Již téměř deset sezón figuruje ve startovních listinách českých i zahraničních soutěží jméno mladoboleslavského spolujezdce Jana Slavíka. V posledních dvou letech však spolu s pilotem Josefem Dvořákem startují pouze sporadicky. Přednost dostala rodina, studium a také minikáry, kterým se věnují obě Honzovy dcery. Především o finančně dostupném, leč v posledních letech mediálně opomíjeném sportu, jsme si s Honzou povídali v debřské hospůdce U Mendlíků.

Honzo, v letech nedávno minulých jste s Pepou byli pravidelnými účastníky domácích soutěží. Loni jste však startovali pouze jednou, letos dvakrát. Proč? Můžeš vaše letošní vystoupení zhodnotit? A co plány na příští rok?

„Každoroční povinností byla domácí Bohemka. Jak je už naši tradicí, doma se nám nedaří. Prasklou hadici od turba jsme ještě opravili a pokračovali. Definitivní stop nám vystavila prasklá tyčka mezi brzdovým pedálem a brzdovými váhami. Náladu jsme si nezlepšili ani ve Světlé nad Sázavou na volném poháru. V polovině druhé rychlostky se nám smekla hadice od turba a my s ohledem na pošetření techniky odstoupili. Dost nás zaskočily extrémně rychlé tratě. Soupeři nás sice navnadili na údajně technické erzety, ale hned v té první zařadil Pepa po startu šestku, letěli jsme mezi silnými stromy a zpomalení přišlo až po dvou kilometrech. Příští rok plánujeme určitě Bohemii, pokud tedy její pořadatelé nezískají statut mistrovství světa:-) V tom případě bychom asi na startovné neměli peníze. Velké rallyové ambice už mě opustily. Doufám, že ještě nějakou soutěž odjedeme, ale jen tak pro radost, bez tlaku na výsledek.“

V uplynulých rozhovorech jsi přiznal, že jste se s Pepou Dvořákem vrátili do školních lavic. Jak pokračujete ve studiu?

„Studuji třetí ročník na České zemědělské univerzitě v pražském Suchdole. Nyní mě čekají státnice, poté chci pokračovat v magisterském studiu. Následovat tak hodlám Pepu, jenž už titul bakaláře získal. Vzdělání je dnes důležitější, než kdy dříve. Kde ještě před pár lety stačila maturita, dnes už je nutností úspěšně zvládnutá Vysoká škola.“

Nyní si ale pojďme popovídat o tvém novém velkém koníčku – minikárách. Jak hodnotíš letošní sezónu z pohledu Automotoklubu Škoda?

„Předně si velice cením, že jsme s pětadvaceti jezdci nejpočetnějším minikárovým klubem u nás. A to se ještě z hostování vrací Petr Melša, bratr soutěžáka Honzy. Ten loni prohrál sázku a v důsledku toho musel odkroutit jednu sezónu v barvách českokrumlovského DCT. Letos se nám velmi dařilo v obou nejprestižnějších domácích šampionátech – Mistrovství České republiky a Poháru České republiky. Ty se mnohdy konají na téže trati – jeden v sobotu, druhý v neděli. Startovní pole je tak hodně podobné. Boleslav má letos dva šampióny – v M2 se jím stal Dominik Kubín, M4 vyhrála Katka Mohelská. Ta za dlouhých devatenáct sezón svého závodění získala už čtvrtý titul. Na medaile ale dosáhlo v obou šampionátech několik našich členů – Honza Šimůnek, Honza Najman, Filip Nevosad, Lukáš Burián, Adriana Kubínová, Honza Tejkl a moje dcera Eliška. Ta mohla skončit i lépe, ale místo třetího kola Mistrovství ČR v Litoměřicích byla na táboře. Do Dolního Cetna jsme jí už ale z tábora na víkend odvezli na závody a příští rok budeme závodit tábor-netábor:-) Ceníme si také vítězství našeho klubu v soutěži družstev, které se jede v rámci Mistrovství ČR.“

Dlouhou tradici má také Mladoboleslavský pohár. V čem spočívá?

„Mladoboleslavský pohár se jezdí už od roku 1986 a je vypsán pouze pro klubové členy. Všichni naši jezdci jsou do něj hodnoceni bez rozdílu věkových kategorií. Body vyplývají dle vzorečku, zohledňujícího umístění a počet účastníků v té které kategorii. Podobně je tomu ve francouzských rallyových šampionátech. Pro absolutní klasifikaci považuji tento systém za nejspravedlivější. Od osmašedesátého už figuruje v historických tabulkách přes devadesát jezdců. Nejvíce bodů získal Petr Melša a šestinásobnou vítězkou je Katka Mohelská. Rekordmanem v počtu závodů je s 519 starty Honza Kejval, který nechyběl ani v jedné sezóně.“

Dosud jsem žil v domnění, že minikáry jsou především pro děti. Pohled do výsledkových listin mě však vyvedl z omylu. Jak jsou vůbec věkově rozděleny jednotlivé kategorie?

„Kategorie jsou M1 do osmi let, M2 do dvanácti, M3 do šestnácti, M3D dívčí kategorie do osmnácti, M4 do jednadvaceti a M5 bez omezení. Dokud tedy nevypadne volant z ruky:-) Našimi klubovými veterány jsou třicátníci Petr Melša, Honza Kejval a Martin a Lukáš Středovi. Nejstarším pilotem ve startovním poli u nás je pak čtyřiapadesátiletý Martin Pařízek z Litoměřic.“

Nakolik považuješ minikáry za vhodnou přípravu pro přestup do motoristického sportu?

„Určitě jízdou v nich dítě získá cit, pozná, kam se kára pakuje. Pokud by ale mělo mít ambice přestoupit, je tak potřeba učinit někdy kolem dvanáctého, třináctého roku. Letos přestoupil do motokár teprve osmiletý František Blažíček z Uherského Hradiště a hned se prosadil i na pódium. Když si pak odskočil na víkend do Hluboček u Olomouce zpět mezi nás, oba dny neměl konkurenci. Opravdu šikovný klučina.“

Letos už se minikárám věnovaly obě tvoje dcery. Jak se jim dařilo?

„Eliška už je zkušenější a zaznamenala nejeden úspěch. O posledním závodním víkendu se nádherně ukázala její dětská psychika. Když jí v sobotu stačilo pro zisk titulu vicemistra zajet druhé místo, po několika chybách dojela šestnáctá. V neděli už v rámci Poháru ČR neměla trému a závod vyhrála. Anežka je ještě malá a teprve se rozkoukává. Věřím však, že za dva roky už to bude klátit taky. Obrovským plusem cestování po republice je poznání různých měst a krajů. Jednotlivé výlety se vždy snažíme obohatit o nějakou kulturní vložku, návštěvu historických památek, zoologické zahrady či plaveckého bazénu. Jako otce mě těší, když pětiletá holka u televize při zmínce o Plzni či Olomouci ví, kde to či které město leží a čím je zajímavé.“

Kolik stojí startovné na minikárový závod?

„Sto korun a to ještě každý jezdec dostane stravenku v hodnotě třiceti korun. Mnoho lidí v našem klubu už je pro zvýšení alespoň na dvojnásobek. Vždyť uspořádání podniku vyjde organizátory na dost peněz, a i když získá příspěvek od svazu, jedná se pro pořadatele o značně náročnou záležitost. Dvě stovky by přitom nikoho finančně nezruinovaly. Pokud přece něco chci pro své děti udělat, aby jen neseděly u počítače, musím to také ohodnotit. Takový malý hokejista či tenista vyjde na daleko větší peníze, o motoristických sportech ani nemluvě. Celek to však zatím nemá odvahu odhlasovat.“

Jsou minikáry pouze českým sportem, nebo se jezdí i v zahraničí?

„Zrod minikár se datuje již do první poloviny dvacátého století. K nám dorazily roku1968, když se v Hlubočkách u Olomouce za přítomnosti televizních kamer jelo první Mistrovství ČSSR. Velkou zásluhu o vznik a rozvoj minikárového sportu měl v počátcích časopis ABC. Jedním z průkopníků byl mimo jiné bývalý slovenský soutěžák a náš pozdější servisák Janko Baumgartner. Dnes se prakticky jedná o celosvětový sport. Na Západě je dokonce divácky mnohem sledovanější než u nás. Například v Itálii, Francii, Německu či Švýcarsku nemají problém uzavřít ve vsi hlavní silnici, trať je obsypaná špalíry diváků včetně krásných žen a dívek. Totožná pravidla s námi mají na Slovensku. V obou zemích se po zraněních jezdců v sedmdesátých letech preferují slalomy, zatímco jinde v Evropě převažují nebezpečnější sjezdy. Jediným našim „obojživelníkem“ je Honza Šimůnek. Přestože je hendikepován se slalomovou minikárou oproti sjezdařským, připomínající formule jedna padesátých let minulého století, stal se v roce 2008 ve Francii sjezdařským mistrem Evropy a letos v Uersfeldu německým šampiónem. Já osobně bych ale své děti na sjezd nepustil. Například ve Spojených státech a Austrálii se jede z rovných strmějších čtyřsetmetrových kopců na tenoučkých pneumatikách. Více než o techniku jízdy tak jde o přípravu káry a adrenalin.“

To zní docela extrémně.

„To ještě nic není. Například při sjezdech v kategorii sajdkár jedou vedle sebe dva borci hlavou dolů. V cizině frčí i cariolli – dřevěné káry. Pilot řídí, mitfára vzadu brzdí třením gumových špalků o zem. Nejlepší jízdní vlastnosti mají asi italské kartky. Jsou to vlastně motokáry, z nichž je odebrán motor. V zatáčkách sedí jak přišité. Jinak bezpečnostními prvky jsou v dětských kategoriích integrální homologovaná motocyklová helma, rukavice a oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi. Podobnou výbavu preferuje i většina dospělých, byť výjimky se najdou. Například čtyřicetiletý kmet, borec z jihočeského Velešína Karel Charvát, zůstává věrný kokosáku a šponovkám.“

Můžeš říct ještě nějaké perličky či zajímavosti ze světa minikár?

„Za zmínku určitě stojí závod mechaniků, kdy jsme na vlastní kůži zažili, co jezdí naše ratolesti. Vůbec to nebyla žádná legrace. Uvědomil jsem si, že takové ty rady u trati, jakou stopu jet, pak za volantem vnímám úplně jinak. Elišce jsem pochopitelně nestíhal, ale alespoň manželku jsem udolal:-) Zajímavý je také „výtah“, dopravující jezdce po skončení jízdy zpět do prostoru startu. Většinou je k němu používán kamión či traktor s tažným zařízením a lanky. Každá kára je přichycena karabinou a už se frčí nahoru. Ve třech řadách je možno vytáhnout naráz i šedesát startujících.“

Co mladoboleslavská minikárová parta plánuje do budoucna?

„Určitě bychom rádi navázali na letošní úspěchy a obhájili tituly nejen v jednotlivcích, ale i v soutěži družstev. Mrzí nás, že v republice podobně nefunguje alespoň dalších deset klubů s tak bohatou členskou základnou. Například taková kolébka minikárového sportu, jakou jsou Západní Čechy, dnes nemá ve startovním poli žádné zastoupení. Minikárový sport v některých regionech totálně usnul. Pro příští sezónu bychom také měli mít dvě volné minikáry a tak se případní zájemci, kteří by chtěli jezdit za náš klub, mohou ozvat na mail jan.slavik5@seznam.cz. Pokud byste si chtěli o minikárové historii i současnosti přečíst více nebo shlédnout fotky z našich závodů, navštivte stránky www.honzasimunek.cz.“