Myšlenka startovat na domácím Pačívě se ve mně zrodila někdy v zimě, když jsem si dělal licenci na K4 pohár ČR v rallye. Pro mě i mitfáru Marka Procházku je Pačejov domácím podnikem, na který se oba jezdíme dívat od mala, startovat na něm je tedy pro nás splnění dlouholetého snu. Ale nepředbíhejme…

V pátek 22.7. tedy dva dny před uzávěrkou přihlášek, se setkáváme v jedné nejmenované plzeňské pivnici a ve velké euforii posíláme přihlášku plus vklad. Ovšem mělo to malý háček, auto ještě nemělo eRka a Marek licenci, začalo tedy pro nás období shonu, vyřizování, zařizování, opravování a hlavně placení. Po přípravě auta skvělými mechaniky jsme stáli plni očekávání ve středu 27.7. v Praze na Chodovci na testování. Byly to hrozné nervy, zda vůbec prolezeme s vozem, který jsme kromě rámu stavěli komplet v naší dílně na koleni. Moc lidí tomu nevěřilo a tak padaly různé sázky o sud piva či pečené sele.:-) Naštěstí jsme k naší velké radosti úspěšně odjížděli zpět do Plzně a to i s modrou knížečkou "Průkaz sportovního vozidla". Byla ovšem zaplněna také nejednou závadou a tak nastal hlavně pro mechaniky opravdu krušný týden. Do startu bylo třeba vyměnit výfukové svody za originální, taktéž brzdové kotouče, kličky stahování oken, vyměnit pásky na hasicích přístrojích za kovové, dodat 2 litrovou nádobu na odfuk motoru, dodělat domeček na palivovou pumpu, dolepit různé samolepky a podobné výmysly. Kdo byl někdy na testování, tak určitě ví o čem mluvím. Do toho bylo třeba na dopravním úřadě nechat převést auto do registru sportovních vozidel, což jim trvalo skoro týden. R značky jsem měl tedy v ruce až ve středu před soutěží. Ještě tentýž den jela Baruš na výlet do Prahy pro razítko do sporťáku na ministerstvo dopravy. Ach ta administrativa…

Mezitím co se dokončovaly práce na autě, tak bylo třeba dokoupit pro nás ještě vybavení posádky. Takže dalších pár tisíc navíc, ale naštěstí je to jen jednorázová investice. Pak už zbývalo jen sehnat gumy, zajet za sponzory, sehnat stan, zařídit plato a odvoz auta, předělat zelenou kartu na erka, sjednat pojištění posádky a nechat vyrobit jmenovky v reklamce. V předvečer soutěže jsem ještě vyplňoval technickou kartu, karty bezpečnostní výbavy jezdce, registraci seznamovacího vozidla a dotazník pro posádky. Vše se nakonec podařilo a 5.8. ráno jsem nabíral Marka a vyráželi směr Olšany pro itík. Po převzání itíku a absolvování části administrativní přejímky jsme vyrazili na seznamovací jízdy. Z těch jsem měl celkem strach a v noci mě budily hrozné představy, jak v jednom kuse uhýbám do škarpy před jedním Myšákem za druhým, kteří již zde jedou posté. To se nakonec naštěstí nenaplnilo asi i díky tomu, že jsme si nejdříve najeli RZ 4/8, zatímco zbytek byl na prvních 3 RZ. Následovala káva na benzíně v Horažďovicích a přesun na zbývající tři erzety, které byly opravdu perlami této soutěže. Po najetí jsem měl však největší respekt hlavně z té nejkratší jedoucí se z Komušína do Horažďovic. Již při seznamovacích jízdách zde byly jasně patrné stopy po výletech posádek mimo trať. V minulosti si zde vylámalo zuby již mnoho posádek a rozhodně jsem nechtěl být letos jednou z nich.

Rychle se blížil čas technické přejímky a tak jsme zamířili na benzínku do Horažďovic, kde jsme měli sraz s mechaniky. Rychle nalepit čísla a už jedeme na technickou. Zde vládne tak trochu organizovaný chaos. Děda v časovce mi naštěstí řekl kudy tudy na admin a již jsme stáli ve frontě na ONI. Zde vzniklo trochu nedorozumění, že nám tam namontují i držák což se nestalo a tak nás mezitím předjelo asi tak 15 aut. Po absolvování technické přejímky, kde nám odstranili závady z testování jsme jeli zpět na benzínku. Tam nám kluci namontovali držák ONI a následoval zase přejezd zpátky na její osazení a zapnutí. Pak naložit auto na plato a přejet na letiště Pole, kde mezitím Paťan s Baruš postavili servisní zázemí. V předvídání věcích příštích jsem pak raději jel spát do Plzně. Druhý den jsem se dozvěděl, že jsem udělal dobře, protože se pilo až do ranních hodin. Není nad to jet závody s čistou hlavou…:)

Již ráno po cestě na letiště pršelo, z čehož jsem radost moc neměl. Náš čas startu byl 10:10, bylo tak dostatek času na volbu obutí pro první rundu. I přes osychající trať jsme zvolili jistotu v podobě medií a vyrazili na startovní rampu. Jelikož v itíku nebyl vyznačen příjezd na náměstí, tak jsme trošku bloudili. Přeci nepřijedu pozdě na start, říkám si a už si to šinu nějakou zámeckou branou kolem pizzerie na náměstí. Po udivených pohledech uskakujících kolemjdoucích napětí ve voze střídá výbuch smíchu a radost, že jsme na náměstí:-)

Po odmávnutí praporkem na rampě se vydáváme na přejezd k první RZ. Po chvíli Marek křičí: "Ty vole, to snad není možný – My jedem Pačejov!" Až teď si uvědomuji kde vlastně jsem a hlavou se mi honí myšlenky to hlavně nerozbít na první erzetě. To se mi málem nepovedlo již v prvním odbočení tak 300 metrů po startu, kde jsem moc dlouhý na brzdách a nějak to nechce zatáčet do levé na bordelu. Naštěstí ručka krizi zachránila a jelo se dál. Po tomto probuzení jsem zbytek vložky jel raději v klídku. Hurá jsme v cíli, na těch gumách to žádný šlágr nebyl. Na přejezdu nám nějak začala stoupat teplota vody a tak jsme před dvojkou dolévali. Zkouška byla následně zrušena po havárii čísla 90 a jeli jsme tak jen volný průjezd a šup do servisu. Tam jsme dali suché gumy, dolili vodu, benzín a mastili na druhou rundu. RZ 3 byl obávaný vojenský prostor, na startu čekáme, protože byla pozastavena kvůli nehodě. Konečně je tu start. Po něm následuje rychlý nálet po širokém až ke známému odbočení na šotolinku. Tady jsem trochu delší a tak za ní tahám, abych si neuřízl zas tak velkou ostudu. Po následné pravé vidím fandit Toma Fryče s Ozzákem a tak se snažím moc neubírat:-) V celém muničáku to opravdu hodně klouzalo a tak jsem raději brzdil o dost dříve, abych ho zdárně dokončil. To se povedlo a celkem jsem si oddychnul. RZ 4 byla celkem rychlejší, ale líbila se mi. Zejména technické průjezdy Strážovicemi a Nehodívem stály za to. Je to super pocit najednou projíždět vracák v Nehodívě, který jsem doteď znal hlavně z televize. Na dlouhém přejezdu k RZ 5 nás vystrašil jemný déšť, který však ustal ještě před startem. To se nám dost ulevilo. Na zkoušce jedu pocitově již o mnoho lépe než v prvním průjezdu a i skok přes hlavní se snažím držet a hle auto se i odlepuje:-) RZ 6 jedeme na ostro poprvé a tak nějak hlavně na dojetí. Začínají nám totiž při náletech do vracáků vadnout brzdy a tak si musím pomáhat i vražením jedničky na tvrdo aby to zabrzdilo včas.

Následuje opět servisní přestávka a pak jen dvě RZ do cíle. Hlavně dorazit celí až do cíle, to už je náš jediný cíl. RZ 7 je opět muničák, tady se již snažím zrychlit. Nakopávací šotolinu před nájezdem na parkoviště už neprodávam a po pořádném výletu do vzduchu to honím chvíli trochu loukou. A je to znát i na čase. Na pěti kilometrech jsem si nadělil 20 vteřin. Je před námi posledních 7,38 měřených km na RZ 8. Po celkem čisté jízdě se v cíli zlepšuji o 6 sekund a zajíždím pro mně celkem pěkný 57. čas absolutně. Po příjezdu na Horažďovické náměstí nám gratuluje k dojetí celá řada kamarádů a známých. Rally Fans Katovice dokonce kropí Swiště sprškou šampaňského.

Konec dobrý, všechno dobré. V cíli jsme nakonec na 63. pozici absolutně a 5. místě ve třídě SA1. Sice unavení, propocení, ale šťastní, že jsme bohatší o nové zkušennosti a hlavně, že jsme si splnili sen jet a dokončit Pačejov. Velké poděkování patří sponzorům SD sped Plzeň a X hosting.cz. Dále mechanikům za skvělou práci při stavbě a přípravě auta. Jmenovitě Paťanovi Chodorovi, Lukáši Míčovi a Barče Rendlové. Poděkování za odvoz auta patří Michalovi Sudovi. Honzovi Vostrýmu a jeho Tym-motorsportu za zapůjčení stanu. Díky také Pavlu Steinerovi a "Píďovi" Lošťáků za zprostředkování pneumatik.