Nepatřím k těm, kteří by si nějak lámali hlavu nad symbolem nešťastné třináctky. Dokonce jsme si jí s mým kolegou dobrovolně nalepili na dveře okruhové fiesty, při mých nesmělých pokusech o rychlou jízdu. Tentokrát mě však pátek třináctého skutečně dostal. Smutná zpráva ze zasněženého Polska říká, že paní Zubatá zase jednou zalovila v našem soutěžáckém rybníčku a bohužel, byla úspěšná. Všechny výmysly pánů v Paříži, v Praze a kdekoli jinde, kde sedí ti, co mají byť jen dočasně právo rozhodovat, měnit a nařizovat, ztratily na čas svůj, ještě nedávno téměř osudový, rozměr. Ledoví a šotolinoví špioni, jmenovky na vozech, vozy WRC na domácích tratích, to vše se dá někdy změnit, vrátit, nebo nahradit. Chybu někoho jiného, na kterou Janusz Kulig doplatil, už nikdo nenapraví. Mysleme na to až budeme stát v příkopech u tratí rychlostních zkoušek a užívejme si každého průjezdu, každé posádky. Složme hold všem, kteří jsou navzdory všemu ochotni usedat do svých strojů, aby udělali radost sobě i nám. Vzpomeňme i na ty, kteří kolem nás již nikdy nepojedou. Nenechme si náš sport nikým znechutit, nenechme se ničím otrávit a buďme si jisti tím, nic na světě není tak žhavé a důležité, jak to na první pohled vypadá, jen ta Zubatá…

Přeji všem šťastnou cestu tam i zpátky.