Dlouholetý soutěžák Sláva Ducháček se sice letos z tratí rychlostních zkoušek vytratil, ovšem motoristickému sportu rozhodně nedal vale. Ve stále populárnějším Mascom Cupu pilotuje bílého karta se startovním číslem 35. Všechny čtyři dosavadní starty proměnil v pódiové umístění a zařadil se tak mezi hlavní adepty na zisk titulu.

Slávo, po mnoha letech v soutěžích jsi letos změnil disciplínu. Proč zrovna kartcross?

„Závody kartů mě zaujaly už loni v televizi. Sledoval jsem především závěrečný sedlčanský podnik, kde v této kategorii startoval můj kamarád Petr Hozák. Na pokračování rallyové kariéry jsem už neměl peníze. Žádnou finanční sponzorskou podporu jsem neměl. Provozovat z rodinného rozpočtu konkurenceschopný vůz prostě už bylo neúnosné. Když se mi naskytla možnost prodat během pouhých dvou dní obě mitsubishi, odkoupené rok předtím od Seznam Rally Teamu, nezaváhal jsem. Majitelem jednoho se stal Andriy Chepil, druhého Lukáš Kysela. Kartcross byl prezentován jako finančně nenáročný motoristický sport a přesně to jsem hledal. Jasně, běhání je také laciné, ale to není nic pro mě:-)“

Původně jsi uvažoval o pronájmu techniky, ale nakonec jsi pořídil vlastní kart. Proč?

„První bližší informace o kartcrossu jsem získal koncem loňského roku od úřadujícího šampióna Romana Poláka. S ním jsem se také domluvil na pronájmu, případně pozdějším odkoupení, jeho stroje. Z dohody ale posléze sešlo z důvodu vyššího zájmu o pronájem ze strany Roberta Školy. Do startu prvního podniku zbývaly zhruba tři týdny a mě nezbylo, než hledat náhradní řešení. Kontaktoval jsem Romana Kalvodu, jestli nemá volnou jednu „stavebnici“, že bychom si kart narychlo postavili. Odvětil, že ne a nejbližší bude hotová v srpnu. Poté mi ale volal, že má jednu úplně novou, téměř dostavěnou, buginu pro zákazníka, který bude startovat až v Poříčí. Vyšel mi vstříc a nabídl mi jí ke koupi s tím, že do Poříčí stihne tomuto zákazníkovi postavit další. A tak jsem se vydal vyzkoušet si karta do Sedlčan.“

Jak první svezení probíhalo?

„Předně jsem vůbec nevěděl, co od toho čekat. Začal jsem pomalu kroužit po trati, často zastavoval a ptal se, zdali točím motor hodně, nebo málo. Jelikož Sedlčany nabízejí více variant trati včetně rallycrossového joker lapu, bloudil jsem nejrůznějšími zákoutími areálu. V tu chvíli jsem si uvědomil absenci spolujezdce a jeho diktátu:-) Naštěstí zrovna trénoval i Ondra Šlechta a tak jsem se vydal za ním a tím trať pochopil. Po chvilce ježdění mě začaly šíleně bolet ruce. Při častém řazení pravou rukou řídíš prakticky pořád jen levačkou a navíc řízení bylo hrozně tuhé. Na mé dotazy se mi dostávalo usměvavých odpovědí, že holt tady nemám servo. Pomalu jsem se smiřoval s nutností začít pořádně cvičit a posilovat. Pak jsem ale naštěstí sáhl do kokpitu Ondry Šlechty a zjistil, jak krásně lze točit jeho volantem. Tím konečně vyšlo najevo, že mi zapomněli namazat řízení. Po nápravě už šlo vše jako na drátkách a já si jízdu skvěle užíval. Můj mechanik Honza Hůla, který kdysi dávno dělal mechanika kdyňskému Milanovi Stárkovi a poté Romanu Švábenskému a Marku Stloukalovi, mi poradil, ať se učím stopu jízdou za zkušenějšími piloty. Na trati však byly dvě obrovské louže a já své seznamovací svezení zakončil špinavý jako prase.“

Letošní kartcrossovou sezónu zahájil závod v Sosnové, kterou dobře znáš z rallyového působení. Jakou výhodou byla znalost tratě?

„Já vlastně Sosnovou dobře znám už z dob svého rallycrossového působení v Českém poháru na přelomu tisíciletí. Tehdy jsem tam soupeřil s mnoha borci, které dodnes vídáme na tratích autokrosu či rallycrossu. Standa Horáček například pilotoval zadokolky Porsche 911 či Toyotu MR2, Standa Brunát Volkswagen Scirocco a můj velký rival Martin Mottl felicii. Mým tehdejším náčiním byl favorit s dvoulitrovým šestnáctiventilem volkswagen na webrech. Během soutěžáckých let jsem v Sosnové také několikrát startoval s felicií i lancerem, takže určitě jsem si na neznalost tratě nemohl stěžovat. V samotném závodě mě zaskočila kratičká, pouze čtyřkolová, kvalifikace. Než jsem se stačil rozkoukat, byl jsem odmávnut. V rozjížďkách se mi dařilo a jízda mě moc bavila. Jediným zklamáním bylo finále, kdy jsem byl v první zatáčce zezadu sestřelen z vedoucí pozice. Viník kolize sice byl dodatečně potrestán a vyloučen, ale řeči o bezkontaktnosti tohoto sportu tak vzaly za své. Každopádně z konečného třetího místa jsem šťastný.“

Měsíční pauzu mezi Sosnovou a Novou Pakou jsi vyplnil startem na nebodovaném závodě v Humpolci.

„Humpolecký volný závod jsem původně neplánoval. Když jsem však zjistil, že tam všichni jedou trénovat, narychlo jsme připravili auto a vyrazili také. Pominu-li kratičký sosnovský úsek, poprvé jsem s kartem závodil na šotolině. Teprve zde jsem si uvědomil, jakou jeho slabinou jsou podvozek, malá kola a rezervy v tlumení. Už v první rozjížďce jsem také byl zcela rozhozen počtem kamenů, létajících od kol soupeřů do mého kokpitu. Od jednoho mi z nosu tekla krev a na to jsem vůbec nebyl připraven. Zřejmě budu muset zainvestovat do lepší helmy, než současné motorkářské. Na okamžik jsem dokonce uvažoval s kartcrossem seknout, v duchu jsem nadával sám sobě, na co jsem se to dal a oddechl jsem si, když mi Jirka Havelka poodjel a sprcha ustala. V depu jsem obešel pár lidí poptat se jich, jak tento problém řeší oni. Poradili mi při jízdě do kopců sklonit hlavu a krýt se kšiltem. Celkově to ale prý k autokrosu patří a nezbývá, než si na to zvyknout. My s Honzou ještě vše trochu vylepšili oblepením čelní mříže buginy vyjma otvoru, kterým koukám. Přesto nepřestávám být udiven, kde se po závodě vždy v kokpitu objeví tolik hlíny, kamení a bordelu. Tím víc obdivuji třeba Petra Bartoše, jak dokáže v extrémně silných SuperBuggy jet za soupeři v naprosto těsném závěsu a dostávat neskutečnou oblož.“

Druhý bodovaný závod se odehrál v legendární novopacké Štikovské rokli.

„Do Nové Paky jsem se moc těšil. Jezdil jsem tam léta jako divák a tamní trať se mi velmi líbí. První chybu jsem však učinil už před závodem, když jsem si jí neprošel. Zde si nemohu odpustit připomínku, že v současném autokrosu se měří už první trénink. Ten druhý se pak už jede na rozbitější trati a pro nováčky je tak složité zajet dobrý čas. Vše by vyřešila možnost prvního neměřeného seznamovacího tréninku. Vinou chybějících zkušeností jsme celý závod laborovali s nastavením tlumičů a výšky auta. S konečným druhým místem ve finále jsem tak byl maximálně spokojen. Až cestou pěšky na vyhlášení jsem si uvědomil, jak prudký krpál je na trati nahoru i dolů. Uklouznout by znamenalo sjet po zadku až dolů:-) Zároveň jsem také zaregistroval muldu, která mě po celou dobu závodního víkendu nakopávala. Stačilo přitom jet o pouhý metr vedle. Vyplynulo z toho pro mě ponaučení vstát ráno o chvilku dříve a celou trať si projít.“

V Humpolci jsi startoval v krátké době podruhé. Jak moc byly znát zkušenosti z volného závodu?

„Velice. Především jsem získal větší jistotu a navíc jsme využili poznatky ohledně nastavení. Výborně se mi dařily starty, bohužel vyjma finálového. Na něm mi auto začalo popojíždět, tak jsem si ho zabrzdil a vtom ostatní odstartovali. Starty mě bavily už od rallycrossových časů. Nebývám z nich vůbec nervózní, vyjma tedy obav ze sejmutí některým ze soupeřů. Naštěstí zatím startuji z první řady, ale vzadu to musí být maso. „Zpestřením“ finále bylo, že se mi „podařilo“ spolu s jednorázovou strhovací fólií, určenou k odstranění po startu, utrhnout na cílové rovince ve druhém kole i pásek brýlí a ty mi upadly. Honza mi totiž fólií po novopackých zkušenostech, kde mi plandala a tudíž vadila ve výhledu, přilepil pevnou americkou lepenkou. Dostával jsem hroznou šponu do očí a uvažoval o zajetí do depa a odstoupení, ale jak soupeři přede mnou poodjeli a ty další jsem držel za sebou, dalo se to vydržet. Navíc jsem zaregistroval problémy Honzy Kuneše a posun na pódiové umístění mě motivoval k udržení pozice. Přede mnou skončili jen Jirka Havelka a Ondra Šlechta.“

Třetí místo jsi obsadil i v Přerově na čtvrtém a dosud posledním podniku Mascom Cupu.

„Přerovskou trať jsem dosud znal jen z televize. V Údolí mamutů jsem ale byl osobně poprvé. Těšil jsem se především na slavný skok Mamut. V pátek při procházení trati jsem byl nadšen, jak byla rovná a uválcovaná. Fascinovala mě také její šířka, kdy i ve svém nejužším místě má skvělých dvanáct metrů. Noční deště bohužel učinily své. Po prvním tréninku byla vyjetá jediná stopa a všude byla spousta děr. Se sedmým místem v prvním měřáku jsem nemohl být spokojen a do toho druhého jsem šel úplně naplno. Díky mému nejvyššímu startovnímu číslu v poli totiž vždy vyrážím do prvního tréninku poslední a do druhého naopak první. Ubrat jsem zapomněl i na skoku a mohu hovořit o obrovském štěstí, že jsem na rozdíl od Kuneše a Havelky dopadl na kola a neskončil v kotrmelcích. Absolutně se mi tentokrát nedařily starty a konečný bronz je tak nakonec asi maximem možného.“

Jak moc náročný na údržbu je kart?

„Nenáročností jeho přípravy jsem zatím nadšen. Po závodech ho vždy samozřejmě rozebereme, umyjeme, promažeme a vyměníme olej. S ohledem na prášení hodně čistíme vzduchový filtr. Jinak ale zatím žádná výměna dílů nebyla nutná. Veškeré komponenty pocházejí přímo od Romana Kalvody. Motocyklový motor může mít obsah maximálně 600 ccm a musí být sériový bez úprav, tlumiče jsou povinné HP. Také pneumatiky dodává Kalvoda a jsou dva druhy – hrabka nebo mokrá, nazývaná slick. Povinným palivem je Verva 100 od Benziny, 102 oktanový benzín je zakázán. Řídící jednotka může být sériová, nebo Ignijet a většina jezdců volí druhou z možností. Výhodou je i možnost využití starších kombinéz a dobrovolnost použití bezpečnostního prvku HANS, byť já mám z rallye vše homologované.“

Můžeš po pěti absolvovaných závodech zhodnotit autokrosovou partu? V čem je například jiná oproti té soutěžácké?

„Stejně jako v soutěžích jsou lepší vztahy mezi těmi chudšími ve slabších kategoriích. Mezi kartcrossaři jsou vztahy parádní. Většinou vyrážíme v pátek kolem poledne s obytným vozem a přívěsem. Večer posedíme, popovídáme, grilujeme. V sobotu si můžeme v klidu přispat, poté odbudeme administrativní a technickou přejímku. Po obědě následují dva měřáky a jedna rozjížďka, večer opět pohodička, posezení a grilování. Výhodou je, že jsme všichni na jednom místě. Šokován jsem byl, že všichni máme na každém závodě rozvod elektřiny a vody, všude jsou záchody a sprchy. V neděli už sice vstáváme v osm, ale i tak to jsou oproti rallye dvě až tři hodiny k dobru. Velmi kvituji v pauzách mezi rozjížďkami možnost shlédnout souboje ostatních kategorií. A že všechny divize nabízejí skvělé pokoukání. Soutěže jsou sice královnou motoristického sportu, ale byly pro mne obrovským celotýdenním stresem. Teď si na závody jezdím především odpočinout. Autokros je vlastně takovým piknikem:-)“

Znamená to, že ti soutěže nechybí?

„Tak úplně to samozřejmě není. Jsou chvíle, kdy bych za volant soutěžního vozu usedl moc rád. Rozhodně mi ale nechybí to šílené úsilí nutné pro zajištění rallyové sezóny. Když to spočítám, tak jen za startovné v podniku MMČR automobilových soutěží pokryji autokrosový víkend se vším všudy. Kdyby se ale do budoucna naskytla příležitost splnit si sen a usednout na nějakém sprintu za volant vozu specifikace WRC, samozřejmě bych neodmítl:-)“

Foto: David Jeřábek, Tomáš Němec, Jan Pilát a Markéta