Na nepodařenou Podkopku jsme se snažili rychle zapomenout a všechny myšlenky jsme směřovali k následujícím Krkonoším. Škody na Kitu byly nula nula nic, takže bylo třeba “ akorát“ konečně dořešit to nešťastné řízení. Kluci tedy nakonec sehnali nové, které se sice vzhledově moc podobalo původnímu a proto se nemuselo nijak zásadně předělávat uchycení na nápravě, ale z rejdu do rejdu mělo skoro 3 otáčky. Bylo tedy velmi pravděpodobné, že vše bude konečně fungovat, ale druhou stranou mince bylo, že Lumír si stěžoval, že se s tím volantem natočí jak v autobuse. Nakonec ale uznal, že se s tím závodit dá a to bylo to hlavní.

Stejně jako ostatní se musím pochvalně vyjádřit o snaze krkonošských pořadatelů informovat všechny účastníky mailem o všem podstatném a opravdu bylo tak nějak znát, že o posádky stojí. Chválím také umožnění administrativní přejímky hned při předání itinerářů, otevření servisu od pátečního rána a jasně vyznačené čtverce pro každou posádku, výborně zvládnuté zajištění příjezdu na přejímku, start i cíl soutěže atd.. Prostě spousta třeba i drobností, které ale dohromady dělají to, že do Krkonoš se budeme všichni rádi vracet.

Jelikož se všechny erzety jely stejně jako loni, použili jsme staré itíky a trénink rychle odsýpal. Když jsme se ale vrátili do servisu, čekalo nás nemilé překvapení – Kit nejde nastartovat! Kluci nám hlásili, že normálně nastartovali, sjeli z vozíku, zajeli pod stan a potom auto chcíplo a už se jim přes veškerou snahu nepodařilo nastartovat! To snad není možné! Stejná závada jaká nás potkala na Valašce! Tam ale auto dostalo po minutě a půl rozum a chytlo, ale tady nic. Přestože doma jsme všechno zevrubně zkontrolovali, na nic jsme nepřišli a doteď se to neopakovalo. Jelikož se blížil čas technické přejímky, rozhodli jsme se tam auto odtáhnout na laně a ten nepříjemný problém řešit až potom. Přejímku jsme absolvovali v pohodě, pár lidí se sice podivovalo, proč jedeme na laně, ale upokojilo je vysvětlení, že musíme šetřit koně na zítřek. Horší bylo, že i po pečlivém zkontrolování všech el. přívodů a spojů jsme na nic nepřišli. Prostě svíčka nemá jiskru! Bylo nám jasné, že naše znalosti na to nestačí a že musíme sehnat pomoc jinde. Vydal jsem se tedy po okolních stanech soupeřů s prosbou o pomoc. Chápal jsem, že většina lidí byla s vědomostmi o elektrice na tom stejně jako my a věděli akorát že kope, ale trochu mě překvapilo, že i u těch velkých týmů nikdo elektrice nerozuměl. Porozumění jsem našel až u Bryndů a pak ještě… o tom ale nemám mluvit, aby nevznikly problémy :-( . A tak jsme s nadějí vzhlíželi k našim potenciálním záchrancům, Jirkovi Bryndovi a později ještě tomu utajenému kolegovi a čekali na resumé. Bylo jasné, že proud není tam, kde má být a tak kluci pokračovali po vedení a vylučovali případné možné závady, jenže co čert nechtěl, než stačili stanovit konečnou diagnózu, z ničeho nic se zase proud objevil a motor nastartoval! Na jednu stranu úleva, že auto jede, na druhou obava, co když se zase zastaví! Jenomže když to jede, tak na to, v čem je problém, se prostě nedá přijít! Nezbývá než doufat, že nás má auto přece jenom rádo a zastaví se až po závodech, když už to nebude vadit. V každém případě moc a moc oběma klukům děkujeme, že byli natolik obětaví a ztráceli s námi čas! Opravdu moc díky!

Aby to nebylo zase jen tak jednoduché, Lumír poslouchal běžící motor a najednou začal kroutit hlavou : „Tam klepe ventil!“ I když se už blížila doba představování posádek na náměstí, rozhodnul se zkontrolovat seřízení ventilů s tím, že času je pořád ještě dost. A bylo zle! Zjistil ohnutou ventilovou tyčku a následně, po bližším zkoumání, zlomenou vnitřní ventilovou pružinu! Tak to je průšvih! Nebude ohnutý i ventil? S naším startem to náhle vypadalo moc bledě! Na konzultaci přišel i kolega Věroslav Cvrček, který měl stan opodál a uklidňoval nás, že ventil nemusí být ohnutý, že spíše se jen sekly pružiny do sebe a tím zapříčinily ohnutí tyčky. No, ale i kdyby, co teď? Z hlav se nám kouřilo, ale pak jsme pomalu začali rozumně uvažovat. Pružiny jsou spešl od motoráře Vančíka. Rychlý telefonát – Vančík je sice na cestě do Prahy, ale pružiny má v dílně a sežene někoho, kdo nám je předá. Jenže koho tam poslat? Pár telefonů a Lumír sehnal známého, který sice pružiny vyzvedne, ale nemůže nám je přivézt, protože má jiné povinnosti. Co teď? Nebude přece jenom lepší tam zajet? Tam a zpátky to je ale minimálně nějakých 6-7 hodin a všichni jsme docela unavení. Další žhavení telefonů a pozitivní výsledek – pružiny přiveze člověk z JNK, ale bude tu až tak kolem 6-7 hodiny ráno. Nevadí, když si všechno připravíme, tak to musí klapnout.

Mezitím Lumír od někoho sehnal kompresoměr a měření ukázalo naprosto stejné tlaky, takže ventil je v pořádku! Teď jenom vymyslet, jak ty pružiny vyměnit! Skeptici kolem tvrdili, že bez sundání hlavy válců to nepůjde, že se nám nepodaří ventil podložit! Kolektivně jsme koumali a ukázalo se, že není tak docela pravda, že více hlav jenom víc sežere, ale že se může stát, že někdy více hlav i víc vymyslí! Po pár pokusech se nám podařilo tu polámanou pružinu vytáhnout a měli jsme na půl vyhráno. Stres z nás trochu opadával, pokud dorazí pružina aspoň trochu včas, tak se všechno v dobré obrátí. Uklízeli jsme stan a já jsem si pochvaloval, že jsme se omluvili z představování posádek, protože loni jsem z toho měl jenom problémy! Pořadatelé totiž měli skvělý nápad a na zmíněné představení posádek angažovali polonahé pomalované slečny, které zaujímaly různé polohy kolem aut na rampě a já tušil problém. Marně jsem řval na fotografy kolem, ať nás nefotí, že mě manželka doma zabije, všichni z toho měli jenom srandu. Podle zákona schválnosti po závodech se mojí Beruš nějakým nedopatřením taková fotka dostala do rukou a bylo zle! S kraválem, cože potřebuju očumovat na závodech nějaké mladice, když mám doma tři v jednom, dostal jsem dvě “krátké“, no a po týdnu jsem začal vidět na jedno oko :-) !

Ráno vše klaplo na jedničku a ještě nebylo ani 8 hodin a Kit už jel. Paráda! Takže se přece jenom svezeme! Zatažená obloha nevěstila nic dobrého a vypadalo to na pořádný déšť. Navíc se Lumír potkal s naším bývalým soupeřem Tomášem Gregou a ten měl informaci z letiště, že kolem 9 hodiny opravdu začne pršet. Pro jistotu jsme ještě obhlídli, co mají obuté posádky z popředí startovního pole a většina byla taky připravena na vodu. Lumír tedy s těžkým srdcem zašel koupit dvě nové mokré Pirelky a posléze jsme vyrazili na start. Jenom jsme vyjeli z Trutnova a bylo jasné, že tentokrát jsme volbu gum zřejmě prokaučovali! Na obzoru se mraky roztrhaly a začalo se ukazovat sluníčko. No potěš! Začátek vložky byl naprosto suchý a tak už po několika prvních zatáčkách se gumy přehřály a cesta nám byla úzká. Mysleli jsme si, že vůbec nejedeme špatně, ale když jsme koukli ve stopce na tabuli, vyrazilo nám to dech! Venda Kopáček nám naložil 25 s!!! Takový obklad jsme snad ještě nedostali! S náladou na bodu mrazu jsme se přesunuli na další vložku a doufali, že v lese bude mokro. Nebylo a my dostali dalších 18 s. Hmm, tak s tím nic neuděláme! Aspoň že Roberta Čonku jakž takž držíme za sebou.

Do druhé rundy jsme obuli suché a řekli jsme si, že zkusíme zabrat. Ale i na této vložce jsme dostali 4 s a bylo jasné, že vymazat minutové manko na zbývajících třech vložkách je utopie. Takže holt dneska nevyhrajem! Aspoň se teda musíme nějak dokodrcat do cíle před Robertem, ať to není úplné Waterloo! No a pak to přišlo! Na poslední vložce, snad 2 km před cílem, třeštím oči na pomalu jedoucí Fabii Vendy Kopáčka směřující za mlíko a nevěřícně řvu: „ Ty vo.e, mu se to snad pos.alo! To přece není možné! To si přeci nezasloužil!“

Cestou do cíle probíráme to podivné řízení osudu a bůhvíjakou radost z takového vítězství nemáme. Zřejmě nás má sice Krakonoš rád, ale morálním vítězem zůstává Venda. Tentokrát nás na hlavu porazil a my musíme uznat, že v Krkonoších jsme na něj neměli. Nevzdáme se ale bez boje a snad už příští závod nás zastihne v lepší formě! Určitě pro to uděláme všechno!

Moc a moc děkujeme všem, kteří nám jakkoli pomohli v našich krkonošských problémech, opravdu si toho moc vážíme! Neméně děkujeme všem naším sponzorům, mechanikům a kamarádům, bez kterých bychom se na start vůbec nedostali.