Blovický sprint považuji jakožto Plzeňák za domácí soutěž, na níž je účast pro mě povinností. Ne že by zdejší tratě byly to nejlepší, co lze v našem mistráku najít, to rozhodně ne, ale na sprintech je vždycky na co koukat a jak se pobavit.

Do Blovic je to autem z Plzně tak 20 minut, takže bohatě stačilo, když jsme s Jirkou vyrazili hodinku a půl před startem. Mohli jsme vyjet i později, ale na první rundu jsme si vybrali to nejvzdálenější místo, pasáž u Přešína. Ona už samotná cesta do stála za to, protože tak rozbité silnice, jaké jsou v okolí Přešína, se jen tak nevidí. I přesto jsme se do vesnice dostali včas a vyrazili vybírat místo. Teoreticky nejzajímavější místo je přímo u prvních domků, kde je poměrně ostrý vracák na odbočení do Nechanic. Problém je, že pokud nemáte vestu, moc toho nevidíte. Jediné místo, odkud se na průjezdy dá koukat, je za mlíkem za dlouhou únikovou zónou. Pokračovali jsme tedy proti směru erzety, kde je asi po 500 metrech dvojice velmi rychlých zatáček.

Po cestě jsme narazili na přejetého, a už notně vysušené hada, kterého jsem si samozřejmě hned nafilmoval. Nakonec jsme došli až k té první zatáčce u lesa, což je taková rychlá pravá 4 po brutálním náletu do mírného kopce. Vybrali jsme si místo na vnitřku zatáčky a s povděkem kvitovali, že tu je málo lidí. Stejně tak jsme si libovali, jak se vyčasilo. Na nebi ani mráček, což byl přesný opak toho, co ještě den předtím slibovali rosničkáři.

Po osmé už to začalo. Už z obrovské dálky jsme slyšeli kvílení motoru vytočeného až k omezovači. Bylo jasné, že to není wrc, a tak jsme tipovali, kdo to bude. Peták? Ne, byl Kopejda s kitovou Fabií. Mimochodem, tohle auto má moje velké sympatie. Motor se krásně točí, auto vypadá v zatáčkách velmi stabilně, Kopejda s ním jede nádherně a i vzhledově je závodní Fabie krásná, za tím si stojím. Velká škoda, že jsme v ten okamžik viděli Honzu naposled, protože jak asi víte, na třetí erzetě to na štěrku neukočíroval a po nárazu do plotu prorazil chladič. Mnohem více mi ale mrzí, že ačkoliv vývoj kitové Fabie je díky panu Brůzlovi na dobré cestě, s její homologací to nevypadá dobře. Moc tomuto projektu fandím.

Zpět k závodům. Po Honzovi následovala klasická dvojice Ášín – Brouk, která to skutečně prala hlava nehlava. Další pořadí ve startovní listině jsme ale moc nechápali. Po Trněném a Petákovi jelo pár enek, pak najednou dvě Felície (Minařík i Brynda ale s nimi jedou výborně), pár enek, Szabó s wrcem (!), zase enka. Nevím přesně, podle čeho se sestavovala startovka, ale výsledek nebyl zrovna optimální.

Po nějaké dvacítce aut, během které nedošlo ani k náznaku jediné krizovky, jsme se rozhodli změnit místo. Nejprve jsme zkusili vnějšek zatáčky v nájezdu do ní. Bohužel to bylo místo, kde stál pořadatel a natáčel taky na kameru, takže ač to bylo poměrně bezpečné místo, vyhnal nás. Asi bychom se mu mohli dostat do záběru. Šli jsme tedy dál proti směru, kde jsme se po 200 metrech na chvíli zastavili u terénní vlny, která rozjetá auta docela nadzvedávala. Nebyl to přímo skok, ale on i takový hup ve stošedesáti dokáže dělat divy. Pak jsme pokračovali ještě dál, až k autobusové zastávce u hájovny, kde byl vytvořen zpomalovací retardér z balíků slámy. Stačila tři auta, abychom poznali, že tady to zajímavé nebude, a tak jsme se stejnou cestou začali vracet. Jirka, navnaděn zprávami z televize, zalezl kousek do lesa, aby pokoušel své houbařské štěstí. Než jsme se vrátili do „naší“ zatáčky, měl v ruce jednoho hřiba a několik babek, a to nikdy nebyl dále než 10 metrů od silnice. Pro zajímavost jsem si některé houby nafilmoval.

Už se docela chýlil blížil konec startovního pole, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do Přešína. Vzali jsme to zkratkou přes hájek na poli. Když jsme z něj vyšli, měli jsme tolik hub, že jsme je neměli kam dát. Nakonec jsme na to použili obal od skládací trojnožky. Do vracáku v obci jsme došli akorát v okamžiku, kdy začali jezdit historici. Počkali jsme na pár prvních a s poznáním, že nám nic nepředvedli, jsme vyrazili k autu. Čekal nás přejezd na další erzetu…

Tou byla v pořadí čtvrtá rychlostní zkouška Žákavá-Seč, kterou znám jako své boty, protože po téhle trase jezdím poměrně často. Na téhle erzetě se nabízela pouze 3 místa – Žákavá, Zdemyslice nebo Seč. Zdemyslice jsou docela lidovka, i když nálet do nich na most je opravdu brutální, v Seči je hezká závěrečná levá u kostela, ale nakonec jsme vybral rychlý úsek hned za Žákavou, kde jsou hezká rychlá esíčka. Autem jsme dojeli až do Žákavé a hned se vydali na trať, protože asi za 15 minut měla erzeta startovat.

Na místě bylo jen pár diváků a dvě mladé a docela hezké pořadatelky (ostatně posuďte z fotky), které to braly především jako možnost hezky se opálit. Jinak se celkem nudily a jedinou akci, kterou podnikly, byl výlet do kukuřice, patrně za účelem vykonání potřeby. Za pár minut už měla startovat první auta, ale předjezdci nikde. Začalo mi to být divné, a tak jsem se znovu podíval do harmonogramu a vida. V tento čas teprve startovala RZ3 a před námi bylo dalších více než půl hodiny na prudkém slunci. Mé přehlédnutí mělo alespoň jiné pozitivum – Jirka se vydal do vsi pro pivo. Já jsem držel flek a pozoroval pořadatelky :-).

Za chvilku dorazila rodinka – táta, máma a syn, alespoň tak jsem je identifikoval. Zabrali flek asi 2 metry ode mě, postavili stoličku a začali si povídat. Co povídat, pusa se jim nezastavila! Naštěstí se bavili pouze o rallye, ale po 20 minutách už jsem se stejně modlil, aby začala jezdit auta, protože jejich diskuse byla nekonečná a témata nevyčerpatelná. Dokonce i role měli rozdělené – mamča si připravila foťák, syn kameru, taťka sledoval startovku. Dokonalá souhra. Asi bych si na ně druhý den ani nevzpomněl, ale po pár dnech, když jsem zveřejnil video z Blovic, mi píše Rousík, že má totožné záběry ze Žákavé, že jsme se tam museli někde potkat. Asi tušíte, že ten syn byl on – inu, svět je hrozně malej… Zdravím tímto Rousíka i jeho rodinu :-).

Jirka s pivem dorazil na poslední chvíli, ale stihnul to. Konečně se začalo závodit. Byli jsme na přehledném místě – viděli jsme výjezd z vesnice, což je takový houpák do zatáčky, který dokáže pěkně rozhodit, a pak sérii tří strašně rychlých zatáček – pravá 3, levá 3, pravá 3. Na pohled hezké, ale jeden průjezd jako druhý. Po první desítce jsme se tedy opět sbalili a vydali se na průzkum dále. Nejprve jsme se postavili do kopřiv na vnějšku poslední zatáčky, odkud byl moc hezký, byť docela nebezpečný výhled. Po chvíli jsme pokračovali dále, až jsme došli k prvnímu retardéru na cestě do Zdemyslic. I zde stačilo pár průjezdů, abychom si znovu ověřili, že umělý retardér rozhodně není pro diváka to pravé ořechové.

Začali jsme se tedy vracet s úmyslem dojít až do Žákavé. Vzápětí ale na trať vyjíždí houkající vůz ABA a nám je jasné, že se delší dobu jezdit nebude. Brzy se ukázalo, že nejde o nic vážného – Hodaň ve Zdemyslicích urazil kolo a zablokoval trať. I tak se přestávka natáhla na dobrých dvacet minut, během kterých jsme došli až na náves k čoudícímu stánku a odměnili se jedním pivkem. Pak se konečně začalo znovu jezdit. Na návsi byl tradičně vytvořen přírodní retardér s výjezdem přes hranu, který může být velice zajímavý u silných vozů, ale ne u druhé poloviny startovního pole, která nás čekala. Popošli jsme tedy ještě nějakých 200 metrů až na samotný start erzety. Po cestě jsme ještě minuli (a natočili) další moc hezkou pořadatelku, fakt extratřída :-).

Přiznám se, že jsem už dlouho nebyl na startu erzety, a tak to pro mě byla po delší době určitá změna. Ono pozorovat závodníky těsně před startem je taky zajímavé – zatímco někteří jsou v pohodě a jsou ochotni si i pokecat, na některých je vidět obrovské napětí a soustředění. Shodou okolností jsme přišli v okamžiku, kdy startovalo za sebou několik dámských posádek, takže jsme měli možnost i posoudit, jak byly obdarovány ve frontě na krásu. Jak jsme mohli posoudit, tak stály poctivě. Na kameru se všechny smály a Zuzka Minaříková dokonce vytáhla podepsané kartičky, ačkoliv jim už do startu chyběly jen desítky vteřin. Holky, máte moje sympatie!

Vydrželi jsme až do prvních historiků, pak už jsme se museli vypravit na další přejezd. Byla před námi poslední, osmá erzeta Chlum-Osek, kde jsem měl vytipovaný vracák u obce Vodokrty. Tam jsme dojeli akorát v okamžiku, kdy diváci odcházeli z předchozího průjezdu, takže jsme si mohli vybrat i slušné místo. Ještě, že jsme tam byli včas, za chvíli se nahrnulo tolik diváků, že bych si místo pro kameru vybíral těžko.

Tohle místo je pro diváka velmi hezké. Je to vlastně dvojice zatáček – nejprve po těžkém náletu zostřená levá 6 a po 50 metrech znovu levá 6, tentokrát nahoru do kopce. Diváci na svahu tak vidí obě zatáčky, navíc ta druhá je poměrně rozbitá s vytahaným bordelem, takže hodně klouže. Na svahu jsem zabral poměrně dobré místo, zatímco Jirka tradičně vyrazil pro pivo. S blížícím se startem se do vnitřku zatáčky začali stěhovat „modrovesťáci“, bohužel jich bylo tolik, že ostatním divákům (tedy i mně) velmi omezili výhled na první zatáčku. Zase jsem jednou zalitoval, že si také nemohu stoupnout, kam bych chtěl.

Už první průjezdy ukázaly, že jde skutečně o jedno z nejhezčích míst na blovické soutěži. Nejsilnější vozy už jely hodně pro diváky, protože první místa byla rozdána a jen nějaký karambol mohl něco změnit. Zcela jiná situace byla ovšem mezi produkčními vozy, kde především Zdeněk Vlček stahoval Honzu Votavu každou erzetu o desetinky. Před poslední erzetou byl mezi nimi rozdíl pouhé dvě vteřiny, a i když Vlček znovu vyhrál, z celkového vítězství ve třídě se radoval Votava s náskokem pouhých 1,8 vteřiny. Tvrdý boj ale probíhal i v dalších třídách, třeba v A6 mezi Odložilíkem, Tlusťákem, Jiřím Vlčkem a dalšími. Právě Jirka Vlček nám předvedl jednu slušnou krizovku. Nájezd do druhé zatáčky říznul přes trávu, nabral skrytý kámen, ten ho kopnul a dalších asi 10 metrů jel po dvou kolech. Na čtyři dopadl právě v okamžiku nájezdu do druhé zatáčky, zatočil, ale bylo příliš pozdě – pravou stranou auta ubral kus svahu pod diváky, ale neslevil a odjel. První půlku krizovky bohužel nemám natočenou, protože jsem chvilku předtím sešel dolů do vnitřku zatáčky a na místo, kudy jel Vlček po dvou, jsem neviděl přes nějakého mamlase. Druhé vzrušení přinesla posádka č. 56 Vojík-Vojíková s Fabií. Jezdec si příliš pohrál s ručkou a předvedl dokonalé hodiny.

Pak už jsme se ale sbalili a vyrazili směr blovické náměstí, abychom stihli vyhlášení na rampě. Časování bylo dokonalé, k rampě jsme se dostali ve stejném okamžiku, jako Ášín do časové kontroly před ní. Kolem rampy bylo dost plno, a tak jsme popošli kousek dál k časové kontrole. Tam jsme narazili na nebývalou koncentraci nádherných čůzátek. Třeba Honza Votava tam měl najaté (nebo je to fanklub?:)) asi 4 modelky v sexy žlutých tričkách a velmi krátkých mini. Taky musím uznat, že Roman Odložilík má pěknou babu.

Pěkné holky byly i u jistého reklamního stánku. Jirka neváhal a zeptal se jich, zda se nimi může vyfotit. Holky svolily, fotka byla na světě, což Jirka komentoval slovy: „Tohle musím ukázat doma, furt nadávají, že nemám stálou holku, já jim teď ukážu, že mám hned dvě!“.

Čekali jsme hlavně na „naší“ posádku Vlček-Pech. Skončili sice „až“ druzí, ale byli spokojeni, prý si tak pěkně už dlouho nezazávodili. Litovali hlavně chyby hned na první erzetě, když přetočili odbočku ve Smederově. Jak říkal Maníček (Pech): „Ty vole, on jak vidí lidi, tak by furt tahal ručku. Já na to musím vždycky koukat a když vidím, jak ho svrbí ruka, tak ho přes ní mlátím“. Aspoň vidíte, co stojí za zklidněním a častějším dojížděním Zdeňka Vlčka :-).

Ještě chvíli jsme pozorovali vyhlášení na rampě, ale pak nás již zmohlo velké vedro a zapadli jsme do nejbližšího hospody na pivko. Při té příležitosti jsme mohli i bilancovat. Letošní Blovice, nebo chcete-li Úslava, se celkem povedla. Upřímně řečeno – tratě jsou jedny z nejslabších, jsou příliš rychlé, s mnoha retardéry, s málo skutečně zajímavými místy. Stále se také jezdí stále stejné erzety, asi by stálo za to nějaké vyměnit, pokud ovšem je za co, že… Startovka také nebyla nejsilnější, škoda odpadnutí Honzy Kopeckého. Vydařilo se ale počasí a i souboje v některých třídách byly velmi zajímavé. Nakonec jsme tedy byli celkem spokojeni a už se těšíme do Pačejova.

Autorem několika fotek (třetí a poslední) je Libor Jungvirt alias Mlok, čímž mu tímto děkuji.

Video natočené v Blovicích si můžete stáhnout jako vždy na stránkých http://rally.stanis.info/.