Závěrečného podniku MMČR v rallye, kterým byla 33. Rally Příbram, se zúčastnila i část týmu eWRC.cz.

Výprava měla původně jednoduchý a prostý cíl, využít avizovaného téměř letního počasí, které nabídl začátek podzimu a relaxovat a odpočinout si po prožitém pracovním týdnu při pohledu na soutěžní speciály v příjemném prostředí brdských hvozdů, hájů, pastvin, luk a silniček linoucích se vesničkami v okolí Příbrami. Slovo dalo slovo a v sobotu ráno za ranního rozbřesku jsem nastupoval já, spolu s fotografem Petrem Šedivcem do auta Tomáše Wanky, též fotografa, krom toho i šéfredaktora tohoto serveru. Cestou pokrytou mlžným oparem jsme se zastavili pro redaktora Martina Rašku. Cíl naší výpravy byl dopředu jasný, užívat si plnými doušky pro nás vždy příjemného podniku. Přesto ve výbavě nechyběly dva fotoaparáty, moje kamera, která již delší dobu nefunguje a byla součástí věcí uložených vedle zvedáku na kola a dalších náležitostí v kufru Tomášovo vozu.

Ze zastávky v servisu pro akreditaci vyplynulo, že se od původního předsevzetí o průběhu tohoto výletu možná trochu odchýlíme. Měli jsme se pouze kochat pohledy na umění soutěžních jezdců a nechat se unášet krásami tamní přírody. Já s nefunkční kamerou určitě původní vizi našeho projektu nenaruším, Martin ničím, mimo svačiny neobtěžkán určitě také ne. Naše první zastávka byla za obcí Jince na ohrazenické rychlostní zkoušce. Pro parking jsme využili přilehlých prostor fotbalového hřiště u místního koupaliště, tento uklizený a úhledný areál působil uklidňujícím dojmem a eliminoval rušivé momenty v podobě neomalených řidičů, kteří cestovali se svými plechovými oři až pod mlíko pásku, aby nemuseli udělat krok pěšky. Výsledek jejich počínání byla ucpaná silnička a stoupající adrenalin posádek vozů, jejichž řidiči měli podobný záměr, to jim již vařila krev v žilách a ještě neviděli ani jedno soutěžní auto. Batohy s foťáky v torně na zádech Tomáše a Petra dávaly najevo, že se na svět rallye možná budou dívat občas i přes skleněnou čočku svého přístroje.

Vašek Arazim s Juldou Gálem je pro mnohé dorostence stále těžkým soupeřem, foto: Petr Šedivec

Po krátké, několikaminutové chůzi, při které jsme se proplétali mezi vozidly majícími za cíl zaparkovat do škvíry, kam by se nevešel ani Fiat 500 bebo couvajícími v různých vlnách ve skupinkách, jsme dospěli k diváckému místu v kose nedaleko před cílem prvního sobotního rychlostního testu. Byla tam hlava na hlavě, celá zatáčka byla v obležení diváctva, nepohrdli ani pohledem přes větve stromů a bůh ví, z kolikáté řady za mlíkem sledovali trať. Tomáš mající neprůstřelnou vestu fotografa zaujal místo na vnitřku zatáčky v hloučku několika dalších fotografů. Já jsem s Martinem sebou neměl ani tužku a poznámkový blok, natož akreditaci, možná by ji nějakému pisálkovi asi ani nikdo neudělil. Petr je fotograf amatér, fotí, kdy chce, co chce, jak chce a nenechá si do toho mluvit a nehodlá se zatěžovat starostmi o vestu. Obešli jsme dokola celou zatáčku a se závěrem, že tu již není volného místa, ze kterého bychom viděli alespoň něco, popošli jsme níže do zatáčky u křížku.

O vhodnosti tohoto místa nás přesvědčil hned první jezdec Venca Pech, přilétl ve velkém stylu, naprosto přesně dobrzdil, jako myška se prosmekl se svoji robusní R4 okolo stromu na středu zatáčky a velmi hbitě odjel do vzdálené kosy, kterou jsme opustili pro její zaplněnost diváctvem. I v té druhé zátočině si počínal velmi profesorsky a účelně. Druhý přijel Roman Kresta, jel s vědomím, že již titul má v kapse a není důvod proč to hrotit, na oko i na stopky o něco málo vlažněji než Venca. V cíli však byl Roman o necelou vteřinku rychlejší než Venca. Třetí se předvedl Honza Dohnal velmi pohledným a rychlým průjezdem na hranici chyby, z jízdního projevu bylo patrné, že má vše pod kontrolou. Následoval průjezd Orsáka na identickém typu vozu jako Pech, jízda pohledná, ale něco malinko na to, co předvedl Vašek, chybělo. Ono je to vždy tak, že ti nejrychlejší nasadí laťku příliš vysoko a ostatní průjezdy jsou v jejich stínu.

Karel Trojan patřil vždy k české rallye špičce

Se zájmem jsme čekali příjezdu prvních dvoukolek, první se objevil Černý s Kohoutem, sedlající Citroen DS3, je to poměrně nový typ vozu, solidní jízdní vlastnosti s pružným motorem dávají autu dobrý předpoklad k úspěchu, obzvlášť v rukou talentovaného mladého pilota. Následoval přílet štěkající psí boudy Suzuki Ignis v rukou Dunovského. Zvláštní konstrukční nápad stvořit S1600 z kombíka připomíná vyšší výškou a menší šířkou vozu a občasným štěknutím v omezovači při vyšších otáčkách motoru psa a jeho boudu. Jako třetí dvoukolka se zjevil na obzoru Emil s Fabií, to je jezdec s darem od boha, do čeho sedne, s tím umí zajet, ať je to přední nebo zadní pohon, či čtyřkolka. Mnoho cenných zkušeností nasbíral za volantem Favorita a kitové Felicie na soutěžích MS, svým rozevlátým stylem pobavil mnoho spokojených diváků. Napětí pominulo a v rámci uvolnění bylo možno sledovat několik vozů skupiny tři, kteří se více či méně kochali a projížděli krajinou. Pravda z pohledu z meze se to vidí jinak, než z kokpitu soutěžního vozu, kolik přihlížejících by bylo schopno zajet to co oni, málo a možná ještě míň.

Z údolí je slyšet vytočený motor Fabie, brzdy až ne na poslední chvíli, ale až o píď potom. Škubnutí volantu, snad i ruční brzda v činnosti, auto letí hodně, hodně vnitřkem zatáčky tou největší dírou. Rána o lyžinu, zadní kolo půl metru nad zemí v luftu, ječení vytočené jedničky, škubnutí řadicí pákou do dvojky, motor ani nestačí vydechnout a spadnout trochu z otáček a je hnán zase do výkonu, trojka, auto se kvapem vzdaluje. Blíží se zatáčka brzdy, brzdy, vůz se vlní jako had při své chůzi, klouže do levé kosy. Odjíždí v táhlém stoupání vstříct cíli této rychlostní zkoušky. Nezpochybnitelný rozdíl v rasanci jízdy ve stoupání proti Emilovu autu je naprosto patrný, chybí koně, ale co není v motoru, to se dohání jinak, jak jen to jde a Kopáčkovi to zatím jde. Emil přiděluje Kopáčkovi sedm vteřin, ten dalšímu v pořadí Lošťákovi patnáct, ten Vlastovi Hodaňovi sedm. To vše na úseku měřícím něco přes pět kilometrů. Trochu nostalgicky vzpomínám na časy, kdy jsem jezdil mistrák v tehdejší třídě A5, teď je to tato třída 7. V této nyní ne zrovna početně obsazené třídě zůstal z té doby jí věrný Vlasta Hodaň, Franta Markvart a Milan Vytasil.

Franta Markvart jede čtyřicátoušestou sezónu za volantem Škodovek na českých rallye, foto: Petr Šedivec

S Petrem při průjezdu historických automobilů vzpomínáme na dobu, kdy jsme sami řídili v osmdesátých létech na tratích rallye podobná vozidla, která defilují a předvádějí svoji krásu na této vložce. Líbí se nám průjezdy Škody 130 LR Krejči, Šubrta, to jsou plnokrevné speciály nejvyšší specifikace B a české produkce té doby. Tu čest řídit tato auta vybavená dvěma karburátory Weber a suchou skříní mazání motoru jsme sice neměli, ale „áčková stotřicítka“ jela také pěkně. Petr měl typ z Metalexu, já jsem pilotoval auto z továrny po Karlovi Trojanovi sen. Petr končil svoji kariéru se Škodou 1000 MB, která již patřila do veteránů, proto jsme setrvali i na průjezd jediného „Embéčka „ ve startovním poli, které řídí Honza Suda. Je to poměrně vzácný typ MBG vybavený dvěma karburátory. Žlutá barva Sudovo vozu je z dálky nepřehlédnutelná, auto v porovnání s typem LR se spíše plouží, než jede, ale Honza za to bere a svými průjezdy zatáčkami zastíní i některé soudobé auta ve startovním poli.

Byl krásný slunečný den, to již signalizovala ranní mlha, o zatáčku níž k nám přišel i Tomáš s aparátem pro pořizování snímků na prsou, on prostě relaxuje tím, co dělá rád a to je focení. Spolu s Tomášem přichází další člen týmu eWRC.cz fotograf a redaktor Rosťa Kutěj. Tuto RZ jsem jel již mnohokrát, a tak směruji celou skupinu do údolí k hasičárně, v jejíž blízkosti je hospoda s posezením v těsné blízkosti tratě. Vyprahlí putovníci nepohrdají kapkou moku, skalní jdou do piva, někdo s obav z okamžiků příštích pije různé vody. Petr říká: „Voda je špatná v botech, natož v žaludku.“ Ve své mošně s fotoaparátem má vždy místo na nějaké to plechové pivo, pouze ležáček, na desítku tam místo nikdy nemá a také ji u něj nikdo nenajde.

Velké nasazení Venci Pecha dokumentuje zapadlé zadní kolo do podběhu, jestli jel po třech, to ví jen přihlížející Tomáš v povzdálí, foto: Petr Šedivec

Fotografové se rozptýlili po terénu a já jsem zaujal s Martinem místo za páskou poblíž skupinky kameramanů, kteří umisťovali stativ na kameru. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na příhodu se ztraceným stativem loni v Německu. Čekání na příjezd prvního auta jsme si zkrátili tím, že jsme zaštrachali v příručním zavazadle a dali se do svačiny. Někdo v dáli zahalekal: „Už jede.“ A jel a to jako z praku. Vašek Pech se startovním číslem jedna přilétl, aby se na chvíli ztratil z dohledu za křovím, následně se za ním vynořil a byl vidět několik zatáček až k té naší u hospody. Pořadatel neumožnil jezdcům katování, vnitřek zatáčky zabezpečil tyčemi zatlučenými do země a každý si rozmyslel jet do trávy. Venca se o poslední tyčku lehce otřel, trochu ji líznul, v tom trapu to jinak ani nešlo, louka na vnějšku přímo lákala k pojmutí vozu i s nešťastnou posádkou. Ono již z prvního průjezdu tam bylo trochu vyoráno nějakým pilotem po ataku polností mimo rámec tratě. Roman jel na jistotu, nepřipustil žádné riziko a korunoval svoji snahu opět nejrychlejším časem. Velmi razantně a esteticky projel Honza Dohnal v širokém, táhlém, kontrolovaném smyku, jeho dosažený čas byl jen o sedm desetin vteřiny pomalejší než Pechův. V dálce bylo vidět ještě levou zatáčku za hasičárnou, kde zavrávoral Dunovský, vše řešil za pomoci ruční brzdy. Ve druhém průjezdu většinou všichni mají povědomí o tom, co je v tom předchozím kole vypeklo, čemu se vyvarovat, svoji snahu již proto nikdo nepřehnal.

Jako další místo jsme si vybrali Emilovo kosu na příbramské vložce, to je to místo, kde mu selhali na Subaru brzdy, tak dva, tři roky tomu zpátky. Na vnitřní straně zatáčky vyrostl nafouknutý poutač rádia Kiss Proton, které vysílalo přímé zpravodajství ze soutěže, to byl náš azyl pro tuto zastávku. Vesťáci nás opustili a nás, zbytek neoznačených, haltnul nekompromisní pořadatel cestou ke stánku rádia: „Pánové tady nemůžete jít, musíte za pásku!“ Na to tomu agilnímu činovníkovi pravím: „Jdeme k tomu stanu.“ On neoblomě: „ Tady nemůžete být, musíte za pásku!“ V duchu jsem si říkal, dát agilnímu člověku moc a funkci, tak by mohl rozpoutat i třetí světovou válku, odpovím mu věcně: „Jdeme tady za tu pásku.“ On vytrvale: „Musíte jít za tu pásku, tady nemůžete být.“ Vydechnu, usměji se, ignoruji ho a zaujímám pozici mrtvého brouka a jdu tam, kam mám namířeno a kam mě dotyčný posílá. Po dosažení mety u stanu se rozhlížím, je zde se na co dívat i když zatím nic nejede. Je hezky, holky jsou ještě takové letní, září jako sluníčko nad námi. Jenom to trochu kazí taková odvážně oblečená vyzobaná slunečnice s hochem o dvě hlavy menším vypadajícím jako špunt od vína.

Text: Syn nejrychlejšího pekaře z Plzně v akci

Mezi předjezdci se předvádí Octavia WRC, ale je to takové mdlé vrkání s plynem, dobrzdění na několikrát, něco podobného, ale horšího bylo možno vidět v Praze na sprintu při jednom z předchozích ročníků. Ono to není jednoduché řídit auto nejvyšší specifikace. A již přímo letí s kopce Vašek Pech, komentátor radia nešetří chválou, jak jinak, je to domácí hráč a opravdu v jeho podání předvedl pěknou jízdu. Zvyšuje svůj náskok na Romana o dalších zhruba pět vteřin. Roman jede, co musí, nezmatkuje, netlačí na pilu, včas s přehledem dobrzdí. Vašek musí naopak jet, co to dá, aby Romana udržel za zády. Honza Dohnal opět pěkně na oko i na čas. Zaujal nás i Karel Trojan, který zrychluje vložku od vložky, je na něm však vidět respekt z brzdění svého vozu z vyšších rychlostí, pomalé pasáže mu jdou velmi pěkně. Toto divácké odbočení je jako dělané pro silnou čtyřkolku, která na výjezdu po odsazení zadku zatáhne a plynem jezdec uvede auto do lehkého smyku. Najdou se i borci, co atakují vzdálenější příkop, ale vše bez velkého zdržení.

Silné dvojkolky na výjezdu ječí a hrabou v podání Černého, Dunovského, to je ten s tou větší psí boudou, tak jsme si pro lepší orientaci rozdělili obě Suzuki, tu druhou menší a slabší sedlá Sojka. Z kopce se v plném tempu spouští Emil, jede doma, zná to zde jako svoje boty, je na něm znát, že toto místo zná velmi důvěrně a má na něj ne zrovna dobré vzpomínky. Brzdí rozvážně s potřebnou reservou úměrně zážitkům automaticky vyvěrajících z hloubi paměti. Venda Kopáček jde fest do materiálu, auto kňučí, pokuřuje, on ho velmi trápí, doluje chvílemi z něj to, co v něm rozhodně není, prostě ten potenciál v něm nenajde nikdo. Nejde vše nahradit jezdeckým uměním a nesporným talentem, jako divákovi se mi to líbí, jako jezdec trpím spolu s jeho Fabií. Není možné chtít od rozvodu v motoru OHV, aby předváděl kousky jako DOHC, co pilotuje Emil a aby tolik motor točil. Rozvod OHV je ve vozidlech Škoda používán od třicátých let minulého století a to s vloženými válci po celých dalších skoro sedmdesát let. Ano i první motory ve Fabii se mohou pochlubit touto osvědčenou technologií, která byla užívána již v Populárech. Motory s OHV rozvodem mají nějaké komponenty navíc oproti moderním motorům, zdvihací tyčky, které se prohýbají, vyskakují, praskají, také vahadla, to je podobné. Geometrie motoru je téměř neřešitelným dilematem, při otáčkách motoru nad 7000 a zejména výších hrozí destrukce motoru a mílovými kroky se snižuje životnost motoru. Při nasazení, které beze sporu Venda Kopáček má, nepomůže ani preventivní výměna některých komponent. Na druhou stranu, znám několik jezdců, kteří podobné motoru různých evolucí točí i 8500, to se o mě pokoušejí mdloby.

Honzovi Dohnalovi se řádně prášilo za kočárem

Ve třídě 7, kterou jsme trochu více sledovali, stále s velkým náskokem vedl Emil, před Vendou a Vlastou Hodaněm, který v sobotu stále nestačil na Lošťáka s úzkou Felicií. Vybaví se mi i domácí jezdec Petr Brynda, který nám zle zatápěl v minulosti také s úzkou Feldou, ten letos moc vidět doma není, jezdí především v zahraničí. Samostatnou kapitolou jsou zážitky z průjezdů veteránů Škoda s motorem vzadu, koncepce vše vzadu je jedinečnou možností, jak plynem dirigovat průjezd s rozvášněným soutěžním strojem zatáčkou. V různě povedených průjezdech v mírném, či větším smyku defilovala celá řada Škodovek. Některé hbitě vyrazily po zdolání zákruty vpřed, některé se tam pajtlovaly ještě nějakou chvíli, některé střelhbitě odjeli z místa estrády, jiné se odplížili, některé i za pomoci prošlápnutí spojky. Jirkovi Šubrtovi na pěkné 130 LR se odporoučel motor, který jsme obdivovali, jak čistě a kulatě šel na předchozích úsecích tratě. Ze vzdálené vsi se spustil až dolu k nám zcela potichu a pouze setrvačností.

Jako poslední pokoukání jsme zvolili místo u rybníčku u legendárního nočního skoku ve vesničce Lhota u Příbramě nedaleko startu vložky. Trať se spouštěla z kopce do pravé utažené zavřené zatáčky a ústila do levé kosy do úzkého prostoru okolo hradby přes hranu. Objížděl se rybníček a na téčku auta mizela zbytečně dlouhou rovinou v omezovači k další kose. Z dálky přicházel neomylný zvuk zatoulaného „weercéčka“ mezi předjezdce, auto ještě nebylo vidět, ale již byl patrný trhavý, neplynulý jeho pohyb co do brzd i plynu. Jasné nebe se ještě více rozjasnilo a již byl vidět modrožlutý bok Mitshubishi R4 pilotovaný Pechem, kterému noty četl jeho stálý mitfára Petr Uhel. Auto sklouzlo pravou utaženou zatáčkou do levé kosy za pomoci ruční brzdy, těsně středem okolo hrany po srovnání auta následoval plný plyn a průjezd na hranu rybníka, zapraskal ALS a auto zmizelo z dohledu, jak jednoduché a prosté. Roman sice rychle, ale obezřetně, měli jsme informaci o jeho stažení náskoku na Vencu na vystrkovském testu a byl to takový divný klid před bouří. Bylo jenom otázkou, jestli Vašek náskok udrží, jestli nebude chybovat a případně na kolik jej Roman stáhne. Dohnal bravurně, on to v těchto končinách jako domácí důvěrně zná.

Emil Triner se skloněnou hlavou, proč, když jel tak pěkně, nebo že by namátkově kontroloval, jak tlačí plynový pedál do podlahy? foto: Petr Šedivec

Rallye jsme sledovali již s Márou Šimánou, který se k nám přidal průjezdy dalších aut, čekali jsme na to, co předvede Emil. Zavzpomínali jsme také na Márovo první soutěž v Kramolíně skoro před deseti léty, kdy havaroval na prvním testu ve druhé zatáčce s půjčeným vozem od Bryndů. To je až k neuvěření co to auto vydrželo a kdo všechno se s ním svezl. Z dáli se line lahodný zvuk vytočeného šestnáctiventilového motoru, následuje odřazování, poklepávání plynu a motor si jenom přede a vrní: „Hou, hou, hou.“ Tak jak tam Emil klade dolů jednotlivé kvalty, táhne za rukáv a rychle a čistě odjíždí k rybníčku. Je zajímavé, jak se chlapec zklidnil po jeho učinkování ve Škodě ve sportovním oddělení. Tam se tehdy sáhlo do regálu a díl byl, nebo se postavil motor nový, nebo celé auto, když bylo třeba. Nyní je to jinak, doba je jaká je, dříve nebyla nouze o díl, peníze na něj se neřešili, to byla starost jiných. Emil nyní nejde do materiálu, nelomcuje s autem smykem z krajnice do krajnice dveřmi dopředu, jede plynule, pohledně, rychle, čistě, neničí auto, možná to odkoukal od Loeba, který jede také tento styl a slaví s ním celkem slušné úspěchy, někdy i k nelibosti některým pozorovatelů. Auto Emilovi drží, dojíždí s ním, to na rozdíl od původního stavitele vozu. Co se jednou člověk naučí, nebo co od přírody umí, to se nezapomíná a je celkem sympatické, když v padesáti letech Emil prohání kluky o polovinu mladší.

Jak se říká: „Co má stát, se stane.“ Také se stalo a to k naší nelibosti, Emilovo i samotného aktéra a jeho příznivců a partnerů, včetně vedení týmu. Venda Kopáček je dravec a k autu se chová, jako kdyby bylo ze železa, ono částečně je, ale ne vše je ochotno vydržet. Pravá táhlá zatáčka a zvuk linoucí se z ní nám dává tušit, že se jí řítí Fabia, ono jaksi jsme přes strom a lidi do ní moc neviděli. Následuje levé prudké odbočení prolétnuté za zvuku kvílení gum a za pomoci ruční brzdy. Již se vynořuje hodně na vnějšku předek auta s levým předním kolem ve vzduchu. Je to agresivním průjezdem, kdy zadek za jekotu pneu ujíždí k vnějšku zatáčky, pilot to kontruje, dostává se však příliš blízko dovnitř zatáčky na její výškový zlom, ten ještě umocní zvednuté kolo. To by nebylo úplně špatně, ale plný plyn s kolem ve vzduchu a nesrovnaným autem do směru s vytočenými koly nevěstí nic dobrého. Ozývá se rána a chrčení z převodovky, vše doprovází namodralá clona táhnoucí se za autem a zápach spáleného oleje linoucího se ze skříně na výfuk. Je vymalováno, roztrhla se rychlostní skříň, auto za různých výstražných zvuků a kletí jezdce, který si svůj počin vyčítá, plouží okolo rybníka do míst, kde spočine raněný vůz v bezpečí mimo trať.

Venda kopáček v osudném okamžiku, který rozhodl mnohé.

Auto již pokuřovalo na předchozím průjezdu, nějaká netěsnost tam musela být. Drželi jsme Vendovi palce, aby auto zdárně dovezl až do cíle soutěže a svým druhým místem ve třídě vypomohl Emilovi k titulu ve skupině sedm, kdy tři starty proměnil ve tři vítězství. Vlasta Hodaň tak svým druhým místem dosáhl na celkové vítězství v letošní sezoně, dopomohla mu k tomu pečlivá příprava jeho obstarožního soutěžního auta Felicia KIT CAR a poctivé sbírání bodů v průběhu sezony. Kitovou Felicii vídáme na tratích rallye již od roku 1995. Před týdnem jsem na tuto skutečnost zavzpomínal s Jindrou Štolfou, bývalým pilotem továrního týmu Škoda, při setkání příznivců RKHA v Sosnové. Jindra s ní uskutečnil s objemem motoru 1300 ccm první start na Švédské rallye 1995 a učil ji jezdit, svou kariéru v týmu Škoda ukončil spolu s posledním soutěžním nasazením Felicie KIT CAR 1600. Ta otevřela dveře do světa MS vozům Octavia KIT CAR s plným objemem motoru dva litry, ale bez výrazných úspěchů, kterých dosáhly předchůdkyně Felicie a Favorit. Třídu A5 jsem opustil, včetně svého učinkování v seriálu MMČR v roce 2007 právě soutěží rallye Příbram. Bylo to druhým místem s navigátorkou, mojí ženou Helenou, s vozem Felicia KIT CAR 1400, umístili jsme se za Honzou Dohnalem, tehdy pilotujícím Polo 16 V se sekvencí, náš odstup činil skoro tři minuty. Za námi další kitová Felicie zaostala na náš čas skoro dvě minuty. V Celkovém pořadí byl Honza Dohnal s Edou Perskim na 16. místě a já s Helenou na 18. pozici. I letos Emil Triner obsadil celkově šestnáctou pozici, druhý však až 38. místo. Ve třídě druhý na prvního ztratil 13,5 minuty a třetí na prvního skoro dvacet minut. Je vidět, že nová technika posílila, stará zestárla, časové odstupy se prohloubily, kdo umí, ten to nezapomněl, kdo se učí, má snahu, naslouchá radám, zrychlí a bude úspěšně dojíždět do cíle. Zdá se mi však tragická neúčast v této třídě, kdy na Valašce, Hustopečích a Barumce jela jen dvě auta. Nevím jak kdo, ale mě by deprimovalo už jenom to, že i když bych za této konstalace jel a dojel, tak být druhý a zároveň poslední, nebo se pýřit prvním a současně předposledním místem, je to rozporuplné. Historie se však neptá a záleží na nátuře. To byl i jeden z důvodů, proč jsem po poslední Příbrami odešel do soutěžáckého důchodu.

Začátky v amaterských soutěžích daly dobrý základ mnohým jezdcům

Ono se dívat na rallye z meze není také špatný zážitek, obzvlášť ten příbramský, kdy bylo vzrůšo do posledních metrů soutěže. Někdo je schopen říci, že je na soutěžích nuda, tak ať na ně neleze a dřepí doma, nebo místo keců sedne do soutěžního auta a zvíří rallye hladinu svými výkony. Prosil bych mě do toho nemontovat, já jsem si již své odjezdil. Občas se sklouznu s amatéry na Rallye Cupu, některé kluky jsem viděl i na Příbrami, nebo v Příbrami, zkrátka na rallye v lokalitě Příbram, to aby zase nějaký knihomol mě nechytil za slovo. Byl to namátkou Honza Krejča, Jarda Pelcner táta a syn, Honza Suda, Míla Jirsa, Jirka Kalista zvaný Kalda, Martin Vopatřil, Mandaus Pepík s tátou, Jaromír Kovanda, Adam Kobliha, Jirka Teska s Káťou a také Venda Kopáček prohánějící třeba na Kramolíně v minulosti Warana. Každý někdy a nějak začínal, třeba Venca Pech v rallye crosu s Felicií a se Škodou 1000 MB po tátovi v rallye veteránů. Roman Kresta někdy v roce 1994 začínal s Favoritem, snad v Třebíči to bylo. Pepíka Petáka jsem potkával po jeho přechodu z motorek v rallye crosu. Dnes jezdí mnoho mladých a talentovaných a perspektivních jezdců, které vídám v autě na erzetě s helmou na hlavě a ani bych je v civilu nepoznal. Právě tito všichni tvoří tu nezapomenutelnou atmosféru a zážitky z rallye.

Letošní Příbram bude v podvědomí tím, že Roman Kresta dokázal pozávodit na posledním testu Václava Pecha, který opanoval čelo výsledkové listiny po celý podnik až do závěrečné RZ. Každý z nich je soutěžák tělem i duší, každý má své přednosti i necnosti. Po příjezdu do servisní zóny bylo vidět na každém z nich z jejich grimasy, jak to dopadlo, Vašek rozčarovaný, zklamaný a Roman radostný, usměvavý. Po chvíli jsem od Tomáše dostal informaci, že vyhrál Roman, který se stíhací jízdou na poslední vložce posunul před Vaška. Osobně jsem držel palce Vaškovi a přál mu úspěch, ale sportovně musím uznat, že i na závěrečném klání byl Roman rychlejší. Vyhrát může pouze jeden a to je ten, který je první v cíli. V tipovačce jsem dal na první místo Romana, protože má technicky dokonalejší auto a jezdecké kvality obou adeptů na vítězství jsou nesporné a někdy sehraje důležitou roli i trocha štěstí. Nemohu tedy být nespokojen s finálním rozuzlením soutěže, mám radost tak i tak, sice Venca nevyhrál, ale vyhrál Roman a vyšlo mi tipování. Podcenil jsem Honzu Dohnala a jeho současnou vyzrálost se schopností soustředit se na soutěž až do konce a nechybovat. Měl jsem za to, že bude přemotivován a dopustí se chyby, mile mě překvapil, proto mi vůbec nevadí, že jsem ho netipoval, radost mi udělal svoji jízdou a tím, že dojel na bedně. Závěrem nezbývá, než Romanovi s Petrem a celému jejich týmu pogratulovat k titulu a jeho potvrzení i příbramským vítězstvím. Vašek si zaslouží absolutorium za to, že se bil jako lev s Petrem do posledních metrů soutěže, že předváděl pěkný sport po celý podnik, a doufat, že nám i příští sezonu připraví zajímavé zážitky.

Vítěz 33. Rallye Příbram v akci na ohrazenickém rychlostním testu, foto: Petr Šedivec

Technická poznámka, kolega z redakce Rosťa Kutěj mě pokáral, že v poslední době toho moc nepíši, což je pravda. Nechci se nějak vymlouvat proč tomu tak je, mám pár věcí rozepsaných, pro nedostatek času a nedobré klimatické podmínky nejsem schopen zmíněné věci dopsat. Špatně se mi píše, když někdo do mě u toho doma hučí, proč píšu, co z toho mám. Potom ještě reagovat na různé komentáře pod článkem, které mnohdy nejsou ani k tématu a nejsou věcné. Někdy mně to přijde, že někteří komentující čtou pouze diskusi a rádi se realizují svými úvahami v ní a ukájí se svými moudry, která zplodí. Zvažoval jsem, zda diskuzi nezablokovat a komenty nepřipustit, ale nechám tuto možnost pro různá slaboduchá individua, aby měla své kulturní vyžití, ať se v komentářích rozvášní a poplkají si. Já to číst nebudu, tím pádem na nic z této produkce reagovat nebudu.

Inteligentní člověk si článek přečte a nemá potřebu se zviditelňovat svými nefundovanými výlevy pod ním. Pro úplnost zmíním fakt, že pořád ještě mám soutěžní auto a tím pádem starost o něj, občas něco jedu a to vyžaduje přípravu auta a celého zázemí. Jsem téměř na vše sám a nejde mi to od ruky, jako když jsem začínal, někdy mi to jde jako psu pastva. Přesto, že jsem mladý, zdravý, odpočinutý a celé dny nic nedělám, jak si někdo myslí, tak bývám často tím vším unaven.