Vlastimil Resl - eWRC.cz
31. 3. 2012 15:38 − 5616× − 2

Profil: Luboš Picek

Velkým rallyovým nadšencem je Luboš Picek. Soutěžák ze Staňkovy Lhoty stihl při fandění svému otci ještě legendární Rally Vltava.

Velkým rallyovým nadšencem je Luboš Picek (28. 12. 1967). Soutěžák ze Staňkovy Lhoty stihl při fandění svému otci ještě legendární Rally Vltava. Odmalinka každoročně hltal domácí Škodovku. Později si vyzkoušel roli mechanika i spolujezdce. Za volantem se na domácích tratích aktivně objevuje již dlouhých dvacet let. Díky škodováckému srdci nikdy nepilotoval jiný vůz, než ten s okřídleným šípem ve znaku. Vzal to hezky postupně – od favorita přes felicii až ke stávající fabii. K závodění přivedl i svoji neteř Martinu, která mu v posledních sezónách čte noty a touží i po kariéře řidičky.

Profil Luboš Picek – eWRC-results.com

Soutěžákem od narození

„V prostředí automobilových soutěží se pohybuji od narození. Táta jezdil jako spolujezdec s Karlem Šimkem a Vladimírem Šlapáčkem a mimo jiné šestkrát absolvoval legendární Rally Vltava. V devětašedesátém usedl do tisícovky, kterou poté nahradila stovka. Každé oddělení ve Škodovce tehdy mělo své závodní auto a tak většinou startoval pod hlavičkou AZNP. Jednou se představil pod Pošumavským auto moto klubem. Právě Vltava naplno rozpoutala moji lásku k rallye. Už v třiasedmdesátém jsem ze stráně pod Vyskří u Pekařovy brány sledoval posádky odbočující dozadu na Čertoryje. Závodní auta nám běžně stávala na dvoře a táta se s nimi občas svezl jako pilot do vrchu, především Prachovský kopec v Holíně u Jičína. Od sedmasedmdesátého jsme nějaké čtyři roky jezdili s tátou po skončení rychlostních zkoušek Škodovky sbírat nejvíce rozsekaná nepojízdná auta. Fabrika nám k tomu dala k dispozici liazku s jeřábem na valníku.

Takhle jsme například odváželi stotřicítku Jiřího Šedivého po jeho prolétnutí letmým cílem přes železniční přejezd a zastavení až o jeden z domů. Vedle Škodovky jsem objížděl nejrůznější okolní závody – v Železnici se jezdil přebor B, v Jičíně únorová zimní malá republika, v Nové Pace a Dolním Bousově probíhaly urputné autokrosové bitvy. V třiaosmdesátém testoval na autokrosové trati v Sobotce tovární tým stodvacítku LS. Možnost vidět zblízka Johnny Hauglanda, Ladislava Křečka a Svatopluka Kvaizara, byla vážným důvodem pro napsání omluvenky do školy:-). Jako divák jsem absentoval jen na dvou Bohemiích kvůli výkonu vojenské služby. Tu jsem absolvoval v Humenném a Táboře. Zde jsem si nenechal v osmaosmdesátém ujít alespoň přímý přenos z mladoboleslavské superspeciálky s dřevěným skokem na parkovišti, kde dnes stojí Kaufland. Utekl jsem z rozkazu a zabral televizi, což mi mazáci dávali dlouho sežrat a následný měsíc jsem se skoro nezastavil:-).“

Spolujezdcem Miroslava Kadlece

„Krátce před sametovou revolucí jsem pracoval v jičínském Agrostroji. Právě zde jsem našel spřízněnou duši v jednom kolegovi. On se osobně znal s kopidlnským Miroslavem Kadlecem, soutěžícím se stotřicítkou. Naše hovory se prakticky pořád točily jen kolem rychlých kol. Když mi jednou sdělil, že Mirek shání spolujezdce, hned jsem se mu šel nabídnout. Za měsíc už jsem si z ostravského školení vezl licenci a od devadesátého jsem usedl vedle Mirka. Debut jsem prožil v Tišnově dvanáctým místem ve třídě A1300. Následoval podnik v Ivanovicích na Hané. Fantasticky nám vyšla úvodní erzeta, kde jsme jako outsideři se startovním číslem 57 zajeli nejrychlejší čas absolutně. Sdělení paní v časové kontrole slyším dodnes:-) Pak už to bylo horší. Nevyvarovali jsme se defektu, po němž prasklo zavěšení zadního ramena. Cestou z rychlostky nás spasil pán, svařující plot. Hodili jsme auto na hever, vytrhli mu svárečku a provizorně opravovali. Za šestnácté místo ve třídě jsme dostali sto šedesát korun. Startovné přitom stálo stovku. Pak Mirek skončil a já závodnicky pauzíroval.“

Mechanikem i spolujezdcem Honzy Vaníčka

„Do naší rodinné dílny chodil kluk, který znal jičínskou posádku trabantu Honzu Vaníčka a Pavla Cimbála. Ti v jednadevadesátém koupili od semilského Jaroslava Buchara enkového favorita. Touha vrátit se do soutěžáckého dění mě k nim přivedla a začal jsem jim dělat mechanika. Poprvé jsem s nimi jel na Horáckou. O rok později už mi věřili natolik, že jsem jim auto připravoval u nás doma na dílně spolu s mým kamarádem a spolužákem ze základní školy Petrem Brixím, pozdějším dlouholetým spolujezdcem. Za naše dobré služby nám půjčili favorita do Katovic. Dopadlo to neslavně, což popsal Petr ve svém nedávném profilu. V půlce třiadevadesátého mi pan Vaníček nabídl horké sedadlo na Bohemku. Vydrželi jsme spolu do konce sezóny. V rámci federálního šampionátu jsme absolvovali Třebíč, Vsetín a Žilinu, kde jsme po tragické havárii předjezdců a předčasném ukončení soutěže, vyhráli třídu N1300. Informaci o zastavení soutěže a návratu do jejího žilinského centra oznamoval přijíždějícím posádkám ze střechy své zelené stotřicítky Henrich Řeháček. Tam jsem ho viděl poprvé. Vaníček se pak oženil a se závoděním skončil.“

Nissan Sunny Cup

„Rallyovou pauzu jsem v třiadevadesátém využil k účasti v Nissan Sunny Cupu. Přivedl mě k němu právě Honza Vaníček. K dispozici tam účastníkům bylo dvacet identických aut. Při premiéře na královéhradeckém letišti bylo půjčení úplně zdarma, na ploché dráze na pražské Markétě jsme platili symbolickou korunu. Závody na strahovském Spartakiádním stadiónu, kde pořadatelé připravili rallycrossovou trať, už vyšly na patnáct set. Závodilo se ve dvou skupinách a prvních pět z každé postupovalo do finále. Na autě jsem se střídal s formulovým pilotem Přemyslem Bartošem. Nejblíže finálové účasti jsem měl na Markétě. O postup mě na poslední chvíli připravil Tonda Muzikant. Zatímco já odjel rozjížďku na mokru, on měl na opakovanou jízdu už suchou trať. Konkurence byla vynikající a účastnila se esa jako Josef Peták, Jarda Starý či Vašek Fejfar.“

Škoda Favorit

„V roce 1994 jsem úplně pauzíroval. Po seznámení s Vladimírem Šulcem ze Sobotky, jsme však na podzim společně koupili sériového favorita a přes zimu z něj začali stavět enko. Snažil jsem se shánět sponzory a přitom potkávat zajímavé lidi. Například pan Švandrlík, majitel hospody v Sukoradech, řekl, že peníze nedá. Nabídl nám ale fabrickou kastli s lehkým rámem po Jindrovi Štolfovi, opravenou po nehodě a ležící v Jabkenicích. Švagr pana Švandrlíka totiž jezdil rallycross a chtěl stavět favorita, od čehož pak upustil. Spatření kastle bylo šokem. Ležela v kopřivách už tak dlouho, že otvorem pro víko plováku stačila prorůst malá břízka. Tu jsme uřízli a kastli vyrvali. Cestou domů jsme přibrzdili v Domousnicích u pana Najmana pro rady, zdali jsme schopni dostat kastli na papíry. Se stavbou nám tehdy začal pomáhat libošovický Jirka Kunst mladší. Po dostavění favorita v pětadevadesátém ho premiérově využil Vladimír Šulc na Vyskři při vrších. Nastříkali jsme ho nejlacinější barvou – červenou s označením Apollo. Za tři neděle se nám však přestala líbit a tak jsme ho přestříkali na bílo:-).“

Rally Bohemia 1995 – opravdový křest ohněm

„Pro první společný start s Jirkou Kunstem jsme si nemohli vybrat náročnější podnik, než Bohemku v pětadevadesátém. Pořadatelé připravili extrémně náročnou a rozbitou trať plnou šotolin. Zařadili i části novopacké a dolnobousovské autokrosové trati. Jirka seděl v závodním autě poprvé a najednou se měl orientovat na desetikilometrových lesních úsecích. Komplikace jsme zažili už při seznamovacích jízdách. V Jičíně jsme se zastavili u pana Šulce pro finanční příspěvek a rozmýšleli se, zdali na trénink do Štikovské rokle vyrazíme kolem bývalé ČSAD či zkratkou podél Tatry. Sázka na Tatru byla chybná. Z bývalého masokombinátu vyjela slečna, nedala nám přednost a my byli bez tréninkového favorita. Další čtyři hodiny nás zdržela policie a my do Paky dorazili trénovat s ostrým favoritem dlouho po ukončení seznamovaček. Povolení z ředitelství jsme od pana Bartoně měli, přesto jsme však rozohnili jednoho z domorodců. Vyrukoval na nás s kosou. Po našem vysvětlení, co se nám přihodilo a že by se k nám měl jako k domácím chovat slušně, nám nabízel místo tří povolených průjezdů dokonce čtyři:-) Druhý den ráno nás pořadatelé pozvali do Škodovky k vyřešení situace, abychom si při tréninku neničili ostré auto. Z podnikové půjčovny nám přivezli favorita v barvách rozhlasové stanice Radiožurnál a ještě nám ho dotankovali do plna. Bylo to nádherné gesto. Legrační bylo, že nás skoro nikdo ze soupeřů ještě neznal. Považovali nás za rozhlasové redaktory a zdravili nás i ti ze špičky:-) V Bousově jsme využili výhody domácího prostředí a blýskli se shodným časem s tehdejší vycházející hvězdou Milanem Vítkem. Z dvaatřiceti rychlostních zkoušek jsme vydrželi až do třiadvacáté. Zde jsme doplatili na chybu v rozpisu a opomenutí zaznamenání velké díry. Ta nás nakopla a urazili jsme levé přední kolo. Guma se zula stylem, že odlétla do lesa jako torpédo a už jsme jí nenašli. Jeden z přítomných diváků nás pochválil, že tak vysoko se zde vznesl jen Jindra Štolfa. Ten to však na rozdíl od nás ustál.“

Jediný start na Barumce

„Téhož roku jsme pouhých čtrnáct dní před Barum Rally seděli s Jirkou v garáži, klátili nohama a dumali, že už se v té sezóně asi nesvezeme. Pak nás napadla spásná myšlenka zavolat paní Regnerové, jestli by nás ještě nevzala na Barumku. Ochotně nám vyhověla s upozorněním, že už jsou vytištěné programy a tak naše jména nebudou figurovat v jejich startovních listinách. Neměli jsme ani korunu a během týdne posháněli třicet tisíc. Pomohla nám paní Kunstová a manžel její kolegyně z práce, ředitelující tehdy řepovské cihelně. Přispěla také bělská sklárna Tom, podporující nás poté ještě dalších pět let. Všechny sponzory jsem získal ze známosti. Nikoho cizího jsem nikdy neoslovil. Startovné na Barumku činilo dnes nepředstavitelných devět tisíc. Po velkých problémech s karburátorem a rozdělovačem jsme skončili devátí ve třídě N1300.“

Škoda Fabia

„Favorita jsem později prodal na Moravu. Přijel si pro něj kluk v doprovodu dodnes aktivního spolujezdce Richarda Laseviče. Toho prodeje dodnes lituji. Nyní bych měl špičkového áčkového historika. Od roku 1997 do 2001 jsme jezdili s enkovou felicií. Tu jsme poté prodali Lubošovi Vokálovi a na Horáckou si půjčili od Dalibora Slivky áčkovou. Tím začal nás přerod v áčkaře. V roce 2002 jsme postavili první áčkovou fabii v Čechách, když Pepa Dvořák měl enkovou. Při její stavbě nám pomohla celá řada lidí. Maximálně vstříc nám vyšel Jarda Gabryš, jenž dělal její homologaci. Ta byla dokončena týden před Bohemkou, čehož jsme hned využili. Fabie se nás ale za ta léta natrápila moc. Dodnes zlobí hlavně tyčka na zubové čerpadlo mazání motoru. Stopku nám vystavila třikrát.“

Tři karamboly na Bohemii

„Moji srdeční záležitostí je pochopitelně Rally Bohemia. Nic na tom nemění ani fakt, že jsem jí třikrát nedokončil po havárii a mnohokrát mě zastavila technická závada. V roce 2002 jsme s Radkem Koťátkem na rychlostní zkoušce Železný Brod – Helkovice jen spadli do příkopu a ohnuli rameno. Napomohla tomu předchozí jízda bez serva. Tato erzeta byla osudovou. O rok později nám na ní jen o pouhý kilometr dále prasklo zavěšení levého předního kola a v obrovském kalupu jsme Radkovou stranou práskli do lesácké véesky s korbou plnou diváků, kterou jsme o šedesát centimetrů posunuli. Radek upadl do bezvědomí a já prožil snad nejdelších deset minut v životě. Naštěstí mezi diváky byla přítomna zdravotní sestra a ta ho nastartovala. Následně byl se silným otřesem mozku odvezen do turnovské nemocnice na pozorování. Pobyl si tam až do pondělního podepsání reversu. Hned před špitálem si s chutí zapálil a opět se mu zamotala hlava. Auto bylo na odpis a my stavěli fungl novou fabií EVO II. Abychom po ráně nevyšli ze cviku, půjčil nám Lubomír Vokál na Příbram naši bývalou feldu, přestavěnou mezitím z enka do áčka. Vidinu té pumelenice ale nešlo zlomit a bylo to velké trápení. V roce 2004 nám po pouhých dvaceti metrech úvodní erzety Bohemia vystavila stop prasklá náhonová tyčka. Byla to nejkratší soutěž mého života. Nedokončili jsme ani loňský ročník. Za silného deště jsme s Martinou při druhém průjezdu ve stoupání do Rejdic na český Šumburk hupli v předposledním vracáku z břehu a poroučeli se třikrát přes boudu. Naštěstí jsme se jen kutáleli. Otřesená Martina strávila tři hodiny v liberecké nemocnici, večerní servis už ale stihla.“

Oblíbená soutěž

„Pominu-li Bohemku, kde bych uvítal vrácení Kuřivod a nejdelší verze Návarova, se mi moc líbí Český Krumlov, především Malonty. Jelikož startuji sporadicky a vždy se potřebuji rozjet, preferuji dvoudenní podniky před sprinty. Atmosférou mě fascinuje Barumka. Jel jsem jí jen jednou, ale od čtyřiadevadesátého jsem jí nikdy nevynechal alespoň v roli diváka či pronajímatele vozu. Snad ještě alespoň jednou se na její start postavím.“

Konkurence ve třídě

„Moc mě mrzí rapidní a stále trvající úbytek posádek ve třídě 7, předtím A5. Ti movití jedou pěkná velká auta, my chudší mnohdy nemáme ani na provoz a startovné. Mnohým pak stojí doma v garáži auta nevyužitá. Jedním z takových je výborný jezdec i charakterní člověk Karel Ulbricht. Co mám od něj informace, rád by absolvoval alespoň Hrádek. Klasické kolečko Lužické hory, Krumlov, Bohemia, Barumka a Příbram snad opět zvládnou tepličtí Milan Zeman s Jardou Vytasilem. Fabií má doma také Michal Ciller. Obrovskou devízou naší kategorie jsou vynikající vztahy a vzájemné kamarádství.“

Jak jsem rozzuřil vrchaře

„V závodech do vrchu platí pravidlo, kdy se udělování bodů odvíjí od počtu startujících v jednotlivých třídách. V roce 2003 takhle potřeboval bousovský Bažant více účastníků a tak mi pro Ústí nad Orlicí půjčil felicii. Nefungovala a snad v každém výjezdu jsem měl nějaký problém. Padaly poloosy, v dešti přestaly fungovat stěrače. Postrádal jsem i diktát spolujezdce. Vrchaři jsou zvyklí na čistý asfalt a tak jsem se po katování zatáček dočkal výtek za znečištění trati. Vysvobozením bylo, když mi v ruce zůstala řadicí páka a jeli jsme domů.“

Moji spolujezdci

„Když pracovní vytížení nedovolilo start Jirkovi Kunstovi, nahradil ho většinou Radek Koťátko z Loukovce. S ním jsem se poprvé potkal při Bohemce v devětadevadesátém, když si ode mě půjčoval druhou feldu a s ní jel jako řidič. Noty mi poprvé četl v Liberci 2000 a od roku 2002 byl několik let mým dvorním mitfárou. Jednorázově vedle mě usedli v Příbrami 2000 dlouholetý kamarád Petr Brixí, na Bohemii 2001 Jaroslav Šíp. Téhož roku jsem v Sosnové za vzorné služby svezl brodeckého Honzu Skaláka, jenž mi na závody vozil auto. V posledních letech je moji spolujezdkyní neteř Martina. Už když jako malá holka slyšela zavrčet závodní auto, přiběhla a jezdila ho testovat se mnou. Netajila se touhou po roli spolujezdce. V roce 2007 se mnou hned po získání řidičského průkazu jela Jeseníky. Do získání mezinárodní licence jela sprinty a Radek velké, poté už měla přednost. Všichni moji spolujezdci byli precizní a nikdy jsem k nim neměl jedinou výtku.“

Čas a finance

„Soukromě podnikám v oblasti autoservisu. Na závody si přivydělávám stavbou a repasí sériových i závodních převodovek, VIP kamarádům dělám i motory do škodovek. Kdysi mi finančně pomáhali Vladimír Šulc, majitel firmy Still motorové pily Petr Hudec ze Sobotky, sklárna Tom z Bělé pod Bezdězem, Milan Veselý z Libuně a paní Houžvičková, která v Sobotce vlastnila benzinovou pumpu. Dnes už mám sponzorů minimum. Hodně mi pomáhá především Gráfa (Petr Grafek, pozn. autora). Jeho rodiče bydlí kousek od nás v Ohavči. Vždy při nedění cestě od nich u nás přibrzdí. Svezl mě už hummerem, tétéčkem, osmičkovým lancerem i ferrari. Materiálně spolupracuji s Pavlem Urbanem. Právě pod hlavičkou Královéhradeckého Rallyklubu občas startujeme. Velmi si vážím rad a obětavosti Vladimíra Bergera. Jako jeden z mála si dnes své know how nenechává pro sebe. Výhodou je i spolupráce s lidmi, kteří si ode mě půjčují auto. Rovněž zde moc oceňuji serióznost všech zákazníků, kteří vždy uhradili veškeré způsobené škody. První byl v roce 1994 na chorvatské INA Delta Dalibor Slivka. Ten mě následně doporučil Karlu Návojovi, s nímž jsem spolupracoval dlouhých šest let. Následovali Gráfa, tišnovský Rudolf Valla, dvakrát Radek Koťátko a jednou Lubomír Vokál. Nyní s mým autem jede pražský Andrej Barčák, jehož naviguje bývalý Návojův mitfára Vít Bukač.“

Můj tým

„Obrovské štěstí jsem vždy měl na mechaniky, ochotné jet se mnou ve vlastní dovolené za polévku a rohlík. Dnes už třiasedmdesátiletý táta nám tahá závoďák dodnes. V Příbrami v devětadevadesátém si dokonce zavzpomínal na svá aktivní závodnická léta a úspěšně absolvoval celou soutěž, zatímco já usedl na sedadlo spolujezdce. Obrovsky nám pomáhali či dodnes pomáhají Jiří Kunst starší, Jiří Kunst mladší a občas jeho synové Jiří a Lukáš, dvorní elektrikář Zdeněk Janatka, dále valdický Víťa Ženatý a chlapci z Těrlicka od Dalibora Slivky. Výbornými mechaniky byli novopačtí Josefové Prajsler a Maděra. Kdysi pomáhal i Vašek, bratr spolujezdce Pavla Cimbála. Před začátkem své vlastní autokrosové kariéry pak precizní Tomáš Handík, současná hvězda Divize 6. Poděkovat za podporu musím také mé rodině. Nejvíce mi pomáhá táta a to i finančně. Kolega v podnikání – brácha Martin – pak toleruje mé časté absence v práci. Manželka Petra nadává na závodění už od svatby v pětadevadesátém. Na Bohemku se však jezdí dívat a občas už měla nutkání svézt se jako spolujezdec. Šestnáctiletá dcera Tereza a jedenáctiletý syn Tomáš zatím motorsportu nepropadli. Nutit nikoho nechci.“

Plány do budoucna

„Rád bych nadále udržel roční průměr čtyř, pěti podniků. Většinou zase kolem baráku. Možná si odskočíme na Jeseníky, které jsou nostalgií pro Martinu. Ta by mimochodem při Krkonoších ráda za volant. Řídit si vyzkoušela nedávno v Žiželicích. Prioritou bylo, aby se naučila poslouchat rozpis, brzdit a řadit se sekvencí. Při dalším testu se bude snažit učit využívat sílu čistokrevného áčka. V Žiželicích jsem seděl vedle ní, jinak ale o roli spolujezdce už neuvažuji. Až jednou skončím, možná začnu chovat včely. To má ale ještě čas. Závodní auto chci držet při životě, dokud to půjde. Mrzí mě jen, že Škodovka v poslední době neposkytuje soutěžní náčiní pro nás – obyčejné lidi se škodováckým srdcem. Pořízení fabie R2 je vzhledem k její ceně a provozním nákladům utopií. Jiné auto než to s okřídleným šípem ve znaku bych však snad ani řídit nemohl. Vždyť po otevření okna v ložnici mám za jasného dne Mladou Boleslav s jejími paneláky a komíny jako na dlani.“

Komentářů celkem: 2
3. 4. 2012 10:17
0 0
Hodně štěstí Luboši,ať se daří !!!
6. 4. 2012 06:17
0 0
Těrlicko se připojuje a těší se na další závodnickou spoluprácismajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!