Jízda pátá se stala tou osudnou, za těch několik let co jezdím rallye, se mi přihodilo ledacos. To co nám nachystal osud v dalších chvílích, to jsem nečekal.

Na jednom rovnějším úseku s výtluky v místní silničce seřazuji před táhlým vinklem z vytočené pětky do čtyřky, trojky a kovový zvuk dává tušit, že se přihodilo něco nekalého na autě. Také že ano, propadá brzdový pedál, stačím ještě trochu našlapat a myslí mi proběhne nástin příčiny, asi zavzdušněné brzdy, nebo se odporoučel do věčných lovišť brzdový válec. Houby s octem zavzdušněné brzdy, uletěl nám brzdič i s držákem a ještě dobytek cestou ven ze zadní nápravy prorazil gumu. To již mířím k čekárně ČSAD a koriguji směr vozu tahem za ruční brzdu. Málem si s ní vyrazím oko, jak vysoko jde a pochopitelně nefunguje. Opírám se jako školák o mantinel z hlíny a couvám, to je aplausu jako když na fotbale padne gól do sítě hostí. Hlásím spolujezdci, protože nevím, zda tuší co je s autem, protože nic nenamítá: „Máme zadní gumu děravou a nebrzdí nám brzdy.“ Vůbec jsem netušil, že ho touto společnou informací přivedu do takové odevzdané nálady, kdy by snad chtěl i jízdu přerušit s ohledem na vývoj situace. Slabým hlasem špitne: „Pojedeme pomalu do servisu, viď.“ Na to mu pravím: „Pojedeme Zdeňku, ale až odkroužíme ještě toto a následující kolo.“ Rezignuje, balí noty, to mě nerozhodí trať již trochu znám a musím jet stejně pomaleji, bez brzd to jede hůř.

Foto: Jaromír Beneš

Na prázdné gumě to klouže, ručka nejde, jsem bez možnosti korekce směru jízdy, motají se mi nohy na pedálech, našlapovat brzdu, brzdit, spíš přibrzďovat, mačkat plyn, ovládat spojku. Blbnu, šlapu spojku, i když řadím dolů, nějak moc úkonů najednou, stále korigovat směr vyklouzávajícího vozu z potřebného směru. Rosí se mi čelo jako na dvanáctce vyndané z lednice, to ticho mě ruší, Zdeněk nečte. On opravdu snad myslel, že kvůli takové prkotině ukončím závod, to jsem do cíle dotáhl v minulosti více raněné auto. Odpadla nám zbytečná váha a brzdění ještě nikdy nikdo nezrychlilo, to je stará pravda. Jeden rok na Bohémce jsem dovezl do cíle auto s vyrvanou zadní nápravou, jindy zase jsem cíl spatřil se zdrátovaným řízením. To, že za jízdy v plném tempu ztratím brzdič, to se mi ještě nestalo. Ve druhém kole na nejdelší rovině nás dojíždí černé Mitshubishi posádky Nešetřil – Středa. On ho pilot na tom rovném úseku opravdu nešetří, dává mu pod ocas a ždíme z něj, co se dá. Pouštím ho na konci roviny před nás, nechci jej bez brzd a na prázdné gumě zdržovat v technické pasáži. Nájezdem na roztlučený asfalt a šotolinu se rázem z nešetřila stal šetřil, k autu se chová vlídně a ohleduplně, zatáčky projíždí rozvážně a s citem. V půli rozskákané roviny brzdí, jsem mu na zádech a tento nadbytečný manevr jsem opravdu, ale opravdu nečekal. Lamentuji: „Já mu snad dám babu ze zadu.“ Houpu autem z leva doprava, aby se více přibrzdilo, vyčítám si, že jsem ho pouštěl před nás. To ještě nevím, že bude hůř, zase ta oblíbená zastávka a pilot před námi nezvládá v technické pasáži přemíru koní a řízne s autem do obrubníku a stojí jako kůl v plotě a trčí přede mnou v nejužším místě. Je to v háji, to bude kilner, tam se nevejdu, nebrzdí to, prázdná guma, to je situace, on snad toho zkušeného Hynka vůbec neposlouchal, co mu recitoval. Do teď nevím, jak jsem se vedle nich vešel, neškrtnul je a projel okolo nich, pravda skoro jsem zastavil, ale jenom skoro, víc mi stav auta nedovolil.

Foto: Petr Šedivec

Následoval servis, po zvednutí auta je to jasné utržená hadice a brzdič fuč. Operativně vysílám část mužstva hledat ztracený díl a s Martinem a vnučkou opravujeme auto. Na takovou operaci nejsme vybaveni a vnučka Monika mi sděluje: „Dědo, něco tady čouhá z pod auta.“ Ještě, že jsme ji měli sebou, jinak nás pohltila bezradnost. Je spěch a je mi jasné jaký umí roztočit kolotoč dalších, pro ni důležitých dotazů. Dávám ji proto bojový úkol: „Moniko, jdi se podívat, jestli už nenajíždí na start auto s jedničkou.“ Místo briskního odchodu se ptá: „Dědo, pojede to auto ještě.“ Hroutím se z toho a říkám ji: „Pojede, ale nesmí nám ujet ta jednička a to máš na starosti ty.“ Utrousí jenom: „Aha.“ Mizí mezi auty a je od ní klid. Daří se velmi provizorně zaslepit hlavní pumpu pro zadek a lebedím si, jak to pěkně pojede jenom na přední brzdy, lepší něco než nic. Montuji ještě kolo, studené jako psí čumák, to je již odepsaná třetí guma, to bude na té prochladlé dobrý skluz. To již příchází další závozník připravený ke své jízdě. Říkám mu na férovku: „Nejdou na autě zadní brzdy, pojedeme jenom na přední, nevadí to?“ Je to ostřílený matador, který v životě neseděl v soutěžním autě a nechce se nechat vyvést z míry a říká stroze a jasně: „Nevadí.“ To je slovo chlapa, Zdeněk se z takové prkotiny lomil v pase a neměl z toho dobrý pocit. Je to fajn, pedál nepropadá, zkouším, co je možné s autem v tomto netradičním stavu dělat za psí kusy a ono to jde. Prorážím mimoděk další gumu a šourám se do cíle, podjíždím mlíko a hrnu se prostorem startu, kde již nikdo nečeká na svoji rundu.

Nastal další servis, nemohu najít další použitelnou gumu. Martin hlaholí z pod auta: „Gumy došly, oddělal jsi dnes čtyři, musíme ji dát z rezervy.“ To mám radost, až bodnu další, nebudu tam mít už co na erzetě dát. Nakonec o nic nejde, doba výměny kola na vložce se stále zvyšuje s pravidelným nárůstem dvou minut výměnu od výměny. V Žihli to bylo šest minut, v Rakovníku osm, teď podle prognózy a vývojových trendů to bude deset a to nemá cenu ani zastavovat a měnit kolo. Snažím se jet obezřetně a pomalu, Zdeněk mě instruhoval: „Jeď už jenom tak, abychom dojeli do cíle, stejně nebudeme ani do desítky absolutně.“ Jaképak s tím štráfy, někde to jde dobře, někde to jde výborně, jinde to jde blbě, občas nedobrzdím, jindy je tam rezervička a decentně přidám plyn a brzdím ne dvakrát. To nejsem zdaleka sám, tento styl uplatňuje řada jezdců úplně normálně, tak snad si tento luxus také mohu dopřát, zvlášť když jeho využití je důvodné. Bezvadně nás pouští dojetá Škoda 130 RS, kde jinde, než u zastávky busů. Kloužu bez podpory zadku a ruční brzdy mezi obrubníky, trochu ho asi zdržím, možná ne, mizím v dáli a v zrcátku vidím táhlý široký smyk sto třicítky z rozbahněné klouzačky. Prostě to je výhoda zadku, já přidám a jedu rovně místo do zatáčky. Ještě naposledy si hopsneme a je tu cíl. To ještě nevím, že Škoda 130 RS, kterou jsme předjeli, jejíž pilot nás sportovně pustil před sebe, nám v cíli závěrečného rychlostního testu nadělila 17 vteřin. Po předešlých událostech, nefunkční brzdy, těch oddělaných gum, se nad touto ne úplně pochopitelnou záležitostí povznáším a netrhá mně to žíly, jak by se na první dojem mohlo zdát. Malé ohlédnutí na za tím, jak tato anabáze začala zde, pokračování tady. Příště se zmíním o poslední jízdě toho dne, která byla vyčleněna pro sponzory pořadatele a tím pádem i mimo pořadí, více, či méně byla neobvyklá i pro mě.