Když jsem si před Kopnou přečetl článek „Pavlína Tydlačková se poodhalila pro eWRC“ a viděl fotky k článku, trochu jsem zalitoval, že se Pavlína nepoodhalila pro mne. Zvlášť, když ještě její projev vyzněl mile a sympaticky skromně. Vůbec jsem netušil, že mi aktivní badatel a poradce v oblasti ženské rally, kamarád Jirka Sutr poskytne nebývalou příležitost a nabídne mi Pavlu s Evčou v podstatě na stříbrném podnose. Tím bylo setkání v rámci krkonošské rally. Proto mohu pouze potvrdit, že Pavla i Eva mají skromnost skutečně v registru kladných nehraných vlastností. Když k tomu přidáte ještě velmi příjemný vzhled a tak trochu plachý pohled modrých očí, pochopíte, že jsem další odhalování nehodlal nikomu přenechat. Možná proto, že jsem v Evě nevzbudil více důvěry, nebo prostě neměla náladu, povídání probíhalo hlavně s Pavlou.

Takže Pavlí, povídej, co Kopná?

Kopná byl náš první závod a byla jsem podle toho dostatečně nervózní. Za volantem závodničky (takhle něžně žensky nazývá Pavla ostrý speciál, asi odvozeno od cvičky) jsem před závodem seděla pouze jednou, a málem z toho byla „bouda“. Proto jsem obdivovala Evču, že se nebojí sednout do auta s kaskadérem, možná i hazardérem. Nicméně, první tři RZ jsme absolvovaly bez větších komplikací. Rychlost nebyla nijak kosmická, ale to napoprvé nemohl nikdo čekat. Pak přišla čtvrtá RZ. V časovce auto pochopilo, že za volantem sedí ženy a začalo vařit, až se uvařilo. Bez vody se dlouho jet nedá, takže se druhá půlka erzety se dojela pouze na tři válce rychlostí, která připomínala spíše nedělní cestu na nákup do Kauflandu. Ale já chtěla hrozně moc dojet. Kluci makali na autě a já využívala volné sekundy k modlitbám a vzýváním různých božstev. Nevím, na co mám větší štěstí. Jestli na dobrou partu v servisu, nebo přízeň božstev. Každopádně se nám podařilo dojet do cíle. I přes poslední klacky pod koly v podobě suchých pneu v dešti poslední RZ. Ta rána, jak mi spadl kámen ze srdce, tak ta musela být slyšet hodně daleko.

Pohár za druhé místo v dámských posádkách potěšil, nebo ne?

Pavla se nejdřív rozesmála. „Co my jsme za dámy?“ Pak ale rychle zvážněla. „ My nepřeceňujeme ani pohár, ani čtvrté místo ve třídě SA 1. Ale člověka to samozřejmě potěší a zahřeje u srdíčka, když přijede domů z první rally a může si něco postavit na polici. To se pak podstatně lépe plánuje další ježdění. A nebylo to zdaleka jednoduché plánování. Rally Krkonoše za humny, v peněžence veliký průvan a auto na špalkách. Ale existuje fenomén zachránce, který se jmenuje Milan Lekeš. Jeho znalostem vozu, zlatým ručičkám a neskutečnému nasazení musíme strašně moc poděkovat. Bez něj by se nejelo.

To je moc obře, že se nakonec jelo. Ale ti Tví bůžci si v Krkonoších už asi dali prázdniny?

Náhodou to není pravda. Já ty bůžky mám s sebou, a mají zlaté ručičky. Ale hezky od začátku. Do Krkonoš cesta dlouhá, ale naštěstí rychlá a bez problémů. Po pátečním najíždění RZ jsem ještě chtěla dostat závodničku trochu do ruky. S Jirkou jsme našli uzavřenou cestu. No a po ujetí asi tří kilometrů to přišlo znovu. Pod kapotou jak pod poklicí papiňáku a potom gejzír, který neviděli ani v Yellowstonu. A co teď. Nikdo nevěděl co s tím je. Nervy pracovaly. Ale v sobotu ráno bůžci – mechanici objevili blbě zapojené dráty od ventilátoru. Přepólovali to a ejhle. Ventilátor začal chladit. Chladit ale začal i noční déšť. S myšlenkou na stařičké a notně oliskané (česky: ojeté) mokré gumy se trochu hůře vstávalo. Ale krkonošské počasí bylo milosrdné a nad ránem přestalo pršet. První erzetu jsme na starých a nevyzkoušených pneumatikách docela zvládly. Mám pocit, že i čas nebyl tak tragický. Voda nehřála, olej držel. Před druhou RZ jsem se uklidnila. Bohužel, předčasně. Po asi tak dvou kilometrech se mi řadička proměnila v kverlačku. Mohla jsem s ní tak akorát míchat guláš kolem dokola. Poloosa. Tak krásný závod plný hezkých RZ v háji. Nejradši bych do toho kopla…! Ale při mé smůle bych si dokázala asi tak na třikrát zlomit nohu. Tak jsem si sedla a chtělo se mi brečet. To ale nemůžu., protože chci být jezdec rally. (Chudák Pája, ona ještě neví, že ti brečí skoro stejně, jako pražští taxikáři – pozn. autora) Takže jsem to rozdýchala. Kluci mne odtáhli do depa, a já mohla studovat techniku soupeřů jako disciplinovaná divačka. Tenhle závod mě moc mrzí, tolik jsem chtěla dorazit do finiše. Takový ale tenhle krásný sport je.

Teď mi ještě řekni, co bude dál. Rally Vysočina je na krku. Pojedete?

Moc a moc chceme. My bychom si chtěly na Vysočině dokázat, že už jsme si tu smůlu vybraly. Navíc kolem sebe máme spoustu krásných lidí, kteří nám pomáhají – mechanici z dílny Miroslava Hickla z VM se nám o našeho sviště (pozn. redakce: nejedná se o miminko) starají jako o vlastního. Jirka Sutr, ten nám nezištně pomáhá, s čím se dá. Těm všem musíme hodně moc poděkovat A také Jardovi Němcovi – Arnýmu z Walachian Ultras – za veškerou možnou podporu. Doufám, že kromě nezištných kamarádů najdeme ještě to hlavní, bez čeho se rally jezdit nedá.

Takže Pavlo, já Ti moc děkuji za Tvé obnažení a krásné povídání. Pevně věřím, že tebe a Evu ta smůla nechá na pokoji, a až uvidí sponzoři Tvé oči, určitě se i ta finanční podpora pohrne. A těším se na shledání na Rally Vysočina.