Tento článek bude netradičně psán pohledem obou členů posádky WRCko Rally Teamu. Přinese vám ucelený a pravdivý pohled obou kluků, jak prožívali svůj první velký závod v K4 Poháru.

Honza:

Rally pro nás začala vlastně dávno před svým oficiálním zahájením. Díky naší téměř roční přípravě, kdy jsme absolvovali různé tréninky, jsme zhruba tušili, do čeho jdeme. A tak, když jsme si s Helčou vyzvedli Toma na letišti ve čtvrtek v noci, odjížděli jsme do Krkonoš docela klidní. Ráno nás čekalo vyzvednutí itineráře a tím pro nás tato pouť krajem Krakonošovým začala. Seznamovačky proběhly docela v pohodě, ale překvapilo nás, když jsme několikrát museli v úzkých lesních pasážích couvat, protože proti nám jela Karosa. Nebo náklaďáky s dřevem či jiným materiálem musí člověk potkat v těch nejužších místech trati, jak jinak :-). Trať jsme zvládli napsat s komfortním předstihem a z rozpisu jsme měli dobrý pocit. Nebo jsem ho měl alespoň já. Co musím nutně zmínit, jsou pořadatelé. Smekám! Nemám sice moc s čím porovnávat, ale pořadatelé a celková „image“ rally mě osobně nadchla. Ale o tom postupně.

V pátek nás čekala ještě jedna milá povinnost, a to představení posádek na Krakonošově náměstí v Trutnově. Měl jsem velkou radost, když jsem zjistil, že i na nás, posádky se startovními čísly přesahující stovku, čeká spousta fanoušků, dětí, kolemjdoucích a neváhají se s námi dát do řeči, pozdravit, zamávat. Věřte, že mě osobně tohle opravdu baví :-). Přejetí rampy byl zážitek, stejně tak jako dvě „madony s velkými balónky“, které nás před rampou uvítaly. Milé :-).

Foto: Vladimír Kořínek

Pak jsem se odebral konzultovat trať. Tímto bych chtěl moc poděkovat Honzovi Dohnalovi a panu Ginslovi za cenné rady, kterými nás před soutěží vybavili. DĚKUJI!

Sobota, zataženo, přes noc déšť. Tohoto jsem se obával. Naše volba gum „na jistotu“, tedy mokré, se ukázala jako nešťastná, protože než jsme my „planktoni“ dojeli na start, trať už byla suchá, jen místy vlhká s blátem. Ale voda nikde. Inu, jali jsme se vyrazit do RZ1. Ta mě osobně hodně bavila už při seznamovacích jízdách a v Hondě se to pouze potvrdilo. Na RZ1 jsem hrdý, protože jsme porazili o 1,8s například i Renault Clio R3, což s naší „Nkovou“ Hondou z roku 93 je super. Ve stopce jsem nevěřícně koukal na tabuli a po dojezdu na RZ2 jsem Tomovi řekl, že už teď jsme vyhráli. Takhle jsem chtěl jet celou soutěží. Jenže, jak jsem se na RZ1 nesnažil o nic a ono to vyšlo, tak jsem se najednou začal snažit a to byla cesta do pekel, což jasně dokazují naprosto tristní časy. RZ2 se nesla v duchu mega chyby, kterou jsem vyrobil kombinací chyby v rozpise, kde stálo „L37“ a správně mělo být „L37 odboč“. Když k tomu přidáte mávající diváky, kterým jsem chtěl jejich nadšení opětovat a zamával jsem, asi tušíte, co se stalo. Brzdy, spakovaný předek mířící do svahu a zhasnutý motor. Jo a pak taky mraky nadávek z mých úst na adresu mě samotného. Jsem debil. Na RZ2 jsme ještě měli jednu moc pěknou krizi v místě, kde bylo v lese zaparkované jedno Subaru. Dle mého jsme „sežrali“ stejnou kolej bláta a přibližující se železné zábradlí nevěstilo nic dobrého. Ustáli jsme to a přežili. Jak by řekl Dan Landa: „Blízko není ve dveřích.“

Na RZ3 moje stupidita vrcholila tím, že jsem si v domnění, že nezbývá čas, zapomněl zapojit interkom, takže jsem celou RZ lovil přes helmu, co Tom říká. Naštěstí Tom je muž silného slova, a tak jsem ho docela slyšel. Ale tohle už bylo vážně na facky. Dál už jsme tratí prošli tak nějak v pohodě a jeli jsme směr servis. Tam na nás v přeskupení čekalo další překvapení ze strany pořadatelů. Dostali jsme řízek s chlebem a dvě láhve s vodou. Super! Po servisu, kde jsme přezuli na suché gumy, jsme se vydali vstříc dalšímu dobrodružství. Dalším mým prohřeškem byla téměř nulová práce s pneumatikami, tedy zapomínal jsem zahřívat, měřit tlaky. Ach jo. To celé vyústilo v start do RZ8 ve stylu „pomalu a zběsile“. Protočené kolo, dým, motor vytočený a… …nic. A aby toho nebylo málo, s Krkonošemi jsem se rozloučil další chybou. Pár set metrů po startu byla „pravá pět váže levá pět“ a obě zatáčky se katovaly přes pole. V prvním průjezdu to bylo na pohodu a v druhém jsem pravou projel v pohodě a Tom říká „bacha ať tě to nevyhodí“. Tom tušil správně. Levá pět s katem už nás nakopla, otočila a zahodila do pole. Celkově by se můj osobní výkon dal shrnout tak, že dokud jsem se o nic nesnažil (RZ1), pak to bylo luxusní. Jakmile jsem se začal o něco snažit, vygeneroval jsem takové chyby, až to hezké nebylo. V cíli jsem se dozvěděl, že za námi startující „šluknováci“ udělali v té levé pět to samé. Tímto je zdravím a doufám, že se potkáme ve Šluknově.

Za mě bych chtěl ještě jednou vyzdvihnout pořadatele Rally Krkonoše. Byli jste skvělí a za rok k vám zase přijedeme. Díky ale patří i dalším, hlavně spolujezdci Tomovi, Helence za organizaci a podporu, Jardovi Kastnerovi, Vlastovi Morkusovi a Pepanovi za práci v servisu, přípravu auta a nejen za to. Je mi ctí s těmito lidmi spolupracovat! Zapomenout nelze na přátele, kteří neváhali urazit stovky kilometrů, aby nás přijeli podpořit, mému taťkovi, že mě podporuje a mamce, že mi to se skřípějícími zuby trpí – ahoj mami :-). V neposlední řadě bych rád zmínil hlavního partnera týmu, IT společnost KPCS CZ, která nám starty na rally umožňuje, a bez jejíž podpory bychom se neobešli.

A vy všichni, kteří jste na nás kdekoliv mávli, nebo se na nás alespoň byli podívat – díky. Opravdu díky vám jsem neměl pocit, že mám startovní číslo 126, ale připadal jsem si jak Kresta, Pech a Valda dohromady :-). Ahoj v Třebíči.

Tom:

Po přečtení výše uvedeného vyhlašuji Honzu mistrem sebezpytu. Řekl bych, že byl tak negativní, až i já sám se cítím býti pokárán. Ale nevěšme hlavu, či jak říká jeden náš bývalý zemitý politik (a vlastně i rally kolega – alespoň při pražských rallysprintech): „Nestahujme kalhoty před brodem.“ Ale pěkně od začátku…..

Ve čtvrtek jsem se po 3 dnech navrátil z Anglie v půl desáté večer na letiště, kde mě už čekali Honza a Helča (tedy pilot a manažerka). Rozběhli se ke mně s takovým elánem, že bylo vidět, jak jim emoce před rally úplně tryskají z uší. Do Trutnova jsme dorazili v jednu ráno a já byl rád, když jsme konečně o hodinu později odpadli. Byl to náročný týden, a to jsem ještě netušil, co vše na nás čeká.

V pátek ráno jsme v 7:45 dorazili do Autostylu a po chvíli debatování s posádkou Sitný-Pfajfr jsme se šli zaregistrovat. Jaké překvapení, když nám slečna za stolem nabídla rovnou i administrativní přejímku. O jednu starost tak bylo méně. Jestli se Honza cítil jako megajezdec na špičkové úrovni (tedy alespoň v rámci divácké podpory), pak já měl podobný pocit, když jsme se zvedali od stolu a za námi poctivě stál ve frontě Valda. Honza tak do mě požďuchoval, jestli jsem si všiml, kdo že to za námi stál, ale já byl nad věcí. Valda neValda, čekalo nás totiž najíždění tratí, a tak jsme se do toho pustili. Musím říct, že Trutnov tak trochu znám, několikrát jsem měl tu čest sem zavítat, a proto orientace ve zkratkách itineráře (jak jsem si postěžoval v minulém článku) nebyla pro mě zas takovým problémem. Samotné najíždění také nebyl problém – párkrát jsme se s panem jezdcem chytli, ale jak mi bylo onehdá řečeno – rally je taková variace na partnerský vztah, a tak má nervozita a Honzova impulzita byla celkem pochopitelná – jel se vlastně náš první závod.

Zde si dovolím malou vsuvku a radu pro budoucí začínající i stávající posádky – máte-li žaludek stažený nervozitou, což vám zabraňuje se pořádně před tréninkem najíst, zkuste do sebe alespoň natlačit trochu těch cukrů a hlavně hodně pijte. Já jsem to trošku podcenil, za celý den snědl jednu müsli tyčinku, vypil bratru litr pitiva, a pak při jednom z odpoledních nájezdů málem sebou sekl. Naštěstí byla po ruce další „myslící“ tyčinka a trochu pití a já se dal rychle do richtigu.

Foto: Helena Pilařová

Trať jsme tedy měli najetu před třetí hodinou odpolední a po zaslouženém obědu jsme se vydali do servisu polepit závoďák a v mém případě přepsat rozpis do čitelnější podoby. Zde se nabízí otázka na zkušenější posádky a nestyďte se vyjádřit svůj názor v komentářích – kolik z vás přepisuje rozpis? Kupříkladu u mé oblíbené posádky Drotár – Bánoci jsem si všiml, že Vlado nehodící se věci škrtá a zbytek zvýrazňuje (jenže kde jsme my, a kde jsou tito PÁNI závodníci). Musím říct, že rozpis jsem přepisoval ještě po slavnostní rampě, a to zhruba do půl dvanácté večer.

Slavnostní rampa byla super. Honza, na rozdíl ode mě, je větší mediální – promiňte mi ten výraz – m*dka, a tak si divácké ovace, navzdory faktu, že tvrdí, jaký jsme plankton, náležitě užíval. Já vše viděl poprvé, a tak jsem spíš dával pozor, abychom byli na rampě ve správném pořadí – nicméně spoře oděná děvčata se mi moc líbila :-).

A je zde den D – první velký závod WRCko Rally Teamu. Musím říct, že nervozita nebyla tak obrovská, jako před prvním závodem v rámci Rallyshow Stříbro, ale i tak jsme se vzbudili před nastaveným budíčkem a poměrně záhy začali fungovat. Náš oficiální čas byl 10:48, a tak jsme raději vyjeli 20 minut předem, abychom náhodou nic neprošvihli. Mé zkušenosti s časovými kontrolami byli před Rally Krkonoše nulové, ale po diskuzi s Vlastou “Tak určitě” Morkusem jsem měl přeci jen solidní teoretické základy a zhruba věděl, co a jak. Každopádně zbývalo si celý proces doslova a do písmene odžít.

Foto: Vladimír Kořínek

Tímto se dostáváme konečně k mým vlastním poznatkům a pocitům ze samotného závodu. Tak předně – časovky, ze kterých jsem měl asi největší strach, dopadly úplně skvěle. Nedostali jsme žádnou penalizaci a dokonce, což mi připadlo opravdu legrační, jsem já – planktoňák a novic – radil zkušenější posádce, kdy mají odevzdat výkaz do časové kontroly. Pravdou je, že jsme si prošli celou řadou dalších nástrah, o kterých výše psal Honza. Jsou věci, ze kterých jsme se poučili – jako zákaz mávání na fanoušky při vjezdu do Levé 37, případně nekatovat zatáčky, které vyloženě kloužou a výsledkem jsou hodiny a časová ztráta. Dále jsou věci, které upevnili mojí důvěru ve svého řidiče – a to za situace, kdy jsme se řítili vstříc zábradlí na mostku a já si jen říkal, kdy nastane náraz. Jenže se nic nekonalo, Honza zachoval klid a vše bravurně zvládl vybrat. A jsou věci, na kterých musíme do budoucna ještě zapracovat. Z mého pohledu je to rozpis, jeho psaní a čtení. Nedá se říct, že jsme měli rozpis napsaný špatně, ale jsou věci, které v něm do budoucna musíme upravit. Z pohledu čtení se mi staly snad všechny příhody, které se spolujezdci mohou při závodu stát. Párkrát jsem nestihl včas přečíst zatáčky, ale dobrý. Párkrát jsem se předstihl a na chvíli ztratil, ale dobrý – zachovali jsme klid a po pár vteřinách jsme byli zase zpátky. Jednou jsem dokonce otočil o dvě stránky dál, tedy na konec rozpisu v rámci RZ7 (čehož si Honza nevšiml, protože jsem rychle nalistoval na správnou stránku). Poučili jsme se rovněž, že musíme dělat důslednější předstartovní kontrolu (něco jako dělají piloti před vzletem). To, že se Honza před RZ3 nezapojil do interkomu, což mi sdělil až v cíli (prý, abych nebyl nervózní), bylo docela vtipné :-).

Ale navzdory všem věcem, na kterých musíme do budoucna zapracovat (což je dobře, protože tak se posouváme zas o krok dál v získávání závodních zkušeností), je zde důležité vyzdvihnout jednu věc – dojeli jsme v pořádku do cíle bez jakýchkoli větších škrábanců na rally, která patří k těm z těžších a kde odpadlo neuvěřitelných 38 posádek. A co je ještě lepší, nebyli jsme úplně poslední – umístění na 69. příčce z celkových 75 bereme určitě jako úspěch. Tímto i já děkuji všem za podporu (mámě zatím stále tvrdím, že chodím hrát tenis :-)), neboť bez připraveného jezdce, vozu, podpory manažerky a diváků i kolegů závodníků bychom si tak pěkně, jako na Rally Krkonoše, asi nezazávodili. No a jak jsem slíbil po závodě jednomu z pořadatelů, příští rok určitě dorazíme. Do té doby nás však čeká ještě několik dalších závodů – nejbližší z nich Horácká Rally v Třebíči.

Honza: Na závěr mi ještě dovolte vás všechny pozvat na naše Facebook stránky www.facebook.com/wrckorallyteam, kde najdete fotky a videa z Krkonoš i našich dalších piškuntálií.

Prosím, pokud máte někdo fotku nebo video nás nebo našeho auta z Krkonoš, ozvěte se nám na honza@wrckorallyteam.cz. Děkujeme!