Vláďa Mandík s Romanem Niemetzem v Třebíči zvítězili v kategorii dieselů. Spolujezdec Roman Niemetz dostal po závodech ještě jeden úkol, a to popsat, jak se závod jevil jeho očima. Tak se na to pojďme podívat.

Ve čtvrtek kolem 17:00 hod přijíždím na dílnu na pražský Zličín. Vláďové právě nakládají bydlík a závodní Fabii RS. Proč Vláďa st. Tak pajdá? To asi ta sádra na noze. Ale neměl by spíš ležet doma s nohou nahoře, místo pajdání bez berlí? Měl, ale to by nesměly být závody. Přes to vlak nejede. Já přijímám nabídku Jirky Petráška vyrazit do Třebíče napřed a ještě vyzvednout itinerář. Po vyzvednutí „papírů“ potkáváme Jirku Navrátila s Juldou Gálem a vyrážíme na večeři nedaleko třebíčského náměstí. Kolem 23.00 hod doráží Vláďa a jedeme bydlet.

Ráno v klidu dospíme, vyrážíme na snídani. Najít ten správný snídaňový bufet nebylo nic jednoduchého, ale aspoň jsme si v klidu prošli Třebíčské náměstí. Takže na seznamovačky jedem až kolem 10.00 hodiny. Je čas, trénovat se smí až do 17.00, tak není kam spěchat. Po prvním průjezdu ‚jedničky‘ na sebe chvíli čučíme a hledáme slova, jak vložku ohodnotit. No nic, že to bude rychlé jsme čekali. Po projetí dvacetikilometrové ‚dvojky‘ nadšení z vložek stále nepřichází. Až ‚trojka‘ se nám líbí, jen škoda že není delší. V klidu v dalších průjezdech doladíme rozpis a vyrážíme do Dukovan na přejímky. Tady už na nás čekají Vláďovi rodiče a po přejímce jedem do servisu, kde rozbalujeme. Pomalu se setmělo, stojíme venku, diskutujeme. Jak to, že všichni jsou v kraťasech a v tričku a já se klepu v bundě? – projíždí mi hlavou a cítím, že pan bacil přišel na návštěvu. No nic, zítra to bude určitě dobrý.

Není! V sobotu už v 8 ráno lezu do kombinézy, ale zima neustupuje. Dostávám kombinaci všech možných pilulek a pro jistotu i něco cucavého, abych prý neztratil hlas  Jedeme na start a já jsem rád, že se v autě vůbec nemusím hýbat. Cítím, jak rolák i spodky začínají být nacucané mým potem. Před rampou se přepínám do „závodního režimu“ a únavu přestávám vnímat.

Po projetí rampy vezme Vláďa za ručku a ….. nic. „Nebrzdíme, jak to je daleko na start rychlostky?“ „8 kilometrů, 15 minut“ odpovídám. Chvátáme a před startem do 1.rz zjišťujeme, že vytekla brzdovka z pravého zadního brzdiče. Máme jen přední brzdy a boj o první místo ve třídě se vzdaluje. Jedem, co brzdy dovolí a v poslední vesnici před cílem ‚jedničky‘ vidíme stát Bočky s odstavenou Octavií. Je nám jasné, že tyhle závody musíme dojet. Naštěstí je po první rychlostce servis a mechanici s Vláďou starším dávají brzdy dohromady. Paráda! Od půlky ‚dvojky‘ ale zadní kola neustále brzdí a v cíli vytváříme kouřové efekty. Projíždíme ‚trojku‘ (ještě že je krátká ) a v servisu znovu odvzdušňujeme. Od ‚čtyřky‘ auto funguje výborně a my jízdou bez rizika dojíždíme až na cílovou rampu. Dvacet bodů za první místo ve třídě „čmoudů“ se náramně hodí do dalších bojů.

Po cíli se společně s Jirkou Petráškem a Jirkou Káňou rozhodujeme zůstat až do neděle. Přece musíme zapít vítězství šampaňským z poháru, to se nedá nic dělat ;-). V místních klubech jsme trochu popili a v neděli po obědě vyrazili na cestu k domovu.

V dalším plánu máme Jeseníky, tak se přijďte podívat :)