Vlastimil Resl - eWRC.cz
1. 9. 2011 20:12 − 2435× − 3

Zážitky z Barumky vylepšil jen Thierry

Velmi smolnou Barum Rally za sebou mají Martin Rada a Klára Šillerová. Během pouhých třech rychlostních zkoušek je postihly tři defekty.

Velmi smolnou Barum Rally za sebou mají Martin Rada a Klára Šillerová. Během pouhých třech rychlostních zkoušek je postihly tři defekty. Poslední z nich byl osudný. Přestože se Klára obětavě přestěhovala z kokpitu do kufru ve snaze odlehčit postiženou stranu vozu, trhající se pneumatika během dlouhého přejezdu do servisní zóny poškodila tlumič. Pro posádku červené alfy tak soutěž předčasně skončila.

„To vedro je k uzoufání, udělejte už prosím někdo zimu… Ochlazujeme se vzpomínkami na Jänner Rallye, sněním o Monte Carlu, debatou o eskymácích a ledních medvědech a popíjením nápojů ochlazených naší malou ledničkou z pětatřiceti na osmadvacet stupňů… V tom vedru se čas táhnul jako med. Díky povoleným dvěma průjezdům jsme měli středeční i čtvrteční odpoledne volno, na koupalištích bylo narváno tak, že pohybovat se dalo pouze chůzí, nikoli plaváním a tam, kde bylo podezřele prázdno, byla nakonec taky voda narvaná – sinicemi. Přečkat do tmy, kdy se už konečně dalo žít (a nočním životem žila bohužel hlavně terasa našeho hotelu) se zdálo utopií z dílny Artura C. Clarka.

Páteční první příležitost ke zničení celého auta, shakedown, jsme si nechali ujít. Na alfě nebylo co vymýšlet a zatím příjemně voňavé nehořlavé prádlo jsme pošetřili na večer.

S páteční superspeciálkou jsme byli spokojeni, divácká kulisa je tam nenapodobitelná a za klukama s „tajpárem“ jsme zůstali jen vteřinu a půl. Pokoušela jsem se sice přesvědčit Aleše (Aleš Zimolka, pozn. autora), že si má píchnout o dvě minutky později, abychom šli spát zase jednou na prvním místě ve třídě, ale on dal bůhvíproč přednost dobrým vztahům se svým pilotem.

V sobotu pak začalo naše trápení. I když… Se startovním číslem 101 a výhodně postaveným servisem u vjezdu do časovky jsme se mohli zrána kochat pohledem na speciály S2000. Já tedy spíš koukala po posádkách, chtěla jsem ta známá jména vidět naživo a taky se podívat na Thierryho Neuvilla, do kterého jsem se platonicky zamilovala již loni, a našemu společnému startu zde zamezil jedině fakt, že v Belgii nemají o mé existenci nejmenší tušení :-)

Biskupice a Pindula pro mě byly jediným způsobem, jak se dostat na Troják a Semetín, kam jsem se moc těšila. Jenže hned Biskupice jsme pomotali, vyrobili si defekt na odbočení ze šotoliny, který jsme bohužel museli téměř ihned udělat. Dojet na prázdném kole čtyři kilometry se obvykle dá poměrně v pohodě, jenže mě po pár metrech prolétla okolo okna roztržená guma a něco červeného: „Zastav, lítají nám tu kusy auta!“

Před Pindulou jsem si všem, kdo byli ochotni poslouchat, postěžovala na naši hroznou smůlu lepící se na pravé přední kolo a před Trojákem se ještě podivovala posádkám jedoucím takovouhle nálož ostrých kilometrů jen s jednou rezervou. Jen co jsme odstartovali, jel Martin trochu nervózně a vzápětí se mi svěřil se svou obavou, že kolo je zase měkké. „To snad ne, Pindula se nejela, nikde jsme nic nevymetli, to ten Peťan (Petr Pelech, pozn. autora) sype na trať hřebíky nebo co?“ Auto se pak chvíli chovalo normálně, pár kilometrů před cílem ale bylo jasné, že jdeme zase měnit – tentokrát bohudíky až za stopkou.

V krku se mi usídlil knedlík. Před námi Semetín, za ním padesát kilometrů na servis a v autě dvě kola rozsekaná na hadry. Nedalo se dělat nic jiného, než odstartovat a pokusit se netrefit žádnou díru nebo kámen. Martin se snažil, seč to šlo, chvílemi mi to přišlo až komické, alfa vydrží neskutečné věci a dnes s ní zacházel jako s princeznou, jenže všechno marné. Ujeli jsme asi šest kilometrů, když mi Martin říká „Tak máme zase kolo.“ „Tak to je konec…“ Přestala jsem číst, při té rychlosti nebyl důvod a začala přemýšlet, kolik nám zbývá do servisu. Sakra, tolik kilometrů nemůžeme ujet, abychom dojeli ve stavu „auto se čtyřmi koly s pneumatikami“. Bylo mi líto, že nejedeme normálně, všude vlály vlajky a stály houfy diváků, naprosto skvělá atmosféra i pro ocas startovního pole.

„Budeme bojovat, Klárko,“ říká mi Martin ve stopce, navlíkám rukavice a jdeme dělat, co je v našich možnostech. Tedy zvedneme celou pravou stranu, dobré pravé zadní hodíme dopředu a z té pohromy, co nám zbyla ze tří kol, vybereme to nejlepší a nandáme ho dozadu. Za Vsetínem navrhuju, že si vlezu doleva do kufru, abychom tomu kolu odlehčili, jenže i tak se guma za pár minut rozsekala, utrhla nádobku od tlumiče a začala se zakusovat do nádrže. Bojovali jsme sice statečně, ale poměrně krátce… Na tohle jsme neměli nervy ani jeden.

Až doma na dílně kluci zjistili, že nárazem při prvním defektu se zřejmě poškodila geometrie natolik, že vychýlení nemohla pneumatika vydržet, přehřála se a utekla. Pro nás tedy dodatečná a poněkud slabá útěcha na závěr – nejsme taková nemehla, že bychom skutečně byli schopni prorazit tři kola na třech erzetách. V Příbrami zkusíme vydržet jen se dvěma koly na jednu sekci, naše šance na dojetí soutěže se určitě zmnohonásobí :-)“

Foto: Robert Balcar

Komentářů celkem: 3
2. 9. 2011 10:30
0 0
Tak po výměně praskajících poloos za "celoosy",které již drží,bude potřeba změnit pneumatiky za něco jako "betonmatiky"......tedy tzv.drtiče dlažebních kosteksmajlík
No a pro pořadatele BR možná by bylo lepší, aby takovou náročnou kombinaci rychlostek jako Biskupice,Pindula,Troják a Semetín doplnil alespoň jedním flexi servisem ,jinak jde o zdraví posádek,když už nám sem sám J.T. přijel vykládat o bezpečnosti....
2. 9. 2011 10:44
0 0
Nemehla určitě nejste smajlík My jsme v prachaticích měnili kolo 10m od cílové rampy smajlík smajlík
2. 9. 2011 15:13
0 0
Je to jasné, špatné týmové rozhodnutí. Do kufru měl jít Martin a Klára za volant...smajlíksmajlíksmajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama