Jablonecký Tomáš Grega se během své, téměř desetileté, rallyové kariéry vryl do povědomí fanoušků především jako přední pilot třídy A5, předchůdkyně současných „sedmiček“. Po vynechání sezóny 2009 a loňských třech sporadických startech, zamířil letos do absolutní špičky. Neučinil tak však jako pilot, nýbrž jako spolujezdec Jana Dohnala v kokpitu Peugeotu 207 S2000. Přestože je Tomáš obvykle málomluvný, při našem povídání pro server eWRC se přece jen trochu rozpovídal.

Rozhovor nemohu zahájit jinak, než otázkou, jak se vlastně z předního jezdce své třídy stane spolujezdec?

„S Honzou jsme byli dlouholetými soupeři ve třídě A5. Od té doby jsme dobrými kamarády. Občas jsme si telefonovali a někdy loni v listopadu při jednom takovém hovoru Honza bědoval, že opět hledá spolujezdce. Martina Škardová se totiž rozhodla po roce vrátit k Honzovi Sýkorovi. Zpočátku pouze z legrace jsem prohodil, že holt pojedeme spolu. Pak jsme ale o této možnosti začali debatovat vážněji a najednou jsme společně byli u Honzova poradce – „Pana Profesora“ Jaroslava Ginsla. Vše doznalo reálných obrysů. Rozvíjeli jsme teorie, začali pilovat rozpis a „Pan Profesor“ mě zasvětil do soutěžního sportu. Přestože závodím od roku 2002, principy a taje rallye jsem pochopil až nyní díky němu. Například o nutnosti pečlivé přípravy i mimo samotné závody jsem dosud neměl ani potuchy.“

V minulosti jsi dvakrát navigoval Slávu Ducháčka. Využil jsi nyní tehdejší zkušenosti?

„Tenkrát to bylo o něčem úplně jiném a už si z toho ani moc nepamatuji. Koncem roku 2005 jsem vedle Slávy zaskočil za pracovně zaneprázdněného Daffyho (Petr Dufek, pozn. autora). O rok později v Pelhřimově jsem s ním jel, abych posoudil fungování jeho felicie. Byl jsem spokojen a tak jsem jí od něj za další dva měsíce koupil.“

Co třeba respekt z horkého sedadla?

„Respekt samozřejmě musí být vždy. Honzovi ale jako jezdci naprosto důvěřuji, stejně jako kdysi Slávovi. Bez toho by to nešlo a hned tak vedle někoho bych si nesedl.“

Společnou premiéru s Honzou jste absolvovali na Thermica Rally Lužické hory. Obsadili jste sedmé místo absolutně a šesté v rámci MČR sprintrally. Panovala spokojenost?

„Spokojenost byla tak osmdesátiprocentní. Velmi jsem ocenil předchozí precizní přípravu, bez které bych to asi zvládal jen těžko. Důležité bylo i předchozí testování v Březovicích. Tam jsem vlastně seděl ve voze S2000 poprvé a absolvoval jsem úvodních zhruba padesát kilometrů. Rovněž samotná soutěž pro mě byla především učením. Podobně na tom však byl i Honza, seznamující se s pro něj novým autem. Jeho asi největším handicapem byly vracáky do kopce. Proto jsme nebyli spokojeni s dosaženými časy z erzety Ještěd, kde bylo hodně zatáček tohoto typu. Letošním cílem je ale zúročení přípravy, sbírání zkušeností a postupné zrychlování. O výsledek až tolik nejde.“

Hned na nadcházející populární Kopné jste už byli čtvrtí a v rámci sprinterského šampionátu ještě o příčku lepší.

„Kopná byla dalším stupínkem na naši cestě učení. Pro úvodní sekci jsme zvolili nevhodné měkké nastavení a jeli jsme jak s bábou pro vajíčka. Ve druhé rundě nás pro změnu potrápilo dobíjení a místo závodění jsme spíše zírali na svítící kontrolku. Aby vydržela baterka, odpojovali jsme vše, co se dalo. Příčinou problémů se později ukázal uklepaný kabel na alternátoru. Mechanici si v servisu pořádně mákli, ale vše stihli v časovém limitu. Moc jim za to děkuji. Závěrečná sekce pak konečně byla blahodárným balzámem. Vše šlo jako na drátkách, krásně jsme se svezli a pro takové pocity člověk závodí.“

Třetí sprint – Rally Krkonoše – poznamenalo proměnlivé počasí a pneumatiková loterie. Jak jste se s ní vypořádali?

„Bohužel jsme gumy nezvolili dobře ani jednou. Pro první sekci jsme vsadili na média místo řezaného slicku a navíc jsme měli příliš měkké nastavení podvozku. Na druhou jsme místo tvrdého slicku dali hodně řezaný měkký, navíc ještě hodně staré gumy po Krestovi. Prostě jsme kupili spoustu chyb. Také „Pan Profesor“ si neodpustil kritickou výtku. Prý jsme jeli zbytečně křečovitě, a to nejen při utržení zadního nárazníku. Konečné páté místo a body za čtvrté jsou tak asi maximem možného.“

Ze sprintů jste si odskočili do velkého šampionátu a absolvovali jeden z vrcholů domácí rallyové sezóny – Rally Bohemia.

„Prioritou pro absolvování tak dlouhé a náročné soutěže bylo získat v rámci výchovného procesu další porci zkušeností. Před Bohemkou jsme byli nuceni investovat do nových brzdových třmenů a nápravnice, abychom splnili mezinárodní homologaci. Sice šlo o neplánovanou nemalou finanční investici, ale Bohemka nám za to stála. Vlastní závod s námi odjezdil „Pan Profesor“. Nechyběl v časovkách, počítal časy a dělal nám takový rychlý doprovod. Podobně prý za dob jeho závodění „létali“ mezi erzetami mechanici. Jeho pokyny nás pak jasně směřovaly k dokončení soutěže. Vyjma erzet Bondy, Sosnová a Vinec se nám celkem dařilo a v neděli jsme bojovali o pódiové umístění. Byli jsme sami až překvapeni, jak dobře se nám jelo na vodě. Bohužel na sychrovské rychlostní zkoušce nás přímo v Hodkovicích nad Mohelkou vyřadil ze hry prasklý chladič a následná ztráta vody z motoru. Zde chci zdůraznit, že chladič nejevil žádné známky mechanického poškození, mimo trať jsme nebyli a ani nenapíchli žádný klacek. Říkali jsme si pak, že jsme možná měli v servisu chladič zkontrolovat. Třeba bychom tam už prasklinku odhalili a mohli ho vyměnit. Na „kdyby“ se však nehraje a štěstím v neštěstí bylo včasné odstavení vozu a nezničení motoru. Odstoupení bereme jako ponaučení a od té doby už kontrolujeme stav vody před každou rychlostní zkouškou.“

Na zajímavý propočet hned po Bohemii upozornil Jaroslav Ginsl. O co konkrétně šlo?

„Moc nás potěšila pochvala „Pana Profesora“, který při následném hodnocení soutěže přišel se zajímavým propočtem. Ve chvíli, kdy jsme na Sychrově odstoupili ze třetího místa, ztráceli jsme na vedoucího Loixe dvě a půl minuty. „Pan Profesor“ zaslechl laické řeči některých diváků o tom, jaký je to balík. Zkuste se nad tím ale zamyslet trošku jinak. Dvě minuty třicet činí sto padesát vteřin. A pak si to přepočtěte na počet odjetých kilometrů. V tu chvíli to je asi vteřina na kilometr, což proti špičkovým a zkušeným posádkám s tovární technikou a obrovským rozpočtem rozhodně nepovažuji za ostudu. Taktéž pak je potřeba vyzdvihnout výkony dalších – například Vaška Arazima a Honzy Sýkory s lancery, Itala Andrey Crugnoly s cliem, Míry Tarabuse s fabií R2, či Emila Trinera s fabií. Hned jsem si vzpomněl na dřívější tvrzení „Pana Profesora“, že prostě nemá rád takové ty závěry třeba z okruhového závodění, či lyžování, že někdo dojel až pátý a tak neumí, přičemž ztratil pouhé desetinky. Stejně kritický pak byl vůči některým příspěvkům pod články na serveru eWRC. Mnozí jejich autoři, skryti přezdívkami, totiž působí opravdu bezduše.“

První polovinu sprinterské sezóny zakončila Rally Vysočina. Soudě dle Honzova vyjádření pro Českou televizi, jste asi s šestým místem nebyli příliš spokojeni?

„Vysočina se nám nevydařila. Honza nějak nevěřil podvozku a držet v rychlých zatáčkách za cenu případného zasvištění do lesa nehodlal. Ztráta se rodila především na úvodních dvou vložkách jednotlivých sekcí, zatímco ta třetí nám vyhovovala. Zpětně si vyčítáme, že jsme se po úvodní sekci nerozhodli pro výměnu převodovky a nedali kratší skříň. Charakter trati zřejmě vyžadoval častější řazení a naše váhavost a strategická chyba nás připravila o důležité informace a zpětnou vazbu. K Vysočině ještě chci zmínit jednu veselou historku. Na úvodní rychlostce jsme si v jedné zatáčce dopsali hodně vytahanou šotolinu a podle toho jsme ve druhém průjezdu brzdili. Jaké ale bylo naše překvapení, když někdo mezitím trať dokonale zametl. Rozhodně však šlo o menší zlo, než kdyby diváci nečistoty na silnici přisypali:-)“

Šesté místo jste, stejně jako na Vysočině, obsadili i v Pačejově. Soutěž opět ovlivnilo nestálé počasí. Můžeš pátý sprint sezóny zhodnotit?

„Pro nedostatek času netestujeme, a tak nám závody slouží k našemu růstu, poznávání auta a jeho nastavení. Nejinak tomu bylo i na Horažďovicku. Vysočina a Pačejov mají vedle totožného umístění společné také to, že nás na nich, vzhledem k pracovnímu zaneprázdnění, nedoprovázel „Pan Profesor“. Nyní ho přemlouváme, aby s námi jel do Třebíče. Věříme, že v jeho přítomnosti se nám bude dařit lépe.“

V minulosti jsi vstoupil do povědomí fanoušků jako přední pilot tehdejší třídy A5? Kde je konec tvé kitové felicii, s níž jsi v roce 2008 bojoval až do poslední soutěže s Jiřím Hladíkem o sprinterský primát?

„Kitovou felicii mám doma v garáži plně připravenou a otestovanou. Prodávat jí zatím určitě nehodlám, ale start s ní letos asi nestihnu.“

Foto: Robert Balcar