Fantastický vstup do nové sezóny absolvoval Václav Kopáček. Úřadující sprinterský šampión třídy 7 se na Jänner Rallye poprvé představil za hranicemi naší vlasti. Přes krizovou situaci hned na úvodní rychlostní zkoušce nakonec nejenže suverénně ovládl svoji třídu, ale v rámci MMČR dosáhl na bronz i mezi dvoukolkami.

Letošní sezónu jsi zahájil už lednovou účastí na Jänneru. Proč ses rozhodl pro start v Rakousku? Znamená to tvůj přestup ze sprintů do „velkého“ mistráku?

„O rakouském startu se rozhodlo těsně před uzávěrkou přihlášek. Láká nás jakákoliv soutěž. Čím je náročnější, tím lépe pro nás s ohledem na sbírání zkušeností a zdokonalování rozpisu. Žádný přestup do velkého mistráku to však zatím neznamená. Pojedeme podniky, na které seženeme finanční prostředky. Momentálně musíme zrepasovat auto a pak uvidíme.“

Jänner je všeobecně považován za velmi obtížnou soutěž. Jak jeho tratě, organizaci a atmosféru hodnotíš ty? Nakolik ti vyhovoval různý povrch jednotlivých rychlostních zkoušek a který sis užíval nejvíce?

„Tratě, organizace a atmosféra byly naprosto skvělé. Takovou atmosféru jsem ještě nikdy předtím nezažil. Organizace byla z našeho pohledu bezchybná. Tratě se mi velmi líbily. Novinkou pro nás byla povinnost dodržet pouhé dva průjezdy při seznamovacích jízdách. To bylo obtížné. Na Jänneru jsem byl poprvé a tak jsme se snažili nepodcenit rozpis. Rezervy cítím obrovské. Stále se mám hodně co učit. Co se týče povrchu, hodně jsem se těšil na sníh. Pak jsem jím však byl trošku zklamán. Po ujetém sněhu se nám totiž auto nechtělo moc rozjíždět, potažmo brzdit. Spíše jsme se sněhem proklouzali, než závodili. Tím více jsem si užíval rychlostky na blátě a rozbředlém sněhu, mokré silnice se slabou vrstvou sněhu a úseky na ledu. Na těchto površích se auto paradoxně rozjíždělo lépe a bylo rychlejší. Užíval jsem si tak pasáže umožňující jet rychleji lehkým smykem. Petr ovšem mé pocity nesdílel pokaždé.“

Loni jsi debutoval v MMČR na Rally Příbram. Můžeš obě tyto soutěže porovnat?

„Tyto dvě soutěže je těžké hodnotit. Každá je něčím krásná a zase jí oproti té druhé něco chybí. My se snažíme závody užívat a brát takové, jaké jsou.“

Tvůj spolujezdec Petr Picka za sebou má velmi bohatou kariéru včetně zahraničních startů s otcem a synem Pertlíčkovými. Nakolik ti jeho zkušenosti pomohly?

„Petr je hodně ostřílený kluk a jen tak ho něco nepřekvapí. Tím více mě zaskočil sdělením po jedné rychlostce, že to byla asi nejhorší zkouška, jakou kdy jel. Doufám, že mluvil o její náročnosti:-) Jeho zkušenosti jsou k nezaplacení a já cítím potřebu na sobě pracovat. Už cestou domů jsme konzultovali nutnost změnit některé věci. Jeho názorů si moc vážím a děkuji mu za ně! Stejně tak oceňuji naprosto správné a cenné informace otce a syna Pertlíčkových. Po celou dobu soutěže nám perfektně zpracovávali změny tratě a dopisovali poznámky do rozpisu. Jejich špiónování mělo obrovský přínos a smysl. Bez nich bychom se váleli někde na louce. Děkujeme!“

Hned na úvodní rychlostní vložce jsi prožil krizovou situaci. Můžeš jí zhodnotit? Jak ke karambolu došlo? Neobával ses, že může znamenat odstoupení? Byla to tvá jediná krize na Jänneru?

„Udělal jsem hloupou chybu. Do té zatáčky jsme najeli tak nějak na limitu jejího projetí. Nechtěl jsem se svézt ze stráně v tečně zatáčky a tak jsem auto strčil dovnitř. Tam jsme si ale jeho předkem „čmuchli“ do protějšího svahu a poroučeli se na bok. Prvotně jsem doufal v pouhé hodiny, to se ale nepovedlo:-) Naštěstí se vše odehrálo v nízké rychlosti a autu se relativně nic nestalo, pominu-li pár škrábanců. Obavy z odstoupení jsem upřímně ani neměl. Nešlo o žádnou velkou ránu, jen lehnutí na bok. Tímto chci poděkovat přítomným divákům za pomoc s návratem na kola! Žádnou další krizi už jsme nezažili. Pokračovali jsme v normálním tempu. Navíc mě Petr brzdil tak, že žádný karambol snad ani nehrozil.“

Ve zbývajícím průběhu soutěže jsi byl nejen suverénem třídy 7, ale v rámci MMČR jsi dosáhl na pódium i mezi dvoukolkami. Znamená to splnění tvých plánů před soutěží? Jak hodnotíš konkurenci mezi vozy s jednou poháněnou nápravou?

„Vzhledem k obrovské finanční náročnosti této soutěže se absenci posádek s malými auty ani nedivím. Každopádně je to škoda. Našim plánem před soutěží bylo dojet do cíle s ohledem na pořádnou porci najetých ostrých kilometrů. Chtěli jsme pobavit sebe i diváky a udržet auto na silnici. V rámci možností jsme to zvládli a tím plán splnili. Konkurence ve dvoukolkách byla celkem velká, ale měla jasného lídra Honzu Černého. Velice mě zaujal svým nasazením italský borec Elwis Chentre. S fabií R2 letí opravdu neskutečnou pilu!“

Porovnáš-li Jänner proti podnikům sprinterského šampionátu, nakolik tě oproti nim jezdecky obohatil?

„Ve velkých soutěžích se určitě nejede tak naplno, jako ve sprintech. V jednodenním podniku znamená jedno či dvě couvání konec nadějí na výrazný úspěch. Tady si můžeme dovolit nejen couvat, ale někde se i válet na boku:-) Ne, to je vtip. Celkově mi ale to nasazení přijde mnohem nižší. Nad jízdou se více přemýšlí a nechodí se do žádných větších riskantních akcí. Ve sprintech se jede od začátku naplno. Zase ale končí dříve, než se nadějeme. Kdyby Jänner trval týden nebo i čtrnáct dní, jel bych okamžitě:-) Moc se mi líbil!“

Můžeš porovnat finanční a materiální náročnost dvoudenního podniku proti sprintu? Jak jsi byl vybaven například pneumatikami?

„Co se pneumatik týče, na pátek jsme zvolili protektory s hřebíčky. Nečekali jsme od nich zázraky, ale Petr si je dost pochvaloval a i já s nimi byl moc spokojen. Na protektory nebyly vůbec blbé. Nejvíce rozčarován z nich byl ovšem italský pilot Diego Gonzo, startující před námi s corsou. Když jsme ho na jedné erzetě dojeli, šel se zeptat Petra, co vlastně jedeme. Po Petrově mávnutí rukou a odpovědi, že nějaký protektor, Taloši podle mě asi celou noc sháněli ty samé:-) Možná i vinou, že to na hřebech moc neumím, jsme o ně brzy přišli. Zde musím poděkovat Pavlovi Vedrovi za zakoupení dvou nových úzkých hřebíkových michelinek pro sobotní sekci. Totožné, ale starší, jsme obuli dozadu.“

Patříš k pilotům nastupující generace a třeba i adeptům na další budoucí zahraniční starty. Jak jsi na tom se znalostí cizích jazyků?

„Myslím, že k zahraničním startům máme ještě opravdu daleko. Se svými jazykovými znalostmi nejsem úplně spokojen. Německy se sice učím už od základní školy, ale o plynulé konverzaci se mluvit nedá. Teď se snažím soukat do sebe doma angličtinu. Ta je přece jen preferovanější, o čemž jsme se přesvědčili i na Jänneru. Závěrem bych chtěl poděkovat lidem, bez nichž bychom tuto krásnou soutěž nemohli absolvovat. Jsou to především Milan Zahradníček, Pavel Vedra, firmy Šumava Reality, Speedpro, Racing Service a Motor Kolář Blovice. V neposlední řadě děkuji všem fanouškům. Kolem tratě jich bylo obrovské množství a dávali o sobě statečně vědět. Děkujeme!“

Foto: Robert Balcar