Dlouho jsem přemýšlel jak tento článek nazvat, jak ho pojmout a co vlastně vám chci sdělit. Nejdřív jsem byl docela naštvaný a chtěl jsem napsat „otevřený dopis“ než jsem si vše nechal projít hlavou, zklidnil emoce a uvědomil si všechna fakta. Jmenuji se Jan Pilař a společně s Tomem Kosánem jsme letos vstoupili do světa rally v roli posádky. Otevřeně přiznávám, že toho za sebou moc nemáme, kde jsme jeli jsme se spíš učili než „dělali“ výsledky a zároveň jsme zřejmě plni naivity. O co jde?

Na uplynuvši Horácké Rally Třebíč jsme s naší Hondou Civic VTI havarovali, respektive jsme si ustlali v lese tak nešikovně, že jsme se odtamtud nemohli dostat.

Máme za sebou dva závody v K4 Poháru a z toho jeden se odehrál při Rally Krkonoše, kde pořadatelská služba naprosto předčila naše očekávání v pozitivním slova smyslu. Na úvod přiznám, že jsme s Tomem nahlásili, že pomoc nepotřebujeme byť v domnění, že se jedná o pomoc záchranných složek a nikoliv vyproštění z lesa. Celý problém totiž spočívá v něčem jiném. Další průběh našeho „účinkování“ v soutěži se odehrál tak, že po projetí posledního vozu k nám dojel svoz výsledků, odevzdali jsme výkaz a následně přijel pan bezpečnostní delegát, který mě dost nevybíravým způsobem seřval, že jsem neumístil trojúhelník a že neznám řády. Ano, měl pravdu, ale vše se dá říci s trochou slušnosti a respektu k faktu, že člověk je po nehodě (pro oba první v životě) otřesen a nejedná zcela dle papírů. Posádkám startujícím za námi jsme ukázali „OK“ z itineráře neb auto bylo v tak nešťastné pozici, že jsme na něj moc nechtěli sahat, aby nesklouzlo ještě níž a hlavně doběhnout pro trojúhelník, vyndat ho a vrátit se by znamenalo permanentní strach o sebe sama.

Celý incident mi ale vetknul do hlavy dvě myšlenky, s kterými bych se chtěl podělit. Nechci nikomu sahat do svědomí a ani nikoho odsuzovat či napadat, jen chci vyjádřit pocity posádky se startovním číslem 112 (v ohrožení života :-) ).

Myšlenka první – k čemu je vlastně v autě systém ONI.

Teorie je jasná, GPS systém, který detekuje zda-li se auto pohybuje a dispečinku hlásí, kde se posádka přesně nachází. Takhle to zní víc než perfektně a říkáte si (nebo aspoň já jsem si říkal), že to jednoznačně ulehčí práce záchranným složkám v případě jakéhokoliv nepříjemného incidentu. Jaké ale bylo moje rozčarování, když jsem signalizoval posádkám startujícím za námi, že jsme „OK“ a z dáli běžel chudák udýchaný mladík v žluté vestě s mobilem u ucha. Vedoucí RZ se tím chtěl ujistit, že jsme v pořádku, protože o nás nic nevěděli. Nic? Moment, auto se zastavilo a my jsme hned stiskli tlačítko, které má dát dispečinku informaci, že jsme v pořádku a nevyžadujeme pomoc. Stejně tak ve stopce, kde stála má žena, táta a kamarádka nic nevěděli. Tak k čemu tu krabici v autě vozíme a k čemu se za ní platí 100Kč za závod? Jak jsem se následně od vedoucího RZ dozvěděl, informace z GPS putují na dispečink, ale vedoucí RZ to nevidí. Čekal bych, že zrovna tyto informace se k vedoucímu RZ dostanou jako k prvnímu. Dodatečně se omlouvám všem, kteří museli čekat na startu pozastavené RZ, protože se nevědělo co s námi je.

Myšlenka druhá – čekáte pomoc a ona nepřichází? Když na místo dorazil majitel auta s mechanikem rychle bylo jasno, že týmovou dodávkou auto z lesa nedostaneme. Toma toto prozření stálo pivo, které prohrál s manažerkou týmu :-). Inu zavolali jsme tedy na dispečink, že bychom potřebovali pomoc s vyproštěním vozu, protože nejsme schopni toto vlastními silami zajistit. Na místo zpětně dorazil vedoucí RZ a k celé situaci se postavil jako chlap. Vzal desky s telefonními čísly a začal volat. Jenže dovolat se pomoci se nedařilo. A nedařilo se to v součtu asi dvě hodiny. Ten, kdo se k celé věci postavil pro mě s neuvěřitelnou ignorancí byl ředitel soutěže. Vedoucímu RZty oznámil, že ho to nezajímá a ať si to zajistí kde chce. Nikdo netvrdí, že nám pořadatel musí zaplatit vyproštění auta, ale člověk by čekal, že když se toto stane na uzavřené trati, regulérního oficiálního podniku FAS AČR, tak bude existovat jednoduchá a přímočará cesta k pomoci. Pan ředitel si asi neuvědomuje, že nechal svého vlastního člověka na holičkách, který po x-tém telefonátu už nevěděl kam má zavolat. Pana ředitele to prostě nezajímalo.

Chápu, že platíme 75% startovného, ale opravdu by mě zajímalo, jestli kdyby šlo o Romana Krestu nebo Pavla Valouška, zda-li by to pana ředitele také nezajímalo. Tento přístup je velmi škodlivý, protože osobně beru K4 Pohár i jako cestu jak se někdy Krestou nebo Valouškem stát. To si prostě nejsme rovni? Stejný problém člověka s jiným jménem je skutečně menší či větší v závislosti na onom jménu či startovnímu číslu? Chápu, že pan ředitel nemůže řešit všechno obzvlášť ve chvíli, kdy se mají předávat poháry na rampě, ale očekával bych, že bude mít zástupce, který podobné věci bude řešit. Někoho, kdo řekne „hele hoši hoďte se do klidu Mr. Wolf už je na cestě“ nebo nám na nějakého traktoristu aspoň dá kontakt. A ne, že nás nechá uprostřed lesa s autem zabodnutým do stráně a svému vlastnímu člověku řekne, že ho to nezajímá. Už jen k vedoucímu RZ to nebylo fér. Jak to nakonec dopadlo? Naše týmová manažerka vzala auto a odjela do nedaleké vesnice, kde se zeptala první babičky, zda-li nemá ve vsi někdo traktor. Do 15ti minut jsme měli vyproštění zajištěné a dokonce nás pán vytáhl takovým způsobem, že závodničku ani neškrábl.

Celé mě to přivedlo na myšlenku, zda-li je toto opravdu vhodný přístup. Zda-li „mě to nezajímá“ z úst ředitele je opravdu to co chce jeho vlastní člověk potažmo posádka platící startovné slyšet. Neříkám, že jsme my vše řešili přesně dle propozic a řádů, ale uvědoměme si, že obyčejná lidská slušnost je víc, než všechny řády, ustanovení, propozice a povinnosti. Právě ona slušnost či lidskost nás činní lidmi a ne jen tupými bytostmi chovající se dle přesně definovaných postupů.

Na závěr mi dovolte poděkovat vedoucímu RZ 3/5 za ochotu a vytrvalost nám pomoci byť by stejně jako „někdo“ mohl říct „mě to nezajímá, vyřešte si to jak chcete“.