Petr Brixí (12. 12. 1967) absolvoval svůj spolujezdecký debut už před dlouhými dvaceti lety. Za tu dobu četl noty mnoha jezdcům, učil první rallyové krůčky spoustu nováčků, zažil vítězství i karamboly. Jeho nepřeberné množství historek a zážitků by zajisté vydalo na samostatnou knihu. Během příjemného povídání nad štosem fotek z jeho dlouholeté kariéry s Petrem a jeho přítelkyní Šárkou vznikl profil muže, který přes momentální pracovní vytížení snad ještě v automobilových soutěžích neřekl své poslední slovo.

Profil – Petr Brixí – eWRC-results.com

„Když vypukne peklo v Českém ráji“

„Pocházím ze Sobotky, jižní brány Českého ráje. V osmdesátých letech ještě soutěže nijak neomezovali ochránci přírody a u nás na kopci tudíž končila legendární vložka Rallye Škoda Střeleč – Plhov. Od začátku osmdesátých let jsem býval jejím pravidelným návštěvníkem. Právě zde se v pětaosmdesátém odehrál v průtrži mračen za hromů a blesků úchvatný souboj o vítězství mezi Němcem Haraldem Demuthem s Audi Quattro a již zesnulým švédským pilotem Ingvarem Carlssonem s Mazdou RX7. Tento boj dvou velikánů krásně popsal Michal Forst ve svém článku „Když vypukne peklo v Českém ráji,“ který vyšel v časopisu Rally, tištěném programu Rally Bohemia a po Carlssonově úmrtí v roce 2009 v upravené verzi i na ewrc. Přitahovalo mě vše s vůní benzínu. Kousek od nás na Větráku se jezdil autokros. Dodnes vzpomínám na borce z Mladé Fronty nebo na Ivana Vojtu, krotitele silného chevroletu.“

Koně museli ustoupit

„V mládí jsem vedle aut měl rád také koně. Spolu s mými bratry jsme se ze stájí vraceli pokopaní, měli naraženiny a občas i nějakou zlomeninu. Mamka nám je zakazovala tak dlouho, až mě od nich odradila. Odvděčil jsem se jí automobilovými soutěžemi:-). Všichni tři moji bráchové nakonec zůstali koním věrni, miluje je také moje přítelkyně Šárka.“

Závodnické vzory

„Vzory jsme měli přímo na Jičínsku. Borci jako Honza Vaníček, Pavel Cimbál, Vašek Fejfar, Česťa Palme ze Železnice, Jirka Babák z Nemyčevse byli těmi, ke kterým jsme vzhlíželi. I na druhou stranu od Sobotky je spousta velkých osobností, což není v městě automobilů Mladé Boleslavi žádným překvapením. Jako spolujezdec jsem určitě originál. Nebudu zmiňovat naši absolutní elitu, jako Petr Gross. Ale třeba takový Hynek Středa je obrovskou persónou. Ze světových pilotů mi byli vždy ohromně sympatičtí opravdový šlechtic Carlos Sainz a Toni Gardemeister. Špičkový pilot, přitom věčně usměvavý, příjemný a vstřícný k fanouškům. Existuje někdo, kdo by ho neměl rád?:-).“

Neslavná premiéra

„Největším kamarádem mého mládí byl Luboš Picek. Jeho táta Venda „Žížeň“, dnes již sedmdesátník, jezdil jako spolujezdec v sedmdesátých letech. K rallye přivedl Luboše, který začínal jako spolujezdec Mirka Kadlece z Kopidlna, a ten následně mě. Zpočátku jsem jim dělal doprovod a vozil gumy, pak jsme začali pomáhat jako mechanici jičínské posádce Honza Vaníček – Pavel Cimbál. Ta tehdy akorát přestoupila z trabanta do enkového favorita. Ve dvaadevadesátém nám za vzorné služby nabídla jeho půjčení do Katovic. Luboš poprvé usedl za volant, já do závodničky. Z nějakých deseti startujících v naší třídě jsme se po první rundě drželi zhruba v polovině a přetahovali se s poděbradským Hedrlínem. Byli jsme ohromně nabuzeni. Právě přemíra motivace byla asi příčinou, proč jsme nakonec skončili v příkopě s ohýbanými nápravami a rameny. Tehdejší čtyřbodové bezpečnostní pásy, podobné Moravalenům, jež se používaly do „stodvacítek“, alespoň soudě dle stejné šířky a síly, podobného matroše, s tímtéž plastovým zavíráním s červeným čudlíkem nám zajistily solidní modřiny na ramenou. Sedačky byly vlastně laminátové skořepiny a kroutící se trubičkový rám poškodil i je. Bezpečnostní předpisy holt měly do těch dnešních ještě hodně daleko.“

První stálý pilot – Jan Klinger

„Honza byl prvním pilotem, s nímž jsem odjel několik soutěží ročně. Oslovil mě náhodou v sedmadevadesátém před Bohemkou, pro kterou neměl jeho spolujezdec Jarda Kunst mezinárodní licenci. Byla to pionýrská léta. Neměli jsme žádné sponzory a vše financoval Honza. Sehnat peníze nebylo jednoduché ani tehdy, natož pro třídu N1. Naše „závodní oddělení“ sídlilo v malé pronajaté garáži. Mechaniky byli Honzův švagr Martin Macoun, Standa Kunik a Vašek Hájek. Ten ale pak začal mitfárovat Milanu Kubešovi a dnes jezdí s otcem a synem Václavíkovými. Na závody i z nich jsme jezdili po ose. Proto jsme také museli jet s ohledem na pošetření techniky. Přesto se Honza neflákal. Policistům tyhle dlouhé cesty v provozu aut s rámem moc nevoněly. Bez erkových espézetek je však tolerovali. Honza je rodilý Boleslavák, nyní bydlí v Bakově nad Jizerou. Už hodně let jsme se ale neviděli.“

Pohodář s atraktivním stylem Jiří Brož

„Sezónu 1999 jsem na horkém sedadle pendloval mezi Honzou Klingerem a turnovským Jirkou Brožem. S ním jsem opět začal Bohemkou. Ve třídě A5 startovalo přes dvacet posádek v čele s esy jako Vláďa Berger, Karel Trněný či Martin Knajzl. Třetí místo za Jirkou Bendou a Vlastou Hodaněm pro nás bylo úspěchem. Po závodech nám přišel zatleskat i slavný motoristický novinář Milan Hauer. Jirka je rychlý pilot s atraktivním stylem, navíc je to kamarádský, upovídaný a vtipný člověk. Prostě pohodář.“

Pořádná porce soutěží s Vratislavem Kulhánkem

„Největší porci soutěží jsem absolvoval během dvou a půl sezón vedle Vráti Kulhánka. Roku 2001 jsem s ním odjel oba kompletní mistráky, dohromady dvanáct soutěží. O rok později pak v první polovině opět velké i sprinty. V nich mě po dovršení osmnáctin a pořízení licence vystřídal Vráťův syn Aleš. Sporadicky jsem se k Vráťovi vracel až do jeho posledního startu v Krumlově 2004. Tehdy už ale chápal, že soutěžím nemůže dát maximum a tak se z nich vytratil. Vráťa je pan podnikatel a ohromně ctižádostivý člověk. Vše dělá na sto procent. Je schopen dát tomu veškerý čas, energii a finance. Jeho kitová felicie na Proflexech byla podvozkově nejlepším autem, jaké jsem zažil. „Stošestka“ po Pepíkovi Petákovi a Viktoru Wagnerovi sice jela jak splašená, ale takový podvozek neměla. Původ však měla správný. Na jejím podběhu bylo stále čitelně vylisované číslo 17 z Peugeot Sport.“

Václav Stejskal „horizontem“

„Telefonní čísla nám vyměnil v roce 2003 před Pačejovem Luboš Vokál. Jeli jsme ještě modré clio, konkurence ve třídě N3 byla fantastická. Favority byli borci s „tajpáry“ Honza Štěpán a Tonda Tlusťák, xsaru pilotoval brněnský Petr Vlašín. Renaulty vedle nás jeli také Standa Talián, Jarda Roubíček, Katka Trojanová a Honza Vaňáč. Ubytován jsem byl v Blatné u Vendy doma. Kvitoval jsem vynikající partu v čele s Oťasem Čadou – mechanikem a hlavně dobrou duší týmu. Snad nikdy neměl špatnou náladu. Složitější byla aklimatizace na Vendův rozpis. Všichni, kterým jsem do té doby četl, jezdili „přes horizont“, on „horizontem“. Všude má plno klikyháků, různých šipek a zaoblenin. Jasně, napsal jsem si to po svém, ale přece jen každý pilot potřebuje podat ten diktát individuálně. I takováhle maličkost mi ale zpočátku nešla z huby. Nakonec jsem si však zvykl a užil si skvělé svezení. Vaškova manželka pochází z Pačejova – Nádraží a Venda tak dokonale znal rychlostní zkoušku Blatná – Kadov, po jejíž trati za ní za mlada jezdíval. Na horizontech před cílem tudíž statečně držel v místě, kde já už bych dávno brzdil:-)“

Jan Vaňáč se hlavně bavil

„K doktoru práv Honzovi Vaňáčovi jsem se dostal právě přes Vendu Stejskala, který mu postavil „ercéčko“. Soutěže pro něj byly především koníčkem a tak nešel do extrémního rizika. Ve Vsetíně na širokém jsem se ho přece jen pokusil vyhecovat k pořádnému sportu, ale kdeže. Honza brzdil i do kopce. Holt ne každý je Brynda:-) Svým způsobem ale je těch opravdových profíků minimum. Pro většinu našich soutěžáků se jedná o hobby a odreagování po práci. Ale zase řekněte – kde jinde si můžete užít zavřené třicetikilometrové Malonty, než při rallye? To už stojí za to vydělat peníze, udělat si licenci a investovat i do blbostí typu HANS.“

Dvojnásobný náhradník Zdeňka Součka

„Za Zdeňka Součka jsem poprvé zaskočil po jeho onemocnění na Barumce 1998, kde jsem ho nahradil v „cartecové“ oktávce vedle Tomáše Zelenky. Těch startů mohlo být i více, ale byl jsem už domluven na sezónu s Honzou Klingerem a nešlo to skloubit. Druhý a definitivní záskok přišel v roce 2004. Zdravotní následky po těžké příbramské havárii předčasně ukončily Zdeňkovu kariéru a já zakotvil u Pepy Šilhy místo něj. Při vzájemných setkáních se Zdeňkem jsem si pochopitelně neodpustil vtípky: „Co plánuješ dál? Já abych věděl, co mě zase čeká:-)“

Můj dvorní pilot Josef Šilha

„Měl-li bych vybrat svého dvorního pilota, byl by jím bezesporu Pepa Šilha, vedle nějž jsem usedal v rozmezí let 2004 – 2009. Prožili jsme spolu úspěchy i odstoupení, kdy nedržela technika, občas jsme se nevyvarovali chyb. V Třebíči 2006 se mám mimořádně dařilo. Před námi i za námi byly velké rozdíly a neměli jsme kam spěchat. Až přišla závěrečná vložka. Na jedné návsi jsme dostali smyk a trefili obrubník. Původně jsme to tipovali na pouhý defekt a za ochotné pomoci přítomných diváků jsme pneumatiku vyměnili. Ani jeden z nás si však nevšiml prasklého kotouče. Ten se poté opřel do brzdiče a my pokračovali se zabrzděným kolem. Ubrousili jsme i disk a na širokém nám nezbylo, než auto odstavit. Díky tehdejšímu systému SupeRally jsme však dopravili auto do uzavřeného parkoviště a i přes pětiminutovou penalizaci udrželi pódium ve třídě. Jednou na Jänneru bylo nutné sehnat řezáky bezpečnostních pásů, tak jsme vyrazili do freistadského Baumaxu. Prodavačce, kterou jsem oslovil „kočičko“, jsem brilantní rakouštinou vysvětlil potřebu sehnat „mesr na sichr kšandu“. Kupodivu pochopila. Pepovi jsem také způsobil mnohé peripetie svým zhýralým životním stylem. Přesto se z nás stali rodinní přátelé a několikrát ročně se navštěvujeme, i když Pepa v posledních dvou letech už před závoděním upřednostnil práci a rodinný život.“

Rakušany dráždil „Temelín“

„V době závodění s Pepou Šilhou jsme také na Jänneru přivodili emoce nejednomu Rakušákovi. Až do jejich reakcí na logo firmy Mrózek, jejíž nápis jsme vezli na bocích auta, nás vůbec nenapadlo, že ono logo vlastně připomíná jadernou elektrárnu Temelín:-)“

S Josefem Koukolou nás sblížila kuřácká vášeň

„Ani si už nevybavuji, kdo se postaral o naši spolupráci. Absolvovali jsme společně Třebíč 2003. Pepa mě vyzvedl v Sobotce na benzinové pumpě a hned jsem ho hnal zkratkou přes Markvartice, abychom si na tamních klikatých silničkách sladili rozpis. Našemu rychlému skamarádění napomohla společná vášeň pro cigarety. Nemohl chudák nalézt zapalovač a já ho zachránil:-) Vyklubal se z něj kamarádský borec a skvělý vypravěč se smyslem pro rýpavý humor. Na trati se rozhodně neloudal. Do jedné vsi přilétl s červenou hondou stylem, že už jsem balil noty:-) Po těžké nehodě na Barumce se už do kokpitu soutěžního vozu nevrátil. Na rallye však nezanevřel a moravské podniky navštěvuje jako divák, je také častým diskutérem na ewrc. Nyní spolupracuje s pojišťovnou a zrovna nedávno nás byl pojistit:-).“

Srdcař Milan Blahout

„Milan je kapitola sama pro sebe. Je to obrovský srdcař, ovšem jeho letitá technika mnohdy pokulhává. Zažil jsem s ním dva extrémy – zimu a vedro. Na Jänneru 2004 jsem si v autě vezl svačinu, termosku s čajem a zimní doplňky. Barumku 2005, kterou poznamenala obrovská havárie Pepy Koukoly s Rudou Kouřilem při sjezdu do Slušovic, pro změnu provázelo extrémní vedro. Žigul má tendenci se přehřívat a tak jsme poctivě topili. Do toho se přidal všudypřítomný prach a tak mám spodní prádlo nevyprané dodnes. Při volném průjezdu jedné erzety chtěl Milan pobavit přítomné diváky smykem, při němž ukroutil poloosu. Ve večerním servisu jsem nevěřil vlastním očím, když jsme začali před pokračováním v rámci SupeRally vyvařovat kastli. Dokonce i Tomáš Král, jenž žigulíka přivezl, nechápal, že mám odvahu do něj znovu sednout.“

Zdeňkové Václavíkové jsou dva

„Mnozí lidé dodnes nevědí, že v soutěžích nepůsobí jen jeden Zdeněk Václavík, nýbrž dva – otec a syn. Dokonce i unikátní archiv ewrc-results je spojil v jednu osobu:-) Ten starší, přezdívaný „Děda“, je mistrem české republiky z dvaadevadesátého se „stotřicítkou“. Měl jsem možnost číst noty oběma. S mladším jsem v Kramolíně 2005 zažil svoji první boudu. Ještě před startem do osudné vložky říkám Pepovi Královi, že jde vše jako na drátkách až podezřele v klidu. No a v půlce erzety jsme byli na kulichu, auto na kaši. Ono místo však nevyléčilo jen nás a podle jmenovek na vysypaných sklech jsme studovali, kohože jsme následovali. Oba Zdeňkové mi pak poskytli nezávisle na sobě jeden zážitek. Jednou čtu mladému „pravá osm středem“ a on si to namířil vnitřkem. Takovou ránu do podvozku jsem dlouho nezažil. V Prachaticích jsem pro změnu hlásil „Dědovi“ totéž a stejně jako syn zareagoval. Hned jsem mu řekl, že alespoň vím, po kom mladý je:-)“

Otec a syn Štefanovi

„K Štefanům mě vlastně prodal i s „ercéčkem“ Pepa Šilha:-) S Romanem jsem v té době už měl za sebou Jeseníky 2007, kde jsem zaskočil za pracovně zaneprázdněného Jíchu (Jiří Grimmer, poznámka autora). Roman tehdy bojoval o vítězství ve třídě N3 a k definitivě mu napomohlo odstoupení Jardy Roubíčka. Jediný start pro mě tudíž znamenal kouření vítězného doutníku:-) Podruhé jsem u Romana zaskočil v roce 2009 na Kopné, jinak jsem navigoval především Davida. Ten už něco znal od táty, navíc měl za sebou několik let v hobbycrossu a rallycrossu. Už při jeho rallyové premiéře na Lužických horách 2009 za to od začátku pořádně vzal. Na šotolině letěl tak, že jsem očekával odřenou espézetku. Několik aut před námi jedoucí Luboš Picek dostal minutu, ty časy nechápal ani velezkušený Jarda Roubíček. Až jsem si říkal: „Mám takový adrenalin ve svých letech zapotřebí?“

Největší karambol

„Právě s Davidem Štefanem jsem zažil svůj největší rallyový karambol. David v Telči startoval do své druhé soutěže, poznamenané vydatným deštěm. Úvodní vložka byla zrušena, druhou jsme ve třídě N3 vyhráli, na třetí se poroučeli do lesa. Na autě jsme vezli reklamu firmy „Polojasno“ a ještě před startem do osudné vložky nám říkal Petr Pelech, že jedeme jako za polojasna. Na erzetě jsme projeli kolem místa, kde stála má přítelkyně Šárka, které jsem za chvilku telefonoval, ať jede do cíle vložky vyzvednout Davida ze sanitky. Osudnou se nám stala krátká vzdálenost od horizontu do levé šestky. Přílet byl obrovský. David do poslední chvíle držel motor a bojoval, ale na té vodě už se peugeot nechytl. Trefili jsme stromy a z auta byl rázem pick-up. Mechanici o naši havárii věděli už před příjezdem Romana do servisu. Nechtěli ho znervózňovat, ovšem jejich „nenápadné“ pohledy prokoukl a museli s pravdou ven. Auto jsme zahodili tak poctivě, že ho nenašel ani při druhém průjezdu. Problém vytáhnout ho měla i těžká hasičská tatra. David mi vše vynahradil v Příbrami 2010, kde mě v mých dvaačtyřiceti letech dovezl pro pohár v kategorii junior:-).“

Autoškola

„Na helmě bych pomalu mohl nosit „elko“ jako autoškola. Byl jsem u toho, když za volant poprvé usedli Luboš Picek, Vláďa Šulc či Zdeněk Václavík, jakož i při rallyových premiérách Vráti Kulhánka a Davida Štefana.“

Oblíbená soutěž

„Jednoznačně Český Krumlov. Už když jsem ho navštěvoval jako divák, přišel mi ohromně těžký. Zpočátku jsem z něj měl velký respekt, hraničící až se strachem. V době závodění s Honzou Klingerem byl ještě internet v plenkách a přihlášky na další soutěž vždy rozdávali její pořadatelé na technických přejímkách. Jednou takhle činila krumlovská parta v čele se Standou Fošumem a Honza mě poslal pro přihlášku. Odmítl jsem, tak jí převzal sám a jeli jsme:-)“

Neoblíbená soutěž

„Snad nikde jsem se při rallye nevytočil tolik, jako po skončení Raid Karkonoski 2009. Se Zdeňkem Václavíkem jsme do Polska vyrazili kvůli Lausitz Cupu. Už organizace a servisní zóna na zmoklé louce nestály za nic. V cíli navíc podal někdo na někoho protest, který s námi a naší třídou vůbec nesouvisel. Pořadatelé nám však až do jeho projednání odmítali vrátit licence. Po nekonečně dlouhém dohadování mě veškerá diplomacie opustila a létaly nejen stále peprnější výrazy, ale i pohárky. Přesto jsme odjeli bez licencí, které pořadatelé nakonec rozdávali dvě hodiny po půlnoci. Nám je přivezl Honza Krečman.“

Čas a finance

„Jsem živnostník a dělám sám na sebe. Moji specializací jsou hydraulické nástavby. Vlastně dodávám práci firmě, která se jimi zabývá. Někdy to mám hektické natolik, že domů přijdu večer. Třináctiměsíční dcera Kristýna, která se narodila loni na Štědrý den, už podle mých návratů pozná, že půjde spát.“

Rallyová budoucnost

„Moje rallyová budoucnost se bude odvíjet od mého pracovního vytížení. Celkově mě mrzí celosvětový úpadek tohoto krásného sportu. Vždyť jde o královnu motoristického sportu, a koho zajímají nějaké DTM nebo WTCC? Zvláště jméno bývalého soutěžáka Jeana Todta by mělo být zárukou světlé budoucnosti. Nevěřím, že vše je jen kvůli těm Rusákům. Určitě neprospělo tříštění nejprestižnějších šampionátů. Osobně před úzkou špičkou WRC, letící sice neskutečnou kládu, preferuji mnohem pestřejší IRC, kde může vyhrát třeba i deset posádek. Ohromně mě mrzí, že stále větší finanční náročnost neumožní rozvoj mnoha talentů. Jen z mého okolí třeba velmi šikovný David Štefan nyní koketuje s návratem do rallycrossu, markvartický Tomáš Handík pak setrvává v relativně dostupné autokrosové Divizi 6. Přitom to je borec, který je špičkou v čemkoliv, do čeho se pustí. Už jako cyklista to málem dotáhl do nároďáku a Divizi 6 posunul o několik úrovní výše. Moc bych mu přestup do buginy nebo soutěží přál.“