Zatímco „velcí kluci“ rozjeli rok 2012 a MMČR na Jänneru, svět zahájil v Monte Carlu a Milan Blahout v Milovicích, Pája Tydlačková s Ivanem Říhánkem zavzpomínali na konec loňské sezóny. A vzpomínek bylo hodně. Zatímco Pája s ryze dívčí skromností vzpomínky krotila, Ivan se rozhodl pro seriál. Snad mi odpustí, když jeho informační explozi trochu přiškrtím. Takže, jak to bylo po Rally Vysočina, o které jsme psali naposledy?

První dva podniky, tj. Rally Pačejov a Kostelec nad Orlicí posádka vynechala. Důvodem tentokrát nebyla údržba techniky, ale posádky. Zdravotní důvody tedy nepřipustily posádku na trať, a umožnily přípravu techniky na Horáckou Rally Třebíč. Ta měla být první prověrkou po nechtěné pauze. Protože Ivan zde měl původně domluvenu spolupráci s Jirkou Sutrem (nakonec k ní z technických důvodů nedošlo), byla Pavlína postavena před nutnost najít jiného spolujezdce. Záchrannou ruku podal eWRC v podobě svého spolupracovníka Péti Medříka, který se odvážně posadil na horké křeslo spolujezdce. Ale dejme slovo Páje: "Již při najíždění, které bylo zpestřeno několika „bludnými“ kilometry, mi připadaly RZ Horácké jako letiště. Mám pocit, že jsem jela pár příjemnějších a záživnějších závodů. S tímto pocitem jme si to přiswištěli na štěrk P6 do L6 přes most, kde nás to pěkně vyneslo. S Vervou v nádrži a vervou za volantem jsme to vervali do škarpy. Přece nezůstanu v nějakém příkopu viset, kvůli takové banalitě neskončíme závod. Takže jsem, já holka šikulka, zabojovala a pokusila se vyjet. Rally jsme ukončili ve škarpě předposlední RZ se spálenou spojkou. Další zklamání do sbírky."

Pája s Ivanem se setkali i na Rally Příbram. Pavlínka jako hrdý divák slavné skupiny S.D.F – Sboru dobrovolných fanoušků a Ivan, který si chtěl zopakovat rok 2010, kdy jel s Jirkou Sutrem v roli předjezdce, využil nabídku Standy Sitného s Nissanem třídy SA2 a usedl opět do sedadla spolujezdce. Tento start přinesl Ivanovi mnoho zážitků. Především dojem jezdecký, protože Standa má oprávněně pověst dravce. Rval se jako lev se svými soupeři i přes nepřízeň techniky – utržený držák alternátoru, pozdější klepnutí kolem o obrubník, až po utržené držáky motoru a vypadlou hadici chlazení, které definitivně ukončily účast v Rally Příbram. Na její trase se ale Ivan setkal i se solidární pomocí soupeřů, se kterými bojovali o první místo ve třídě, a kamarádstvím postaveném na společné lásce – rally. Přes další naplněné zklamání z nedokončené rally Ivan na tento závod moc vzpomíná a Standovi je strašně vděčný za super zážitky.

Kompletní posádka Pája a Ivan se tak ve voze setkala až na Rally Jeseníky. Jak je dobrou tradicí všech rally, začneme i tuto žrádlem. Tím byl čtvrteční shledávací oběd, po kterém posádka absolvovala první tréninkové jízdy. Aby to nebylo jen tak, zbavila se posádka zrcátka (vše zbytečné nutno pourážet), a po následném defektu, který stál Ivana dost nervů a výbavu překroucený klíč na kola. Pozitivem bylo Ivanovo zjištění, že Pája si řadu rad vzala k srdci, a je schopna si rozpis napsat sama (Pozn. autora: lempl línej, ani se zápisem už nechce pomáhat). Brzy ráno v den startu posádka usoudila, že bez mokrých pneumatik to nepůjde. Pája: "Byla to moje první soutěž na mokru. Z mého technického muzea jsem vyndala gumy, které pamatují dřevěné pětikoruny. Byl to pěkný boj o přežití. Z auta nebylo moc vidět, do auta také ne. Oni větráky fungují asi jako moje třetí ledvina."

Ivan: "Naše mokré pneu možná pamatovaly dětství nejstaršího žijícího jezdce rally. Pokusy o zahřátí, snížení tlaku na minimum, to vše příliš ovoce nepřineslo. Navíc mi tradičně při závodě přestal fungovat do té doby plně funkční interkom." Posádka proto byla zaskočena tvrzením časoměřiče ve stopce, že za posledních deset aut mají nejlepší čas. Na uštěpačnou otázku, zda nejeli zkratkou, Ivan odtušil, že ne a že dvacet let po revoluci je možné všechno. Přesto ale začal urychleně studovat itinerář a také Pája, která má na přejezdech mysl pro svůj svět bez čísel, náhle zpozorněla. Určitě ji potěšilo i tvrzení Ivana, že je vše O.K., a že musela jet jako kráva. Bohužel, trochu rychlejší nájezd, špatné pneu a nevhodně situovaná svodidla (která pouze zabránila přímému proskočení do čtvrté zatáčky) ukončila předsevzetí dojet v klidu lisovanou tmou a sílícím deštěm do cíle.

Důležitou otázkou bylo, zda se podaří Swiště opravit v krátkém termínu do Rally Vsetín. Asi proto, že se jedná o domácí soutěž Páji, udělal její tým všechno možné i nemožné pro to, aby auto bylo hodinu před přejímkami připraveno k jejich absolvování. Tomu však předcházely tréninkové jízdy. Při těch udělala posádka některé změny v rozpisu, které se týkaly především probržďování zatáček. Jinak vše dle tradice. Včetně uraženého zrcátka spolujezdce při druhých průjezdech. Do závodu odstartovala posádka na tvrdých slikách. Krátce po startu bylo objektivně usouzeno, že vše je špatně, a že Pájina domovská rally, kterou Ivan považuje za nejtěžší, ale zároveň nejhezčí, bude absolvována co vyhlídková jízda. Pavča usoudila, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Snad se toto rozhodnutí dotklo závodního srdce Swiště, který, na protest proti rozhodnutí posádky, přestal řadit. Aby zabránil potupnému odtahu, rozjížděl se, ale pouze na trojku. Kluci zlatí mechaničtí se rozhodli, že mu domluví. Omyl. Swišť si postavil hlavu, a po startu poslední RZ obětoval diferák, aby dokázal, kdo je pánem. Jediné, co dokázal, bylo zahnat Páju do lesa, kam odešla rozchodit další neúspěch.

Balzámem na duši tak byla Rallyshow Uherský Brod. Potrestán byl svéhlavý Swišť. Pája využila nabídky Speed Racig Teamu, který nabídl svezení v „áčkové“ Felicii, a kterému tímto Pája moc děkuje. Dále ale nechme mluvit Ivana. "Když mi Pája volal, že jedeme ve Felicii, začal jsem přednášku, že kdo jednou sedne do „áčka“ nebude z něj chtít ven. A to jsem netušil, co se v dalších dnech bude kolem Páji dít. Její nadšení pro auto, které jede, brzdí, zatáčí, bylo úžasné. Ale hezky od začátku. Při seznamovacích jízdách jsme kupodivu neurazili zrcátko. Jenom jsme utrhli lanko od spojky. Ale ve vypůjčeném autě lze také trénovat. Trochu šokem pro mne byl zdravotní stav Páji. To, že je fanatik na rally, který nemusí spát, odpočívat, a jde na to, to už vím. Ale to, že pojede po noční směně, se spáleninou II. stupně na celém předloktí, do které se zařezává obvaz a švy kombinézy, to jsem netušil. Dlužno podotknout, že ani nezakňučela. Asi díky bolesti také při jízdě neusnula. Proto jsme mohli, i přes tradiční problémy s interkomem, vystoupat na třetí místo na bedně v SA1." Malá satisfakce po smolné sezóně. Ivanovi přichystal Uherský Brod neopakovatelný zážitek. Tím bylo první místo v dámském poháru. Ten ale posádka nedostala. Asi proto, že Ivana znají, a je jim známo, že to není žádná dáma, ale pěkná děvka.

No a zbývá pár slov na závěr a výhledy do budoucna. Nejprve nechme mluvit Pavlínu: "Strašně moc bych chtěla poděkovat každému, kdo mi pomáhal, kdo mne podporoval a povzbuzoval. V první řadě je to moje maminka, ve které mám nejvěrnějšího „mrtvého“ fanouška. Vždy, ač mrtvá strachy, fandí u tratí. Všem spolujezdcům. Především Ivanovi, ale také Evči Žaludkové a Péťovi Medříkovi. Mechanikům se zlatými srdci a rukama. Sponzorům, kteří mi věnovali nejen prostředky, ale i důvěru. Kamarádům, pomocníkům a rádcům. Arnýmu, partě Walachian Ultras, Sboru dobrovolných fanoušků a všem fandům i kritikům. I kritika přináší pokrok. Plány do budoucna – chci jezdit, koupila jsem si novou helmu, tak doufám že s ní nebudu sedět doma u televize."

A jak uzavře vzpomínání spolujezdec? Ivan se projevil jako velký vypravěč. Podal mi rozbor zadaných a splněných úkolů. Já bych to zredukoval spíše na tradiční poděkování a plán do budoucnosti. Ale nemůžu vynechat perlu z Barumky. Pája se svými kamarády a Ivan s Uctívačem si dali sraz. Ivan uviděl Páju v davu asi padesát metrů před sebou. Rychlý telefon, na který Pája reaguje dotazem: „ Kde jste?“. „Kousek před Tebou, máváme na Tebe! Jsi snad slepá?“ Přitom Ivana polila hrůza, vždyť s ní jel Vysočinu. Pájina odpověď ho uklidnila: „Nejsem, jenom blbě vidím na dálku!“

Divačkou na Janneru

Ale teď už ponechme závěrečné slovo Ivanovi. "Já moc veřejně děkovat neumím. Vždycky si přimte vzpomenu na Oskary. Ale když je příležitost, tak určitě Páje, Jirkovi a Standovi za letošní sezónu. Za tu spoustu krásných i smutných chvil, které jsem s nimi prožil. Uctívačovi, který mne kdysi k tomuto krásnému sportu přivedl, i slečně Uctívačové, která nás všude věrně provází a trpí nám naše pitomosti. Zdeňkovi Pekárkovi za to, že se mnou a Jirkou má nehynoucí trpělivost. V první řadě mamče, s ní i celé rodině a všem přítelkyním, které byly, jsou a budou ochotny snášet mé vrtochy. Budoucnost je dost ve hvězdách, pevně věřím, že se nám s Jirkou podaří zajistit dost prostředků k účasti v MMČR. Pája potřebuje pravidelně trénovat, jezdit a jezdit. Vzhledem k vzdálenosti našich sídel, i k případným termínovým kolizím, je naše spolupráce v tomto roce dost problematická. Pája potřebuje stálého spolehlivého spolujezdce, a to jí nemohu zaručit. Proto jí budu držet palce, aby se našel, a aby na konci příštího závodního roku mohla udělat rekapitulaci úspěšně dokončených závodů."