Vlastimil Resl - eWRC.cz
13. 4. 2012 23:54 − 3694× − 11

Petr Bartoš: „NN – nikomu nevěř!“

Jednou z největších hvězd českého i evropského autokrosu je Petr Bartoš, přezdívaný Fógl.

Jednou z největších hvězd českého i evropského autokrosu je Petr Bartoš, přezdívaný Fógl. Čtyřnásobný evropský a devítinásobný domácí šampión nejprestižnější Divize 3 je znám jako velmi přímý člověk. Také proto je, vedle svého agresivního jezdeckého pojetí, mnohými soupeři a fanoušky označován za kontroverzního. Lidé ho buď milují, nebo nenávidí. Během své kariéry ještě překonal úspěchy svého legendárního otce Jiřího. Loni se již na tratích představila i třetí z generace Bartošů, sedmi a půlletý Jakub. Jeho by však Petr ještě raději než na prašných a blátivých autokrosových tratích viděl na bílých svazích lyžařských sjezdovek.

Dětství patřilo lyžování

„Jako dítě jsem k motorsportu žádný velký vztah neměl. Jasně, věděl jsem o tátově závodění. Abych se však motal v dílně a snažil se pomáhat, jako mnozí synové závodníků, o tom nemůže být řeč. Maximálně jsem vyrazil s týmem o víkendu pobavit se na závody. Naopak mě zajímaly jiné sporty, závodně jsem se věnoval sjezdovému lyžování.“


Táta

Autokrosové začátky

„Auta mě začala lákat až po získání řidičského průkazu. Autokrosový debut jsem absolvoval v roce 1990, když táta vyhrál svůj evropský titul. Ten domácí si zajistil už dva podniky před koncem a na Velké Meziříčí tak půjčil svoji buginu mě. Podařilo se mi probojovat do finále a můj dobrý pocit nezhatilo ani odstoupení ze sedmé příčky vinou technické závady. Ani si už nevybavuji, jestli odešla převodovka nebo diferenciál. Cítil jsem, že ve mně asi nějaký talent je.“

Ford Fiesta Cup

„Roku 1992 jsem se na vojně dostal k přihlášce na závodění ve Fiesta Cupu. Vyplnil jsem jí a odeslal, stejně jako dalších asi tisíc zájemců. Po postupném zužování jsme nakonec byli vybráni jen já a jedna holka. Auta v barvách cigaretového giganta Marlboro byla od Antonína Charouze. Většina závodů se konala na brněnském Masarykově okruhu. Ten od té doby miluji a věřím, že bych ho dokázal, na rozdíl od jiných okruhů, zajet ještě dnes. Obrovskou zkušeností bylo absolvování školy Jiřího Mičánka. Právě on mi tvrdil: „Hochu, ty fakt patříš asi na tu šotolinu a hlínu.“ Vyznával jsem rozevlátý styl a vždy se mi nejvíce dařilo za deště, zatímco na suchu už to bylo horší. Tehdy jsme ještě byli většinou mladí a bezstarostní a závody pro nás byly především zábavou a legrací. Po dvou letech mě vypekl jeden z mých mechaniků. Sám toužil zaujmout mé místo pilota, tak na mě udělal – dnes bych řekl – tunel. Sice kroužil stále poslední, ale všichni byli spokojeni.“

Autokros natrvalo

„V třiadevadesátém mě autokros zlákal definitivně. O dva roky později jsem už absolvoval kompletní šampionát. To už jsme jeli motor ford. Tak je tomu dodnes. Tvrdím totiž, že věrnost se vyplácí a mnohdy se to i potvrdilo. V devětadevadesátém jsme po vynechání úvodního podniku v Portugalsku chytli famózní formu a odjeli zbytek kompletní Evropy. Tehdy ještě oba tituly získal Tomáš Hrdinka, který následně přestoupil do rallye. V roce 2000 – přesně deset let po tátovi – jsem se obou titulů dočkal já. Následovalo experimentování s technikou a sázka na revoluční koncepci. Zvýšili jsme obsah motoru, pořídili turbo ze Spojených států, ale dostavily se i dětské nemoci. V republice to na pódium stačilo, na mezinárodní půdě to bylo slabší.“

Evropský hattrick

„Nejúspěšnějším obdobím mé kariéry byly sezóny 2005, 2006 a 2007, kdy jsem třikrát triumfoval doma i v Evropě a jako první Čech dokázal evropský titul obhájit. Doma jsem vlastně od té doby vítěznou sérii nepřerušil. Každý evropský titul byl jiný. Na ten poslední jsem si po kolizi s Berndem Stubbem na závěrečném podniku ve francouzském St. Igny de Vers musel počkat až na potvrzení komise FIA v Paříži. Emoce byly obrovské a názory lidí se různily. Už v průběhu sezóny chtěl jeden můj kamarád cosi udělat od Stubbeho motoráře a tak zjistil, že německý jezdec dlouhodobě podvádí s obsahem motoru i váhou buginy. Na posledním podniku jsme byli odhodláni ho vyprotestovat. Dostal však včasné avízo a dorazil s totálně přečipovaným autem. Vše nakonec vyřešila naše vzájemná kolize při startu. Do Paříže jsem se vydal hájit sám jako normální kluk, zatímco on dorazil s právníkem a celou rodinou. Hlasování zasedajících skončilo jednoznačně 8:0 v můj prospěch. Kamarádi z nás asi nikdy nebudou. Maximálně se pozdravíme a prohodíme pár slov. Jeho loňské auto se mi opět moc předpisové nezdálo. V dnešní elektronické době je ale těžké něco prokázat. Nezbývá, než se soustředit sám na kondici svoji a svého auta.“

NN – Nikomu nevěř

„Heslo „NN“, znamenající „Nikomu nevěř“, vezu na autě právě od aféry se Stubbem. Tehdy mě poplivali skoro všichni Češi a neušetřili ani mého tátu a tým. Kraviny, které tvrdili, jim nikdy nezapomenu. S někým si to ještě jednou mezi čtyřma očima vyříkám. V Čechách se výsledky a úspěch neodpouštějí a já je holt mám. V životě a ve sportu především, chceš-li se udržet na špici, lze věřit jen svým nejbližším. S partou jedenácti kamarádů jsme dokonce založili sdružení se stejnojmenným názvem. Platíme příspěvky, jezdíme na hory. Každý má nějakou funkci, jeden by pro druhého dýchal. Nebudu je jmenovat všechny – oni moc dobře vědí, o koho jde. Zmíním třeba takového Křamiho. Vlastně mi věnoval sedmnáct let života a víkendů. Jsem moc rád, že přes tvrzení mnoha soupeřů o mé hrozné povaze, mi od začátku mého závodění z týmu nikdo neodešel. Naopak, ještě pár lidí přibylo. Přitom to nedělají pro peníze, ale protože mě mají rádi. Vlastně nejsme ani tak tým, jako rodina.“

Arogance nebo sebevědomí

„Mnozí lidé mě označují za arogantního a kontroverzního. Já tvrdím, že bez sebevědomí nelze ve sportu ničeho dosáhnout. Precizní přípravu je pak ještě potřeba přenést do samotného výkonu. Kolik fotbalistů už v klíčovém momentě nedalo penaltu, přitom o tréninku jsou neomylní? Nebo skokani na lyžích, ti musí mít nervy ze železa. Pamatuji si, že jednou v německém Seelowě jsem zažil totálně zpackaný závod plný technických problémů. V rozhovoru pro ČT jsem na otázku, jak se chystám na Paku hned následující víkend, odvětil: „Přijedem, vyhrajem, odjedem.“ Stalo se a já už bych si na ta slova ani nevzpomněl, kdyby nezačali diváci skandovat: „Přijedem, vyhrajem, odjedem.“ Vlastně ani nešlo o nějaké namistrované gesto. Spíše jsem se tím snažil vyhecovat sám sebe a dodat si sebedůvěru. V mládí jsem jí také neměl na rozdávání. Dostal jí do mě táta precizní přípravou, skvělým autem a podmínkami. Moje neoblíbenost zřejmě vychází z mého kréda, že buď se chci bavit, nebo vyhrávat. Ve druhém případě není v kontaktním sportu na nějaké kamarádství prostor, určitě ne v rámci jedné divize. Někdo je tvrdší, někdo ne, ale s každým přijdeš čas od času do kolize a hned jsi považován za nekorektního.“

Oblíbená trať

„To je složité říci. Záleží na výsledcích dosažených na té které trati v posledních letech. Druhou věcí je zvládnutí pořadatelské části. V nedávné minulosti se mi líbily obtížné Přibice, organizačně to tam ale skřípalo. Samostatnou kapitolou je novopacká Štikovská rokle. To je moje srdeční záležitost. Vyhrál jsem tam pětkrát evropský závod. V roce, kdy mi týden před ním zemřel táta, šlo o nejemotivnější a zároveň nejtrpčí moment kariéry. Nebudu přehánět, řeknu-li, že převýšil všechny čtyři evropské tituly. Vystoupit z auta před deseti tisíci aplaudujících diváků je fantastické. Ten pocit nejde popsat – to se musí zažít.“

Fógl

„Přezdívku Fógl jsem dostal už v devětaosmdesátém při příchodu ze Škodovky do Česany. Nepamatuji si už, kdo mě tak oslovil jako první, ale vystihl mě přesně. Vyplynulo to z mého chování – prostě pták, blázen. Někdo by se možná cítil uražen, já naopak. Být v kalendáři jméno Fógl, slavím svátek i na něj. Na Paku jsem dokonce už několikrát pro své příznivce připravil i dvě stovky fóglovských triček. Vidět je pak na tribuně je velkým povzbuzením. Dnes už i malému Kubovi říkají Minifógl.“

Automobilové soutěže – královna motoristického sportu

„Zamyslím-li se nad svými jezdeckými vzory, jsou jimi především soutěžní piloti. Tím největším pro mě dodnes je Carlos Sainz. Moc se mi líbil Colin McRae. Hledal hranici podobně, jako já v začátcích. Dnes je jasnou jedničkou jen jeden člověk – fenomenální Seb Loeb. S ním jsem mimochodem při Setkání mistrů strávil bujarou noc v České Lípě a vydrželi jsme až do rána. Možná se bude někdo přít, ale podle mě elitní desítka soutěžáků převyšuje špičku formule 1. V rallye se každá chyba tvrdě trestá. Uznávám i domácí rallyovou scénu. Teď trochu lituji, že jsem tuto disciplínu také nezkusil. V době WRC mě to lákalo moc, ale na elitní speciál nebylo dost financí a nějakou dvoukolku jsem nechtěl. Dnes, ve čtyřiceti letech, si těžko můžu dělat nějaké velké dlouhodobé ambice. Alespoň jeden sprint za volantem vozu WRC, které je výkonem a jízdními vlastnostmi naší bugině asi nejpodobnější, bych si ale splnit chtěl.“

Setkání se světovými esy

„Nebudeme si nic namlouvat – autokros není zrovna velkým hitem motoristického sportu. Přesto jsem se díky němu v roce 2005 dostal až na vyhlášení šampiónů FIA do Monte Carla. Moc mě překvapilo, v jaké pohodě jsou světová esa. S Mikko Hirvonenem a jeho tátou jsme seděli u stolu, popovídali jsme s Fernandem Alonsem a Felippem Massou. Nemohl jsem uvěřit, že takové hvězdy zajímaly výkon a parametry mé buginy a vyptávaly se na vše možné. Ruku nám podal i pan Briatore. Pouze Michael Schumacher se ani neotočil a výmluvný byl i jeho výraz na společné fotografii. Půl hodiny na něj ale čekala i monacká knížecí rodina, tak pak mu nějaký Bartoš z Kosmonos může být tuplem u zadku. Všichni z něj byli na větvi. Jako pilota ho ale uznávám ohromně. Mrzí mě jeho nepříliš vydařený návrat. Jsem přesvědčen, že mít špičkovou techniku, ještě by pořadím na špici zamíchal.“

Třetí z řady – Jakub

„V závěru loňské sezóny debutoval v racerech také můj sedm a půlletý syn Jakub. Přestože jsem si myslel, že na autokros vůbec nebude, přesvědčil mě o opaku. Už cestou do Dobřan vyprávěl, jak se těší a jak pojede. Mírnil jsem jeho optimismus slovy: „Kubo, vždyť ty děti jedou už celý rok. Jim stačit nebudeš. “, a radil mu, jak jim na trati uhýbat. Ale omyl. Po celou dobu dvojzávodu si vedl velmi dobře, skvěle se soustředil, řídil se mými instrukcemi, nezaspal na startu. Vrátil mi chuť k autokrosu, ale spíše věnovat se jemu. Jenže on nechce o mém ukončení kariéry ani slyšet. Prý by přestal i on. Vsadil jsem se s ním, že až poprvé vyhraje, přestanu kouřit. Už aby to bylo. Připravuji se koupí elektrické cigarety. Už tak nějak tuším, že pokud ho to nepřestane bavit, čeká mě několik dalších desítek let v autokrosu – v manažerské a trenérské roli. Pokud by pokračovala naše rodinná výsledková tendence, asi by to byla bomba. Přesto bych Kubu raději viděl na lyžích. Na hory jezdíme, jak jen to jde často. Kdyby z něj byl jednou nový Ondra Bank, byl bych maximálně spokojen. Jeho případný úspěch by určitě nadchl i dědu, který se na nás dívá shora. Právě Ondru Banka hrozně obdivuji, kam se dokázal dostat ze země, jež nemá ideální podmínky pro lyžování. Je pro mě hvězdou a jedním z největších bombarďáků. Kéž by to tak cítil i Kuba. Také proto oceňuji kvality skvělých lyžařů i autokrosařů – bratrů Kupcových. Ti dokazují, že oba tyto sporty se dají docela dobře skloubit. Přestože jsme každý jiný, uznávám je, fandím jim a vycházím s nimi dobře.“

Plány do budoucna

„Autokros mám stále rád, ale už nejedu s dřívějším nasazením. Dovedu se maximálně vyhecovat tak na dva, tři závody ročně. Je to v hlavě a je to škoda. Vše hodně změnila tátova smrt. Tím na mě padlo vedení celé rodinné firmy. Život mi taky nedal vše zadarmo, jakoby chtěl mé sportovní úspěchy vykoupit osobními tragédiemi. Vedle táty mi hrozně brzy sebral i sestru. Životní priority a hodnoty se pak výrazně změní. Pro samotný autokros to ale není dobré. Každý rok už si říkám, že ten další nepojedu. Kluci z „NN“ by mě ale asi zabili. Tím bych totiž vzal radost i jim. Rád bych tedy ještě zakulatil domácí tituly na desítku a v Evropě vyrovnal pět titulů legendárního Williho Rösela. Závěrem chci říci, že za vše, co jsem dokázal, vděčím tátovi a mámě. V porevoluční době jsem rozhodně nikterak ambiciózní nebyl. Tátova preciznost a nekompromisnost však postupem času přešla i na mě. Dnes mnozí tátovi známí o mě tvrdí, že jsem celý on. Jeho tvrzení, že z bordelu nic dobrého nevzejde, mám na paměti dodnes a u nás to rozhodně nehrozí.“

Foto: David Jeřábek, Tomáš Němec a archiv jezdce

Komentářů celkem: 11
14. 4. 2012 08:13
0 0
I když fandím spíše rally je to stejně velký borec!Krásný článek,rozhovor,vyznání
člověka,který to neměl lehké a přesto toho moc dokázal.
14. 4. 2012 08:26
0 0
Moc pěknej článek a pokud by někdy vyšel sprint s WRCkem tak by to nemělo chybu.
14. 4. 2012 08:56
0 0
Tohle se moc povedlo! Krásné čtení!
14. 4. 2012 09:00
0 0
Perzóna Petrova formátu to nebude mít nikdy lehký a nikdo to nebude mít lehký s ním. Snad i proto mám pocit, že jeho výsledky jsou u nás (nevím jak v zahraničí) celkem nedoceněný.
14. 4. 2012 09:41
0 0
Moc zajímavé čtení, díky!
14. 4. 2012 11:06
0 0
Fóglsmajlík Krásný článek...smajlík
14. 4. 2012 13:58
0 0
1* smajlík
14. 4. 2012 15:05
0 0
smajlíksmajlíksmajlík
14. 4. 2012 21:39
0 0
O co přesně šlo se Stubbem? Jinak krásnej rozhovor smajlík správný přístup ke sportu smajlík
16. 4. 2012 09:05
0 0
Pane Bartoš, na té nešťastně-šťastné pace jsme byli a tleskali. Váš výkon ani jinak než ovacemi ve stoje ohodnotit nešel. smajlík
16. 4. 2012 18:05
0 0
smajlík smajlík Panu Bartošovi fandím už hrozně dlouho a asi mi to i hodně dlouho vydrží smajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama