Obrovskou radost ze spatření cílové rampy při Agrotec Mogul Rally Hustopeče má posádka Martin Rada – Klára Šillerová. Domácí pilot a stavitel trati totiž dokončil „svůj“ podnik po pěti nezdarech, spolujezdkyně zase dává zapomenout na loňskou tristní desetiprocentní bilanci úspěšnosti. Velmi příjemný je také patnáctibodový zisk do klasifikace třídy 8.

„Předpovědi počasí na Hustopeče se měnily skoro stejně rychle jako ministři v naší vládě, deště ale nakonec zasáhly Hustopečsko „jen“ ve středu, aby pořadatelům způsobily nemalé potíže se zaplavením tratí. Ještěže Agrotec disponuje těžkou technikou, která se dala na odstranění nánosů bahna použít a soutěž se mohla odjet přesně tak, jak byla naplánována…

Martin Hustopeče nedojel pětkrát za sebou. Proč si tedy myslel, že mu zrovna já, která loni neměla ani desetiprocentní úspěšnost, přinesu štěstí, jsem fakt netušila. Nicméně nedala jsem najevo pochybnosti, i když to bylo hodně těžké. Když se někdo zeptá před závodama, jestli si myslím, že dojedeme, je to sice divný dotaz, ale dá se. Ovšem když se takhle zeptá třicet lidí, pošklebují se, proč mám napsané všechny erzety, že by stačila jedna dvě, jestli mám plavky na sobotní opalovačku a kam teda hodláme dojet letos, je to i na otrlého jedince, jako jsem já, docela dost. Navíc Martin je v Hustopečích opravdu docela známý, a tak k alfě neustále chodili lidé a přáli, ať se dojede dál než loni, už na startu druhé rychlostky jásali, jako bychom na té předchozí porazili Kopeckého a tak podobně. Holubičí povahy by to už na druhém Kurdějově, který se startoval cca tři sta metrů od Martinova domu, nevydržely a s brekem odtáhly domů, ne tak my dva. Co drželo nad vodou Martina nevím, ale já tyhle pochybovače nemám ráda a vždycky mám ohromnou chuť udělat na ně dlouhý nos.

Takže jsem si dala za úkol udělat z mé strany vše proto, abychom dojeli, tzn. například křikem brzdit, když bylo auto víc ve vzduchu než na zemi, pořádně pít (vodu), abych v tom teple nezkolabovala a tvářit se neustále, jako že mám s alfou dohodnutý, že nás podrží. Ta můra mě ale vyzkoušela hned na náměstí před startem, kdy odmítla nastartovat. Jenže rychlost, s jakou jsem přiskočila k zadním dveřím a jala se tlačit, ji jistě přesvědčila, že odporovat tenhle víkend nemá vůbec smysl.

Hned po tom, co jsme dojeli do stopky první erzety a zapsala jsem si časy, jsem začala nadávat na Rudu Kouřila, co to sakra postavil za rychlou trať, kde nemáme proti pelechovic hondě skoro žádnou šanci. „Rudovi nenadávej, trať jsem vymýšlel já,“ povídá mi Martin. Tak tomu už fakt nerozumím ani trochu, takhle nestranného pořadatele aby jeden pohledal!

No nic, my tady máme jiné cíle, že jo, než se honit o první místo. Hlavně se objevit v konečných výsledcích, a ne v kolonce „informace“. Nakonec za tmy se nám ještě docela dařilo, je jasné, že znalost místního prostředí je k nezaplacení, a tak jsme úplně spokojení uléhali na třicátém místě a devět vteřin před Petrem s Vlastou.

V sobotu při snídani jsem se dozvěděla, že se uzavíraly sázky – ne kolik erzet odjedeme, ale kolik kilometrů z té první. Koukám, o kamaráda tady nezavadíš… Takže se sobota nesla v duchu odpočítávání – nejen časovek jako obvykle, ale zbývajících rychlostních zkoušek.. A já zase křičela, pila a v duchu chválila alfu, jak pěkně vyšlapuje.

Na poslední rychlostce odstavili Milana Kneifela jedoucího před námi s tím, že někdo překáží na trati. „Ježíšmarjá, ať to nejsou David s Ivou, dneska jim to tak pěkně šlo.“ „Ne, to bude někdo jiný, jeli jen chvilku před námi a tohle místo musí být dál,“ uklidňuje mě Martin. Nakonec jsme normálně odstartovali, ale hned na prvním radiobodu nás zpomalila žlutá vlajka a před námi na trať vyrazila ABA. Cestou jsme viděli válet se ve škarpě Štajfa, o kousek dál nás povzbuzovali Honza Černý s Pavlem Kohoutem svlečení do půl těla – super, kluci, ještěže neřídím…! A nakonec jsme pár kilometrů před cílem fakt míjeli Davida s Ivou u ohořelého clia. Ach jo, to se mi snad zdá…

Po příjezdu na náměstí byl Martin terčem všemožných gratulantů, na rampě jsme si užili své tři minuty slávy a já se usmívala a v duchu si říkala: „Tůdle, posměváčci, tenhle rok vám to teda nevyšlo!““

Foto: Robert Balcar