Určitě teď stálí čtenáři eWRCu zpozorní, že už zase. Ano i ne a WRCko mi asi plagiátorství promine. Nic trefnějšího mne ale na moji účast na Příbramské rally nenapadá. Když jsem sháněl nová kola na svůj nový vůz, tak jsem ještě jejich nákup s touto soutěží nijak nespojoval ale naplánování prohlídky před koupí na termín posledního závodu byla jistá volba. I když jsem odjížděl do Týna nad. Vltavou s předtuchou, že kola nekoupím, tak plán na zbytek dne mne naplňoval uspokojením. Příprava byla jasná. Telefon na borce, co nabízel kola, kouknout do fóra, kde Mravenecz sliboval průvodce, otevření, načtení, souhlasné pokyvování, tichá pochvala na adresu hmyzu a tvorba poznámek. Na fórum jsem šel na jisto, protože Mraveneczek tvorbu průvodce po mých výhradách, že i po nasazení čtecích brýlí jsou mapy na ofiko stránkách nečitelné, důrazně slíbil. Musím konstatovat, že opravdu i pro stárnoucí zrak „ mladíka „ ( právě jsem si rožnul, protože jsem nemohl najít uvozovky ) je to super čtení. Jak jinak. Tužku do ruky, pod ní papír a poznámky byly na světě. Než jsem to vypnul, tak pro jistotu si to vytiskni! Harmonogram a malá mapka II etapy jen tak pro orientaci byla založena do složek a uložena na bezpečné místo.

Budíček v pět ráno byl jen formalita. Do ruky nachystané poznámky, na rameno nový Nikon a šup do nového Pegyho. Po cestě jsem natankoval nádrž a peněženku, protože co kdybych ta kola koupil a hurá na cestu. Týn nad Vltavou s navigací a zastávkou za tři a půl hodiny z Olomouce je docela dobrá ranní rozcvička, takže jsem docela spěchal, aby mi zůstalo na moje autíčka více času. Tušení s nákupem bylo správné. Bílá barva disků byla pěkná, značka MOMO také, ale velikost už ne. Tušení, že průměr 17“ a šířka 7“ bude moc, mne po nasazení ani nepřekvapilo. Peugeot 206+ vypadal jako by měl kola z Tatry. No holt foto na internetu klame a konfigurátory prodejců disků lžou. Tento rozměr je na mého Pažouta moc.

Plán B začal nabývat správných rozměrů. V navigaci Příbram, plný plyn a těšil jsem se jako malý kluk. Hlavně proto, že to byla letos moje první soutěž. Skoro domácí Barumku jsem nestihl a o Německu ani nemluvím. Prostě holt čas je strašná potvora, když chybí. Ale zpět do Příbrami. Na začátku města jsem vzal složku s papírama, abych věděl kam v tento čas zavítat, a to bylo první orosení čela. Harmonogram jsem si přeci včera četl a tento, co mám před sebou, je nějakej divnej. Včera se jelo 3x 2 erzety a tady na papíře se jede 3x čtyři. A patnáctka se včera nejela vůbec. Nechápavě jsem hleděl do vytištěného harmonogramu, a nevěděl jsem vůbec která bije. Ups. Pohled na horní titulek na papíře mne usadil hlouběji do sedadla. XXXI. SEVENOAKS Rally Příbram 2009. Kde jsem to vytisknul ani dnes nevím. Já ten harmonogram nikde nemůžu už najít. S dvouletým harmonogramem jsem začal lehce propadat panice. Pohled do složky mi přivodil infark úplně. Ručně psané poznámky z Mraveneczkova průvodce nikde. Pohled pod přední sedadlo, pohled na zadní sedadlo a jistota byla na světě. Leží doma u PC. Jediné, co jsem měl, byla opravdu strašně malá mapka druhé etapy z ofiko stránek. Ať jsem do ní hleděl bez brejlí, jak jsem chtěl, tak jsem to nerozluštil ani za zlaté prase. Takže před Příbramí stál bílý Pažout s bílím řidičem a jediný orientační bod, který jsem věděl, byla Příbram.

Nu což. BOAS jsem zvládal před vydáním licence bravurně, tak přece taková drobnost, jako neznalost terénu, tě nepoloží. Ale jo. Málem položila. Dotaz na dvou čerpaná, jestli nemají program rally a odpověď „Co tím myslíte„ mi vnukla myšlenku, jestli se to opravdu jede tento víkend. Vole nepanikař. Každá rally startuje na náměstí. Ha v Příbrami ne. Tady ho rekonstruují. Chvíli jsem bezcílně kroužil po Příbrami a tipoval, které auto by mohlo jet někam na RZ. Mladíci, co mi připadali jako tutoví čtenáři eWRCu ve fábce, mne dovezli jen někam na sídliště. V posledním koutku mozku jsem začal vyhledávat včerejší pohled na mapu a s navigací v jedné ruce a mapu v druhé jsem rekonstruoval pohled na monitor. Výsledek byla katastrofa. Seděl jsem v autě na parkovišti Kauflandu a tupě čuměl předním sklem na auta Kauflandových důchodců. Tady radu nehledej. Zcela bezradně jsem nastartoval a vyrazil ven z Příbrami. Do navigace jsem dal vesnici někde na severozápad od Příbrami, kde jsem matně tušil, že se něco pojede. 5km, 10km 15km a ani náznak nějakého rally ruchu. Kašli na Lišku v navigaci. Ten neví nic. Vem to na nejbližší křižovatce doleva a uvidíme. 10km a nic. To už je moc daleko. Vem to zpět na Příbram.

Stál jsem bezradně na křižovatce a najednou se zprava objevilo zjevení. Renault Clio. Ježiši ten byl krásně barevnej. Stál jsem na křižovatce a tetelil se radostí. Hleděl jsem na Clio ve válečných barvách. On ale stál také. Teprve teď mi došlo, že stojím na hlavní a Luba čeká až projedu. Pokynem jsem ho pustil a zavěsil se radostně za něj. V hlavě mi letěla jediná myšlenka. Máš KONTAKT. Drže se ho a je jedno kam jede. Tak kam jede on je rally. Jede do depa nebo na start. Před startem se ho ale už pusť. No musím konstatovat, že myšlenka dobrá ale provedení horší. Po asi kilometru letu jsem si vzpomněl na výrok Pepy Petáka po svezení v ropákovi. To auto řadí v otáčkách, ve kterých se se mnou můj Peugeot nebaví ani na přejezdový režim. Nevím v jaké řeči si Luboš povídá s Cliem ale stakato to bylo slušné. Na rovinkách jsem se docela držel. Zatáčky ale byly OUT. To jsem pochopil, jaký je rozdíl mezi sériovým podvozkem a sériovou gumou a autem přede mnou. Přísahám, že se mí orosilo ten den už po několikáté čelo. Mokra bylo hodně, protože mám skoro celou hlavu naboso. Když jsme vyskočili z lesa a přede mnou se objevilo letiště s parkovištěm, tak jsem byl radostí celý bez sebe. Tady jsem se poprvé za více jak hodinu začal nebetyčně řehtat. Jednak objevením kýženého světa rally a jednak zmateností pořadatele, který reguloval a třídil auta do stopky před servisem. Na autě mám docela velké bílé stínítko na čelním skle. Kombinace jízdy těsně za Cliem, rally vzhled auta a v neposlední řadě smrad připálené spojky a gum mého Pažouta ho natolik zmátlo, že mne omylem nahnal také do stopky. Když jsem se vehementně bránil, že chci rovně do civilní částí, tak mi šel vynadat ať nedělám pupínky a jedu kam mi ukazuje. Přitom zjistil, že je auto zboku čisté a se strašným máváním mne vyhnal abych nezavazel.

Uff to byla úleva. Já jsem se dostal na moji letos první rally. S úlevou jsem si koupil program a pořadatel u vstupu mi vnutil za „jen“ dvěstěpade nálepku volný vjezd. Doteď ji mám na skle a nevím proč. Odůvodnění, že s tím můžu opakovaně do servisu na parkoviště a na všechny RZ mne ukonejšila a kup jsem považoval za dobrý. Později jsem zjistil, že se na každou RZ dostanu bez nálepky zadara. Jestli myslel vjezd na RZ jako na RZ, to jako na trať jsem ale nezkoušel. Možná jsem tuto velmi dobrou investici promrhal vlastní liknavostí. Ovšem co bych tam dělal, když jsem naplno a na doraz nestíhal Clio na přejezdu nevím. A potom už to byla rutina. Pohled na čas, odjezd na RZ 10, najít pěkné místo, zavzpomínat na zkazky o fotících profících jako to světlo je špatný nebo tady se nic nebude dít a tady to nestojí za to, vytáhnout premiérově Nikon 3100 a začít fotit. Po 20 minutách jsem Nikona odložil, protože jsem měl přední kola Pecha, zadní kola Kresty, střechu někoho, barevnou šmouhu dalšího a raději jsem se díval. Stejně mi to nedalo a pokusil jsem se naučit fotit. Přechod z kompaktu na zrcadlovku je ale hoooodně velká prda, takže výsledek nic moc ale napoprvé mám pár celých aut.

Závěrem bych chtěl tedy poděkovat posádce MRS Racing startovní číslo 20 Lubomír Minařík – Jan Ryšánek a jejich Renaultu Clio R3 Maxi. Kluci upřímně děkuji. Vím že jsem vypadal na té křižovatce jako křenící se osel a opravdu jsem vám nechtěl ublížit když jsem vás pronásledoval. Ten trouba, co vám svítil do zrcátek, byl opravdu šťastný z objevu rally světa tam, kde ho už nečekal. Tak jsem poznal nepoznal v totální nouzi přítele Luboše Minaříka.

A jak dopadly fotky v premiéře. Snad jen prdnutí Siery nestálo za prd.

Ostatně shovívavý úsměv profesionála také potěší.