Po darovaném vítězství v Krkonoších jsme dali hlavy dohromady a snažili se vstřebat ten výprask od Vendy Kopáčka :-) . Z lebek se nám kouřilo, jak jsme se snažili vydedukovat, jak je možné, že rok se s rokem sešel a my jsme najednou, z ničeho nic, o vteřinu na km pomalejší! Lumír mumlal, že už jsme prostě staří, že závodníci stárnou rychleji a když se blíží padesátka, tak už to je jak u psa – 1 rok závodění za 7 let normálních. Pokyvoval jsem hlavou, protože běžně se cítím tak na stopadesát let, ale pak jsem pookřál, když jsem si vzpomněl na Arazima, jak vytřel všem zrak na Bohemce. Ten je přece ještě starší než my a jak jede! Takže tím, že jsme staří to snad nebude a musí to být v něčem jiném. Nesměle jsem se zeptal, jestli to třeba nemůže být loňskou špatnou úrodou ovoce na “pitných stromech“ a z toho vyplývající nevalnou kvalitou slivovice a ostatních destilátů. Při množství, kterým se Lumír neustále léčí se mi zdálo docela možné, že by se to mohlo negativně projevit na jeho schopnostech. On mě hned ale utřel, že neúrodných roků zažil už spoustu a nikdy to na něj takový vliv nemělo :-) ! Tak jsme se postupně dostávali k racionálnějším záležitostem a rozhodli jsme se změřit auto na obvyklém testovacím úseku. A ejhle! Zjistili jsme, že na úseku cca 500m je auto pomalejší asi o půl vteřiny proti poslednímu měření, které bylo někdy v loňském létě, ale už téměř o celou vteřinu proti tomu, když byl motor nový. Takže to Lumíra konečně nakoplo, přestal básnit o Fabii R2 a oproti svým zásadám, že věci se mají opravovat až se rozsypou, začal řešit kompletní repasi motoru. Však už by si to ten motor určitě zasloužil! Odjeli jsme s ním přece nějakých 12-13 podniků a i když se nám pořád zdálo, že funguje super, zřejmě už to zdaleka není to pravé ořechové.

Vše vypadalo nadějně, ale bohužel ve finále se zjistilo, že prostě nejde skloubit dohotovení motoru s jeho odbrzdění tak, abychom Vysočinu stihli. Nezbývalo tedy než na motoru akorát vyměnit rozvodové tyčky a vahadla poškozené při krkonošském extempore s ventilovými pružinami a doufat, že to nějak dopadne. Kromě motoru šla na repasi i převodovka, protože přesto, že kluci vyměnili silentbloky na uchycení do káry, stále nám vypadávaly kvalty. Tady nás čekalo další nemilé překvapení – téměř všechno uvnitř bylo na vyhození i s obalem. Uložení hřídelí v obalu bylo totiž vymačkané a celý obal se roztahoval, stálý převod měl vydrolené zuby a i některá soukolí měla do optimálního stavu hodně daleko. Vše se ale dalo dohromady, sice na poslední chvíli, ale aspoň byl předpoklad, že převodovka už nebude dělat žádné problémy.

Na Vysočinu jsme tedy vyrazili jako obvykle v pátek brzo ráno. Naštěstí většina trati byla stejná jako loni, takže trénink neznamenal žádný větší problém. Celý pátek proběhl v klidu, že jsem byl až z toho nervózní a pořád čekal, co se zase objeví za jobovka. Ale kupodivu se nic zásadního nestalo, když nepočítám zjištěnou prasklinu na sání, kterou kluci zalepili tekutým kovem a dokonce se mi podařilo o půl jedenácté večer přemluvit Lumíra, že pojedeme do kempu spát. Sice brblal, že tak brzo už nešel spát ani nepamatuje, ale nakonec si dal říct. Samozřejmě usnul úplně první a chrápal jak mimino, zatímco já, jelikož mám nízký tlak a jsem poněkud zimomřivý, jsem se celou noc budil strašnou klendrou. Nepomohlo mi, že jsem se oblékl do nehořlavého prádla, prostě letní spacák byl té noci málo.

Probudil jsem se nevyspalý, s kruhy pod oky a Lumír mě hned zdrbal, že je od čtyř hodin vzhůru a je přespaný. Pomyslel jsem si své, protože mě mimo jiné ráno budilo i jeho chrápání, ale byl jsem tak zmrzlý, že jsem neměl sílu se s ním přít. V servise nás čekala snídaně, jelikož tentokrát s námi opět vyrazili naši sponzoři a další kamarádi. Horký čaj jsem přijal s vděčností a trochu nevěřícně jsem čučel na obrovskou pánev s vaječinou. Jára Mohyla mě dostal svým nevinným: „ No co? Pořád se nám té vaječiny zdálo málo, tak jsme tam nakonec vrazili všech šedesát vajec!“ A tak kdo k nám ráno přišel, dostal vaječinu a z pánve pořád neubývalo…

Na start jsme tedy vyrazili v docela dobré náladě, posilněni a probírali jsme zdejší vložky. Moc se nám nelíbily už loni, byly na náš vkus moc rychlé, ale co se už dá dělat – jsou pro všechny stejné. Loni tu Venda Kopáček vedl celou soutěž a i když jsme ho stahovali, tak jsme ho nakonec v samém závěru nepřetlačili, i když jsme se hodně snažili a tož uvidíme, co bude letos. A viděli jsme… Když nám přišla SMS s výsledky první vložky, moc nás nenadchla – dostali jsme přes 8s. Tak to nezačalo moc dobře! To ale nic nebylo proti SMS po druhé RZ – nevěřícně jsem zíral na displej – Kop. – 21,4s !!! Lumír na mém výrazu viděl, že se o mě pokouší infarkt a tak jen houknul: „Co je?“ „Dostali jsme 21 vteřin!“ , vysoukal jsem ze sebe a pokračoval, „ ty vo.e, já si myslel, že závodíme!“ Byli jsme naprosto vyvedeni z míry a do řeči nám nebylo. Za chvíli to Lumír vstřebal a konstatoval: „ To musí být tím motorem. Mně se zdálo, že mu chybí jiskra a tady na těch dlouhých rovinách to prostě nejede. Vždyť ta šestka ani nedoleze k omezovači na kilometrovém úseku naplno! Teď nás ještě udělá Dalibor (Slivka) a Čonka a budeme za úplné blbce!“ V tom došla zpráva, že Robert Čonka odstoupil a že před D.Slivkou máme náskok po dvou vložkách pouhých 11s. Tak to je nic moc. Dalibor dlouho nejel, když pominu jeden a půl erzety na Kopné, než mu začalo hořet auto a byl předpoklad, že bude postupně zrychlovat. Holt se budeme muset snažit bojovat!

V servise po první rundě nebyla nálada úplně nejlepší a nepomohlo tomu ani zjištění, že v motoru chybí skoro litr oleje! Tak to abychom se nakonec vůbec dostali do cíle! Druhá runda ale naštěstí probíhala podobně jako ta prvá – Venda Kopáček nás nehorázně obkládal, ale Daliborovi jsme pomalinku odjížděli. Dávali jsme si pozor na retardéry, protože dostat 30s za rozražení, to by byl velký průšvih! Pomalu jsme začínali věřit, že auto přece jenom dojede až do cíle a my uhájíme druhé místo. V druhém servise kluci opět dolili litr oleje a my lehce nervózní vyrazili do posledního kola. Bylo vidět, že motor více a více pokuřuje a na startu předposlední vložky prý dokonce byla za námi taková kouřová clona, že kluci startující za námi museli vytáhnou rozpis do mlhy! To jsem čučel, na co všechno jsou připraveni!

Přesto všechno jsme se ale nakonec dokodrcali až na cílovou rampu a uhájili to druhé místo. Naštěstí pro nás jsou už dávno pryč doby, kdy nás jezdilo ve třídě třeba i přes dvacet a o bednu se přetahovalo i deset lidí. To bychom asi dopadli jinak. Takže vše vlastně skončilo dobře, i těm tratím jsme nakonec přišli na chuť a docela se nám líbily a jelikož jsme se snažili dodržovat předpisy tak se nám i pokuty vyhnuly, takže za nás – Vysočina OK! Na příští soutěž už budeme mít nový motor a pak tedy snad konečně vyzkoušíme, jestli ten Venda Kopáček bude letos neporazitelný :-) ! No a jestli jo, tak pořád ještě zbývá oprášit starý návrh a prosadit novou kategorii – seniorů, posádek mající dohromady nad sto let! Nevím, proč se pořád upřednostňují nějací junioři, dámské posádky a smíšené posádky , když dva dědci v autě je úplně jiný kalibr :-) !

PS: Po rozebrání motoru Jara Vančík zjistil poškozené prostřední ložisko na klice, takže jsme měli ještě větší štěstí, než jsme si mysleli.

Děkujeme všem našim sponzorům a mechanikům, že i v této těžké době stojí při nás a investují do nás finance i volný čas, abychom se vůbec mohli postavit na start soutěže. Moc si toho vážíme a na oplátku se snažíme vždy bojovat o co nejlepší výsledek.