Pavel Sklenář opět na soutěžní scéně a dokonce ve vozidle, která brázdila tratě v době, kam se datují jeho začátky v motor sportu.

Velmi zdařilou akci rallye Praha, která předcházela Berounce, jsem na jaře absolvoval se svým bratrem Standou, který do soutěžního auta usedl po více než dvaceti letech. Velmi byl nadšen atmosférou, organizací, stavbou tratě, pochvaloval si obtížnost navigování, jízdu v noci a velmi se těšil na podzimní pokračování. Osud tomu chtěl jinak a pracovní zaneprázdnění mu neumožnilo usednout na horké sedadlo spolujezdce. Několik dní před akcí jsem oslovil Martina Vrabce, ale ten měl na starosti synka a manželku s paní mámou o víkendu mimo Plzeň. I přes veškerou jeho snahu jsem byl stále bez mitfáry. Napadla mě taková chvilková myšlenka, optat se mé bývalé spolujezdkyně jestli by se mnou najela. Raději jsem tento scestný nápad hned zapudil, mohl bych paní nepříjemným dotazem popudit, potom bych také nemusel dostat vycházku, a třeba bych vyfasoval nějakou domácí práci.

Foto: Petr Šedivec. Na jaře jsme s bratrem jeli ještě s ozdobnými kryty kol, Milan Zapadlo z toho byl v údivu, protože za celou svoji soutěžáckou karieru poklice na rallye voze neviděl.

Byl jsem rozladěn a tak jsem se šel odreagovat na garáž, leštil jsem chromové poklice a hliníkové mezikruží kol na Škodě 110 LS. Vzpomněl jsem si, že kolega soutěžák Petr Šedivec před pár dny pečlivě opravoval originální přední blinkr z jeho „Embéčka“. To byl pro mě signál, že by přece jenom zvažoval vyvezení veterána z kolny a nějakou zkušební jízdu s ním. Navštívil jsem ho, zmínil jsem se, jestli by nejel Berounku se mnou. On mi na to řekl: „Pojedu, foťák již mám připravený, tak vyber pěkné místo na focení.“ Ještě jsem mu navrhnul, že bych mu dělal navigátora. Na to on: „Máš tolik spolujezdců, že si můžeš vybírat.“ Odpoledne mi přišel helfnout jeden z nich, Zdeněk Chýnovský, ten si na tak náročnou akci netroufal se slovy: „Nebudeme se zatím pouštět do nějakých složitějších akcí.“ Na sobotu stejně měl nějaké domácí úkoly. Kdo dál, Přemek Budín a Marek Procházka ti jsou pernamentně zaneprázdněni a do sériového auta bych je stejně asi nedostal. Pavel Sklenář má směnný provoz a byl by to zázrak, kdyby měl volno.

Foto: Mirek Beneš. Také jsme ukazovali soupeřům záda, jenom několika málo a jenom někdy, ale těšilo nás to.

Zkusil jsem to a zatelefonoval mu, rozjásaně mi sdělil: „To je klika, v sobotu a v neděli mám volno, trochu přeorganizuji doma harmonogram prací a můžeme jet.“ To je slovo chlapa a hned je vidět kdo doma nosí na hlavě klobouk. Pavlovi vůbec nevadilo, že pojedeme se sériovým autem v té nejslabší kubatuře. Takovou jsem z toho měl radost, že jsem vytáhl stará elektronová, loukoťová kola a namontoval je na zánovní „Stodesítku“. Konečně to trochu vypadalo jako soutěžní auto, jenom ten tichý chod motoru ten pozitivní dojem kazil. S odvzdušněním brzd mi pomohl syn Martin a přitom jsem zavzpomínal na svoji první Škodu 100 z roku 1970. Ta měla nejen elektrony s pneu OR 6, ale i příčný výfuk s řádným tónem, auto sice moc nejelo, ale zato kdejaký příslušník VB se za ním ohlédl. Ptám se syna: „Co myslíš, ten výfuk by to chtělo, to už by alespoň vypadalo jako soutěžák.“ Odpovědí mi bylo krčení ramen, tak chlapci říkám: „To už by si mohl mít přeci ve třiceti letech svůj vlastní názor na věc, ne.“ Než jsem nachystal potřebné náhradní díly na cestu jako hlavičku rozdělovače, palec, strunu na plyn, benzinovou pumpu, hadičku na benzín, klíňák, klubko drátu, isolační pásku a další důležité komponenty, tak Martin měl namontovaný apartní výfuk, který smontoval ze Škody 110 L Rallye, která je momentálně v nemocnici. Kuny jí sežraly kus elektroinstalace a trochu i proto hořela.

Foto: Jiří Fryje. Radostná tvář Pavla Sklenáře dává tušit, jak si jízdu užívá.

Nějak jsem se nechal unést těmi soutěžními doplňky a úplně jsem zapomněl na zpuchřelou, zafačovanou hadici na benzín z minulé akce Rallye Praha. Auto má najeto 14.000 kilometrů a šroubky z hrdla šli povolit jako tenkrát, když nám do servisu jezdily tyto typy Škodovek na garance. Ještě zajet k pumpě dotankovat, trochu mě již tlačil čas, protože mě kvapem končila vycházka a nechtěl jsem si kazit večer vysvětlováním, kde jsem byl a proč atd. U čerpačky se ptám slečny: „Kde máte tu olověnou přísadu do benzínu?“ Čučela na mě jako sůva z nudlí a ptá se: „To chcete přísadu na zvýšení oktanu, aby to víc jelo?“ V duchu si říkám, jak tak pěkná holka může být tak nefortelná do kšeftu a ve spleti regálů nacházím lahvičku i s dávkovačem, mám vyhráno. Domů přicházím relativně včas, i tak si vyslechnu rozpravu před odjezdem, něco v tom smyslu, že by se to beze mě odjelo také a že mám být doma, je třeba opravit kliku od balkonových dveří. Ponořen do svých myšlenek nepřítomně naslouchám jejímu monologu a posléze stupňuje svoji kadenci: „Posloucháš mě co ti říkám, ani nevíš jestli tu sem, já se tady snažím, já tady vůbec nemusím být!“ Protože kázeň musí být, a tak je to správné, tak se ptám: „Nevíš mámo, nebude ráno mlha?“ Prudký nádech: „Já si jdu lehnout a ty se na ty závody odstěhuj.“ Vida, to je povel, už se balím. Ráno byla, že ba se mohla krájet.

Foto: Petr Šedivec. Pavel je trochu vytuhlý, to neviděl ty zadní podlomená kola.

Divím se, že jsem po těch okreskách mimo dálnici do Prahy vůbec dojel včas. To byla pro mě úvodní rychlostní zkouška Plzeň – Radotín. Pavel dorazil chvilku po mně spolu s Jendou Boškem, Šustrem a Otou Zenklem. Následuje přejímka, rozprava a je tu start. V autě cestou ještě dolaďujeme, jak budeme počítat, spíš odhadovat vzdálenosti, protože máme jenom tachometr s celými kilometry. Závěr je jasný nepřejet odbočku, neminout nějaký záchytný bod a nezabloudit. Najednou proti nám jede auto startující několik vozů před námi. Otázka je, zda zabloudil on nebo, že by snad my, asi to tak bude, ono to tak je, jsme někde a nevíme kde, víme jenom to, že jsme v Praze. Po chvíli potkáváme auta startující za námi, to je dobré, zařazujeme se do konvoje a po chvíli již víme i kde jsme podle itineráře. Že by za to zakufrování mohla mlha, spíš jsem jel tak rychle, že jsme minuli odbočku. Po chvíli nás dojíždí Mini s Jirkou Benešem za volantem, kterého navigoval velezkušený Olda Gotfríd. Na křižovatce nás objíždí vpravo a jedou i tím směrem, my se umíme orientovat podle lišejníku na stromech a tak jedeme na sever do leva. Za pár kilometrů nás Miník předjíždí, mám poctivě plynový pedál na podlaze celý kopec a připadá mi to, že proti němu stojíme. Po projetí PK se necháváme unést tím, jak jsme ji pěkně našli i s názvem pomníku a zajíždíme si pár kilometrů, než potkáme další zablodivší auto vracející se do místa chybného odbočení.

Foto: Mirek Beneš. Velmi zdařilý detailní záběr pořízený za mlhy, obsahující netradiční kompoziční záměr.

Dojíždíme po stíhací jízdě zelenou 110, jede pěkně, za vsí jí to pěkně akceleruje a nám vždy odjede a já mám to štěstí, že je dojedu tam, kde nejde předjíždět, nebo pod kopcem. Rezignuji, nabíráme 11 minut zpoždění. Na plochodrážním stadionu si spravujeme chuť. Na další SS test dorážíme bez ztráty květinky, také bez brzd, pedál lovím u podlahy, po testu následuje odvzdušnění a připadám si jako kdysi, to se pořád svépomocí také něco spravovalo. Ten den nás čekalo ještě jedno bloudění a cíl etapy v Rakovníku. Tam nám ochotně pomohl s opravou místní Zdeněk Krob se synem, který jezdil před třiceti lety se svoji paní s podobnou Škodovkou rallye. Zatím co Pavel jako logista zajišťoval ubytování a přesun věcí na cimru, já jsem léčil karburátor, po konzultaci s Vláďou Bergerem a dalšími zkušenými odborníky a po pohledu do jeho zaplněného motorového prostoru na dva Webery jsem od dalšího snažení upustil. Zdeněk Krob poukázal na větší vůli ve volantu, ta se s každým najetým kilometrem zvětšovala a připadal jsem si jako kormidelník na parníku Ditrich. Celý peloton se večer sešel v místní restauraci a rokoval, diskutoval, spřádal plány na neděli, bavil se a chlastal, proto jsme tam také byli. Vše probíhalo v družné atmosféře, někteří se viděli po mnoha letech, někteří si vybavovali kam toho, či onoho zařadit, do jaké doby a jakého vozidla. Ubytování bylo po čtyřech na pokoj, ten jsme sdíleli s Tomášem Drástou a Tondou Muzikantem, kteří startovali s Ladou 1600.

Foto: Petr Šedivec. Chvilka klidu před SS testem po náročném přejezdu do ČK.

Sobota pro nás byla taková seznamovací s náročností tratě, snažili jsme se najít bez Tripmasteru cestu, zvyknout si na náročnost přejezdů mezi SS testy. Co se týče rychlostních testů, tam nám bylo jasno, že díru do světa neuděláme. V neděli jsme nezakufrovali, ani jsme neobdrželi žádnou penalizaci. Dokonce na šotolinové SS Bytíz jsme zajeli třetí absolutní čas shodný se Škodou 130 LR startující před námi, pilotovanou Vláďa Berger se Zdeňkem Peterou. Dlouhá Lhota nám moc nešla, tam nám i chvílemi motor kašlal, asi se v noci nastydnul. Ani původně nabrzděných 62 koní továrnou AZNP metodikou SAE v roce 1974 nám neudělilo takovou rasanci, abychom i zde srovnali krok se Škodou 130 LR. Měl jsem pouze obavu, abych nevyzul zánovní asi třicet let staré pneumatiky OR 6. To spolujezdec celkového vítěze Olda Gotfríd, který z Mini sledoval naše počínání, pojal obavu, že se převrátíme a svého fáru Jirku Beneše krotil, aby jel od nás na dištanc. To kdyby náhodou došlo k nejhoršímu. Po tomto testu jsme s Pavlem opět, ostatně jako po každém odvzdušnili brzdy, někde jsem ještě v sobotu trochu více přibrzdil. Brzdová pumpa na to nebyla připravena po létech stagnace a jemného přibrzďování dostala šok a došlo k poškození gumového těsnění v jejích útrobách. On ani motor nijak nejásal, když celé dva dny jel skoro pořád na plný plyn, abychom stíhali ČK.

Foto Mirek Beneš. I na ploché dráze se dá jezdit s volantem v přímé poloze, ještě píď a už by to bylo na hodiny, na hradbu, na střechu.

Auto prvních 12.000 km života prožilo většinou v temperované garáži, na silnici vyjelo pouze za příznivého počasí. Zimu, podzimní nečas, plískanice, to vůbec neznalo a sůl, to nezná do dnes. Původně ho měl osmdesátiletý děda, který zesnul, jeho žena v autě viděla nutné zlo, které ji provázelo, co vůz měli a ochotně ho prodala. Při prodeji zmínila historku, kdy se chystali s vnoučaty na výlet a děda ještě jelenicí leštil povrch karosérie. Netrpělivá babička nechápajíc počínání řidiče auta, popoháněla děti: „Šup, šup, nastupte si, ať nezdržujeme dědečka v odjezdu.“ Pán ještě obešel auto, ujistil se, že je vše pořádku. Co čert nechtěl, rutině vzhlédl k blankytně modré obloze a v dáli spatřil nepatrný, bezvýznamný, ojedinělý, vodou nenasáklý, vetchý mráček, takového neškodného beránka. Po zjištění skutečného stavu ohledně nadcházejícího počasí, nehledě na veškeré prognózy a předpovědi počasí resolutně zavelel: „Vystupte si děti, nikam nejedeme, bude pršet!“ Babička nechtěla dorostencům zkazit výlet a oponovala: „Dědo, z toho pršet nebude, to je jen neškodný mráček.“ Gardový řidič byl nekompromisní a trval na svém vědecky a zkušenostmi podloženém závěru: „Už jsem řekl, auto by zmoklo, v životě v dešti nejelo a nepojede.“ Zagarážoval vůz, přeleštil ho, udělal údržbu jako by najel těch plánovaných třicet těžkých a dlouhých kilometrů do lesa Řáholce a bylo po výletě.

Foto: Jiří Fryje. Ještě to překývnout do pravé a levou se trefit do díry v ohradě a jsme v cíli.

Na této akci nám od samého začátku nešlo o výsledek, jeli jsme se svézt, popovídat si s přáteli a soutěžáky, které jsme řadu let neviděli. V neděli bylo velmi příjemné slunečné počasí, velmi nás potěšilo, že jsme spatřili cíl, v sobotu ráno to moc nadějně nevypadalo. Zase se potvrdilo, že se musí zvolit správná strategie a držet se jí. Již jsme s Pavlem Sklenářem přihlášeni na nadcházející jarní akci v příštím roce. Po zralé úvaze jsme došli k tomu, že musíme do té doby zabezpečit nezbytnou pomůcku pro navigování a tou je Tripmaster. Nějak se toto v minulosti nutné zařízení ze soutěžních aut v dnešní době vytratilo. Co se dá zkazit na pár vložkách a několika málo kilometrů přejezdů k nim po předem známé trati, kde je na přejezd času dostatek, žádný servis, ten je až v nějakém areálu. Pravda tato akce nebyla rallye, ani vyloženě orientační soutěž, neměla ryzí rychlostní zkoušky, svoji náročností se klidně může rovnat podnikům z dob dávno minulých, jako byla třeba Vltava v sedmdesátých letech. Z mého pohledu bylo těžší ve stanoveném času za dodržování rychlostních limitů a předpisů dorazit do časovky před startem SS, než samotný test obkroužit. Nezbývá než poděkovat pořadateli za solidně připravený podnik a těšit se na další akce příští rok.