíbilo, že znectívám soupeře a oni byli navíc prostě moc dobří a drželi se zlatého věnce zuby nehty. My jsme k tomu ještě na prvním Lipně díky klukům startujícím s civicem dvě auta před námi, které tahali ze škarpy, vykouzlili parádní krizovku. Martin ji naštěstí ustál, byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem mu do toho přestala kecat a stala se divákem, neztratili jsme možná ani vteřinu, ale vykleplo nás to docela dost. Fanoušci sice před tímhle místem mávali, jenže pokud stojí vysoko na mezi a mávají holýma rukama, dá se v té vteřině těžko poznat, zda jásají nebo nás brzdí. Já vím, že jsem asi pako, ale pokud jsem něčeho podobného svědkem (a že mám na to fakt smůlu), postavím se doprostřed silnice, aby bylo jasné, že to není sranda a uskakuju na poslední chvíli. To je jen tip pro obětavce, kteří nelační „po krvi“…

V další rundě jsme se už jen snažili udržet časy z té první a prosili alfu po každém průjezdu, ať je hodná a vydrží, že už je to jen kousek.. Ženské spojenectví evidentně funguje a moje domluvy padly na úrodnou půdu. Tak jsem si mohla před šestou hodinou doběhnout k poslední časovce v Jelení zahradě (a na pár vteřin si ve špalíru lidí připadat jak Usain Bolt na Zlaté tretře) a chvíli potom se tam probil i Martin s autem. Že jsme se dostali do průběžného čela třídy mi v tu chvíli bylo úplně jedno, já byla šťastná, že jsem to přežila. A když jsem pak viděla konečné výsledky, Emila s Katkou na jedenáctém místě s fabií a došlo mi, jak strašně museli v tom otřesném marastu letět, řekla jsem si, jako už po tolikáté, „Emil je bůh“ :-)“

Foto: Robert Balcar