Otřelé a genderově nekorektní klišé praví, že každý muž by měl ve svém životě zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Syny mám tři, vlastní střechu nad hlavou taktéž a těch stromků jsem během svých lesnických brigád zasadil požehnaně. Jeden by řekl, že životní poslání bylo zcela naplněno a že takovým lidem už nic nechybí. Bývá tomu tak i ve skutečnosti? Nikoliv! Proč si potom zástupy čtyřicátníků pořizují Harleye, snaží se dobýt vrcholky velehor nebo jsou takzvaně v „naději“ ? Někteří – jako třeba já – ovšem ve svých snech usedají za volant ostrého závodního vozu a opojeni adrenalinem se řítí po rychlostních zkouškách. A nejlépe pak po trati mé srdeční záležitosti, kterou pro mě byla, je a bude Barum rally. V tuto chvíli určitě někteří z vás obracejí oči v sloup, ale co naplat? Sudičky z Pinduly pro jednou řekly, že budu velebit „Barumku“, a proto tak činím měrou vrchovatou. Pořád je to menší zlo, než kdyby se mě ujaly sudičky parlamentní a nutily mě, abych oslavoval naše ctihodné poslance či senátory.

Proto když přišla nabídka Shackiho a Ondřeje Cardy z Rallyškoly, zda bych se mohl jako bývalý redaktor zúčastnit dvoudenního kurzu, neváhal jsem ani vteřinu. Situace byla o to příjemnější, že se termín kurzu shodoval s datem mého narození. Lepší dárek k narozeninám jsem si snad ani nemohl přát.

Kurz začíná ve čtvrtek 10.srpna a sraz je v 10:00 v prostorách servisu APID . Společnost APID nabízí komplexní servis či pronájem závodních vozů pro automobilové soutěže a zároveň poskytuje profesionální servis osobních vozidel. Na místě už netrpělivě vyhlíží Miroslav Jandík, který se mimo mě ujímá dalších dvou účastníků ze Zlína a dvojice rallymanů z Plzně. Úvodní dopoledne je vyhrazeno teoretické části. Jelikož se na kurzy velmi často hlásí lidé, kteří nevědí o rally takřka nic, tak nás lektor Mira Jandík seznamuje se základními termíny z rallyového světa, probíráme nejdůležitější předpisy, věnujeme se licencím či homologacím.

Poté se slova ujímá Jaroslav Jugas , kterého většina čtenářů zná jako dlouholetého spolujezdce Stanislava Chovance či Milana Lišky. Ukazuje nám, jak vypadá itinerář, jízdní výkaz či zdravotní průkaz a plynule přechází k tréninkovému procesu a psaní rozpisu. Zabýváme se způsoby značení vzdáleností a obtížnosti zatáček, jejich vázáním a určováním stopy při nájezdech na horizonty. Jarda Jugas nám prozrazuje řadu užitečných tipů a vychytávek, které se osvědčily během jeho dlouholeté praxe a já osobně jsem překvapen rozsahem činností a povinností, které si musí miftára během soutěže pohlídat.

Následující lekce je věnovaná pneumatikám, o kterých nevím zhola nic. Snad jen to, že když si na svoji Fóbii 1.2 WRC-HTP koupím pořádné zimní „salámy“, tak to na nich v létě klouže jako na ledě. Průvodcem je nám Henrich Řeháček, který je pod hlavičkou společnosti Pneu-sport oficiálním zástupcem Michelinu pro automobilový sport a na jehož servisní zázemí můžete narazit na každé automobilové soutěži Mezinárodního mistrovství České republiky i na všech Rallye sprintech. Ač se pan Řeháček snaží zpočátku vystupovat formálně a uhlazeně, tak už několik jeho jemných náznaků a bonmotů mě utvrzuje v tom, že to bude veselá kopa. A taky že ano. S přibývajícími minutami nám předkládá historky, u kterých se řežeme smíchy a až zpětně se dozvídám, že Henrich je jednou z hlavních hvězd Divadla ve Hvozdné a že jeho Baba Jaga v inscenaci Mrazík odsunuje originální filmovu postavu do role jednovaječného dvojčete laskavé babičky z pera Boženy Němcové.

Henrich nás seznamuje se základními typy pneumatik na asfalt, šotolinu, sníh a led. Zmiňuje různé směsi lišící se tvrdostí a vysvětluje nám, jaká směs je pro dané klimatické podmínky ta nejvhodnější. Dlouze si povídáme o prořezávání slicků či přechodových gum a při té příležitosti nám Henrich vysvětluje tajuplně znějící pojem „psychodrážka“. Takzvaná psychodrážka je drážka, která nemá z praktického hlediska absolutně žádný význam – jezdec, jehož jméno nám Henrich taktně neprozradil, je ovšem natolik přesvědčen o její účinnosti, že s ní pokaždé zajede výrazně lepší čas, než by tak dokázal s optimálně zvolenými gumami. Takže sami vidíte, že placebo efekt funguje dokonale. Určitě můžu říci, že celá dopolední teoretická část zdaleka předčila má původní očekávání. Lektoři prokázali obrovské zkušenosti a zároveň předvedli, jak živě a poutavě se dá „suchá“ teorie prezentovat posluchačům. Nebyla zde žádná hluchá místa, kdy by se učebnou rozprostřelo plíživé ticho a naopak se bouřlivě diskutovalo jak někde na ewrc fóru.

A to jsem ještě opomněl zmínit povídání Jaromíra Tarabuse a Jana Jelínka o technice závodních vozů. Tato část se odehrávala přímo v dílnách APIDu, kde jsme si mohli důkladně prolézt „áčkové“ speciály Peugeot 207 S2000, Fiat Abarth Grande Punto S2000 či Mitsubishi Lancer Evo IX skupiny N. Krátce po obědě vyrážíme vstříc nácviku praktických dovedností. Míra Tarabus a Honza Jelínek startují své tréninkové Lancery, já usedám do vozu se zlínskou posádkou a okamžitě po uvelebení se na zadní sedačce si uvědomuju, že budu mít problém. Velký problém, který se skrývá po pojmem kinetóza neboli cestovní nevolnost. Ačkoliv jsem v životě odřídil více než půlmiliónu kilometrů, tak sedět ve voze na zadním sedadle a nedržet se volantu je pro mě nejsnazší cestou do okrově až hnědě zabarvené země, v němž kralují Faraónova kletba, Escherichia coli či gastroenteritida. Někteří si určitě vybavují legendární výlet na mistrovství světa WRC na Korsice, kdy jsem během horského přejezdu z Bastie do Ajaccia poskytl místnímu ptactvu krmivo na několik let dopředu. A pokud někdy pojedete autobusem Student Agency z Prahy do Zlína a budete se divit, že za volantem nesedí žlutořidič ale já, tak vězte, že jsem si jen před cestou zapomněl vzít Kinedryl (to byl vtip).

Po zádech mi stékají krůpěje potu a není to z respektu před úsekem Hvozdná – Březová, kde nás chtějí instruktoři seznámit se způsoby poznávání trati a volbou správné stopy. Úsek, který řada čtenářů zná z předchozích ročníků Barum rally, nabízí klasický uskákaný asfalt a zatáčky všech stupňů obtížnosti. Bohužel zde panuje abnormálně hustý provoz, který znemožňuje rovnání zatáček či široké nájezdy do pravotočivých zatáček. I přes poklidnější jízdu se zcela podle očekávání o slovo hlásí probuzený žaludek, což prozatím elegantně řeším předstíráním neodkladného pracovního telefonátu , který potřebuju vyřešit v klidu a hlavně sám zrovna ve vracáku ve Hvozdné.

Poté se přesouváme na benzinku do Slušovic a odsud míříme na další erzetu z itineráře Barumky, kterou je Raková. Zde si už budeme zkoušet, jak to probíhá na seznamovacích jízdách, napíšeme si rozpis a případně ho upravíme při druhých průjezdech. Mé hrdinství jde nadobro stranou a v místě „U stromu“ musím jít s pravdou ven. Je mi zle jak po návratu z dovolené do práce a potřebuju nutně na vzduch. Zatímco se zbytek posádky seznamuje s tratí, tak já mám spoustu času, abych se mohl pokochat zdejší krajinou a zároveň si můžu „vychutnat“ divadelní představení „Čtyři z Audi a pes“. Po chvilce se totiž v těchto místech objevuje vytuněná blondýna v „es-ú-véčku“ Audi Q7, kterou doprovází dvojice pochlebujích a pro jistotu méně krásných kámošek. Trio pak doplňuje movitý sponzor se zlatým řetězem kolem krku, který nejprve považuju za ozdobu vánočního stromku. Když pak z kufru vyskočí značkový pes, o jehož pořizovací ceně nechci raději přemýšlet, a blondýna začne růžovým iPhonem sdělovat své další kámošce úchvatnou novinu, že „jsou právě na pikniku, ale nějací magoři v bavorácích tady zrovna trénují na Barumku“, cítím se jako v Duplexu na party zlaté mládeže a docela lituji toho, že jsem raději nezůstal ve voze.

Za pár minut naštěstí přichází vysvobození, já usedám za volant Mitsubishi Honzy Jelínka a mé nevolnosti zázračně mizí. Ačkoliv jsem Rakovou vždy považoval za jednoduchou „letištní“ erzetu, která nemá na Barum rally co pohledávat, již první metry mě přesvědčují o tom, jak moc jsem se mýlil. Na krátkém testovacím úseku je spousta horizontů, za které nejde vůbec vidět a vy se musíte stoprocentně spolehnout na rozpis. Na „sedadle smrti“ sedí Honza Jelínek, kterému diktuju vzdálenosti (bráno pocitově, nikoliv měřeno tripmasterem) a snažím se co nejvěrněji zachytit obtížnost zatáček, jejich vázání, řezání, utahování či rozbalování. Jelikož jsou mé předchozí praktické zkušenosti zcela nulové, je to pro mě docela honička. Při druhém průjezdu se snažím odstranit některé chyby, na ty největší mě naštěstí ochotně upozorní můj mitfára. Celkově ale musím říci, že jsem se svým rozpisem docela spokojen a že mě tato lekce hodně naučila. Otázkou samozřejmě zůstavá, jak moc by byl s mým rozpisem spokojen můj tisíckrát zkušenější instruktor.

Moji kolegové pak naštěstí správně pochopili, že můj přesun zpět na místo spolujezdce (a nedejbože dozadu) by nebyl ten nejrozumnější nápad, a tak je mi dovoleno odřídit přejezd na další erzetu. Na křižovatce Lípa-Želechovice-Provodov-Hvozdná mi při mém odbočování doprava nedává přednost čerstvý majitel řidičského průkazu ve Felicii, který mě při svém levém odbočení křižuje a jen o fous se zařazuje před náš vůz. Vztekám se jak Dara Rollins v pomalém pruhu na dálnici, když vtom spatřuju ve zpětném zrcátku dopravního policistu na motorce, který nás velmi rychle předjíždí a zastavuje oba vozy. S jistou dávkou napětí očekávám, co se bude dít a místní šerif mě nezklame ani v nejmenším. Devatenáctiletý klučina se musel cítit jako podporučík Malina poté, co jej ve filmu Tankový prapor načapal „Malinkatej ďábel“ major Borovička v choulostivé scéně s četařkou Babinčákovou při obhlídce posádkové věznice (citlivějším povahám doporučuju začít v čase 1:42). Provinivší se řidič má na výběr ze dvou možností – můžu mu prý jednu vrazit buď zprava nebo zleva ;-). Ve vzduchu visí pokuta 2500 Kč, nějaké ty body do sbírky a pro mladého řidiče je to opravdová škola autoživota. Přes lidovější formu jednání má policista můj respekt a i mně nakonec zatrne, když mi s lehkým cukáním v koutcích oznamuje, že nemám rozsvícená světla.

Další seznamovací jízdy probíhají na pro mě zcela neznámém úseku nad Lůžkovicemi, kudy jsem v životě nejel. Tam si naplno uvědomuju, jak moc náročné je správně si napsat neznámou trať během pouhých tří průjezdů. Později si zkouším tento úsek zpětně promítnout v hlavě a zjišťuju, že si nepamatuju téměř žádné detaily. Fotografickou paměť, kterou prý disponuje fenomenální Sebastien Loeb, tedy nemám a v závodě se budu muset spolehnout výhradně na rozpis.

Kolem páté hodiny se vracíme zpět do servisu, regulérní účastníci kurzu míří na hotel a poté na společnou večeři, které se z rodinných důvodů nemůžu zúčastnit. Mí nejbližší by mi určitě neodpustili, kdybych jim odepřel narozeninovou párty.

Druhý den je vyhrazen ostrému „závodění“ v Mitsubishi Lancer EVO VII. Test se koná na zemědělském letišti v Biskupicích a přilehlých asfaltových cestách. I tento úsek je dobře známý z itineráře Barumky či rallyslalomů. Pro účely rallyškoly je to ideálně zvolené místo nabízející relativně bezpečnou trať se širokými únikovými zónami a absencí vzrostlých stromů či sloupů. I když bydlím jen 3 kilometry odsud a na trati znám každý centimetr či kámen, mám z ostrých jízd velký respekt. Jako „pisálek“ jsem v poněkud odlišné situaci než ostatní účastníci kurzu a v hlavě se mi především promítá hororový scénář, kdy budu muset uhradit celou částku za „vysušení, vylovení a odbahnění“ . Přívlastek „relativně“ bezpečný jsem zvolil zcela záměrně, protože jsou na něm místa, která znám z pozice diváka, který sleduje traktor tahající moji Fóbii 1.2 WRC-HTP z pole.

Na místo dorážím téměř na minutu přesně, po letišti se už prohání bílé tréninkové Mitsubishi Honzy Jelínka a zlínští rallystudenti si píšou rozpis. Na trati jsou vytyčeny dva retardéry, v místech u „hangáru“ je vytvořena motanice z pětkových až šestkových zatáček, část testovací erzety vede po uskákaném asfaltu a je zde i jeden docela adrenalinový úsek se zákeřnou P2 po rychlém náletu, za níž následuje pravé odbočení typu „ležící“ T. V rozpise mám uvedeno „200 brzda P2 50 P5 rež“. Mým problémem je ovšem skutečnost, že na trati opravdu znám každý detail, takže je pro mě velmi těžké nejet „na oči“ a poslouchat navigátora. Po seznamovacích jízdách nám v servisním zázemí velcí rally kluci Mira Jandík, Honza Jelínek a Míra Tarabus vysvětlují, jak se máme chovat k závodnímu „myšákovi“. Varují nás, že s ním nelze jet „na pohodu“ a doporučují ostrý atak či raději nejet vůbec. Dozvídáme se, při jakých otáčkách je nutné řadit a hlavně nám lektoři kladou na srdce nejdůležitější ponaučení „dobrzdit, odřadit a v samotné zatáčce už nic nevymýšlet“.

V servisním zázemí se mi výrazně zlepšuje nálada poté, co se dokážu nasoukat i do útlejší kombinézy. Horší je to se závodníma botama, protože mě trochu tlačí i ty největší z nich. O pár chvil později už sedím za volantem pevně přikurtován pětibodovými pásy, v interkomu zřetelně slyším Honzu Jelínka a po počátečním ostychu při rozjíždění, kdy spojka zabírá na pár milimetrech až úplně nahoře, se vydávám na start rychlostní zkoušky. A již teď můžu neskromě prohlásit, že jsem sám se sebou spokojen. Protože z temných koutů mého mozku neustále vyskakují černé myšlenky na případnou pojistnou událost, chodím na brzdy trochu dříve, než bych si dovolil s vědomím beztrestnosti a i při výjezdech z táhlých zatáček se do gum neopírám tak razantně, jak by mi vůz a pneumatiky určitě tolerovaly. Jen v místech u „hangáru“ přidávám v levé na „bordelu” trochu více plynu, vůz jde dveřmi napřed, což se mi ovšem daří bez větších obtíží srovnat a připravit si auto do P5 s následným sešupem dolů k lesíku nad Biskupicemi. Celá jízda je mnohem větší adrenalin než nechráněný nemanželský sex :-) .

Náš vůz bohužel provázejí stupňující se problémy se spojkou a v půli testu jde řídící jednotka raději na diagnostiku. Management rallyškoly je lehce nervózní a já se klukům ani nedivím. Přestože je spojka u takových aut spotřebním zbožím, zadarmo vám ji nikde nedají. Spojka naštěstí prokazuje poslední zbytky dobré vůle a umožní nám všem ještě další dva průjezdy vytyčenou erzetou. Myslím si, že jsem v souhrnu odřídil kolem dvanácti ostrých kilometrů, což mi ovšem přineslo ohromující zážitek na příších dvanáct měsíců. A už teď zasněně přemýšlím, kde sehnat finance na odjetí jednoho závodu – klidně i v mnohem slabším voze.

Na závěr mě čeká ještě jedna milá povinnost. Vtipálek Henrich Řeháček, který nás provázel světem slicků, hrotů a psychodrážek, se zřejmě dozvěděl, jak zle mi bylo na sedadle spolujezdce během prvního dne. Nabízí mi proto svezení ve svojí „dvoukolce“ Citroen C2 R2 Max a taková nabídka se pochopitelně neodmítá. Ve voze je jedna věc, která mi hodně chyběla v Mitsubishi. Protože jsem při vlastních jízdách neslyšel moc dobře zvuk motoru, musel jsem až příliš často těkat očima z trati na otáčkoměr, abych příliš nepřelezl oněch doporučených 5000 otáček, při nichž by se mělo řadit. Zkušený jezdec to samozřejmě nepotřebuje, mně jakožto rally novicovi to ale částečně ubíralo na soustředění. V kokpitu měl Henrich před sebou velký digitální display, na níž by grafické a barevné znázornění otáček nepřehlédnul ani kříženec krtka s netopýrem. Už v první levé „kose“ na ručku chce Henrich udělat dojem, studené gumy ovšem zaúřadují dokonale a my předvádíme efektní probrzdění a výlet mimo trať. Další jízda je už bezproblémová a já si v duchu říkám, jak parádní svezení si člověk může dopřát v tak subtilním závodním voze.

Co říci závěrem? Rád bych především poděkoval všem lidem, kteří mi umožnili vžít se alespoň na pár hodin do role soutěžního jezdce v jednom z mých nejoblíběnějších sportů. Oba dny jsem si užil měrou vrchovatou a už nyní vím, že si vše nějakým způsobem zopakuju. Případné zájemce můžu ujistit v tom, že rallyškolu vedou fundovaní instruktoři, kteří svému řemeslu dokonale rozumí a svoji práci berou jako svoje největší hobby. Přestože si ovládání závodního vozu žádá jistou dávku řidičského umu, určitě se není čeho bát. Pokud si chcete dopřát zážitkový dárek, na který se nezapomíná, neváhejte ani chvilku!