První jízda byla jako vždy oťukávací s tratí, s autem, se spolujezdcem a co hlavně sám se sebou. Slušný čas na úvod jasně dal najevo, že to snad půjde a vůbec ne špatně. Krátký servis ukázal ve své nahotě, jak to drhne na letištní ploše, cáry lezoucí z pneu o tom byly mlčenlivým důkazem. Největší potíž byla trefit se ve druhé rundě na uklouzané trávě, spíš místy bahně mezi obrubníky u zastávky ČSAD. Vjezd do této lokality majestátně bránila dopravní značka zákaz vjezdu všech motorových vozidel s dodatkovou tabulkou: „Neplatí pro autobusy ČSAD.“ Z obliga bylo několik Subaru a Mitsubishi, protože svoji robustností a konstrukcí to jsou autobusy mezi soutěžními auty. Ostatní jsme se museli mít na pozoru, protože mezi jezdci byl jeden příslušník Policie a nikdo nevěděl co má za úkoly od svého nadřízeného pro vyplnění prostojů mezi svými jízdami. Náš čas byl opět vynikající a o desetiny vteřiny jsme se přeli s pozdějším zahraničním vítězem na Polu GTi, které pekelně uhánělo. Jeho pilot Macht Rudi s tímto typem vozu brázdil tratě lednové Jenner rallye v Rakousku v roce 2006. Tuto soutěž jsem absolvoval i já s manželkou ve Felicii po Frantovi Markvartovi, měla nějakých 125 koní. To bylo tenkrát na sněhu s hroty velmi pěkné svezení, se zmíněným pilotem jsme drželi krok. Ostatně i v Líních jsem mu se silnějším ex. továrním autem skoro stačil.

Ke slovu přišlo i svezení sponzora a na železniční vlečce jsem při této jízdě prorazil přední gumu. To je daň za nerespektování pravidel silničního provozu, nechráněný přejezd a jasná třicítka. Ona to byla troufalost tuto železniční oblast projet rychlostí minimálně o sto vyšší. Trest musel přijít a také přišel, to byl první vztyčený výstražný prst od prozřetelnosti. Třetí ostrou jízdu si Zdeněk pochvaloval, zústavší neproražená přední guma na voze byla jiného názoru. Vystrčila na nás výhrůžně svá plátna a řekla: „Dost, víc se mnou ani metr nebo také někde řachnu.“ Beton letištní plochy pneu přímo sžíral, na druhou stranu bylo možné se až neskutečně o gumy opírat a jezdit zatáčky i o kvalt výše. Do servisu dorazil i můj další spolujezdec Pavel Sklenář. Sledoval, jak doplňujeme spotřebovaný olej do motoru a přitom prohodil: „Ten motor chlastá víc než ty a to je co říct.“ To říká on, kterého poznali příznivci rallye sportu podle nápadné torny, ve které na běšinském klání nosil flašku Rumu. Je pravda, že jsem mu vydatně vždy večer po jízdách s obsahem pomáhal, to proto, aby se nemusel pořád trmácet s tou váhou v ruksaku. Další moji dva spolujezdci spojili své síly a usedli společně do jednoho soutěžního speciálu, značku si již nepamatuji, vím jen, že to byla nějaká cizí výroba. Kdyby žil ještě starý Henry, tak by se obracel v hrobě, kam to ti jeho nástupci dotáhli. Bohužel ani Přemek Budín za volantem s Markem Procházkou s notami v ruce tento skvost do cíle nedotáhli.

Po třech jízdách následovala delší polední pauza, aby mohla být trať vytýčena opačným směrem. To byl signál si protáhnout ztuhlé tělo špacírem po servisu. Všude přítomný Hynek Středa korzuje také po depu, tak mu říkám: „Hynku, ve třetím kole jste se zlepšili o minutu, to musela být palba.“ Loajálně ke svému fárovi odpovídá: „No, to jo, on jel rychle a pěkně.“ Hynek již seděl v tolika vozech, že již občas ztrácí přehled o prožitcích z pěkné a pekelně rychlé jízdy. Ono najet na osmi kilometrech minutu zlepšení proti svému téměř maximu snad ani nejde, ani Pegasova křídla by to neumožnila. Toto zjištění učinilo i několik dalších jezdců, nakonec i pořadatel, který vše uvedl do reálu na pravou míru. Chybička v nově vytvořeném programu se vloudila, vše opraveno. Do rány v mých toulkách depem mi přišel věčně rozesmátý Honza Vostrý, který půjčil auto dámské posádce. Jeho hlahol se rozléhá skoro celým depem, ne že by na někoho křičel, pouze se družně bavil s několika dalšími účastníky akce. Chvilku jsem setrval v přítomnosti tohoto velmi zaneprázdněného jinocha. Při pohledu na dvě procházející holky s bílým psiskem v náručí jedné z nich a zjevného monitorinku jejich pohybu Honzovým pohledem, nadhodím: „Honzo, viděl jsi to?“ On odvětí: „To ještě nemá techničák.“ Nevím, jestli myslel toho psa nebo ty holky. Čas kvapil a já musel jít. Ten čas, to je taková nevyzpytatelná jednotka, někdy chybí, jindy je ho zase zbytečně moc.

Nastala změna stran a jedna z posádek Fiest to nepochopila a v plném tempu vyrazila udatně v protisměru. Až několik vozidel jedoucích proti ní, upozornilo tyto zmatkaře, že se jezdí již několik desítek minut na druhou stranu. Zajímavé bylo i to, že opačným směrem docela dost nakopával hrb přímo v prostoru u startu. Zajímavější však bylo sledovat, jak který jezdec zvolí nájezd na tuto terénní nerovnost. Lišáci to brali středem, ale tam to kopalo snad nejvíc. Já jsem si zprvu také myslel, že to bude to ořechové, ale zadek auta odskočivší vysoko nad zem mě vyvedl z omylu. Kličkovaná v podání dámské posádky skoro až k fotobuňce nevěstila také nic dobrého, ona ta ženská logika je někdy dost těžko pochopitelná. Nejpružnější průjezd byl nakonec vpravo a nekompromisně to říznout travou. V ten moment nastal chaos v rozpise, protože z esíčka naplno s výrazným lomcovákem „Hop“, byla rovina na plno s mírným hopečkem. Další jízda se sponzorem se obešla bez odpisu další gumy. Pan Král s firmy Razítka Král byl spokojen a poznamenal: „To byly efektní průjezdy.“ To ano, ale už méně efektivní. To, že majitel firmy, která podporuje pořadatele v uspořádání této akce, přijede osobně do prostor závodiště, to je velmi povzbudivé. Vzácné je i to, že několik hodin zde stráví spolu s účastníky v chladném počasí svůj drahocenný čas. Tato veličina je jediné, co podnikatelé většinou nemají. Nakonec kam chvátat, proto pokračování bude někdy příště, kdy to bude, to nevím ani já sám.