Ve druhém červencovém týdnu nastoupil tým ve složení Ladislav Kopelent a Marek Procházka k dalšímu dílu Rallye Cupu 2011 v Litoměřicích.

Již cestou do Zahrady Čech Marek líčil své dojmy z jeho loňské účasti v Litoměřicích, kdy noty četl Mírovi Volfovi startujícímu se Škodou 110R Coupé. Vyzvedl atraktivitu zkoušky v kasárnách, připomněl její extrémní prašnost v části na nezpevněné ploše. Po příjezdu jsme zaujali předem pořadatelem určené místo v servisní zóně pro posádky z čela startovního pole. Následovala administrativní a technická přejímka v prostoru značkového servisu Škoda.

Nadešel čas na prohlídku tratě rychlostních testů. Trať byla rychlejšího rázu, mimo testu v kasárnách, který byl situován mezi bývalé štábní budovy. Oba první testy naznačily svým profilem, že jsou sice technické, ale vyžadují vyšší maximální rychlost a více koní pod kapotou, než kterými disponoval náš vůz, abychom výrazně promluvili do absolutní klasifikace. Náš plán byl soustředit se na svoji třídu, případně pozávodit nějakou rychlejší dvojkolku. Plán byl v konečném zúčtování splněn na 100 procent, neobešlo se to však bez několika chyb. Museli jsme se sklonit pouze před auty s vyšší maximální rychlostí, pohonem všech kol a s trochu větším výkonem motoru ve skupině A4.

První vložka byla, jako ostatně vždy, takovou na rozehřátí a dosažený čas to jen potvrdil. První runda se obešla bez chyb. První varování přišlo na RZ4, kdy v překrásné technické pasáži ve vsi ve snaze získat nějakou tu vteřinu na víc jsem ji naopak ztratil. Razantní nájezd do levé obtížné táhlé zatáčky nebyl žádoucí, chtělo to o zlomek sekundy dříve brzdit a řadit o rychlost níž. K seřazení stejně došlo, ale až v moment, kdy se auto sunulo táhlým smykem ven ze zatáčky. Jízda ze široka a korekce nežádoucího smyku a tím utlumení rychlosti zbytečně přidala k našemu času něco navíc. Vůbec si nedovedu představit, že někdo, kdo jede na dosažení co nejrychlejšího času, se v těchto situacích vyžívá a přivádí si je pomalu v každé druhé zatáčce. Ideální je jízda na hranici smyku, potom je již málo prostoru na to řešit náhle vzniklý stav, nemluvě o tom, jak trpí čas. Pomyslný jazýček vah se dovede střelhbitě převážit na stranu, kdy se již těžko dá něco řešit a problém je na světě. Auto uklizené v lese se v lepším případě obtížně vrací na trať a v tom horším tam již zůstane do konce rallye.

Foto: fotobiost – On marek jásal, jak se opírám do gum, ale že je skoro zouvám, to nezmínil.

V dalších dvou vložkách jsem se již krotil a dobrodružství jsme zažili až na předposledním testu dne. Ve snaze udržet se v plném rytmu a ždímat z vozu vše, co v něm je, jsem držel plný plyn přes dva horizonty. Na druhém na čerstvém asfaltu jsme se snad i v plné šestce odlepili od země, na skok to moc nevypadalo. Potíž nastala při dobrzdění táhlou pravou zatáčkou do levé kosy přes hranu. Už jsem myslel, že pojedu jako začátečník rovně, kola měla tendenci se zastavovat a vinkl se neúprosně blížil. Zariskoval jsem a vůz zlomil do zatáčky, výjezd z ní byl skoro celým autem vnějškem travou. Pravé přední kolo na nezpevněném podkladu hrabalo jako o život v oblaku zvířeného prachu. Vše co jsem najel na předchozí pasáži, jsem hloupě nechal širokým průjezdem mimo trať. Tolik chyb co jsem za tento podnik udělal, to se mi nepovedlo za celou loňskou sezonu.

Vše gradovalo na posledním testu. Nejprve jsem se netrefil po nájezdu na zpevněnou plochu ani na cestu, dopad vlevo v trávě byl sice výhodnější pro nájezd do následující zatáčky, ale pro účinné zpomalení vozu to zase nebyl žádný šlágr. Hlavně, že se to Markovi líbilo a nadšeně mě hnal po šotolině k razantnější jízdě slovy: „Dej jí tam, zlom to za gumu.“ Dával jsem spíš pozor, abych jel vpřed a nehrabal na místě. Obavy jsem měl i z toho, abych něco neurval na autě, třetí průjezd byl na jinak pěkně připravené vložce již znát, v těžkých zatáčkách byly vyjeté hlubší koleje. Auto se halilo do oblaku prachu, v jednu chvíli nás ovinul sloupec zvířené zeminy z obou stran vozu a přehnal se přes přední okno, kde se oba proudy střetly. Bylo to jako potmě v tunelu Blanka. Po akci jsem se dozvěděl z dobře informovaného zdroje, že jsem tam dostal skoro od všech Fiest nářez do dvou sekund. Prý to tam nějaký přihlížející odborník měřil, já jsem v tu chvíli byl dost zaneprázdněn, tak jsem to nezměřil, a proto to ani nemohu komentovat. Možná, že dotyčný časoměřič nezaregistroval, že jsem již z oblaku prachu dávno vyjel a jsem již v cíli, možná stopky při mém průjezdu zmáčkl o chvilku později.

Foto: Jan Pilát – Koukám na to s otevřenou hubou, kudy jedu mimo silnici.

Před naší posádkou byly poslední tři zatáčky a katastrofa byla na dosah. Po solidním obkroužení balíku slámy jsem si trochu pomohl přes spojku a vůz vyrazil levým vinklem na panely před horizont. V jízdní stopě byl v poslední pravé zatáčce na kostky před plechové garáže vytržený kámen z podloží tratě, který nebyl za horizontem vidět. Na poslední chvíli jsem korigoval směr a šutr objel vnějškem. Zatáčku jsem si maximálně ztížil, ještě, že tam bylo před těmi remízami místa, kde by otočil kamión, jinak bych do nich neplánovaně zajel skrze zavřená vrata. Poslední dvě zatáčky do cíle a drama vrcholí, najíždím do předposledního levého vinklu úplně od garáží z leva a zatáčku mám rázem o dva stupně obtížnější. Marek unesen dojmem z jízdy, on si myslel, že to tak chci, mě žene k ještě agresivnější jízdě a řve: „Levá sedm, pošli to tam, do levé sedm mínus!“ Auto se řítí levým bokem vpřed, míří v ústrety levé zatáčce za roh, to blbě dopadne, vůz již neřídím já, ale on mě, v tu chvíli jsem pouze pasažérem, který nemůže skoro nic ovlivnit. Pud sebezáchovy je silnější, než bezduché oddání se osudu. Držím plný plyn a kontrolka na řazení na mě křičí: "Dej tam trojku, trápíš motor!“ Ubírám, škubnu s volantem, nevyčištěná stopa s vrstvou štěrku, kterou pochopitelně nikdo nejel, mě vrací do hry, ve chvíli mám plný pravý rejd a jedu doleva a nutně potřebuji ještě jednou doleva do cíle.

Nemohu ubrat, to bych skočil na mez a rovnou do té bývalé vojenské kolny. Asi mám infarkt, ale nevím to jistě, protože jsem ho před tím ještě nikdy neměl. Jsem zpocený jako vrata od chléva, mírně přetáčím motor, omezovač láteří: „Nedám ti ani kapku šťávy, ani kousek proudu!“ Pneumatiky kloužou po dlažbě pokryté nánosem písku, v silně natažených hodinách prolétáme cílem. Míjíme o píď fotobuňku, zdaleka není všemu konec. Skluz vozu nebere konce a řítíme se na zaparkované autokrosové stroje, parkující za cílem na vnějšku zatáčky. Ubírám plyn, o milimetry míjíme červený závodní speciál, úplně jsem zapomněl, že tam ta auta stojí. Do rozpisu jsem tuto skutečnost nenahlásil, to proto, že jsem lajdák. Vůz se zastavuje na dostřel plechovým vratům od garáží a čelním sklem vidím do tváře časoměřiči na cíli a pozoruji jeho nechápající pohled. Marek přichází k sobě, on úplně přestal číst, ono již stejně nebylo dál nic v jeho brožuře ke čtení, byla tam pouze informace: „Stopky.“ Ty nezastavil. Konečně promluvil: „Pojedeme dál?“ Proč by ne, couvnu, otočím a jedeme do stopky. Auto je již v pohybu a blíží se do prostoru pro zápis času, mitfára upřímně pronáší: „Málem jsem si stříkl do textilu.“ Proti předchozímu průjezdu se o sekundu zrychlujeme, čtyřkolka v absolutním pořadí před námi zajíždí o dvě vteřiny lepší čas. To budou asi ty dvě, co nám chyběli, které nám dala ta Fiesta.

Foto: Martin Trdla – Věřil jsem, že se ututlá, jak jezdím úplně mimo stopu, ještě teď se stydím.

Z podniku jsme s Markem odjížděli v podvečer po vyhlášení vítězů a jejich dekorování. Pokud se zmiňuji o vítězích, tak mám na mysli všech tříd, pohárů i absolutního pořadí. Hlouček přihlížejících, většinou oceněných posádek řídnul a řídnul. Soutěžáci s pohárem v ruce, nepozorovaně mizeli v mimikrech, ještě, že tam nikde poblíž nebylo houští. Do samého konce slavnostního ceremoniálu vydržela pouze hrstka skalních a nesobeckých příznivců rallye, kteří upřímně zatleskali i soupeřům z jiných kubatur. Někteří účastníci ještě zapózovali před svými soutěžními oři před objektivem fotoaparátu a účastníky čekala již jenom cesta k domovu.

Cestou domů jsme začali se spolujezdcem rozebírat průběh soutěže a hledali jsme možnosti, jak se ještě zrychlit a přiblížit se těm nejrychlejším v absolutní klasifikaci. Šlo by to za použití šestnáctistovky, ta na ně platila. Ono 75 koní navíc by bodlo, stejně si někteří jedinci myslí, že jsme ji jeli poslední dvě soutěže. Razantnější průjezdy zatáčkou nepřicházejí v úvahu, nerad bych to hodil na klobouk, přeci jenom nemám věk na nějaké klukoviny. Nejsem také zvědav řešit krizové situace v každé druhé zatáčce, vozit za nárazníkem lopuchy a trávu od nadbytečného průjezdu pangejtem. Po této úvaze, která byla takovou akademickou, jsme přešli k tématu fyzikálních zákonů.

Vše co se točí, musí být nejlehčí, vše co se rozjíždí a následně brzdí, musí mít také nízkou hmotnost. Na autě kroky týkající se odlehčení za nás již vyřešila fabrika. Míra Březík je duchovním otcem účelnosti, z auta odstranil nadbytečné prvky, které nejsou k provozu třeba. Několik zastaralých měřících budíků nahradil kompaktním palubním přístrojem, který v sobě má i data logger a v každém servisu je možno vyhodnotit, jak bylo s vozem zacházeno. V datové schránce jsou uloženy všechny naměřené údaje v grafické podobě. Na přístroji lze nastavit šest alarmů, které za jízdy varují třeba o vysoké teplotě oleje, vody, nízkém tlaku paliva, oleje v motoru, slabém dobíjení. Lze nastavit i minimální přípustnou hranici pro teplotu oleje v motoru nebo chladícího média, po jejíž dosažení lze vozidlo použít. Na autě je vyřešeno i automatické spínání ventilátorů dochlazení chladicí kapaliny při dosažení určité teploty. Detailním odlehčením se zabýval i Kuba Král, který odlehčil a odvrtal kde co. Určitě ho to stálo hodně času a přemýšlení, protože důsledně dodržel zachování tuhosti karosérie a její účelnost. On je to gram ke gramu, v součtu to jsou kila zbytečné váhy. Na autě již není prakticky co odlehčit, Kuba váhu stlačil na 830 kilo, já jsem ji navýšil drobným nářadím a materiálem vezeným v autě na necelých 850 kilo. Také jsme si říkali, že nějaké to kilo bychom mohli shodit i jako posádka.

Foto: Jakub Imingr – Ujedu té písečné bouři, nebo mě pohltí.

Tento vůz jsem měl možnost si detailně prohlédnout a porovnat se s ním na rychlostních testech v roce 2007 na Barum Rally. To ho sedlal Míra Březík, který třídu vyhrál a mimo to i většinu erzet, těch pár zbývajících jsem vyhrál já s Helenou s naším autem. Jiného přemožitele ve třídě toto auto s Mírou za volantem na domácí Barumce nepoznalo. Vozidlo mělo v té době 159 koní proti mým skoro 155, hodně jsem se těšil na to krásné svezení s takto jedinečnými výkonovými parametry. Člověk míní, jiný činí. Poradil jsem si, v autě je můj motor, sice má méně koní, je trochu vyčpělý, jel mistrák v roce 2007 a celý volný pohár v roce 2008. Tam dostal řádný kouř, protože dojel na konci roku třetí absolutně bez rozdílu tříd. Mám k němu úctu, šetřím ho, točím ho do kontrolky na řazení sedm tisíc otáček, na delší rovině ho chvíli pobídnu o pár set otáček nahoru. Jeho zvuk mě v tento moment ihned upozorňuje, abych se umravnil a nechal ho dýchat a žít. Nechápu, jak někdo může točit podobný motor 8500 otáček za minutu. To netočím ani šestnácti stovku se dvěma vačkami. Snad mi motor vydrží ještě ty dva podniky do konce seriálu. Určitě by bylo lepší mít nový motor, ale ten je v nedohlednu, všechny získané finanční prostředky na letošní sezonu jsem investoval do nákupu tohoto vozu. V nejhorším do posledního podniku můžu nastoupit s Favoritem, se kterým jsme loni s Přemkem vyhrály ve veteránech VP.

Foto: Merhanz – Zatím mě pořád baví ukazovat záda soupeřům a podělit se s nimi o zážitky z rallye.

S autem jsem poslední dva podniky maximálně spokojen, je to trochu větší a rychlejší motokára. Je i rychlejší než Octavia WRC z Království železnic, kterou jsem měl tu čest porazit. Přeháním, na pátém rychlostním testu byla rychlejší, po šesté vložce na nás ztratila 12 vteřin, což je patrné z výsledkové listiny. Na rozdíl od některých, kteří se zde v diskuzi ukájí bezduchými příspěvky, já se vyžívám v tom, že jsem se slabším autem rychlejší než konkurence se speciálem nejvyšší specifikace. V průběhu rallye jsem po půl třetí odpoledne o rok zestárnul. Za dopoledne jsem nasbíral další zkušenosti a odpoledne jsem je ve vyšším věku zúročil, byť nepatrně po sekundě na 8. a 9. testu, přesto to stačilo na posunutí se na osmé místo absolutně po průjezdu poslední RZ. Akce se velmi vydařila, svoji přítomností mě podpořila i vnučka a na rallye si užívala doby školních prázdnin. Možná z ní jednou bude, nemusí to dlouho trvat, spolujezdkyně, třeba bude sama točit volantem. Můj spolujezdec Marek Procházka, který zaskakuje za Přemka Budína, mě velmi mile překvapuje. Jeho přednes v soutěžním autě hodně dobře slyším díky jeho hlasovým dispozicím, jsem v poslední době již trošku nahluchlý. On Marek rallye žije a je to vidět i z jeho přístupů k veškerému dění okolo rallye, rovněž i v soutěžním autě. Umí mě pobídnout a motivovat k vyššímu výkonu, rázem jako by v autě bylo o deset koní navíc. Nějak nám vyhládlo, zastavili jsme se proto v McDonaldu, natláskli se a nějak pozapomněli, že jsme chtěli hubnout.