Pouhé dva týdny po blovickém sprintu následoval závod stejné kategorie jen o kousek jižněji, v okolí Horažďovic. Tradiční Pačejov je proslulý nejen svými rychlými úseky, ale i několika krásnými diváckými místy. V mém kalendáři tak byl zaškrtnut jako akce, na které bych neměl chybět.

Po dlouhé době to vypadalo, že do Pačejova vyrazím sám. Všichni, které jste poznali v minulých dílech deníčku, byli nějakým způsobem zaneprázdnění. Alespoň budu svým pánem, říkal jsem si. Vše se obrátilo v pátek večer, kdy mi telefonuje Mlok, že pro mě zajistil „vestu“. Už předtím jsme spolu probírali, kam vyrazit, a shodli jsme se na tom, že začneme na RZ2 Svéradice-Chanovice na skocích za obcí Slatina. Mlok navíc znal zkratku k tomuto jinak velmi těžko přístupnému místu, takže jsme si dali sraz v jisté nejmenované obci (nechci prozradit know-how) v sobotu v 8 hodin ráno.

Z Plzně jsem pro jistotu vyrazil dříve a i díky zcela prázdným silnicím jsem byl na místě už v 7:15, tedy o hodně dříve – v té době Mlok teprve vstával. Během čekání jsem fungoval jako poradce mnoha divákům, kteří hledali stejnou zkratku. Ačkoliv jsem neměl ani potuchy, kde to je, posílal jsem je mezi baráky někam do polí. Zajímavé je, že se nikdo z nich nevrátil, takže to asi byla správná cesta :-). V 8 hodin už jsem začal být nervózní. Start erzety byl v 8:43 a z doslechu jsem věděl, že i z oné zkratky se musí ještě nějaký kus šlapat pěšky. Volám Mlokovi, kde je. Stojí v zácpě v Horažďovicích Ale prý mu volal Bros, že se k nám připojí. Petra Luska alias Brose asi znáte, jde o jednoho z nejuznávanějších českých fotografů rallye. Osobně jsme se, stejně jako s Mlokem, poznali letos na Sardinii.

Bros dorazil v 8:20, Mlok krátce po něm. V rychlosti jsme zaparkovali auta do stínu a nasoukali se do Mlokova postaršího jeepu, který se k cestě necestě přes pole hodil nejlépe. Cestu jsme našli rychle a v 8:35 jsme konečně v lese zaparkovali, rychle si sbalili věci a vyrazili na skoky. Mlok mi předal vestu, sám si nasadil svoji. Bros nechal tentokrát nářadíčko doma, Pačejov si přišel vychutnat jako divák. V 8:41 jsme byli konečně na místě…

V Pačejově jsem měl poprvé na sobě vestu. Doposud jsem se s kamerou tlačil mezi diváky, těžko hledal nejlepší přístupné místo, všude musel chodit včas. Tentokrát jsem tedy byl zvědav, jak takové natáčení vypadá z druhé strany. Velký prostor kolem skoku je divácky nepřístupný, zato fotografů tam bylo nepočítaně. Přemýšlím, kam si stoupnout. Času je minimálně, takže v první řadě vyndávám kameru. Ani jí nestačím zapnout a už na mě nějaký místní pobuda z obilí huláká, že mu stojím ve výhledu. Netuším, kam si stoupnout, a tak stojím taky v obilí, kousek před skokem.

Z dálky už slyším kvílení Petákova Clia, a tak nemám ani šanci udělat zkušební záběr. Výsledek podle toho vypadá, mám ho natočeného moc z dálky. Popocházím o 5 metrů blíže ke skoku. Bohužel u Pecha jsem zase neměl dobře nastavený zoom, takže záběr také nic moc. Popocházím ještě blíž, pokřikům od diváků se vyhýbám tím, že jdu na bobek. Ani Broukův superskok nemám dobře zabraný. Spokojen jsem až se záběrem na Trněného a Trojana. Stále hledám optimální místo. Na Szabóa jdu na druhou stranu. Mám sice krásný záběr, ale chápu, proč si tam nikdo jiný nestoupl – to místo může být nebezpečné. Přebíhám asi 50 za skok a stoupám si za roh lesní školky. Říkám si, zda by těch pár drobných dřevěných sloupků přede mnou zastavilo nekontrolovaně letící auto. Raději si neodpovídám a točím. Konečně jsem se záběry spokojen. Příště musíme přijít dříve a zkušebně si natočit i předjezdce.

Idylka netrvá dlouho. Odložilík s defektem na levé přední je jen malý předkrm, vzápětí se totiž rychlostí blesku šíří zpráva, že první erzeta byla přerušena po totálních haváriích Šína a Vlčka. Mlok na mě dokonce v první chvíli volá, že to rozbil Maníček (tedy „naše“ posádka Zdeněk Vlček – Pech), vzápětí ale přichází oprava – jde o havárii Jiřího Vlčka s jeho nádherným Peugeotem 206. Teprve až druhý den vidíme z nemnoha fotek, jak vážná havárie to musela být. Je to obrovská škoda, protože obě auta patřila k těm nejkrásnějším ve startovním poli.

Nastává pauza, zdá se, že další auta už nepřijedou. To potvrzují i pořadatelé – prý bude pauza 17 minut. Vypínám kameru. V tom se ale přiřítí Z. Vlček a já jsem bez šance zapnout kameru. On byl ten poslední před pauzou. Dáváme krátkou poradu – počkat nebo přejet jinam? Jedeme jinam. Přidávám se k nám ještě Luboš alias Woot, kterého si můžete pamatovat z deníčku letošní Bohemky. Ten má sice auto ve Slatině, ale leze si také dozadu do jeepu a odjíždíme. Ve vesnici všichni přesedáme z postaršího jeepu do Brosova o hodně novějšího BMW a míříme na druhou stranu soutěže, až do obce Nehodív, kde chceme stihnout RZ5. Od Myslíva je špatný přístup, a tak musíme do Nehodíva od Štipoklas. Je to kus cesty, ale stíháme to nakonec v pohodě.

Musím přiznat, že průjezd Nehodívem je skutečnou diváckou lahůdkou – přílet na náves, levá nahoru do kopce, nahoře ostrá pravá přes hranu, znovu dolů, doprava zpátky na náves a levá do konce erzety. K tomu přidejte hospodu na návsi s venkovním posezením a vyjde vám opravdu geniální divácké místo. Kupodivu tu ale zase není až tolik lidí, možná proto, že je to sem od centra soutěže přece jen kus cesty. Luboš jde stát frontu na pivo, ale po 10 minutách to vzdává a my jsme tak na suchu. Procházíme si jednotlivá místa, nakonec si shodně vybíráme vracečku nahoře, pouze Bros zůstává někde v dolní pasáži.

Opět máme velkou výhodu, že máme vesty. Stoupáme si k plotu, kde je sice zakázaný prostor pro diváky, ale jinak je to relativně bezpečné místo kvůli tarasu pod ním. Pro jistotu se otáčím, zda vzadu stojícím divákům nebudu bránit ve výhledu. Je to dobré, stojím mimo a snad po mně tentokrát nikdo křičet nebude. To ovšem neplatí pro jiného kolegu s kamerou, který tam lidem neustále běhá do výhledu.

První se přiřítí Peták a já musím opět uznat, že je na něm vidět obrovské zlepšení oproti začátku sezóny, kdy se s Cliem vyloženě pral. Na posledních soutěžích jede fakt pěkně a nebojí se jezdit i divácky atraktivně. Brouk si vracečku hodně střihá přes trávu, ještě větší vzrušení pak přináší Ášín, který má zcela oholený levý předek. Na první pohled se zdá, že je to od defektu, guma je ale v pořádku. Listujeme v esemeskách s výsledky, zda někde předtím neztratil. Ne. Až později se dozvídáme, že si Ášín auto odlehčil v jednom z retardérů. Obrovskou lahůdkou je tentokrát Karel Trojan, který vracák krásně vykrouží na ručku a závěrečnou zatáčku do cíle jede dveřmi napřed!

U Viktora Szabó se shodujeme, že to auto „nějak“ nejede. Pepa Semerád má defekt na levém přední kole a je rád, že už je před cílem. Po Z. Vlčkovi opět nastává mezera vzniklá od RZ1, a tak se znovu dohadujeme, co dál. Nakonec jednoznačně vítězí myšlenka na dobré jídlo a opět balíme. Přicházíme tak o zajímavé momenty – později zde shoří Radovo Fiat Brava a jedna historická Lancie to díky zaseknutému plynu narve do kapličky.

Přemýšlíme, kam na oběd. Mlok si vzpomíná na hospodu U Antonína, která se nachází na hlavní silnici u Nalžovských Hor. Z vedlejší přijíždíme do této vesnice, ale teď se dohadujeme, zda je ta hospoda vpravo nebo vlevo. Jedeme doprava, ale po sto metrech nejistoty otáčíme a jedeme raději do nějaké hospody v Horažďovicích. Po minutě narážíme na hospodu u cesty – ano, je to ta hospoda U Antonína. Zastavujeme a jdeme se najíst. Polévka, svíčková či řízek a pivko k tomu nás náležitě zasytí a my mezitím vymýšlíme další plány. Nakonec volíme jistotu, a to RZ7 v obci Slatina.

Také toto místo je divácky docela zajímavé a pro fotografy jakbysmet. Po příletu na náves následuje levé odbočení k požární nádrži, ta se objíždí širokou pravou plnou štěrku (ono místo pro focení), po níž následuje levá zpět na hlavní s odjezdem na již zmíněné skoky. Divácky nejvděčnější místo je právě ona pravá na štěrku, protože kdo z jezdců chce, může si tu leccos dovolit. Máme ještě čas, a tak si sedáme na zídku a kecáme o všem možném. O místa se díky vestám nemusíme bát. Vstáváme až chvilku před „nulkami“, abychom stačili naladit své přístroje. Bros zůstává mezi diváky, ostatní jdeme na výjezd ze zatáčky, fotografové na vnitřek, já na vnějšek.

Pak to opět začíná. Peták s Ášínem projíždí tak nějak normálně, zato Brouk jako by vůbec nemohl zatočit a zatáčku projíždí vyloženě špatně. Teprve na výjezdu si všímám, že má defekt. Tady se zrodil asi rozhodující moment letošního Pačejov – na téhle erzetě ztrácí Brouk přes 11 vteřin a je rozhodnuto. Největší šou tentokrát předvádí Jindra Štolfa, který se svojí „předohrabovou“ Almerou vytváří obrovský dým prachu. Mlok se chytá za hlavu, protože tohle galapředstavení nefotil kvůli nějakému bezvýznamnému telefonátu.

Tentokrát nikam nespěcháme a čekáme i na další auta po pauze. Z dalších bych zmínil pěkně rozevlátého Pinkase s kitovou Oktávkou, bohužel nezaregistrovaného jezdce s Felicií, který ji přetočil tak, že vystrašil i fotografy, a stejně zapomenutého jezdce ve Fabii, který pro změnu přinutil k ústupu mě, byť jsem byl jištěn betonovým sloupem. Velmi jsme litovali, že se zase nedočkáme historiků a Emila se Škodou 130RS především, ale opět jsme se vydali na přesun. Chtěli jsme stihnout ještě jednu erzetu, konkrétně RZ10 ve Strážovicích.

Ze Slatinaň jsme už odjížděli ve dvou autech – Luboš si vyzvedl auto, které tam měl od rána. Zatímco Bros s Mlokem měli v autě označení „Tisk“ a projeli tak ve Strážovicích skoro až k mlíku, já s Lubošem jsme byli odkloněni před vsí na louku a zbytek tak museli dojít pěšky. Dorazili jsme opět na poslední chvíli, celá náves byla doslova narvaná lidmi. Naštěstí jsme si opět (díky vestám) mohli vybrat místo tam, kam je ostatním divákům vstup zakázán. Když jsem nad tím přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že být mezi lidmi, asi bych nic nenatočil.

Také zde je vytvořeno hezké divácké místo. Na návsi je po náletu ostrá levá mezi stromy a vzápětí neméně ostrá pravá, kde je ruční brzda skoro povinnost. Stoupl jsem si na vnitřek druhé zatáčky, kde jsem byl jednak v bezpečí, a také jsem, jak jsem si raději několikrát ověřil, nepřekážel ostatním divákům.

První vzrušení přinesla už „dvojnulka“, tedy předjezdec „00“. Nějak zapomněl zatočit a jel stále rovně. Naštěstí tam byla dlouhá úniková zóna, takže do ničeho nenarazil a vycouval zpět. Tímto zdravíme spolujezdkyni Petru :-).

Přiznávám, že jsem ani nečekal tak pěkné průjezdy, ale tu ručku tam fakt tahal skoro každý. Někdo lépe, někdo hůře, Blahoutovi tam dokonce zhasl motor. Mile jsem byl překvapen i tím, jak atraktivní průjezdy předváděli jezdci třeba s takovými Feldami. Fakt dobrý.

Největší zážitek máme ale z jedné slečny. Dlouho jsme vybírali nějaké pěkné „čůzátko“ do našeho deníčku, až nám zrak padl na jednu moc pěknou slečnu. Mlok zacílil svou Sigmu a pustil sériové snímaní. V tom slečna (nebo mladá paní?) zaregistrovala jeho pozornost, nejprve jí po tváři přeběhl takový neurčitý výraz, pak úsměv a pak už se jen zeptala, kde všude „bude“. Luboš zacílil také, udělal další záběry a jen tak pro sebe prohodil: „Spíš se zeptej, kde nebudeš…“.

Před námi bylo opět další dilema. Počkat alespoň tentokrát na historiky nebo se jet podívat na rampu. Abych se přiznal, neměli jsme v té době ani aktuální informace, zda Emil stále ještě jede. Rozhodli jsme se tedy pro jistotu a vyrazili na horažďovické náměstí. Bros nás již opustil a vyrazil domů za rodinou.

Na náměstí jsme opět dorazili akorát, přesně v okamžiku, kdy na něj začala najíždět první auta. Stačili jsme tak akorát naladit přístroje, zabrat mezi ostatními fotografy slušná místa a už na rampu najížděl Ášín jako vítěz letošního Pačejova.

Aplaus od diváků (hlavně od jedné mimořádně ječící holky) ale sklidili i další – Brouk, Trojan, Peták, Štolfa a další. No a pak už na rampu najíždí Honza Votava za dnes již obvyklého doprovodu svých žlutých modelek, které při tom dělají ještě pěkný randál. Oproti Blovicím, kde měl modelky čtyři, tentokrát slevil jen na polovinu, ale i tak většina pánů (a fotografů) koukala spíše na modelky, než na Honzu Votavu (všimněte si toho malého caparta na druhé fotce).

Počkali jsme na defilé všech aut konče Maníčkem, po nichž byla opět velká časová mezera. Sbalili jsme tedy nádobíčko a vyrazili se konečně pořádně občerstvit. Na závěr jsem se ještě nechal vyfotit u napodobeniny Fabie WRC a pak už jsme konečně vyrazili zpět k domovu. Přesněji řečeno – Luboš nás dovezl do vsi, kde jsme měli od rána auta. Teprve tam jsme si dali definitivní „nashle“ a vyrazili každý jiným směrem domů. Vyšlo to akorát – než jsem přijel do Plzně, několikrát jsem zmoknul.

Musím říci, že letošní Pačejov jsem si skutečně vychutnal. Nádherné souboje, atraktivní průjezdy (znovu zmíním duo Trojan-Štolfa), skvělá místa na koukání, ideální počasí, co víc si přát? Nemalý podíl na tom ovšem měla i modrá vesta na mých zádech. Díky ní jsem se nemusel strachovat o dobré místo a mohl tak pro vás natočit lepší záběry. Uvidím, jak to bude na dalších závodech, ale pokusím se zařídit tak, abych ji měl častěji. Když vidím, kolik lidí s vestou tam točí na kamery a jak málo se toho pak někde objeví, tak nevidím důvod, proč bych zrovna já, který dává všechno na internet, nemohl mít vestu. Nebo si budu soutěže jen vychutnávat ve stylu Brose?

Video natočené v Pačejově (a mnoho dalších) si můžete stáhnout na stránkách http://rally.stanis.info/.

Kromě fotek 2,7,9 a 10, které jsem fotil kamerou (a tak omluvte sníženou kvalitu), jsou ostatní dílem Luboše Jungvirta alias Mloka, kterému tímto za ně děkuji. Jeho další fotky můžete najít na adrese http://www.libor.strakonice.cz/