Sezóna 2010 byla pro posádku Jaroslav Kastner – Vlastimil Morkus v dosavadní kariéře tou nejúspěšnější. Posádka z Mnichova Hradiště vybojovala spolehlivými výkony pohárový primát ve třídě SA2 a ve čtyřech podnicích vystoupala v této kategorii na pódium. Letos však na obhajobu nemyslí. Její prioritou je zajistit díky pronájmu obou týmových hond dostatečný rozpočet na vybrané starty v MMČR pro rok nadcházející. Motivaci k účasti v náročnějších a delších dvoudenních podnicích ještě zvýšily zážitky z nedávné německé Thüringen Rallye.

Úvodem se samozřejmě nemohu nevrátit k uplynulé sezóně a vašemu prvenství ve třídě SA2 v rámci PČR. Co pro vás tento úspěch znamená a jak těžké bylo ho získat?

Jarda: „Pochopitelně jde o náš dosavadní největší rallyový úspěch. Je odměnou za čas strávený na dílně a proinvestované finanční prostředky. Zároveň ho beru jako blahodárný balzám na zcela zpackanou sezónu 2009. V ní jsme totiž při experimentu s felicii nejenže z pěti startů pokaždé odstoupili, ale nejdále dojeli jen na třetí vložku. A to ještě v případě zrušení té druhé. Jako v pohádce jsme si připadali po návratu k hondě. Ta nás loni zklamala jen jednou, ale ne svoji vinou. Na propršeném Pačejově se do rozdělovače dostala voda a následně selhala elektrika. Právě spolehlivou a kvalitně připravenou techniku považuji za základ našeho úspěchu. Musím totiž přiznat, že druhý v pořadí, talentovaný Jirka Ševeček s cliem, byl rychlejší. Velmi těžkým soupeřem byl také Standa Sítný s nissanem. Celkově oceňujeme velmi dobré vztahy a přátelskou atmosféru mezi poháristy.“

Co jste vlastně udělali s nespolehlivou felicií?

Jarda: „Zaplaťpánbůh, že je z baráku. Hned po hororové sezóně s ní, jsme tento nevypočitatelný vůz prodali Martinovi Mičánkovi ze Svobody nad Úpou. Ani on už jí, tuším, nemá. Rozebral jí, rozprodal po dílech a tím zmizela ze světa.“

Zatímco v době svých začátků jste vlastnili jednu hondu, nyní již máte dvě. Jaký je původ té novější? Jsou mezi oběma nějaké větší rozdíly?

Vlastík: „Obě hondy jsme koupili od bratří Pelechů a naprosto se osvědčily. Jde o typ Civic Vti a nejpodstatnější odlišností je, že první je páté a druhá šesté generace. Zatímco stará je osazena tlumiči HP, nová má proflexy. Rozdíl je logicky také v ceně pronájmu. Novější typ je samozřejmě dražší.“

Právě na pronájem se vás chci zeptat. Přestože disponujete dvěma auty, letos jste zatím byli k vidění pouze sporadicky.

Jarda: „Loňský titul nás stál hodně peněz a přetáhli jsme plánovaný rozpočet. Tím, že jsme se hned zkraje sezóny usadili v popředí tabulky, vzrostla naše motivace se o titul poprat a odjeli jsme více podniků, než jsme původně zamýšleli. Právě pronájem je jednou z cest, jak vlastní závodění ufinancovat. Pochopitelně pro žádného závodníka není příjemné pronajímat i své vlastní auto, ale nemáme na výběr. Letos nám navíc vstup do sezóny nevyšel a na Lužických horách nás zastavila vada těsnění pod hlavou. Na Kopné jsme pronajímali auta Adamu Koblihovi a Rudovi Lekešovi, obě hondy jsou zadané i na Krkonoše. Pokud na nás auto někde zbude, samozřejmě se rádi svezeme. Daleko větší plány však spřádáme na příští rok, kdy bychom rádi absolvovali vybrané podniky MMČR. Svezení na nedávné Thüringen Rallye nás totiž k účasti ve dvoudenních podnicích velmi navnadilo.“

Zmínili jste Thüringen Rally, která byla vašim prvním zahraničním startem. Jak se vám u našich západních sousedů líbilo?

Jarda: „Pocity máme sice smíšené, ale ty pozitivní převažují a určitě se do budoucna nebráníme tamnímu opětovnému startu. Fantastická byla finanční stránka věci. Pořadatel za nás zaplatil nejen startovné a ubytování se snídaní, ale ještě nám trošku přispěl na jídlo. Také organizace před soutěží byla vynikající. Udivily nás technické přejímky, kde byly zkontrolovány jen základní bezpečnostní prvky a nikdo nad ničím moc nedumal. Dokonce ani rozdělení na skupiny A či N německé komisaře netrápilo. S tím souvisí i chaotický průběh samotné soutěže. Výjezd ze servisu či dodržování časových kontrol probíhalo svévolně a bez penalizací za předčasné příjezdy. Pokud takhle Němci fungovali za druhé světové války, už se jejich porážce ani nedivím. Úžasná ale byla atmosféra a divácký zájem. Úvodní erzeta se jela v centru města za tmy, a aniž by obyvatelstvo remcalo, celé městečko bylo od šesté večerní až někdy do tří do rána totálně uzavřeno. Před hlavním startovním polem kroužili po trati borci s historickými skvosty včetně formulí v čele s legendárním Stigem Blomqvistem za volantem béčkové Audi S1. Ten byl rovněž aktérem autogramiády. Nás pak moc potěšila fantastická parta početné české výpravy a především s Jirkou Hladíkem, Adamem Eliášem a Martinami Daňhelovou a Zikmundovou jsme užili spoustu legrace a hecování.“

S konečným čtyřiatřicátým místem a čtvrtým ve třídě 9 jste spokojeni? A jak hodnotíte tratě?

Vlastík: „Určitě jsme spokojeni s najetými kilometry a dokončením soutěže. Ty třídy však byly poněkud pofiderní. Díky neřešení áček a enek jsme vyfasovali za soupeře dvě posádky s Volkswageny Lupo GTi a s nimi se krok držet nedal. Také jsme hodně ztratili už na úvodní městské vložce. Některá z předních posádek totálně rozrazila jeden z retardérů, a zatímco my – Češi – ho jezdili stále dle pravidel a vyznačení v itineráři, domácí si to svištěli hezky rovně. Po naší námitce nám byla poskytnuta informace o jejich následných penalizacích. Ty se však nakonec nekonaly a my šli do dalších bojů s třicetivteřinovou ztrátou.“

Jarda: „Mě těší především 150 odjetých ostrých kilometrů. Pořadatelé je dokázali vtěsnat mezi osmou ranní a šestou večerní hodinu, včetně devadesátiminutového servisu přes oběd. Úžasné. Asfaltové tratě jsou oproti těm naším rychlejší a díky jejich kvalitnějšímu povrchu tolik netrpí technika. Zpevněné krajnice dokonce umožňují katování, aniž by se na cestu vytahalo příliš bordelu. Zajímavou variantou získání kilometrů jsou polookruhové erzety. Pořadatelé do nich posádky pouštěli zvláštním způsobem, který jsem za celou dobu nepochopil. Důležité však bylo, že fungoval. Především na dlouhých rychlostkách bylo dost nepříjemné úmorné vedro. My jsme kvůli ochlazení auta měli navíc puštěné topení. Nejdůležitějším poznáním pro mě však je skvělý pocit z jízdy ve druhé polovině soutěže. Takovéhle tempo jsem na kratičkých sprintech ještě nechytil a až jsem se divil, jak jsem si dovolil auto držet v některých rychlých zatáčkách. Též jsme si uvědomili, že naši největší slabinou je zřejmě rozpis. Právě na něm budeme muset zapracovat.“

V letošním roce jste se však už jako posádka dvakrát rozdělili a Vlastík usedl na horké sedadlo jiných jezdců.

Vlastík: „Na Českém Krumlově jsem nečekaně absolvoval premiéru v MMČR. V úterý odpoledne mi telefonovala Martina Daňhelová, jestli bych nejel s Michalem Kramlem s tím, že bych už ve středu odpoledne musel dorazit do Budějovic. Krátce jsem popřemýšlel a večer mu start potvrdil. Bylo zvláštní chystat se soutěžit s někým, o kom jsem nic nevěděl. Osobně jsem totiž do té doby znal jen Michalova bratra Marcela. Po napsání několika vložek jsme se zúčastnili setkání jezdců v osamocené hospodě kdesi mezi Krumlovem a Budějovicemi. Grilovalo se a my se konečně lépe poznali. Nakonec mám z celé akce vynikající pocit. Sedli jsme si parádně a Michalův rozpis je hodně podobný tomu Jardovu, tak jsem se nemusel moc přeorientovávat. Rozhodně musím Michalovi vyseknout poklonu, jak dobře si vedl, přestože své nové clio řídil poprvé až na shakedownu. Navíc podmínky výrazně ztěžoval vydatný liják, jaký jsem naposledy zažil ještě na volném poháru v Havlíčkově Brodě před dlouhými pěti lety.

Na Hustopečích jsem pak navigoval našeho dlouholetého kamaráda Petra Pelecha. Nebyla to pro mě taková neznámá, jako s Michalem. S ním a celým jeho týmem se totiž velmi dobře známe a často spolupracujeme. Přes odlišnost Petrova rozpisu jsme si rychle porozuměli a vyhráli třídu 8. Vedle Petra pravděpodobně poprvé zažiji jako přímý aktér také domácí Bohemii. Starty na velkých podnicích považuji především za obrovskou zkušenost.“

Ke splnění závodnických snů vám jistě pomáhá i okolí. Chcete závěrem někomu poděkovat?

Jarda: „Poděkování míří mému bratrovi Patrikovi, firmám Unijob a Smile Art, mechanikům Honzovi Šeblovi, Pepovi Fridrichovi a technickému poradci Petru Zbudilovi a samozřejmě našim rodinám za trpělivost. Situace se však trošku otáčí a my dnes na oplátku jezdíme pomáhat jako mechanici Honzovi Šeblovi při jeho startech na volných podnicích.“

Foto: Robert Balcar a archiv týmu