Ladislav Kopelent - eWRC.cz
21. 12. 2011 08:01 − 2874× − 0

Láďova náročná Dixi Rallye Show Líně – IV. díl

Blížil se závěr celkem zdařilé akce, zbývala poslední jízda, potom čekání na spočítání výsledků, vyhlášení vítězů a vyhodnocení celé sezony.

Blížil se závěr celkem zdařilé akce, zbývala poslední jízda, potom čekání na spočítání výsledků, vyhlášení vítězů a vyhodnocení celé sezony.

Po poslední ostré jízdě odkládám auto pod stan na servisní plachtu, koho nevidím, starého soutěžáka Standu Šelmáta ze Sedliště. Letos se sklouzl v legendách na podniku MS v Německu se Škodou 130 RS. Zavzpomínali jsme na dobu, kdy s tímto vozem vyhrál soutěž, která se jela okolo jeho baráku. Nechme se překvapit, možná příští rok obohatí svým počinem tento seriál a uspořádá podnik v okolí Zahrádky u Sedliště. Mohlo by se to nazývat: „Z vrat do vrat.“ V této lokalitě má penzion s potřebným zázemím a prostorami ve dvoře. Rozebíráme průběh probíhajícího podniku a dozvídám se jeho postřehy z tratě: „Největším nepřítelem některých jezdců je zatáčka.“ Věřím jeho letitým zkušenostem a dodávám: „Nejhorší je, že každá i sebelepší a delší rovinka někdy končí a následuje na jejím konci zase ta pohroma v podobě zatáčky.“ V rámci odreagování se procházím po depu a potkávám čecho – němce Petra Holuba v družném hovoru s Milanem Liškou. Ráno jsem se s Petrem viděl, tak upřesňuji: „Dnes jsme se ještě na trati nepotkali.“ Starý soutěžní kozák hned ví, kam mířím a přátelsky mě bouchne do hrudi a směje se. Minule v Kramolíně mě za sebou vodil půl kola a několikrát jsem měl čumák auta vedle jeho vozu, občas i před ním, vždy mě takticky zavřel. Nakonec mě před retardérem vyhnal až na trávu. To se musí umět, Petr své umění prokázal v minulosti na Barum rallye s červeným Mercedesem, kde vodil za svými zády celé startovní pole. Tady je vidět, od koho se učili mladí talentovaní jezdci, kteří nepoužívají zrcátka.


Foto: Petr Šedivec, Chvilka před startem, zjišťuji, že jsem si zapomněl vyfasovat od Zdeňka rozpis.

Výprava hledačů brzdiče se konečně vrátila ze své mise a k mé radosti i s upadlým brzdičem s částí jeho držáku. Petr Šedivec mi říká: „Vidíš, to jsou plody tvé mladické nerozvážnosti. Už jsi přece jenom starý pardál, tak podle toho jezdi. Někdy jsou období, kdy se příliš nedaří, ty ho máš poslední dva závody.“ K tomu není co dodat, on Petr má většinou pravdu. Dalo by se říci, že nejhorší mám za sebou, není tomu tak, ještě v rámci sponzorských jízd mě sveze můj syn Petr v mém autě. On měl takové ty silácké řeči: „To je toho bez brzd a na prázdné gumě.“ Na to jsem mu řekl: „Stejně už nikoho nepovezu, tak si sedni za volant a můžeš mi to ukázat, jak to půjde tobě.“ V tu chvíli měl helmu na hlavě a už nešlo slovo vzít zpět, lezu do auta nezvykle pravou stranou. Mám tam nějak moc místa pro nohy, absence volantu mě zneklidňuje, to bude utrpení. Naštěstí kluk neblbne, jede to, co mu říkám, ve druhém průjezdu se odvazuje a pouští se i do větších akcí, které jsem mu zakázal. Drncá se mnou v těch největších dírách, brzdí až po chvíli po mém pokynu. V prvním kole přeskákal obrubníky na zastávce, ve druhém to ví a jede již obezřetněji, pěkně pomalu. Ještě, že nezakotvil jako ta černá limuzína s uraženým kolem na obrubníku, byl duchapřítomný a srovnal volant a jel přes ně skoro kolmo.


Foto: Jaromír Beneš, Ještě, že na zastávce nikdo nečekal na autobus, kromě fotografa.

Na vyhlášení výsledků v restauraci Sparta se dovídám od Přemka s Markem, že příčinou jejich odstoupení byla spojovací tyč řízení na Fordu Puma. Po vypjatém náročném boji Roberta se spočítáním výsledků je zde ta kýžená chvíle, ten okamžik pravdy. Na provizorní pódium defilují volané posádky a já se ptám Přemka: „Co je to za holku co si jde pro pohár, tu od někud znám.“ Přéma pohotově odpověděl: „To je ta, co tady nosí ty poháry s pivem.“

Dozvídáme se od ředitele podniku následující, ve třídě jsme druzí za absolutním vítězem. Subaru na druhé příčce nás pojelo jen o 12 sekund, to je to mé couvání, které bylo neodvratitelné. Neodpustím si v rámci dekorování tří nejúspěšnějších a vzájemného si gratulování panu Kopáčkovi se Subaru sdělit: „Škoda, že vám nevyšlo se jet sklouznout do těch Líní, jak jste měli v plánu.“ On na mě kouká, jako kdyby nevěděl, o co jde, tak dodávám: „To jsem já, kdo vám měl v pátek předat ty objednané gumy.“ Na to on sklesle: „Jo, jo.“ Pán chtěl obout své Subaru měkčí směsí pneu a v AK ještě něco zbylo, protože AK nemá již prostory, tak gumy jsou uskladněné u mě v garáži. Byl na mě kontaktován a také volal, domluva byla, chci je, přijedu v pátek mezi 15 až 17 podle toho jak to v Líních proběhne s tréninkem. Snažil jsem se mu vyhovět a na tuto dobu z Líní odjel, v 17,00 mu volám, kdy dorazí, on se omluvil, že mu to nevyšlo a bohužel Líně nepojede. Trochu mě překvapil, že najednou stál vedle mě na stupních vítězů, takový je život a tací jsou lidé.


Foto: Petr Suchánek, Poslední bratrská rada: „Jeď v klidu.“

Ředitel podniku velmi korektně přiznal určité potíže s novým programem v jeho počítači pro zpracování časů z jednotlivých rychlostních testů. To, že výsledky nejsou úplně reálné, bylo již patrné z toho, že jsem předjel auto a to mělo lepší čas než naše posádka. Šéf WMR kajícně přislíbil do jarního závodu, že vše napraví a bude již program fungovat ke spokojenosti všech zúčastněných. Nadnesl, že neponechá nic náhodě a systém prověří v praxi při nějakém zimním klouzání. Vážím si toho, že je někdo z pořadatelů schopen říci, že mu něco nefunguje, že si nehraje na neomylného. Ani mě nepřekvapilo, že mi volal Pepík Mandaus, že má pohár za druhé místo absolutně v celém seriálu a na oficielní výsledkové listině je až třetí za námi. Ještě, že se nic horšího nestalo, při nedávném sezení přátel eWRC.cz jsme si poháry vyměnili a život jde dál. Pepíka si pro tento krok velmi vážím i jeho slova: „Pohár mně nenáleží a pálil by mě v ruce.“

Letos jsem se přesvědčil i o opaku, dotyčného pohár, nejen, že nepálí a ke všemu se k němu hrdě hlásí. Na to holt musí být nátura a zejména žaludek chlubit se cizím peřím. Taková je rallye, nevyzpytatelná, náročná, záludná, přející i nepřející, překvapující, někdy i překvapená sama z toho co se na ní odehrává. Závěrem je nutno Robertovi poděkovat za trpělivost a obětavost, se kterou pro nás připravuje tyto akce. Popřát mu coby hlavnímu pořadateli těchto akcí mnoho zdaru do příštího roku v jeho počínání, šťastnou ruku ve výběru tratí, minimum karambolů, co nejméně starostí zejména s jezdci. Piloti občas vymýšlí, co by rádi, mívají neúměrné nároky na provedení podniku, třeba i s porovnáním ceny startovného. Někdy čekají za mrzký peníz dokonalejší služby, než které nabízí mistrák.


Foto: Jaromír Beneš, Bylo to pěkné svezení.

Komentářů celkem: 0
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!