Václav Kopáček junior zaujal fanoušky svoji dravou jízdou již za volantem wartburga během svých začátků ve volném poháru. Agresivní styl si přenesl i do „velkých“ závodů a jeho loňská sezóna se i proto nesla v duchu „věnec nebo kotrmelec“. Mnohem zodpovědnější přístup v úvodu letošního roku přináší své ovoce. Mladý blovický pilot vyjma smolného odstoupení tři kilometry před cílem závěrečné rychlostní zkoušky na Rally Krkonoše zatím ve sprintech spolu se svým spolujezdcem Petrem Pickou vládnou třídě 7.

V úvodních dvou letošních sprintech jsi vyhrál třídu 7. Jak moc těžké to bylo? Můžeš Lužické hory a Kopnou zhodnotit?

„Žádná soutěž není lehká. Tyhle byly o to těžší, že kluci ve třídě jedou opravdu rychle. Myslím si, že na Kopné naši výhře napomohlo nešťastné odstoupení Lumíra s Otou. Tím nám v podstatě darovali prvenství. Jinak bychom asi byli obloženi v podobě celého světelného roku. Naopak v Lužických horách jsme se o pódium málem připravili sami už v úvodní erzetě. Dostali jsme se do větší krize a já na čtvrtý rychlostní stupeň točil volantem od dorazu k dorazu, abychom se nějakým mega – ultra – maxi zázrakem udrželi na silnici. Se sevřenými půlkami jsme poté „v klidu“ pokračovali až do cíle, kde jsem se chudákovi Péťovi omlouval. Nezavřít tam oči, určitě by to nevyšlo:-)“

Také v Krkonoších jsi sahal po vítězství ve třídě, ale technická závada na závěrečné rychlostní zkoušce ti namísto věnce přivodila první odstoupení sezóny. Jak třetí letošní sprint hodnotíš?

„Předně bych chtěl ocenit přístup krkonošských pořadatelů. Již před soutěží jsem byl ohromen jejich úžasným přístupem a emailovou komunikací. Tak skvělou domluvu a okamžité reakce bych uvítal ode všech pořadatelů. Dokazovali, že si váží nejen kluků na špici, ale i nás – „vokurků“ vzadu. Koneckonců, závody nedělá jen prvních dvacet aut, ale všech sto padesát, ať už to jsou mišáky, hondy, felicie, stodvacítky nebo trabanty. Všichni na svých krasavcích usilovně makáme a zasloužíme si přístup podobný tomu krkonošskému. Díky moc! Dále musím poděkovat za podporu svému spolujezdci Péťovi Pickovi. Bez něj bych si o startu v Krkonoších mohl nechat jen zdát. Děkuji!!!

A teď už k soutěži samotné. Pátek probíhal podle plánu a vedle seznamovacích jízd jsme ještě stihli poobědvat s Robertem Čonkou a jeho mitfárou Kubou Venclíkem. Robertovi jsem při té příležitosti předal nové svíčky do závoďáka a když mě poté k večeru svezl, těžce jsem toho zalitoval. Jeho auto jelo jak praštěné a dle jeho slov ho ty svíčky zrychlily o čtyřicet procent. Měl jsem mu dát voskové:-) Na klidu mi nepřidal ani pohled na jeho gumy, a to měl ještě objednané další nové. Raději jsem odešel, aby na mě nebyla vidět závist a ještě mě nenapadlo mu nějak zaškodit:-) Na představení posádek nás zamrzela zpráva, že Lumírovi nejede auto. Po představení jsem se okamžitě vydal na výzvědy do jejich stanu. Praskla jim ventilová pružina a sháněli někoho, kdo jim dopraví jinou. Naštěstí vše zmákli a ráno v servisu mě potěšilo spatřit je v závodních kombinézách. Úsměv mi ale opět zvadl při pohledu na jejich nové obutí a se sklopenou hlavou jsem se vrátil do našeho stanu. Přitom jsem pozoroval zataženou oblohu. Silnice sice určitě osychají, ale v lesích bude mokro a bláto. Říkám klukům: „Tak co tam máme?“ „Suché.“ „To nepřipadá v úvahu. Dál?“ „Prořízlá média z roku 2004.“ „A dál?“ „Nic. Média.“ „A dál?“ „No média.“ „No tak tam dejte ta média.“ Kluci je ještě lehce dořízli a jeli jsme. Za ona média vděčím Petru Pokorovi, majiteli týmu Racing Service. Děkuji!!!

První tři vložky jsem si na rychlostkách nadával, jaký jsem „sráč“, že do každé sebemenší zatáčky vrkám jako posera. Byl jsem nespokojen sám se sebou. Péťa mě ale uklidnil sdělením, že naší prioritou je udržet se na cestě. Dodržovali jsme to a já přestal řešit časy a chvátat. V polovině soutěže se mi pak naše vedení zdálo až neuvěřitelné. Zprvu jsem ho přikládal nějakým Lumírovým technickým problémům. Pak mi ale došlo, že na jeho vodních gumách se musí strašně trápit. Robert hodně ztratil na úvodní vložce, ale pak už Lumírovi těsně sekundoval.

Do druhé rundy jsme vstoupili odhodláni to jen odkroužit a dovézt do cíle. Osychající trať napomohla zrychlení našich pronásledovatelů. Až jsem se na okamžik lekl, aby nás nepřeskočili. Vše probíhalo v klidu až do závěrečné vložky. Na ní jsme si chtěli užít šotolinový úsek a pobavit smyky diváky i sebe. Kilometr před touto pasáží při jízdě z kopce jsem ale zaregistroval neznámé lehké vibrace v podlaze. Nic jiného se nedělo a tak jsem jim přestal věnovat pozornost. Při výjezdu ze šotoliny však nastala nečekaná věc. Auto přestalo jet. Řadím další kvalt a další a nic. Poloosa? Lehkým unášením špéry jsme se dostali až na hlavní silnici, kde už nás předjel Lumírův kit. Odstavili jsme Mazla a šli zjistit, co se stalo. Nevěřil jsem vlastním očím. Ten šroub jsem přece kupoval úplné nový. Skrz silentblok je prostrčený šroub, přidržující držák motoru. Ten jsem nikde neobjevil, zato motor se ze silentbloku sesunul, válel se na ližině a při jeho naklonění vypadla poloosa. Nad naše síly byla snaha motor posadit zpět a zasadit poloosu. Měl jsem zlost, ale na co vlastně? Je to jen technika a kluci v servisu ještě kontrolovali přetažení toho šroubu. Prostě nám ten nahoře v Krkonoších asi nepřál.“

Co si vlastně myslíš o přejmenování tříd? Jak hodnotíš konkurenci v té tvoji a které soupeře považuješ za největší?

„V přejmenování tříd stále lehce tápu. Některé věci mi jsou jasné, na některé je můj rozum asi krátký:-) Přestože naše třída už moc auty nedisponuje, konkurence v ní je obrovská. Tedy alespoň pro mě. Kluci mají k dispozici výbornou techniku, váhově i komponenty jsou o krok dále. Je to pro nás výzva a motivace snažit se jim alespoň trošku stíhat. Soupeřem je pro mě naprosto každý účastník naší třídy. Mezi nejrychlejší ale každopádně řadím Lumíra Galiu, Libora Paula a Roberta Čonku. Všichni jsou strašně rychlí a Lumír je na jeho domácích soutěžích takřka neporazitelný. Na další závody a vzájemné porovnání se moc těším.“

V loňské sezóně jsi třikrát odstoupil po havárii. Kterou považuješ za nejtěžší? Jak moc práce bylo s opravou fabie po vyškovském multikotrmelci?

„Nejtěžší rána byla ta vyškovská. Žádnou z loňských havárií nelze omluvit. Vše jsem zpackal já a svými chybami jsem tím připravil celý tým o lepší umístění. Oprava po Vyškově byla natolik rozsáhlá, že si vlastně vyžádala postavení nového auta.“

Letos zatím jedeš velmi spolehlivě. Znamená to nějakou změnu v taktice?

„Myslím, že po třech soutěžích je odvážné hovořit o spolehlivosti. Určitě jedeme výrazně opatrněji a snažíme se vyvarovat velkých chyb. Loni jsme se snažili jet místy až příliš rychle. Letos jsme to vzali z druhého konce i s ohledem na rozpočet i všechny reklamní partnery, kteří nám pomáhají. Před sezónou jsme si stanovili taktiku jet v klidu a pomalu. Kluci jsou na tom s technikou lépe a prostě jsou lepší. Jedeme si své tempo a nikam se nehoníme. Body se sčítají na konci sezóny, o čemž jsme se přesvědčili sami už loni.“

Po loňském střídání spolujezdců se vedle tebe vrátil zkušený Petr Picka. Jaký je jeho zdravotní stav po zranění v Třebíči? Co pro tebe jeho návrat znamená? A vidíš nějaký přínos v možnosti poznat loni různé navigátory?

„Péťa je mega borec a na společný start jsem se moc těšil. Pořád cítím obrovskou vinu za jeho loňské zranění a chtěl bych mu vše nějak vynahradit. Jeho zdravotní stav je dle doktorů dobrý a Péťa se údajně také cítí „dobře“. Myslím si ale, že jeho záda už nikdy nebudou jako dříve. Dokonce je o dva centimetry menší než před nehodou. Jeho přínos je obrovský. Vnímám hlavně jeho obrovskou pomoc v celkovém zajištění financí a jednotlivých soutěží. Loňští spolujezdci mi zase ukázali, co jiného je možné používat a co je třeba naopak zbytečné. Od každého jsem se snažil vzít to nejlepší a postupně si vše upravuji do vlastní podoby. Důraz kladu především na co nejjednodušší rozpis s co možná nejpřesnějším popsáním daným míst.“

V minulosti tě fanoušci vídali za volantem historického wartburga. Jak na začátky s ním vzpomínáš a kde skončil?

„Na warťase vzpomínám poměrně často. Jízda s ním byla opravdovým zážitkem. „Zapejkal“ jsem školu jen proto, abych se pod ním mohl válet. Pořád na něm bylo co dělat a problémům nebyl nikdy konec:-) Tehdy jsme jízdou strašně bavili sebe a snad i nějaké diváky. Dnes už je to trochu jiné. I u tak malého auta, jakým je fabie, vše leze do, pro mne, velkých peněz. Proto nemůžeme jít do materiálu tolik, jako s warťasem. Tehdy jsem jednu poloosu vyhodil do šrotu a vyndal z regálu druhou, koupenou za sto korun od dědy, který si jí doma syslil. Častými spotřebními díly byly blatníky, dveře, ramena apod. Do foroty jsem jich tehdy nastříkal více než na dvě auta, i když třeba ramen jsem měl třeba od každého šest. Pamatuji si, že za jednu sezónu jsem dělal dvanáct motorů (stále mám doma zadřené a uhořelé písty) a tu následující pro změnu šest převodovek:-) Prostě legrace:-) Jednu přednost ale warťas oproti Mazlovi měl. Strašně moc brzdil. Troufám si tvrdit, že jsem ze stejné rychlosti potřeboval takřka polovinu brzdné dráhy, než s Mazlem. Jinak warťas skončil v dobrých rukou u jednoho pána, vášnivého sběratele z Jihu Čech. Odvezl si dokonce i obouchané plechy a dodnes mu dlužím všechna videa a záznamy ze závodů, údajně do jeho muzea:-)“

Na tratích Rallye Cupu býval až do předloňska k vidění také tvůj otec. Neplánuje také návrat? Kdo vlastně momentálně tvoří Váša Rally Team?

„O tatího návratu se chvíli uvažovalo. Nakonec jsme ale zůstali stát nohama na zemi a shodli se na tom, že je už takhle těžké ufinancovat jedno auto. Poslední dobou tedy není jeho návrat na pořadu dne, ale kdo ví? Váša Rally Team teď tvoří posádky obou golfů a jednoho favorita. Ten patří Tomovi Matíkovi, momentálně je rozebraný a čeká, až mu složím motor. To ale zatím časově nestíhám. Také golfík Honzíka Laštovky je rozebraný. Jeho repase probíhá od základu včetně výměny karosérie. Honzík je ale velice vytížen. Vedle své práce mi totiž strašně moc pomáhá s přípravou našeho Mazla a na jednotlivých sprintech mi dělá mechanika. Druhý golfík patří Tomovi Fejovi a rovněž doznává výrazných evolucí a změn. Jerry chce zřejmě atakovat přední příčky v absolutním pořadí.“

„Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří se podílejí na našich startech. Jsou to zejména Racing Service, Pavel Vedra, Sany Guard Karel Pícl – Bezpečnostní agentura, Zikostav, Šumava Reality, Motor Kolář Blovice, Auta 24, Zámečnictví Jan Pančík, Penzion Pohoda Blovice, Speedpro – Rallybazar a samozřejmě všem našim fanouškům a rodinám!“

Foto: Robert Balcar a Jan Laštovka