Jednou z nových tváří na tratích rychlostních zkoušek je v posledních třech sezónách osmadvacetiletý Martin Kouřil. Českolipský pilot startuje sice sporadicky, přesto se však už blýskl několika velmi pěknými výsledky. Po loňských pěti startech se čtyřmi různými vozy především v Poháru ČR si letos v propršeném Českém Krumlově odbyl debut ve dvoudenním podniku.

Martine, můžeš přiblížit tvé motoristické začátky?

„K motorsportu mě přivedli táta s bráchou Františkem, který jezdil motokáry. Já tak v káře seděl už ve třech letech. Z důvodu nedostatku finančních prostředků jsem však první opravdový závod absolvoval až jako osmnáctiletý v Sosnové. Celkově jsem odjel okolo šedesáti závodů, z toho deset v nejsilnější třídě KZ2 – stopětadvacítky s řazením. V této kategorii, která je v motokárách tou nejelitnější, jsem vždy startoval tak třikrát do roka a pokaždé jsem stál na pódiu. V té době už mě to ale stále silněji táhlo k soutěžím. Konec mé motokárové kariéry navíc začátkem roku 2008 urychlil osmnáctiměsíční distanc od Autoklubu za údajnou inzultaci soupeře po sosnovském závodě. Skutečnost, že jsem ho uchopil za kombinézu a vytkl mu, že mi pokazil závod, přítomní zcela překroutili. Udělali ze mě div ne vraha a jeden z nich pro mě dokonce požadoval doživotní flastr. Žádnou možnost odvolání jsem přitom neměl. Co mohu posoudit za své krátké rallyové působení, tak vztahy mezi soutěžáky jsou oproti špíně v motokárách naprosto odlišné.“

Rallyovou premiéru jsi absolvoval koncem roku 2009 v Kralovicích se Subaru Impreza. Proč zrovna Rallye cup? A nebyla silná čtyřkolka pro nováčka příliš velkým soustem?

„Ještě před vstupem do sprintů jsem si chtěl vyzkoušet podnik menší úrovně bez potřeby licence. Subaru jsem si půjčil od Michala Černého a při jeho výkonu byly největším problémem slabší brzdy. Vždy po čtyřech kilometrech vadly a jednou jsme kvůli jejich selhání líbali svodidla. Na sedadle spolujezdce seděl můj brácha a obsadili jsme páté místo.“

Hned na začátku následující sezóny – 2010 – jsi na Lužických horách debutoval ve sprintech v rámci Poháru ČR.

„Pro Lužické hory jsme si půjčili seata od Martina Popilky. Úvodní dvě vložky pro nás byly zrušeny. V tu chvíli už nám v autě hořela elektroinstalace a my se málem udusili. Shodou okolností za námi jeli hasiči, a když po otevření našich dveří viděli ten dým, už k nám běželi s hasicími přístroji. Vždy po zastavení kouř ustal. Nakonec jsem vše vyřešil vytržením rozžhaveným drátů zpod palubovky. Dodnes z toho mám stopy na rukavici. Následně ještě odešlo servo, ale přesto jsme v rámci poháru skončili osmí.“

Na Vysočině jsi opět měnil auto a startoval jsi s fabií.

„Auta jsem vybíral podle finančních možností a šel jsem od nejhoršího k nejlepšímu. Fabie od blovického Luboše Gešvindera docela fungovala, ale měla odhadem pouhých asi sto dvacet koní, a tak moc nejela. V poháru jsme obsadili pátou příčku, když o lepší nás připravil kuriózní zážitek ze startu do první vložky. Po odstartování auta před námi jsem vyprávěl vtipy, brácha nesledoval hodiny a startér si povídal s kolegy, takže nám neukázal ceduli třicet vteřin do startu. Opožděný start nás stál drahocenné vteřinky, ale zároveň byl další zkušeností a nováčkovskou daní.“

Ve Vyškově jsi poprvé obsadil pódiové umístění a zároveň jsi vedle další změny auta vystřídal i spolujezdce.

„Změnu spolujezdce jsem potřeboval. Chtěl jsem se zlepšovat a pracovat na rozpisu a s bráchovým přístupem jsem nebyl spokojen. Od té doby se spolu nebavíme. Hledal jsem mitfáru a na serveru eWRC jsem narazil na inzerát Ivoše Vybírala. Napsal jsem mu, dohodli jsme se a společně vyrazili do Vyškova. Renault Clio jsme si půjčili od Milana Jirky a vedle třetího místa v poháru jsme vyhráli třídu SA2. Spokojen jsem byl s autem i Ivošem. Musím před ním smeknout, jak se přes své mládí a minimum zkušeností zhostil své role. V devatenácti vypadá jako dítě a my do něj z legrace rýpali, jestli už má občanku:-)“

Ještě lépe se ti dařilo na závěrečném sprintu ve Vsetíně, kde jsi v rámci poháru zvítězil.

„Ve Vsetíně startoval Jakub Král s Citroënem C2 R2 a my si od něj půjčili jeho volnou kitovou felicii. Tak špičkový vůz jsem do té doby nikdy neřídil. Umožňoval řazení skoro jako v motokáře, krásně brzdil a díky skvělému podvozku vůbec neřešil nějaké nerovnosti a díry na trati. Během jedné erzety jsme se s ním sžili a následně jich vyhráli šest z osmi. Neváhali jsme si proto kita půjčit i na slušovickou Mikulášskou Rally. Zde jsme na sněhu obsadili šestnácté místo, ale prioritou spíše bylo pobavit sebe i diváky.“

Letos jsi dosud startoval pouze jednou, ovšem hned z toho byl debut v MMČR.

„Pro premiéru ve velkém mistráku jsme si vybrali asi nejnáročnější podnik – Rally Český Krumlov. Už při seznamovacích jízdách jsem žasl nad obtížností erzet. Jestli se o Vsetínu mluví jako o těžké soutěži, pak v porovnání s Krumlovem ho pojedu nazpaměť. Například správně si napsat rychlostní zkoušku Kohout, to je opravdu kumšt. Vše ještě výrazně ztížil nepřetržitý liják. Na mokru jsem jel se soutěžním autem poprvé a tak jsem měl velký respekt. Civic Type-R od Pavla Prášila je špičkovým autem třídy 8 a hned na Výstavišti jsme také porazili Pelecha, na něhož jsme si hodně věřili. Bohužel už na druhé vložce se přesekla izolace od lambda-sondy a hodila auto do nouzového režimu. Kalich hořkosti jsme dopili na třetí rychlostce, kde nás zradila převodovka. Podmínky byly extrémní. Jeli jsme krokem a přesto na vodě a vytahaném bordelu šlo auto pořád bokem. Moc nás mrzelo, že jsme skončili tak brzy. Těšili jsme se hlavně na sobotní etapu a především rychlostní zkoušku Lipno.“

Máš zkušenosti s motokárami i soutěžemi. Zkus obě disciplíny porovnat?

„Největším rozdílem je, že v kárách hrají obrovskou roli setiny. Nováček zpočátku ztrácí vteřiny na kolo, ale během několika tréninků rychle ztrátu postupně snižuje po vteřinách. Když se však dostane na ztrátu jedné vteřiny, rázem začíná řešit setinky. A ty jdou dolů setsakra pomalu. V soutěžích se vteřina ztratí hned. Našim velkým handicapem je zatím rozpis. Jsme samouci, žádného učitele nemáme. Každopádně bych se jednou rád vypracoval alespoň na úroveň, které jsem dosáhl v kárách.“

Máš nějaký jezdecký vzor?

„Mým největším vzorem byl vždy Ayrton Senna. Obdivoval jsem na něm jízdu na hraně od startu do cíle a schopnost vyhrávat i s horší technikou. Ze soutěžních pilotů samozřejmě obdivuji Sebastiena Loeba a Waltera Röhrla. Miluji videa, jak dokázal krotit legendární překoňovaná béčka a navíc je to sympaťák. Na Deutschland Rallye jsem ho potkal osobně. Několikrát jsem také seděl u stolu s obrovskou osobností jezdeckou i lidskou Carlosem Sainzem. Jeho syn jezdí motokáry a tak se často potkáváme na závodech. Naopak setkání ve Finsku 2004 s Kankkunenem bylo velkým zklamáním. Když kolem nás procházel na vložce, kamarád ho požádal o společnou fotku. Tak nevrlé odmítnutí jsem snad ještě neviděl. Z mladé generace preferuji Juho Hänninena. Sledovat jeho jízdu na loňské Bohemii byl fantastický zážitek. Myslím, že dnes už jednoznačně převyšuje Kopeckého nejen na šotolině, ale i na asfaltu.“

Jaké jsou tvé další plány pro letošní sezónu a do let dalších?

„Můj letošní závodní program je hodně okleštěný vzhledem k pracovním povinnostem. Vlastním firmu, zabývající se servisem motokár a zároveň dělám dětem trenéra. V případě termínových kolizí musím pochopitelně upřednostnit práci před zábavou. Sídlím v České Lípě a tak občas využívám podpory Autodromu Sosnová. Každopádně letos plánuji ještě čtyři starty – Pačejov, Barumku, Jeseníky a Vsetín. Do příštího roku bych rád ušetřil na vlastní soutěžní auto. Půjčování není tím pravým ořechovým, především kvůli dohadům v případě nějakého karambolu, nebo technického problému jako na Krumlově. Nelze tak jet úplnou kudlu. Líbila by se mi nějaká dvoukolka, protože zajištění financí na provoz lancera je pro mě momentálně utopií.“

Kdybys nemusel řešit finanční stránku věci, jaký by byl tvůj rallyový sen?

„Úplně by mi stačilo mít zajištěnu kompletní sezónu MMČR a nemuset se ohlížet, kolik co stojí. Největším vrcholem by pak bylo svezení ve speciálu specifikace WRC. A vůbec bych neřešil, o jakou značku by šlo:-) Závěrem bych rád poděkoval za podporu týmu KRTZ, pod jehož hlavičkou jezdím.“

Foto: Robert Balcar