Ctiměřický Libor Paul (27. 2. 1979) vystoupal během své dvanáctileté motoristické kariéry postupnými krůčky z hobbycrossu, až k letošní účasti na vysněné Rally Bohemia. Celou dobu je věrný vozům značky Škoda. Za svůj největší dosavadní úspěch považuje předloňské pohárové vítězství ve třídě SA1.

Profil Libora Paula na eWRC-results.com

Začátky v hobbycrossu

„Odmalinka jsem toužil dělat mechanika nějakému závodníkovi. Nikdy se mi však nepoštěstilo, aby mě některý z nich vzal na soutěž sebou. První zkušenost s motoristickým sportem jsem tak učinil až v roce 2000 jako jezdec. Na Mladoboleslavsku byl tehdy ohromně populární disciplínou hobbycross. Dnes již neexistující tratě jako Týnec, či Hejtmánka, lákaly početné startovní pole a odehrávaly se na nich fantastické souboje. Mnozí tehdejší aktéři postupně přestoupili mezi „velké“ kluky. Jirka Bret, Tomáš Handík, Martin Kopena, Lukáš Vítek a další dodnes úspěšně závodí v autokrosu. Já však inklinoval k soutěžím.“

Léta ve volném poháru

„Rallyový debut jsem absolvoval roku 2005 v Hořovicích s favoritem a Mírou Kortusem na sedadle spolujezdce. Soutěž pro nás skončila havárii hned na úvodní vložce. Z hobbycrossu jsem totiž byl zvyklý pořád držet plný plyn. Tady navíc napršelo, já přehnal rychlost a už jsme se kouleli. Na autě bylo rozbité snad vše. Obrovská touha závodit nám však napomohla zprovoznit jej už do dalšího podniku. Byli jsme blázni a makali jsme na dílně celé noci.

Favorita jsme stavěli a vlastnili společně s Petrem Duřtem. Vzájemně jsme si také dobrý rok střídali roli jezdce a navigátora. Mě pak ale horké sedadlo přestalo bavit. Finančně jsme se vyrovnali a já si nechal favorita. Petr postavil felicii, ovšem záhy se závoděním skončil. Vedle mě usedl známý výrobce bezpečnostních rámů Martin Grabiec. V roce 2007 jsme společně vyhráli ve volném poháru třídu A1.“

Další krok vzhůru – Pohár K4

„Pro sezónu 2008 jsme udělali dvě podstatné změny. Přestoupili jsme do Poháru K4 a inovovali techniku. Byla jí červená felicie. Koupili jsme jí pouze jako káru na nápravách a stavěli jsme jí od základu včetně motoru. Stejně jako kdysi favorita, pokřtil jsem jí hned na úvodní soutěži. V Lužických horách jsme byli aktéry slavného karambolu. V potoce ležel kit Miroslava Plíhala a my viseli nad ním. Ani poté jsme s felicií moc neodjeli a prodali jsme jí Jardovi Kastnerovi.“

Dosud nejúspěšnější sezóna 2009

„Blahodárným balzámem pro nás byl hned následující rok. Z Maďarska jsme přes inzerát pořídili kitovou felicii továrního původu. Samozřejmě – jak už to v podobných případech bývá – vše na ní bylo totálně zhuntované. Po důkladné repasi jsme s Martinem v rámci poháru vyhráli třídu SA1. Zde jsem si poprvé uvědomil, jaké je to být oproti soupeřům v technické převaze. Loni jsem skončil ve třídě druhý za Jakubem Králem, který měl svého lehoučkého nově postaveného kita ještě vymazlenějšího. To už mi noty četl Míra Kortus – ten Míra Kortus, s nímž jsem při svém hořovickém debutu havaroval.“

Trpce zakončený sen

„Letos jsme se konečně rozhodli splnit si svůj sen o startu na domácí Rally Bohemia. To nás donutilo udělat si mezinárodní licence a přestoupit do hlavního sprinterského pole. Lužické hory pro nás zůstaly zakleté. Už na druhé rychlostce přestalo auto jet a my odstoupili. Později jsme na dílně odhalili banální závadu. Praskl plíšek škrticí klapky. Všimnout si toho zavčasu, mohli jsme pokračovat. Na Kopné jsme skončili druzí za Vendou Kopáčkem. Místo Krkonoš jsme upřednostnili německý Thüringen. Tam ale mají ty řády úplně jinak a ironií je, že by nám stačila národní licence. Šokován jsem byl několika „starými vránami“ a také jedním čtyřkolým golfem. Místo oken měl fólie, řazení udělané podomácku formou tlačítka na volantu. Ve společné kategorii se „šestnáctistovkami“ jsme skončili třetí a těšili se na památku v podobě pohárků. Jaké však bylo naše překvapení, když nás na pódium nikdo nezavolal. Později jsme se dozvěděli, že při účasti šesti a méně aut ve třídě, vyhlašují pouze dvě posádky. Kýžená Bohemka se nám nevydařila vůbec. Jednu ze zatáček třetí vložky jsem si napsal moc odvážně a prolétli jsme vysokým živým plotem na zahradu jednomu pánovi. Shodou okolností sice měl doma autoservis, ale poškození vozu – uražené rameno a řízení, rozbité blatníky, světlo a nárazník – bylo moc velké na to, aby nám pomohl.“

Konkurence ve třídě

„Ve volném poháru i „ká-čtyřce“ jsme měli nejlepší auto a tak jsme až do Králova příchodu vyhrávali. Ve sprintech nikdo ve třídě 7 nemá na Vendu Kopáčka. To je šílenec. Lumír Galia jede také rychle, ale s ním bychom závodit mohli. S Robertem Čonkou určitě – jezdíme podobné časy. Mrzí mě však, že momentálně není v naší třídě více pravidelných účastníků. Když se tak nad celým svým závoděním zpětně zamyslím, největší souboje jsem zažil ve volném poháru. Mnohdy třicetičlenné startovní pole slibovalo opravdový přetlak a pěkné závodění.“

Oblíbená soutěž

„Z dosud absolvovaných soutěží mě nejvíce zaujala populární Kopná. Líbí se mi především technickým charakterem tratí s minimem rovinek. Také atmosféra na Zlínsku je fantastická. Lidé tam jsou úplně jiní než v ostatních krajích a soutěžemi opravdu žijí. Samozřejmě ve mně přetrvává kladný vztah k Bohemii, především k fantastickým rychlostním zkouškám na Liberecku. Snad si jich příští rok užijeme více.“

Učitelé, rádci a vzory

„Vyloženého učitele nebo rádce nemám. Pokud potřebuji nějaké technické rady, obracím se na Láďu Tomka a Cvrndu (Věroslav Cvrček, pozn. autora). O převodovku se mi stará Pepa Rychtařík, motor připravuje Pepa Pilch. Ještě v hobbycrossových časech mi s motorem vždy skvěle pomohli Jozef Bartoš a Jakub Janoušek. V době obnovení spolupráce s Mírou Kortusem jsme se byli poradit ohledně rozpisu s Milošem Hůlkou, který bydlí ve vedlejší vesnici. Systém psaní rozpisu byl prospěšný hlavně pro Míru. Určitě by bylo obrovskou zkušeností a přínosem absolvovat soutěž s některou spolujezdeckou persónou. Jenže ta by s někým, pro ni neznámým, jen tak zadarmo asi nejela. Vyložené vzory nemám. Samozřejmě, jako asi každý příznivec soutěží, obdivuji geniálního Sebastiena Loeba.“

Vášeň pro dvě kola

„Na další koníčky mi už vzhledem k pracovnímu zatížení a závodům čas nezbývá. Přiznávám, že po celodenní automechaniččině už mnohdy ani nemám moc chuť připravovat soutěžák. Jednu vášeň ale přece jen mám. Líbí se mi motorky. Vlastním Yamahu R1 a občas se vyrazím projet. Skvěle se tím odreaguji. Před nějakými deseti lety jsme jezdívali v početné partě třeba i na dovolenou do Chorvatska. Pak však borci postupně začali zakládat rodiny a stavět baráky a dnes jsme rádi, když jedeme tři. Vyrážíme většinou na celý víkend, aby to stálo za to. Naposledy jsme s kamarádem zabloudili na brněnskou Grand Prix. Původně plánovaný motorkářský sraz v Pardubicích stál za prd. Jen jsme přespali a v sobotu ráno pokračovali do Brna. Dorazili jsme po obědě, a jelikož jsme na Masarykově okruhu byli poprvé, zaskočil nás obrovský počet vchodů. Koupili jsme si lístky na přírodní tribunu za 1800 korun, protože na tribuny za 3500 nám přišly hodně předražené. V koženém oblečení a táhnouce všechny naše věci, jsme zaujali divácké pozice. Noc v „kempu“ – na louce bez sociálního zařízení – vyšla na „pouhopouhé“ pěti kilo, pivo stálo pětapadesát. Pak se ani nelze divit, že nás bylo nějakých sto Čechů mezi dvěma tisíci Němců. Ani během nedělních závodů nebylo nic moc příjemného mačkat se na hlavní stráni hlava na hlavě. Vylézt nahoru prakticky znamená přes ty lidi přeskákat. Takže normální smrtelník může zavítat na Grand Prix, pokud se uskromní, sám, ale jako rodinný výlet bych to nedoporučoval. V závodě jako takovém jsem ani tak neřešil jednotlivé jezdce, protože dnes už rozhoduje především technika. Jednou vládne honda, poté yamaha a následně třeba ducati. Fascinující byl ale zvuk motorů. Stopětadvacítky mi přišly nezáživné na pohled i zvukem a jsem rád, že tam už příští rok nebudou. Moto GP rámusí pořádně. Nejvíce mě ale zaujala nejnovější třída GP2.“

Rallyová budoucnost

„Po předchozích zkušenostech už raději moc neplánuji. Představy mi totiž většinou nevyšly. Kamarádi se mě často ptají, co, kdy a kde pojedu, ale těžko něco tvrdit stoprocentně. Zvláště ve sportu, kde to mohu záhy rozbít a nebudu mít jet s čím. Ostatně, letos jsme také hodlali jet kompletní sprinterský šampionát a jak to dopadlo… Vše se také odvíjí od financí. Vyjma podpory sponzora MB Holding si vše platím sám. Pokud bude můj autoservis v Ctiměřicích prosperovat dobře jako dosud, určitě se někde představím. Kdyby to jednou bylo s Citroënem C2 R2 MAX, nestěžoval bych si:-) Závěrem chci za spolupráci při přípravě auta i na závodech poděkovat Mírovi Kortusovi, mému spolujezdci a mechanikovi zároveň a také bývalému mechanikovi továrního týmu Škoda Bobanovi (Michal Kreibich, pozn. autora).“