Vídeň, úterý, 18.30 hodin, sedím na letišti a můj let do Lisabonu je opožděn… Tak si říkám, budu stíhat přestup na let do Faro, když je na to pouze 40 minut? Se zpožděním 1,10 hodiny vzlétáme a já cítím, že let je ztracen.. Další letadlo do Faro z Lisabonu letí až druhý den ráno v 9,00 hodin.

V letadle nyní probíhá porada v již tradiční sestavě – Roman, Blanka, Petr a já – na téma „co s tím..“ Rada rozhodla, že Blanka zajde za letuškou a jednoduše ji jakýmkoliv způsobem přinutí zajistit odložení letu z Lisabonu, dokud nebudeme na palubě letadla i my… Přistáváme v Lisabonu.

Přede mnou se odvíjí nějaký úsek blíže nespecifikovaného amerického akčního filmu…. Zastavení letu, zmatek na letišti, přednostní vypuštění z paluby letadla, odbavení za pochodu a de-facto ještě s nezavřenými dveřmi start letadla – s námi všemi na palubě…. Nastalého zmatku využívají dva pánové z Rakouska, kteří se přidávají k naší skupině – Manfred Stohl a pan Minor…..

Po přistání ve Faro zjišťujeme, že takové štěstí s nástupem na palubu naše zavazadla rozhodně neměla…. Ovšem radost z toho, co nás v následujících dnech čeká nám to rozhodně nebere.. Nějak to zvládneme..

Středa, 28.3. – krásně svítí slunce, nebe bez mráčků, teplota 23°C – co víc si přát? Vyrážíme na kvalifikaci a já si měním název této Rally na „Pomerančovou, “ protože tolik pomerančů jsem v životě neviděl. Je paráda trhat si po cestě pomeranče přímo ze stromu – chuť, kterou běžně neznáte… Kvalifikace je příjemná, ale hodně prašná. Z toho důvodu si říkám, že by mělo zapršet, ať se tolik nepráší….moji společníci jsou ovšem zděšeni, vzhledem k tomu, že pokaždé nám prší nebo sněží…

Odpoledne najíždíme místa na jednotlivých RZ a já znovu přivolávám déšť, protože všude se práší, navíc najet za den téměř 500 km, z toho po prašné šotolině – to je tedy něco…

Čtvrtek, 29.3.

Po celodenním volnu vyrážíme na večerní RZ 2, která startuje ve 20,20 hodin. Mám pocit, že se nebe nějak zatahuje a po cestě se nám rozprší.. Při pohledu do tváří spolucestujících, nemám ani odvahu zavtipkovat něco o tom, že byly vyslyšeny mé prosby… Po příjezdu na RZ, jdeme zaujmout naše vytipované místo, já s Petrem jdeme koupit ještě něco málo k jídlu a pití…
Rozepisovat se tady o systému práce tamních stánkařů – píšu román a ne deníček z Rally…. Jedním slovem zmatek.

Po jídle odcházíme k našemu místu– po cestě slyšíme za zády zvuk píšťalky tamního policisty, který ovšem nebereme vůbec na zřetel. Měli jsme.. Dohnal nás a poslal zpět s tím, že alkohol se smí pít pouze na místě zakoupení – tedy u stánku. Po chvíli se objevují také Roman s Blankou s tím, že byli vykázání z našeho místa – není prý toto místo divácké….

Po krátké poradě se vydáváme napříč přírodou hledat opět nějaké zajímavé místo a doufáme, že snad podél celé trati policisté určitě nebudou. Po absolvování krátkého úseku nacházíme místo jako v pohádce a to včetně vodního brodu… Na tomto místě jsme prakticky sami, pouze z okolních kopců a lesů tu a tam přicházejí domorodci. Je zataženo, začíná se poměrně brzy stmívat a teď regulérně prší.. Začíná šou, tmu roztíná první světelný kužel se stále se stupňující zvukovou kulisou vozu WRC.

To, co vidíme nám vyráží dech. Jsme na TOP úseku, ze kterého máme TOP zážitky. Nemá cenu podrobně tyto zážitky popisovat, přesto si pár poznámek k tomuto místu dovolím. Loeb, téměř jako jediný nedodržuje jízdu po trati, cestu k brodu si krátí tak, že jede přímo přes louku, čímž na tomto úseku získává časovou výhodu. A tak si kladu otázku : „kde končí hranice sportovní poctivosti?“ Další, kdo tímto způsobem kráčí, pardon jede, ve stejných stopách je Thierry Neuville. Pak přijíždí „motorkář“ Dani Sordo. Všichni jistě znáte situaci, když se proti vám v noci, nebo po setmění řítí motorkář….. A pak, když dotyčného míjíte, zjistíte, že je to auto s jedním světlem…

Za chvíli jede Martin Prokop. Ve srandě podle zvuku se ptáme, proč pouštějí pořadatelé mezi vozy WRC dieselové tříválce.. těsně před brodem zajíždí bokem a vypíná motor. Po chvíli jezdec odjíždí a my právě zjišťujeme, kdo to byl..

Pátek, 30.3.

Probouzejí mne Petrova nepublikovatelná slova, týkající se počasí… Začínám tušit, že jsem si ten déšť přál až moc… Jedeme na RZ 7,10. Po příjezdu se nám ani nechce ven z auta – prší, venku je 10°C K RZ se brodíme blátem, do toho nás bičuje prudký déšť, podpořený větrem a pořádnou porcí mlhy.

Mně se jen honí hlavou otázka, proč jsem si nevzal gumáky… (pro ty od Brna západně „gumové holínky“) Už vůbec je problém probrodit se k trati. Lidé stojí většinou bezradní na místě, ve snaze se nezašpinit – ale bohužel, jiná možnost není – jestli chceš něco vidět, musíš se přebrodit blátem – a podle toho i vypadat… Se zájmem pozoruji jednoho playboye, který si dnešní etapu zřejmě spletl s módní přehlídkou – vydal se oděn do světlých odstínů, což završil bílou bundou. Ve snaze nezašpinit si svoji značkovou obuv, si navléká na boty igelitové tašky, a jelikož tuším, že toto nemůže dobře dopadnout, čekám, co se stane v následujících chvílích. A stalo…

Takto ušel sotva pět metrů, poté přichází to, co se nám stává většinou v zimě, na ledu a v botách s hladkou podrážkou. Igelitky „zafungovaly skvěle“ a hošík mizí nekontrolovatelným pádem v bahenní lázni a tímto způsobem pro něj končí také jeho módní přehlídka.

Podmínky jsou až nesnesitelné.. Počasí se mění ne každou minutu, ale snad každou vteřinou a mlha nám místy dovoluje vidět na 60 nebo 50 metrů – a někdy dokonce i více. Toto už nemá se sportem nic společného. Startovní pole bylo tak prořídlé a roztrhané, my mokří a zmrzlí, že se rozhodujeme nečekat na další průjezd, ale zamířit na hotel usušit se a ohřát.

V autě topíme „ o stošest“ a já se pouze zmáhám na dotaz, zda budu moci ještě s touto skupinou jet na další soutěž MS. Jedinou odpovědí mi je odštěknutí jednoho z členů výpravy , že o tom se teď a tady bavit nebudeme.. Když pak přichází zpráva, že odpolední sekce je rušena, jsme rádi, že jsme tam nezůstali. Jako malou kompenzaci dáváme večerní servis a já tu kompenzaci rozšiřuji ještě o pozvání do hotelového baru, ale přijímá ji pouze Petr.

Debata naštěstí začala plynout skvěle, zážitků za celý den je víc než dost…. Prostě taková satisfakce toho, co jsme protrpěli…. Jak tak sedíme, přistupuje nějaký muž, s tím, že slyší rodnou řeč… je také ubytován na hotelu jako my a ptá se, zda by si mohl s kamarádem přisednout… s čímž samozřejmě souhlasíme a nyní o Rally diskutujeme ve čtyřech.

Jsme překvapeni tím, co pán vše o rally ví a zná probíráme-li jediného Čecha v MS, je zvláštní co o něm, jeho týmu a autě všechno ví… Až se divíme, kde získal všechny tyto informace…. Načež se jeho kamarád usmál se slovy, že je to pan Prokop – otec Martina. V této přátelské atmosféře vydržíme do velmi pozdních nočních hodin. Když se u výtahu loučíme a rozcházíme, napadá mě jedno přísloví : „úspěšné lidi ctí skromnost“ a tak na mne pan Prokop zapůsobil…

Sobota 31.3.

Dnes nás čeká RZ 12,15. Neprší a to je to hlavní. Jdeme na místo , kde vozidla po rychlém příjezdu po asfaltu prudce odbočují vlevo na šotolinu do kopce. Opět parádní podívaná. Už před startem jsem říkal Petrovi , že více jak na WRC se těším na WRC akademii, co ty Fiesty budou dělat do kopců. No, bylo to o tom, kdo se tam nejdříve vyhrabe, a že to pro ně byla fuška a pro mne zážitek… Mezi průjezdy máme možnost sledovat značné množství opilých fans a v různém stádiu účinků alkoholu. Mne zaujal jeden, který ležel na rozbahněné cestě – bylo možné se u něj vyfotit tak, že zaujmete pózu „Lovec“ – kdy úplně stejně, jako nějaký lovec opíráte svoji nohu o padlý kus zvěře… Že těch zájemců o fotku bylo dost!!!

Na druhý průjezd se přesunujeme cca o kilometr dále, kdy vozy vidíme poměrně dlouze přijíždět, aby kolem nás v táhlé levé projela smykem a následně zmizela za horizontem. Musím říct, že jsme opět měli parádní místa na sledování a tím i skvělý zážitek.

Neděle 1.4. Když ráno řídím auto na RZ, uvědomuji si jednu věc – kdyby FIA nařídila Portugalcům uspořádat asfaltovou soutěž, nemají s tím sebemenší problém… Zatáčka střídá zatáčku a najít delší rovinu je prakticky nemožné… a jako motorkář sním o tom, že sem jednou zavítám na motorce, protože toto je motorkářův sen! Jelikož letadlo z Faro nám odlétá 11,15 hodin, dáváme úvodní ranní RZ a předem vytipovaný vracák… A tak, jak ve čtvrtek jsem soutěž nádherným místem začínali, tak tou samou nádherou i končíme. Byli jsme v místě, kde především jezdci továrního Fordu psali ukázkovou učebnici o tom, jak 20 metrů před vracákem v brutální rychlosti do něj najíždět dveřmi napřed… Kdo neviděl, nepochopí… Lidé včetně nás doslova řvali nadšením z toho, co jim tito jezdci předvedli a na co určitě nikdo z přítomných ihned tak nezapomene. Závěr Co říci? Dovolím si tvrdit, že jsem již v rámci MS leccos navštívil a Portugalsko u mne mělo premiéru…

Nevím, co si o té zemi myslet. Není špatná, to rozhodně ne. Je jen jiná.. V čem? Třeba v tom množství nekompromisních, někdy až zbytečně tvrdých policistů, na tratích RZ, což nikde není. Asi stín tragédie z minulosti musí být silný, jinak si to nedokážu vysvětlit.. I ta mentalita místních lidí, kteří stále křičí a do toho dost pijí. Těch věcí by bylo hodně. Například zrovna to, že je opět opožděn náš let z Lisabonu, letíme tak, jako „sem“ s portugalskou leteckou společností. Portugalci a jejich země nejsou špatní, jsou jen jiní a asi i proto by stálo za to tuto soutěž, či zemi navštívit znovu.

Pavel Horáček (Gurun)

PS : poděkování Romanovi Tihlaříkovi za skvělou logistiku (jako vždy)

Foto :Roman Tihlařík